Návrat.
Nebudu s tím moc otravovat, protože to všichni asi dobře znáte. Vyplivnou vás jednosměrné dveře příletové haly (Máte všechna zavazadla? Opravdu všechna?) a stojíte někde, kde si myslíte, že to znáte, i když to vlastně neznáte, protože za tu dobu, co jste byli pryč uběhlo několik měsíců a všechno je jiný. I vy jste jiný. Najednou vás udiví, že vám muži nejenže nepomohou s taškou do autobusu, ale ještě vás navrch předběhnou v honbě za nejlepšími sedadly. Překvapí vás, že po vás všichni koukají jenom proto, že jste opálený. Nejste si jistý, jestli je jaro nebo podzim ("Ach…takové teplo jako dnes tu letos ještě nebylo", pronášejí všichni kolem vás, zatímco zoufale klepete kosu) a stále vám ještě nějak nevychází těch přidaných pět hodin. Vstávat v devět ráno je zoufale brzo a jít spát před druhou v noci také.
Pomalu vám začne docházet, že komentovat nahlas chování člověka, který vás předbíhá ve frontě, jako neurvalé není nejlepší nápad a že v případě potřeby nemůžete tak jednoduše dělat, že nerozumíte. To už se pomalu dostáváte do reality a jste zralý na další krok– dostat se do Matrixu: OÚ, FÚ, SSSZ, DD (ahoj babi), ŽÚ, fotograf (na té minulé fotce vám šly vidět zuby), opět OÚ, opět FÚ, nová SSSZ (ne, tady teď nemáte co pohledávat, nejdřív znovu na ŽÚ), SF (Vzdělání? Vysokoškolské. Zaměstnán? Ne. Bydliště 26.3.? V Brazílii.), CV, OB, KPČ, VKZ.
Při cestě Prahou mě uzemní celkem tři věci: ruské beranice s pěticípou hvězdou v suvenýr-shopu, popisky best-sellerů v knihkupectví na Václaváku („Upíří lejdy a její rejdy“, „Vlci v akci“) a sebevrah, který nám skočil pod metro, respektive, dle suchého hlášení z reproduktorů „upadnul do kolejiště“.
Prostě se tak nějak nesměle začínáte vracet do reality, vaše minulá realita vypadá jako bláznivá historka, ze které zbyly už jen fotky a deníky. Ať už máte na mysli deníky elektronické, nebo papírové.
7.3.
V: Odjezd byl trochu stresový. Pro mě teda celkem dost, protože nesnáším letiště a letištní procedury, lépe řečeno se obojího trochu bojím. Ani jsem se noc předtím nevyspala díky myšlenkám na letadlo.
Odlet jsme měli naplánovaný na půl osmou, což znamenalo vstávat po třetí a ve čtyři už chytat první ranní Comum Federal. Respektive, po čtvrté, protože ve čtyři měl vyjíždět z Canudos. Na zastávku jsme dorazili ve 4:00, ale autobus nám stejně ujel – profrčel to tu ve 3:59. Nejdřív jsme nevěřili, že to byl vážně on, pak jsme doufali, že 4:25 pojede další, ale marná snaha. Ztvrdli jsme tu ještě hodinu. Za tu hodinu jsem už byla pěkně vystresovaná. Navíc autobusem v pět jelo dost lidí do práce, což ho ještě o to víc zdržovalo.
Nakonec nás zachránila kouzelná babička. Šla po mostě, po kterém jsme dobíhali k letišti. Zrovna jsme se dohadovali kudy přeběhnout k terminálu, když se nás babička (černošská) zeptala, se kterou společností letíme – Ondra řekl, že Webjet a ona jenom řekla: „No tak to je ten maličký terminál tady vpravo“, a odešla. A vážně, byl tam ještě takový malý terminálek, kterého bychom si ani nevšimli. Tím nás zachránila od ulítnutí letadla.
