19. 2. 2011

In a ZOO. Nevěřili byste, kolik textu je možné napsat o tak primitivní události. Učené disputace o velikosti tapíra a jedna nepříjemná vzpomínka.

Zoologická zahrada v Sapucaia je prý největší v celé latinské Americe. Takže bylo celkem nasnadě, že jsme do ní jednu lednovou – prázdninovou – neděli vyrazili. Když už jsme u toho co je největší...mám pocit, že místní lidé, kteří vám vyprávějí, co je u nich všechno největší srovnávají pouze s věcmi, které jsou v okruhu jejich znalostí. Stejné to bylo s vinařstvím Aurora, které jsme navštívili o víkend později - také nám tvrdili, že je to největší kolektivní vinařství v Brazílii, a třetí největší na světě. Ostatně, o tomhle se ve svém reportu zmiňoval už Ondra, ale to jsem odbočila. Vydali jsme se prostě do ZOO, patřičně namlsaní z návštěvy botanické zahrady v Porto Alegre a trochu také proto, že se tu v okolí nikam jinam příliš nedá... ale o tom napíšu zas jindy.

Commun federal nás vysadil přímo před branami a na to, že bylo nedělní dopoledne nás žádný velký zástup spolunávštěvníků nečekal. Po zaplacení vstupného (4R$, děti za polovic) nás čekal výhled na pěknou, parkovou krajinu a pár slepých kolejnic na zemi. Zvířata nikde. Zato tu byla mapka zahrady, ze které Ondra vydedukoval, že nejdůležitější je sektor „M“ a „T“, které nesmíme minout. V sektoru „M“ měli být medvědi a v „T“čku tapíři, tedy po brazilsku anty. Proč to škodolibé upozorňování na medvědy je snad (alespoň mým známým) jasné, ale tapíři? Ti navazovali na diskuzi z předchozího dne, kdy jsme na slovo anta narazili v Contos gauchescos a nechávali si ho chytrolínem počítačem vysvětlit. Wikipedie tvrdila, že to je největší savec na jihoameriském kontinentě, z čehož jsem vyvodila, že to může být jedině tapír. Ondra tomu odmítal uvěřit, prý tapír je velký pouze jako pes. Tvrdila jsem, že nikoliv, tapír je velký jako kůň nebo skoro jako hroch. No, takže přirozeně bylo nutné přesvědčit se, kdo má pravdu.

Předtím, než k tomu mohlo dojít jsme museli urazit celkem dlouhou cestu k prvním klecím. Bylo to celkem logické – kdo by umisťoval klece se zvířaty k dálnici? Celou dobu nás provázely koleje vláčku, které byly místy trochu pobořené. Jak to tak bývá, buď tu něco nedostavili, nebo to přestalo fungovat. Hádala bych spíš to druhé. Dále v nitru zahrady jsme potkali dokonce i odstavenou mašinku. Asi od půlky cesty nás začaly provázet šipky s nápisem „žirafy“, aby nám na poslední z nich bylo oznámeno, že žirafy v ZOO nejsou. Zato tu bylo něco jiného: lanchería. Okamžitě jsem k ní s vidinou kafe zamířila. Slečna byla mým požadavkem sice trochu zaskočená (kafe v oficiální nabídce neměli), ale nakonec odněkud vyčarovala dva plnotučné turky. Chuť trochu popular, ale jinak zatím nejkafovitější kafe, které jsem tu měla!

Po zaslouženém odpočinku u - jak jinak - plastového stolečku a pod – jak jinak – loubím z popínavých rostlin jsme vyrazili hledat zvířenu. Nejdřív nás provázely rybníčky s labutěmi všech barevných kombinací (hlavně černé a černobílé) a kačenami. Pobavilo mě brazilské jméno kačeny Cairina moschata, které znělo pato do mato, tedy v překladu „kachna z buše“. Rybníčků tu měli celkem dost, některé trochu zarostlé, některé naopak s vodotryskem:) Pak jsme našli klece s papoušky, tukany a pávy, rybníček s plameňáky, výběh pro pštrosy a dokonce i výběh s kapybarou. Nevím proč, ale u Ondry toto přerostlé morče vyvolává vždy hrozně „ťuťu – ňuňu“ reflexy, takže ji chvíli lákal , aby vylezla zpoza klece, kde se krmila, ale bezúspěšně.

