Práce opět šlechtí. Zejména šlechtí ukazováček pravé ruky, který kliká do myši; hlava to má o poznání snazší. Vzpomínání na kdysi, hodiny u počítače s rozhlasovými pořady a pár drobných na ruku.
Asi to není z blogu hned tak jasné, ale od poloviny prosince pracuju. Některé věci se stanou prostě v době, kdy je člověk nejméně čeká... To jsem takhle jednoho prosincového dne přijela ze Sapirangy z pohovoru, který jsem pokládala za relativně úspěšný. Portugalština mě nezradila, šéfka kanceláře – železná lady 50+ se zálibou ve starožitném nábytku – byla celkem milá a přesvědčit ji, že nakreslím perspektivu ručně jsem snad taky zvládla. Jenže potom jsem si to zkazila prohlášením,že chci zůstat pouze do dubna. Řekla, že se po Vánocích ozve. Takže mi bylo jasné, že se už neozve.
Domů jsem se vrátila po druhé hodině. Po projití výhní venku a hodinové cestě busem jsem pokračovala diretissimou do sprchy a když jsem chtěla pokračovat ze sprchy rovnou do sítě na balkón, zarazil mě zvonící telefon. Číslo bylo neznámé.
- Je tam Veronika? Otázal se cizí hlas. Řekla jsem, že jo.
- Jsi doma? Zajímalo ho znovu. Opět jsem to potvrdila.
Potom prohlásil, že má kancelář nedaleko a jestli bychom se mohli sejít.
-Teď hned?
- Teď hned.
Vzhledem k množství rozeslaných žádostí jsem neměla ani tušení, kde má kancelář ani jak se jmenuje. Tudiž jsem potupně požádala o popis cesty. Určil křižovatku naší ulice s průtahovkou Marcílio Días, kde prý je posilovna a od ní jakýsimi uličkami až k domečku, před kterým by měl být zaparkovaný černý caminhonete. Samozeřejmě, že jsem ani po deseti minutách motání se kolem určeného fitka žádné černé auto s nákladním prostorem nenašla, tak jsem mu musela opět zavolat, aby si pro mě přišel k fitku.
Róberto A. Klein, šéf a zároveň jediný zaměstnanec ateliéru Ideiarq vypadal jako sympaťák – černé brýle, kšiltovka, kraťasy a věk něco přes třicet. Problémem bylo, že jeho rychlé tempo mluvy i gestikulace nebralo na mě – cizinku – téměř žádné ohledy. Zavedl mě do „kanceláře“. Byla to místnost bez oken v suterénu domku, který obývá se svou matkou (s ní jsem se seznámila až o několik dní později). Pak mi podal kus pozinkované příhradoviny – prý americký (čti: prvotřídní) systém z kterého se kdosi tady rozhodl stavět domky pro Brazilce. Pro chudší Brazilce. Pro toho někoho (později jsem se z razítek na výkresech dozvěděla, že se jedná o firmu IMECON, konkrétně jejího šéfa Tiaga G.) má prý zpracovat několik (zhruba 40) typových projektů do zásoby. Vypadalo to nekomplikovaně, i když portugalština stála tentokrát proti mně.
Posléze přišla klíčová otázka, zda mám svůj počítač a zda ovládám AutoCAD. Trochu zmateně jsem přikývla. Až později mi došlo, že Róberto Auto CAD neumí a používá obskurní program DataCAD, který na pohled připomíná blahé paměti Spirit a přesný je (jak jsem zjistila později) asi jako Malování. Ovšem Tiago IMECON chce všechno v přesně a v AutoCADu; a to měl být můj úkol, mimojiné. Nakonec mi nacpal několik rukou kreslených půdorysů a s požadavkem abych přišla za týden s vyrýsovanými půdorysy, řezem a fasádami mě poslal domů. Připadla jsem si trochu jak v Jiříkově vidění, skoro jsem se musela štípnout, jestli se mi to nezdálo.
První várka výkresů bylo mnoho (netvrdím že stoprocentně harmonické) muziky za málo peněz. Aspoň jsem si ale vytvořila šablony, do kterých se později dalo kopírovat, a tím pádem zvyšovat efektivita práce. Dokonce začlo pomalu docházet i na navrhování anebo rozkreslování pouhých představ mého zaměstnavatele, tudíž zajímavější práci.
To byly ovšem výjimky, o běžné pracovní náplni jsem si nedělala iluze, že mi může něco přinést. Jenže člověk se učí neustále. Začínám myslet v dimenzích, v jakých u nás architekt nemyslí. Jednoduše. Pozor, neplést s minimáčem. Minimáč je „jednoduchost“, za kterou se skrývá spousta precizně odvedené práce. Přesně tohle se po mě nechce. K práci jsem dostala manuál, co vše musí v které místnosti být; a toho se musím držet. Ale ani o chlup víc, ani jeden metr čtvereční nad plán! V ložnici se spí, takže tu musí vyjít postel, resp. postele a skříň. Žádný stoly, křesílka a kdesi cosi. Manželská postel stačí stočtyřicítka. V obýváku se žije, celá rodina. Což znamená gauč, televka a jídelní stůl. Ten může být i v kuchyni, kde je povinný cca 1,5m kuchyňské linky (vč. dřezu), sporák a lednička. U kuchyně kryté serviço – tedy venkovní prostor fungující jako prádelna a sušárna. Musí se sem vejít pračka a umyvadlo a musí to být pod střechou. Každý dům má pórtico – verandu – kde lidé mohou sedět a pít chimarrão. Tahle otevřená společenská zóna je tu neodmyslitelná stejně jako u nás zádveří nebo předsíňka u záchodu. Tady ani jedno neexistuje. Vchází se rovnou do obýváku a po domě se běžně chodí v botech. Na předsíňku u záchodu se taky nehraje. Když jste slušný kreslič, uděláte vchod do koupelny nějak decentně a nazdar. Zato přirozené větrání koupelny je povinnost.