O: Takže jsme do té Bahie měli opravdu dorazit a užít si trochu místního karnevalu, sluníčka a třeba i moře. I když pobřeží u čtvrtě Itapuã je sice krásné s palmami, ale vlny (alespoň u pláže, která je u kempu) jsou tu pro koupání trochu nevyhovující. I když můžete to vzít i z druhé strany, tak jako Verča a dát si koupel písečnou :)
Letadlo jsme tedy tak akorát stihli. Let byl celkem pohodový s mezipřistáním v Sao Paulu. Protože Webjet je nízkonákladovka (cesta POA-SSA R$300), tak jsme nedostali najíst, ale zas to nezdržovali. V Salvadoru jsme využili zvýšeného počtu info pointů kvůli karnevalu. Jak jsme se obávali, že tu podle baiánského způsobu života bude fungovat vše na baterky, tak to během karnevalu rozhodně neplatilo. Více policistů, více info center, zvýšený počet autobusů operujících přes celou noc. Dostali jsme tedy radu, který autobus vzít a rozpis karnevalu. Dokodrcali jsme se ke kempu a v polední výhni postavili stan. Kemp je to jednoduchý, ale příjemný. Mají dobré džusy a oproti jihu levné pivo :)
Přes CS jsem kontaktoval Nadinu, holčinu co je ze Salvadoru a teď jsme se přes SMS domluvili, že se potkáme v centru v osm. Odpoledne jsme tedy strávili rekonvalescencí po letu (viz. písečná koupel v moři) a kolem páté vyrazili do města. Podle příruček pouze s nejnutnějším minimem = kopie pasu, peníze a teda foťák. Ukázalo se ale, že střed města je díky hlídkujícím policistům bezpečný, když nebudeme počítat možné kapsáře a nelezeme do postranních uliček. Z terminálu de França jsme vyjeli výtahem vzhůru do karnevalové vřavy. Na pódiu měli vystoupení gayové. Poslechli jsme si pár písniček a od "Elevadoru" zamířili do ulic s trios eletricos. Jako dobré, ale ten kravál valící se ze všech stran (rozestupy vozů byly tak 30m) byl skoro až k nesnesení. Ale což - festa, festa, festa.
Mezitím jsme čekali na Nadinu, která napsala, že má hodinu zpoždění. Vydali jsme se teda směr Pelourinho. Tam to bylo o poznání klidnější. Skupiny bubeníků korzujících uličkami, před kterými šla tancující skupina, a za nimi tancující diváci. Všude prodavači piva a občerstvení a veselá nálada a dost cizinců. Když Nadina oznámila dalších 30 min zpoždění a Verču začla bolet hlava, opustili jsme veselí karnevalu a nehezky ani nepočkali na domluvenou schůzku. Cesta do kempu se ale stala adrenalinovým zážitkem. Nastoupili jsme do ônibusu směr Itapuã, ale tenhle za prvé byl klimatizovaný a na zimě nešetřil (to bylo o chřipku) a za druhé jel kolem celého pobřeží a to především kolem Barry a Campo Grande, kde také probíhá karneval (zde jsou známí „popoví“ zpěváci a uslyšíte tam hodně Axé) což znamenalo, že tam byla dopravní zácpa a a my jsme se ploužili autobusem do místa přestupu asi 2 hodiny. Zimu jsme vyřešili tak, že jsme si stoupli/sedli vedle řidiče, ale byla tam už trojice společensky unavených slečen, které postupně rozlily vodu z ledu, pivo a pak to dovršily blicí etapou. No, nakonec jsme dojeli až do kempu a celkem vyčerpaní usnuli.
Cestovatelské okénko
Kemp Ecológico leží ve čtvrti Stella Mare. Z letiště k němu jede mikrobus s nápisem Praia de Flamengo, který má zastávku po přejití parkoviště před letištěm. Cena autobusů se pohybuje mezi R$2-3 za cestu. Cena kempu byla R$15 za osobu. Od kempu jezdí autobusy do Itapuã, kde na přestupním uzlu lze vzít autobus na Terminal de Franca, odkud je to do historického centra už jen skok. Nazpět pak je to kterýkoli autobus do Itapuã, třeba s konečnou v Portão. Autobusy projíždí kolem Rodoviárie.
9.3.
V: Jsme na výletě v Cachoeira. Ale protože včera nikdo neměl sílu psát deníček, vrátím se o den zpátky.