Potom jsme zahlédli šipku „jacaré“, takže jsme se nechali nalákat na něco akčnějšího – na krokodýly, ale ty jsme nějak minuli a skončili opět u tukanů s papoušky. Po nich jsme v podstatě samospádem došli k sektoru šelmy, kde byl lev (se lvicí) a tygr (s tygřicí), kteří se celkem nudili v docela malých betonových kotcích, zasekaných do svahu. Místa tu bylo na cca dvakrát větší výběhy, minimálně. Ještě tu někde měla být onça (jaguár), nejnebezpečnější predátor amazonských pralesů, ale toho taky ne a ne najít. Při hledání jsme ovšem málem vrazili do sektoru „M“. Vůbec to nemělo ten efekt, který můj škodolibý spolucestující prostorem i časem zamýšlel. V malé klícce se tu roztomile batolil párek andských hnědých medvídků a tím místní přehlídka ursů končila. Ha!

V další části jsme prošli sektor „opice“, kde nejzábavnější byly macaco negro, veselé a hravé opičky, které běžně žijí i ve zdejších lesích. Vyznačují se hlavně tím, že se umí zachytávat při lezení i zakrouceným ocasem. Konečně jsme našli taky líné jacaré (leželi u bazénku jak špalky) a serpentárium.To mi přpomělo návštěvu serpentária v Botanické zahradě, na které mám trochu rozporuplné vzpomínky. Moc jsme to tu na blogu nerozmazávali, ale...pamatujete ještě jak jsem psala kdysi o macumbě a o výletu k Santuário das Mães o den později? Tuším, že jsem zmínila, jak jsem při svém pokusu odskočit si do lesa málem šlápla na černo-žluto-červeného hada. Nevím, co mě tehdy donutilo sklonit hlavu a kouknout se pod nohu těsně předtím, než jsem došlápla, ale fakt je ten, že jsem nedošlápla. Až potom mi došlo, že to, co leží na zemi není kus vlečného lana ale vážně had. No, tak přesně tohodle hada jsme viděli v serpentáriu v Botanické zahradě. Mimochodem, serpentárium bylo slušně vybavené, s naučnými cedulemi včetně instruktážních fotografií jak se z hadů dostává jed na séra. Na jedné straně byly amazonské zmije – jararacy – a na druhé menší hádci lokální provenience. No, a tam jsem poznala toho svého. Jako u jediného byla u něho lebčička a hovorná kustodka nás poučila, že to je korálovka a že si na ni máme dávat pozor, neboť po kousnutí korálovky se musí do dvou hodin aplikovat hadí sérum. Tak jsme tam stáli dost zaraženě a paní povídala o ostatních hadech a o tom jak se z nich pumpuje jed, který had na oběť skáče ze stromu, který útočí jenom, je-li ohrožen...atakdál. My, místo zaujatého poslouchání, jsme tam jen tak stáli a zarytě čuměli, takže ji to brzo přestalo bavit. Tolik tedy k serpentáriu v Porto Alegre.

Tohle serpentárium bylo o dost chudší, ze tří akvárek byly obsazeny tak jedno – dvě, kde se nudil jakýsi zelený hádek a pár ještěrek.

Potom jsme našli i tu vytouženou onçu, celkem náhodou. Byly tam dvě – černá a skvrnitá. Od jejich klece vedla cestička, která se ztrácela kdesi v lese v kompostu. Prošli jsme ještě sektor „Afrika“ (obligátní hroši, sloni a zebry), sektor antilop a sektor javali (kde měli asi 6 druhů divočáků), když jsme úplně v posledním rohu zahrady našli druhý postupový cíl – anty. Spor byl vyřešen dohodou. Anty jsou přece jenom o něco málo menší než kůň (když vezmeme v úvahu, že kůň je i poník), ale také o něco větší než pes (když pokládáme za psa i takovou dogu). Cpaly se trávou a my jsme jim byli ukradení.

