19. 2. 2011

In a ZOO. Nevěřili byste, kolik textu je možné napsat o tak primitivní události. Učené disputace o velikosti tapíra a jedna nepříjemná vzpomínka.

Zoologická zahrada v Sapucaia je prý největší v celé latinské Americe. Takže bylo celkem nasnadě, že jsme do ní jednu lednovou – prázdninovou – neděli vyrazili. Když už jsme u toho co je největší...mám pocit, že místní lidé, kteří vám vyprávějí, co je u nich všechno největší srovnávají pouze s věcmi, které jsou v okruhu jejich znalostí. Stejné to bylo s vinařstvím Aurora, které jsme navštívili o víkend později - také nám tvrdili, že je to největší kolektivní vinařství v Brazílii, a třetí největší na světě. Ostatně, o tomhle se ve svém reportu zmiňoval už Ondra, ale to jsem odbočila. Vydali jsme se prostě do ZOO, patřičně namlsaní z návštěvy botanické zahrady v Porto Alegre a trochu také proto, že se tu v okolí nikam jinam příliš nedá... ale o tom napíšu zas jindy.

Commun federal nás vysadil přímo před branami a na to, že bylo nedělní dopoledne nás žádný velký zástup spolunávštěvníků nečekal. Po zaplacení vstupného (4R$, děti za polovic) nás čekal výhled na pěknou, parkovou krajinu a pár slepých kolejnic na zemi. Zvířata nikde. Zato tu byla mapka zahrady, ze které Ondra vydedukoval, že nejdůležitější je sektor „M“ a „T“, které nesmíme minout. V sektoru „M“ měli být medvědi a v „T“čku tapíři, tedy po brazilsku anty. Proč to škodolibé upozorňování na medvědy je snad (alespoň mým známým) jasné, ale tapíři? Ti navazovali na diskuzi z předchozího dne, kdy jsme na slovo anta narazili v Contos gauchescos a nechávali si ho chytrolínem počítačem vysvětlit. Wikipedie tvrdila, že to je největší savec na jihoameriském kontinentě, z čehož jsem vyvodila, že to může být jedině tapír. Ondra tomu odmítal uvěřit, prý tapír je velký pouze jako pes. Tvrdila jsem, že nikoliv, tapír je velký jako kůň nebo skoro jako hroch. No, takže přirozeně bylo nutné přesvědčit se, kdo má pravdu.

Předtím, než k tomu mohlo dojít jsme museli urazit celkem dlouhou cestu k prvním klecím. Bylo to celkem logické – kdo by umisťoval klece se zvířaty k dálnici? Celou dobu nás provázely koleje vláčku, které byly místy trochu pobořené. Jak to tak bývá, buď tu něco nedostavili, nebo to přestalo fungovat. Hádala bych spíš to druhé. Dále v nitru zahrady jsme potkali dokonce i odstavenou mašinku. Asi od půlky cesty nás začaly provázet šipky s nápisem „žirafy“, aby nám na poslední z nich bylo oznámeno, že žirafy v ZOO nejsou. Zato tu bylo něco jiného: lanchería. Okamžitě jsem k ní s vidinou kafe zamířila. Slečna byla mým požadavkem sice trochu zaskočená (kafe v oficiální nabídce neměli), ale nakonec odněkud vyčarovala dva plnotučné turky. Chuť trochu popular, ale jinak zatím nejkafovitější kafe, které jsem tu měla!

Po zaslouženém odpočinku u - jak jinak - plastového stolečku a pod – jak jinak – loubím z popínavých rostlin jsme vyrazili hledat zvířenu. Nejdřív nás provázely rybníčky s labutěmi všech barevných kombinací (hlavně černé a černobílé) a kačenami. Pobavilo mě brazilské jméno kačeny Cairina moschata, které znělo pato do mato, tedy v překladu „kachna z buše“. Rybníčků tu měli celkem dost, některé trochu zarostlé, některé naopak s vodotryskem:) Pak jsme našli klece s papoušky, tukany a pávy, rybníček s plameňáky, výběh pro pštrosy a dokonce i výběh s kapybarou. Nevím proč, ale u Ondry toto přerostlé morče vyvolává vždy hrozně „ťuťu – ňuňu“ reflexy, takže ji chvíli lákal , aby vylezla zpoza klece, kde se krmila, ale bezúspěšně.