Klíčová část včerejška byl dlouhý spánek, kafe a goiábový džus v lancherii v kempu. Ten spánek teda až tak dlouhý nebyl; tak do půl osmé, protože se rozednívá brzo a taky je brzo vedro. Každopádně po dostatečně pomalém ránu jsme vyrazili na Rodoviárii poptat se na dopravu k místním pamětihodnostem; a taky koupit jízdenky do Brasilie. Taky jsme tu – mimochodem – přečkali tropický liavec, já jsem si dala oživující kafe a mohli jsme vyrazit objevovat krásy historického centra Salvadoru.Dojeli jsme na už osvědčený terminal de Franca, vyjeli Elevadorem nahoru a první zamířili do lancherie, kde měli bufet R$15/kilo. Jídlo bylo dost podobné jako včera v kempu – pečené kuře, rýže, těstoviny, fazole, k tomu teda ještě nějaká zelenina, vajíčka a brutus pálivý dresing. Potom jsme vyrazili směr Pelourinho a ještě dál.
Pelourinho je historické centrum města a dřív to prý byla chudá čtvrť plná bídy a prostituce. Dnes se vyznačuje spíše tím, že je plná turistů, tedy hotýlků a obchodů se suvenýry, že by to byl skanzen jsem na mysli neměla.
Na Pelourinhu je docela dost kostelů ve stylu koloniálního baroka. Většina z nich má pouze jednu věž a druhou jakoby někdo urazil. Ondra tvrdí (že někde četl), že to je proto, že se z každé budovy ve městě dřív platila daň a z kostelů zřejmě nějaká větší. Z nedokončené stavby se daň neplatila, takže... No vypadá to každopádně komicky. Symetrická barokní kompozice a jedna věž pryč.
Budovy v historickém centru jsou všechny z koloniálního období a ty novější jako zapadnou. Vše je neudržované, oprýskané... až v různém stupni rozkladu. Prostě bajánci si s tím hlavu nelámou, maximálně něco vyzáplatují vlnitým plechem. V podstatě jediné, skutečné po evropsku spravené domy, s barevnou fasádou a popínavkami před okny byly ty, kde sídlila pousada nebo hotel. To bylo komické i sentimentální zároveň. Jako by místní dávali na vědomí: nám je to tu úplně jedno, ale když to turisti chtějí...
V rámci prohlídky města jsme zašli ještě do muzea u/v starého, krásně zdobeného kostela, kde kromě kostela samotného bylo vidět ornáty, monstrance, kostnici a hlavně dvůr, nádherně zdobený azulejos s obrazy Lisabonu.
Tou dobou už se v ulicích města začal rozjíždět pomalinku karneval, ke kterému jsme se připojili. No, hehe, jak jsme se dozvěděli později, tenhle byl jen takový slabý odvar pro děti. Ta pravá pařba, kvůli které sem lidi jezdí, kde je celá plejáda brazilských pop-stars a kvůli které se na každém rohu zadarmo rozdávají kondomy, ta je o kus dál, na Barra a v Campo Grande. Každopádně naše „dětská“ verze byla taky moc příjemná. Nad uličkami Pelourinha byla natažená síť a na ní karnevalové plaketky, které občas ukazovaly do vnitrobloků, kde člověk našel supr samostatné stage. Ulicemi kroužily jednotlivé průvody perkusistů (občas doprovázené „dechovkou“) a tanečníky, kteří byli laděni vždy do jiného tématu, popřípadě loutkami. K několika průvodům jsme se připojili, pak jsme si ale unaveně sedli na hlavní náměstí a jenom sledovali jak chodí kolem. V uliích kroužili – kromě civilistů – i baianas v krojích, lidé v maskách, spoustu stoupenců nejstarší perkuse-školy Filhos de Ghándí a pak ještě jakýsi duchové, kteří měli za úkol zřejmě strašit děti a rozstřikovat voňavku.
Zajímavé je, že během karnevalu se dostaly ke slovu i různé iniciativy – od už zmiňovaného gay hnutí přes desfilé Mudangao, až po hnutí proti domácímu násilí a za práva žen, které bylo podpořené ještě trikem, že karneval vyšel na MDŽ.