Měla jsem dokonce jednou domek – řadovku – kde obývák nešlo dát nikam jinam než doprostřed dispozice, takže tam byla tma a místo ztěží na pohovku, ale koupelna a kuchyň byly na fasádách a s okny. Umělé větrání neuvažujte, a větrat koupelnu se přece musí. Kreslila jsem půdorys garsonky o užitné ploše 17m2 včetně koupelny. Do toho stejného půdorysu jsem musela posléze narvat schodiště a udělat z toho 3+kk o 34m2. Domek (spíš domeček, vnější rozměry 4x6 m) byl udělán tak, že šly k sobě výhledově sestavit čtyři a vytvořit tak čtyřdomek. V té době jsem se už totálně vžila do doby první republiky, kdy Baťa stavěl svoje kolonky, domky, dvoudomky a čtyřdomky. V jednom takovém žila naše babička. Všechno bylo v podstatě malé...ale stačilo. Beztak tehdy lidi chodili domů jen přespat, nanejvýš povečeřet u společného stolu.
Ovšem, abyste věděli, nakreslit si domek podobně „archaického“ půdorysu u nás v Čechách bych ani v dnešní době – jako alternativu - úplně nezavrhovala. Zaprvé by to bylo o dost levnější a zadruhé..vše musí sedět. Ani čára navíc, ani metr čtvereční chodby, který se nevyužije ani žádná zbytečná předsíňka, ani žádný n-úhelníkový arkýř ani nucené větrání v koupelně jenom proto, že člověk musí mít ze všech místností rozhled do čtyř světových stran... Teď pozor, nemluvím o domech, kde se každou za každou „zbytečností navíc“ ve skutečnosti skrývá do detailu promyšlený efekt. Samozřejmě, za první republiky vznikla kromě Baťových kolonií i třeba taková Tugendhatka. Já mluvím o domkách z katalogů a z předměstí, kde si všichni hrají na „architektůru“ a přitom mají nedořešenou stavařskou konfekci.
Ovšem to už jsem se dostala někam úplně jinam, kde by to bylo na delší povídání a zřejmě i neméně dlouhou polemiku. Zkrátka a dobře, valím pět casas populaires za týden a do toho občas nějaké zpestření typu „transportovatelný domek pro místa postihnuté přírodní katastrofou“ nebo „loja com mezanino“. Ano, loja com mezanino je přesně ten typ obchodu, který jsem tu na blogu už jednou popisovala. Kolem naší ulice rostou jak houby po dešti a - jak jsem se dozvěděla od Róberta – většinu jich má na svědomí místní stařičký architekt Iuda da Silva. Takže přesné typologické pojmenování by mělo být spíš „loja hamburgesa“. Jak vypadá taková loja hamburguesa?
-Projdi se po ulici, trochu to nakoukej a pak kresli, doporučil mi Róberto. Trochu jsem nakreslila tři varianty. Jednu podle něho, dvě podle sebe. Samozřejmě, že ode mě odkoupil ty dvě „moje“ a tu „jeho“ jsem si mohla nakonec strčit za klobouk, vtipálek.
Róberto studoval architekturu tady, na Feevale, ale školu za top instituci nepovažuje. Taky to může být z důvodu příliš krátké „tradice“ - na Feevale se architektura vyučuje teprve 11 let, on sám byl teprv třetí ročník. Spíš tu frčí módní návrhářství a samozřejmě design obuvi.
Ukazoval mi svoji diplomku. Obsahovala 6 – 8 plachet, na kterých byl rozkreslem projekt sportovního a regeneračního centra. Hala byla jedním slovem ohromná. Už do samotné chodby by se vešel cvičební sál navíc. Výkresy byly rozpracovány do detailů daleko větších než je zvykem na fakultách architektury v česku: koncept, výkresy, schémátka, 3D model struktury, stavební detaily. Bohužel, výsledkem nebyl precizní projekt „od studie k prováděčce“, nýbrž jakýsi kočkopes, který nepředvádí ani inovativní detaily, ani silný koncept. Ne, že by se autor málo snažil, tohle je věc vedoucího práce, popřípadě celého ústavu.
Závěrem...zázraky se dějí. Paní ze Sapirangy se mi po Vánocích (pravda, v polovině ledna) skutečně ozvala, že by pro mě měla kresličskou práci. No, odmítla jsem. Nejpádnějším důvodem, proč neměnit vrabce v hrsti za holuba na střeše byla hodinová cesta autobusem do Sapirangy a další hodina zpět. K Róbertovi to mám 20 minut pěšky; a koneckonců ani nabízená práce nevypadala o tolik zajímavěji. Tolik prozatím mé profesionální zkušenosti. Pozorovatel zvenčí je jistě pokládá za slabé, ale taky to můžete brát tak, že se v Brazílii nenaučíte se jak se dělá soudobá architektura, ale skrz architekturu můžete lépe pochopit Brazílii. K tomu ta práce stačí.
Žádné komentáře:
Okomentovat