20. 10. 2010

O nejnavštěvovanějších institucích BIG a Nacional. O přesunech mezi nimi a dopravě vůbec. A konečně o květinách a stromech.

Ve středu byl normální pracovní den, takže jsem v bytě osaměla. Dala jsem si za úkol sehnat vše (nebo alespoň část toho), co se v pondělí nepodařilo. A taky trochu uklidit byt, neboť o půl druhé měl přijít elektrikář zprovoznit světla; a paní z realitky podívat se, jestli to dělá dobře. Týpek přišel něco po dvanáté. Moc jsem sice nepochopila, co říká, ale zavedla ho diretissimou k vypínači a lámanou portuňol se mu snažila vysvětlit, že nám nefungujou světla. Nějako se mu do toho nechtělo a hnal se k mému údivu do koupelny ověřovat si, že máme skutečně oprýskanou barvu a že kohoutek skutečně nefunguje; mával na mě papírem s fotkama všech závad (jakoby je neviděl právě naživo) a pak se mě zeptal, jestli tu máme ještě něco pokaženého. Řekla jsem, že ne a on odešel, aniž by cokoli dalšího řešil.

Po jedné přišel Ondra. Právě jsem dokončovala úklid. Ondra prohlásil, že už se na to klidně můžu vykašlat, protože ten týpek co tu byl tu byl místo té paní z realitky a asi už všechno vyřešil. Asi jo. Elektrikář nikde, Ondra prohlásil, že asi něco (buď on nebo elektrikář) nepochopil a odešel do práce.

Kolem druhé zvonek a dole elektrikář. Opět jsem ho s přiblblým úsměvem a lámanou portugalštinou ujistila o tom, že si asi moc nepopovídáme; a jako gesto dobré vůle přidala návrh na konverzaci ve španělštině. Čímž jsem ho smrtelně urazila. Už neřekl ani slovo, rozmontoval všechny vypínače i světla (k tomu účelu byl využit náš nepříliš stabilní stůl z bazaru), ale výsledkem bylo, že světla nyní svítí. Fiat lux!

Ve městě jsem se chovala již trochu poučeněji. Na nákupy chodím zásadně do BIGu – největšího supermarketu, kde mají úplně všechno a nehrozí, že by si vás tam kdokoliv všímal. Než najdete co hledáte, tak to, pravda, chvíli trvá, ale co už. Nejhorší, s čím se můžete setkat jsou baliči – aktivisté, kteří se vás ujmou hned za kasou a aktivně balí zboží do plastových sáčků; úplně jedno co s čím. Druhou nejoblíbenější institucí je Nacional – o něco menší supermarket (s o něco aktivnějším personálem), který je ale blíž domu a člověk se k němu ani po něm tudíž toli nenachodí.

Pohyb po městě je tu také zajímavý. Začnu tím pozitivnějším – rozmanitými dlažbami chodníků, vzory v dlažebních kamenech, lemováním obrubníků a kvetoucími stromy podél téměř každé ulice. Nevím, jak je to tu během roku, ale nyní – na jaře – jsou stromy, keře a rostliny vůbec úžasně barevné a voňavé. Bohužel nevím, k čemu bych je připodobnila u nás, protože se vůbec ničemu známému nepodobají a díky svým botanickým neznalostem ani nebudu moci odkázat na encyklopedii. Každopádně, pro zájemce zřizuji galerii rostlin, do které budou, doufám, úlovky přibývat.

Nyní to náročnější....chůze. Chodníky jsou tu sice rozmanité a zajímavé, ale zapomeňte na jednolitou vrstvu zámkové dlažby. Různé kameny a struktury různě trčí a vybočují nebo praskají, takže člověk, který nekouká svědomitě pod nohy v nejlepším případě dost okope boty.

V kombinaci s větvemi stromů ve výšce hlavy je i při tupém pohybu po chodníku obezřetnost na místě; a už vůbec nemluvím o kaktusech a podobné vegetaci, deroucí se ve stínu zídek k místu na slunci. Flora je tu vůbec o něco životnější než u nás; o tom svědčí její vytrvalost a nesčetné množství různých cizopasných rostlin, které přežijí téměř všechno. I cizopasení na rozvodech elektřiny.

Elektřina je tu vedena především vzdušnou cestou a nějaké kolize s korunami stromů se tu příliš neřeší. Sice jsem viděla prořezávací četu, po jejím zásahu to však bylo tak jako..aby se neřeklo.

Další zákeřností na ulici jsou ocelová lanka, která sloupy elektrického vedení kotví a vypadají celkem nenápadně; to všechno je ale prkotina ve srovnání s tím, když chcete ulici přejít.