Než jsme odešli, potkali jsme ještě rozhádanou šimpanzí rodinku a výběh, kde byly zřejmě dřív žirafy. Abych to shrnula: v ZOO jsme strávili v podstatě celý den a zážitek to byl celkem příjemný. Příjemné prostředí tvoří z velké části bujná vegetace, která tomu dává šmrnc u nás nevídaný. Jestli je to největší ZOO v Jižní Americe, nevím. Prťavá nebyla, ale větší, než v Olomouci na Kopečku asi taky ne. Na to jak byla velká si ale myslím, že některé zvřata (hlavně šelmy) by si zasloužily větší a útulnější výběhy, zvlášť když mezi jednotlivými výběhy byly metry (spíš desítky metrů) volného prstoru.

Nakonec velký plusový bod, u brazilských parků a zahrad až tak často nevídaný: parkovat se musí před vstupem. Žádný vjezd autem, parkoviště uprostřed zahrady a parčík s churrascaríemi!

Všechny fotky zde.

8. 2. 2010

Práce opět šlechtí. Zejména šlechtí ukazováček pravé ruky, který kliká do myši; hlava to má o poznání snazší. Vzpomínání na kdysi, hodiny u počítače s rozhlasovými pořady a pár drobných na ruku.

Asi to není z blogu hned tak jasné, ale od poloviny prosince pracuju. Některé věci se stanou prostě v době, kdy je člověk nejméně čeká... To jsem takhle jednoho prosincového dne přijela ze Sapirangy z pohovoru, který jsem pokládala za relativně úspěšný. Portugalština mě nezradila, šéfka kanceláře – železná lady 50+ se zálibou ve starožitném nábytku – byla celkem milá a přesvědčit ji, že nakreslím perspektivu ručně jsem snad taky zvládla. Jenže potom jsem si to zkazila prohlášením,že chci zůstat pouze do dubna. Řekla, že se po Vánocích ozve. Takže mi bylo jasné, že se už neozve.

Domů jsem se vrátila po druhé hodině. Po projití výhní venku a hodinové cestě busem jsem pokračovala diretissimou do sprchy a když jsem chtěla pokračovat ze sprchy rovnou do sítě na balkón, zarazil mě zvonící telefon. Číslo bylo neznámé.

- Je tam Veronika? Otázal se cizí hlas. Řekla jsem, že jo.

- Jsi doma? Zajímalo ho znovu. Opět jsem to potvrdila.

Potom prohlásil, že má kancelář nedaleko a jestli bychom se mohli sejít.

-Teď hned?

- Teď hned.

Vzhledem k množství rozeslaných žádostí jsem neměla ani tušení, kde má kancelář ani jak se jmenuje. Tudiž jsem potupně požádala o popis cesty. Určil křižovatku naší ulice s průtahovkou Marcílio Días, kde prý je posilovna a od ní jakýsimi uličkami až k domečku, před kterým by měl být zaparkovaný černý caminhonete. Samozeřejmě, že jsem ani po deseti minutách motání se kolem určeného fitka žádné černé auto s nákladním prostorem nenašla, tak jsem mu musela opět zavolat, aby si pro mě přišel k fitku.

Róberto A. Klein, šéf a zároveň jediný zaměstnanec ateliéru Ideiarq vypadal jako sympaťák – černé brýle, kšiltovka, kraťasy a věk něco přes třicet. Problémem bylo, že jeho rychlé tempo mluvy i gestikulace nebralo na mě – cizinku – téměř žádné ohledy. Zavedl mě do „kanceláře“. Byla to místnost bez oken v suterénu domku, který obývá se svou matkou (s ní jsem se seznámila až o několik dní později). Pak mi podal kus pozinkované příhradoviny – prý americký (čti: prvotřídní) systém z kterého se kdosi tady rozhodl stavět domky pro Brazilce. Pro chudší Brazilce. Pro toho někoho (později jsem se z razítek na výkresech dozvěděla, že se jedná o firmu IMECON, konkrétně jejího šéfa Tiaga G.) má prý zpracovat několik (zhruba 40) typových projektů do zásoby. Vypadalo to nekomplikovaně, i když portugalština stála tentokrát proti mně.