Potom jsme zahlédli šipku „jacaré“, takže jsme se nechali nalákat na něco akčnějšího – na krokodýly, ale ty jsme nějak minuli a skončili opět u tukanů s papoušky. Po nich jsme v podstatě samospádem došli k sektoru šelmy, kde byl lev (se lvicí) a tygr (s tygřicí), kteří se celkem nudili v docela malých betonových kotcích, zasekaných do svahu. Místa tu bylo na cca dvakrát větší výběhy, minimálně. Ještě tu někde měla být onça (jaguár), nejnebezpečnější predátor amazonských pralesů, ale toho taky ne a ne najít. Při hledání jsme ovšem málem vrazili do sektoru „M“. Vůbec to nemělo ten efekt, který můj škodolibý spolucestující prostorem i časem zamýšlel. V malé klícce se tu roztomile batolil párek andských hnědých medvídků a tím místní přehlídka ursů končila. Ha!

V další části jsme prošli sektor „opice“, kde nejzábavnější byly macaco negro, veselé a hravé opičky, které běžně žijí i ve zdejších lesích. Vyznačují se hlavně tím, že se umí zachytávat při lezení i zakrouceným ocasem. Konečně jsme našli taky líné jacaré (leželi u bazénku jak špalky) a serpentárium.To mi přpomělo návštěvu serpentária v Botanické zahradě, na které mám trochu rozporuplné vzpomínky. Moc jsme to tu na blogu nerozmazávali, ale...pamatujete ještě jak jsem psala kdysi o macumbě a o výletu k Santuário das Mães o den později? Tuším, že jsem zmínila, jak jsem při svém pokusu odskočit si do lesa málem šlápla na černo-žluto-červeného hada. Nevím, co mě tehdy donutilo sklonit hlavu a kouknout se pod nohu těsně předtím, než jsem došlápla, ale fakt je ten, že jsem nedošlápla. Až potom mi došlo, že to, co leží na zemi není kus vlečného lana ale vážně had. No, tak přesně tohodle hada jsme viděli v serpentáriu v Botanické zahradě. Mimochodem, serpentárium bylo slušně vybavené, s naučnými cedulemi včetně instruktážních fotografií jak se z hadů dostává jed na séra. Na jedné straně byly amazonské zmije – jararacy – a na druhé menší hádci lokální provenience. No, a tam jsem poznala toho svého. Jako u jediného byla u něho lebčička a hovorná kustodka nás poučila, že to je korálovka a že si na ni máme dávat pozor, neboť po kousnutí korálovky se musí do dvou hodin aplikovat hadí sérum. Tak jsme tam stáli dost zaraženě a paní povídala o ostatních hadech a o tom jak se z nich pumpuje jed, který had na oběť skáče ze stromu, který útočí jenom, je-li ohrožen...atakdál. My, místo zaujatého poslouchání, jsme tam jen tak stáli a zarytě čuměli, takže ji to brzo přestalo bavit. Tolik tedy k serpentáriu v Porto Alegre.

Tohle serpentárium bylo o dost chudší, ze tří akvárek byly obsazeny tak jedno – dvě, kde se nudil jakýsi zelený hádek a pár ještěrek.

Potom jsme našli i tu vytouženou onçu, celkem náhodou. Byly tam dvě – černá a skvrnitá. Od jejich klece vedla cestička, která se ztrácela kdesi v lese v kompostu. Prošli jsme ještě sektor „Afrika“ (obligátní hroši, sloni a zebry), sektor antilop a sektor javali (kde měli asi 6 druhů divočáků), když jsme úplně v posledním rohu zahrady našli druhý postupový cíl – anty. Spor byl vyřešen dohodou. Anty jsou přece jenom o něco málo menší než kůň (když vezmeme v úvahu, že kůň je i poník), ale také o něco větší než pes (když pokládáme za psa i takovou dogu). Cpaly se trávou a my jsme jim byli ukradení.

Než jsme odešli, potkali jsme ještě rozhádanou šimpanzí rodinku a výběh, kde byly zřejmě dřív žirafy. Abych to shrnula: v ZOO jsme strávili v podstatě celý den a zážitek to byl celkem příjemný. Příjemné prostředí tvoří z velké části bujná vegetace, která tomu dává šmrnc u nás nevídaný. Jestli je to největší ZOO v Jižní Americe, nevím. Prťavá nebyla, ale větší, než v Olomouci na Kopečku asi taky ne. Na to jak byla velká si ale myslím, že některé zvřata (hlavně šelmy) by si zasloužily větší a útulnější výběhy, zvlášť když mezi jednotlivými výběhy byly metry (spíš desítky metrů) volného prstoru.

Nakonec velký plusový bod, u brazilských parků a zahrad až tak často nevídaný: parkovat se musí před vstupem. Žádný vjezd autem, parkoviště uprostřed zahrady a parčík s churrascaríemi!

Všechny fotky zde.