-z cestovatelského deníku-
11. 3. (o 9. 3.)
V: Tak tedy konečně ta Cachoeira. Vyrazili jsme ve středu ráno – po karnevalu – a trochu čekali, že celé město bude spát po flámu, ale ani ne. Autobusy frčely jak na běžícím pásu, takže autobus z Rodoviárie v 8:20 jsme tak akorát stihli.
O cestě k rodoviárii si neodpustím poznámku. Jede se k ní po „paralela“, což je dálnice uvnitř města, spojující centrum s letištěm. Paralela má 4 pruhy každým směrem a uprostřed široký zelený pás. V něm je umístěno vše, co si člověk představí pod pojmem „veřejný prostor“ - parčík, lavičky, hřiště, cyklotrasa... vše čisté, trávník pečlivě posekaný, takřka nedotčený. Přes paralelu vede tu a tam lávka pro pěší, ze které se dá sestoupit na zmíněný „parčík“. V Novo Hamburgu je na hlavní třídě něco podobného, a vždycky jsem se tomu podivovala. Tohle, ovšem, vyloženě nechápu.
Do Cachoeiry jsme dorazili něco před jedenáctou a autobus nás vysadil do největšího mumraje centrálního tržiště. Po veledůležité návštěvě bufetu s kafem, jsme začli trochu bloumat po městečku, až jsme došli k turistickým informacím. Docela jsme se podivili, že tu něco takového vůbec je, ale byli tam milí a řekli vše potřebné, včetně mapky.
Historické centrum města bylo klidné a příjemné a domy – na rozdíl od Salvadoru – celkem upravené; i když některé rozpadající se exempláře by se taky našly. Kromě několika kostelů (většina bez jedné věže) jsme navštívili (zřejmě) starou, kamenou prefekturu, kde je nyní muzeum. Člověk se dozví, jak se tu vařila revoluce a boj za nezávislost Bahie a posléze i celé Brazílie. Potom jsme si prohlídli ještě klášter, kde je nyní pousada a restaurace a zamířili do lancheríe přečkat polední vedro a polední pauzu k obligátní guaraně jsme vyzkoušeli ještě místní „caseiro“ likér z ovoce jenípapo. Bylo to sladké, aromatické a kelímek stál reál.
Místní lidé jsou taky zajímaví. Dost jich tu má doma dílničku, kde vyrábějí a prodávají turistům rukodělné předměty, takže byt i obchod je vlastně v jednom a klidně můžete vejít. Druhá věc, že ať přijdete kamkoli, každý má neustále něco na práci a pokud se vysloveně nedožadujete obsluhy, nikdo vám nic nedá. Pak vám to třeba dá, a zas si vás nevšímá.
O: Taky jsme trochu zažili bajánský způsob života. Podle historek jsme se trochu obávali, že se všichni budou jen válet v sítích a nic nebude fungovat. Salvador je ale rušné město a nic takového se nesplnilo. Celý život v síti prožijí asi spíš bajánci někde v přímořských vesničkách, jak nám povídala Daniela o svém dědečkovi.
V Cachoeiře už to trochu začíná. V turistickém infu nám řekl pán: „Hmm, teď nic otevřeného nebude. Den po svátku? Tak možná ode dvou odpoledne.“ Tedy až na továrnu v Sao Felix, kde se dříve balil tabák, jsme našli otevřené asi vše. Našli jsme galerii nadace Hansen, zvali nás na projížďku po řece na kánoi a kostel v Sao Felix právě uklízeli, tak jsme taky nahlédli.
Prošli jsme si ještě pár uliček, trochu se pozastavili nad železničním mostem, který spojuje Sao Felix s Chachoeirou (dá se projít pěšky), ale vlak už tam dlouho nejel. Nádraží na obou stranách řeky jsou buď rozpadlá nebo alespoň osquatovaná. Koleje se ale nikdo nenamáhal vytrhat a tak auta po celém městě přejíždí jejich pozůstatky. Sem tam se vyskytne i výhybka nebo zaparkovaný vlak. No, asi ve stylu hesla – třeba by se to mohlo ještě hodit.
Večer v Salvadoru jsme si dali v Itapua supr džus a v kempu se dorazili kokosem, koupeným původně na vypití šťávy.
Žádné komentáře:
Okomentovat