Posléze přišla klíčová otázka, zda mám svůj počítač a zda ovládám AutoCAD. Trochu zmateně jsem přikývla. Až později mi došlo, že Róberto Auto CAD neumí a používá obskurní program DataCAD, který na pohled připomíná blahé paměti Spirit a přesný je (jak jsem zjistila později) asi jako Malování. Ovšem Tiago IMECON chce všechno v přesně a v AutoCADu; a to měl být můj úkol, mimojiné. Nakonec mi nacpal několik rukou kreslených půdorysů a s požadavkem abych přišla za týden s vyrýsovanými půdorysy, řezem a fasádami mě poslal domů. Připadla jsem si trochu jak v Jiříkově vidění, skoro jsem se musela štípnout, jestli se mi to nezdálo.

První várka výkresů bylo mnoho (netvrdím že stoprocentně harmonické) muziky za málo peněz. Aspoň jsem si ale vytvořila šablony, do kterých se později dalo kopírovat, a tím pádem zvyšovat efektivita práce. Dokonce začlo pomalu docházet i na navrhování anebo rozkreslování pouhých představ mého zaměstnavatele, tudíž zajímavější práci.

To byly ovšem výjimky, o běžné pracovní náplni jsem si nedělala iluze, že mi může něco přinést. Jenže člověk se učí neustále. Začínám myslet v dimenzích, v jakých u nás architekt nemyslí. Jednoduše. Pozor, neplést s minimáčem. Minimáč je „jednoduchost“, za kterou se skrývá spousta precizně odvedené práce. Přesně tohle se po mě nechce. K práci jsem dostala manuál, co vše musí v které místnosti být; a toho se musím držet. Ale ani o chlup víc, ani jeden metr čtvereční nad plán! V ložnici se spí, takže tu musí vyjít postel, resp. postele a skříň. Žádný stoly, křesílka a kdesi cosi. Manželská postel stačí stočtyřicítka. V obýváku se žije, celá rodina. Což znamená gauč, televka a jídelní stůl. Ten může být i v kuchyni, kde je povinný cca 1,5m kuchyňské linky (vč. dřezu), sporák a lednička. U kuchyně kryté serviço – tedy venkovní prostor fungující jako prádelna a sušárna. Musí se sem vejít pračka a umyvadlo a musí to být pod střechou. Každý dům má pórtico – verandu – kde lidé mohou sedět a pít chimarrão. Tahle otevřená společenská zóna je tu neodmyslitelná stejně jako u nás zádveří nebo předsíňka u záchodu. Tady ani jedno neexistuje. Vchází se rovnou do obýváku a po domě se běžně chodí v botech. Na předsíňku u záchodu se taky nehraje. Když jste slušný kreslič, uděláte vchod do koupelny nějak decentně a nazdar. Zato přirozené větrání koupelny je povinnost.

Měla jsem dokonce jednou domek – řadovku – kde obývák nešlo dát nikam jinam než doprostřed dispozice, takže tam byla tma a místo ztěží na pohovku, ale koupelna a kuchyň byly na fasádách a s okny. Umělé větrání neuvažujte, a větrat koupelnu se přece musí. Kreslila jsem půdorys garsonky o užitné ploše 17m² včetně koupelny. Do toho stejného půdorysu jsem musela posléze narvat schodiště a udělat z toho 3+kk o 34m². Domek (spíš domeček, vnější rozměry 4x6 m) byl udělán tak, že šly k sobě výhledově sestavit čtyři a vytvořit tak čtyřdomek. V té době jsem se už totálně vžila do doby první republiky, kdy Baťa stavěl svoje kolonky, domky, dvoudomky a čtyřdomky. V jednom takovém žila naše babička. Všechno bylo v podstatě malé...ale stačilo. Beztak tehdy lidi chodili domů jen přespat, nanejvýš povečeřet u společného stolu.

Ovšem, abyste věděli, nakreslit si domek podobně „archaického“ půdorysu u nás v Čechách bych ani v dnešní době – jako alternativu - úplně nezavrhovala. Zaprvé by to bylo o dost levnější a zadruhé..vše musí sedět. Ani čára navíc, ani metr čtvereční chodby, který se nevyužije ani žádná zbytečná předsíňka, ani žádný n-úhelníkový arkýř ani nucené větrání v koupelně jenom proto, že člověk musí mít ze všech místností rozhled do čtyř světových stran... Teď pozor, nemluvím o domech, kde se každou za každou „zbytečností navíc“ ve skutečnosti skrývá do detailu promyšlený efekt. Samozřejmě, za první republiky vznikla kromě Baťových kolonií i třeba taková Tugendhatka. Já mluvím o domkách z katalogů a z předměstí, kde si všichni hrají na „architektůru“ a přitom mají nedořešenou stavařskou konfekci.

Ovšem to už jsem se dostala někam úplně jinam, kde by to bylo na delší povídání a zřejmě i neméně dlouhou polemiku. Zkrátka a dobře, valím pět casas populaires za týden a do toho občas nějaké zpestření typu „transportovatelný domek pro místa postihnuté přírodní katastrofou“ nebo „loja com mezanino“. Ano, loja com mezanino je přesně ten typ obchodu, který jsem tu na blogu už jednou popisovala. Kolem naší ulice rostou jak houby po dešti a - jak jsem se dozvěděla od Róberta – většinu jich má na svědomí místní stařičký architekt Iuda da Silva. Takže přesné typologické pojmenování by mělo být spíš „loja hamburgesa“. Jak vypadá taková loja hamburguesa?

-Projdi se po ulici, trochu to nakoukej a pak kresli, doporučil mi Róberto. Trochu jsem nakreslila tři varianty. Jednu podle něho, dvě podle sebe. Samozřejmě, že ode mě odkoupil ty dvě „moje“ a tu „jeho“ jsem si mohla nakonec strčit za klobouk, vtipálek.

Róberto studoval architekturu tady, na Feevale, ale školu za top instituci nepovažuje. Taky to může být z důvodu příliš krátké „tradice“ - na Feevale se architektura vyučuje teprve 11 let, on sám byl teprv třetí ročník. Spíš tu frčí módní návrhářství a samozřejmě design obuvi.

Ukazoval mi svoji diplomku. Obsahovala 6 – 8 plachet, na kterých byl rozkreslem projekt sportovního a regeneračního centra. Hala byla jedním slovem ohromná. Už do samotné chodby by se vešel cvičební sál navíc. Výkresy byly rozpracovány do detailů daleko větších než je zvykem na fakultách architektury v česku: koncept, výkresy, schémátka, 3D model struktury, stavební detaily. Bohužel, výsledkem nebyl precizní projekt „od studie k prováděčce“, nýbrž jakýsi kočkopes, který nepředvádí ani inovativní detaily, ani silný koncept. Ne, že by se autor málo snažil, tohle je věc vedoucího práce, popřípadě celého ústavu.

Závěrem...zázraky se dějí. Paní ze Sapirangy se mi po Vánocích (pravda, v polovině ledna) skutečně ozvala, že by pro mě měla kresličskou práci. No, odmítla jsem. Nejpádnějším důvodem, proč neměnit vrabce v hrsti za holuba na střeše byla hodinová cesta autobusem do Sapirangy a další hodina zpět. K Róbertovi to mám 20 minut pěšky; a koneckonců ani nabízená práce nevypadala o tolik zajímavěji. Tolik prozatím mé profesionální zkušenosti. Pozorovatel zvenčí je jistě pokládá za slabé, ale taky to můžete brát tak, že se v Brazílii nenaučíte se jak se dělá soudobá architektura, ale skrz architekturu můžete lépe pochopit Brazílii. K tomu ta práce stačí.