Stále ještě jsem si na to nezvykla a proto raději přebíhám. Ne že by tu řidiči byli piráti od kolébky; naopak, jeví se mi slušnější než v Čechách, akorát mají prostě jiné návyky. Že chodec nemá přednost ani na přechodě je celkem logické. Že křižovatky - ačkoli světelné – mnohdy postrádají světla pro chodce, to už je trochu oříšek. Můžete jen odhadovat jak dlouho ještě budou mít auta červenou a jestli stihnete přejít. Jakmile mají auta zelenou, prostě jedou. To platí i v případě sporadických zelených panáčků: jakmile jste v půlce a ono to přeblikne na červeného, jedná se o pokyn ke sprintu. Nejzapeklitější je ovšem chůze podél hlavnější silnice – auta při odbočování na jakoukoli vedlejší ulici totiž příliš nepřibržďují, jako by ani nečekali že tam budete. Řešení jsem ještě nenašla, tudíž můj gringovský přístup „čtyřikrát se rozhlédni a potom raději sprintuj“ budí všeobecné pobavení. Jen se smějte, plantážníci, pro mě zatím čas hrát si na hrdinu ještě nenastal!

I když prostor by tu byl... Ačkoliv je na křižovatkách a v ulicích vůbec hlídkujících policistů řádově víc než u nás, v životě je nebude zajímat, že přecházíte na červenou. Ostatně – sami to dělají také.

14. 10. 2010

Jak na blízkém východě. Pijeme chimarrao. Na svátečním výletě v koloniálních kulisách Porto Alegre. Proč kulisy nejsou to nejdůležitější.

Po víkendu, který jsem strávila převážně spaním a snahou zapomenout na zarytý zážitek z letadla následovaly dva volné dny. Úterý 12. října – den dětí – byl oficiální státní svátek (dle kalendáře Día de Nossa Senhora); a pondělí bylo volné jen tak, do foroty. Pro mě to tedy moc neznamenalo, ale Ondra prohlásil, že se musíme chopit příležitosti a vybavit byt, který prozatím čítal vypůjčenou postel a stůl z bazaru. Výlet po obchodech byl zároveň mou první prohlídkou centra Novo Hamburgo. Většina obchodů, do kterých jsme vlezli by se dala přetlumočit jako všeochuť plastových věcí „made in China“, i když pro místní poměry je trefnější výraz „made in Paraguay“. Bylo tam úplně všechno, ale pro naše účely se nehodilo vůbec nic. Nebo to bylo na plastový šunt příliš drahé.

Zato nakupování je společenskou záležitostí. Člověk vejde do krámu a hned se ho chopí odchytávačky, které se snaží na fleku vás vyzpovídat co chcete. Protože nevíte přesně, vymyslíte si první blbost, kterou jakože checte (vlastně jsme se chtěli jen podívat) a míříte suverénně dál. Jelikož portugalsky neumím téměř ani slovo, veškerou komunikaci obstarává Ondra. Odchytávačka se ovšem nenechá tak snadno odbýt a snaživě chce vyhovět. Takže jako v Arábii na bazáru, puťkovitá ženuška pípá směrem k muži co by si přála a ten sjednává veškerou obchodní konverzaci včetně konečného výběru zboží. Upřímně doufám, že tyto blízkovýchodní praktiky zmizí s mojí progresí ve studiu portugalštiny. Jediné co, že se tu nesmlouvá o ceně. Občas by to neškodilo.

Po zničující turisticko-nákupní prohlídce Novo Hamburgo a výpravě za internetovou kavárnou upadám do podvečerní únavy. Proto pijeme chimarrao – nejtypičtější místní nápoj, pití gaúchů a těch, kdo se jako gaúchové cítí. Takže celé jižní Brazílie. Ondra udělá instruktáž ve smyslu cuya (tykev) – bomba (brčko) a erva maté (drcené listy cesmíny paraguayské), potom pití exemplárně připraví a prohlásí, že se mu to moc nepovedlo, neboť kousky čaje lezou do slámky. Dá se to pít i tak. Cuya se po vypítí opětovně dolévá horkou vodou a předává dále. Pro tento účel máme malou termosku. Na plastovém obalu je vyobrazený sedící gaúcho.

V úterý nadchází slibovaný výlet do Porto Alegre. Cesta rychlobusem trvá necelou hodinku a je celkem pohodlná. Vysedáme na Camelodrómo neboli Mercado público – tržnici, která se rozprostírá nad stanovištěm autobusů; a dále se ubíráme po trase hlavních pamětihodností – náměstí s Mercadem z koloniální doby a starou prefekturou (taktéž z koloniální doby) před kterou stojí okachlíkovaná kašna – dar španělské královny. S tou „koloniální dobou“ to tu je, pravda, trochu posunuté – knižní průvodce tvrdí, že až do poloviny 19. století bylo Porto Alegre nevýznamnou přistěhovaleckou vesnicí; a až následný příliv italských a německých emigrantů ho pozvedl na jedenapůlmilionové město, kterým je dnes.

Pokračujeme dál ke katedrále Metropolitana s čerstvě zrekonstruovaným parkem, kterému vévodí pomník Julia do Castilhos. Pomník bohužel zrekonstruovaný není, neboť ho pokrývá několik vrstev graffiti. Dále tu mají muzeum starého i moderního umění (to sídlí v prostorách bývalé banky Santander); námořnické muzeum a kulturní prostor v Usina do Gasométro – bývalé elektrárně. Tam právě probíhá trh s ručními výrobky, něco jako vánoční trhy u nás. Návštěvu zakončujem promenádou po břehu jezera Guaíba a v parku Farroupilha.

Celkově vzato, všechny místní pamětihodnosti by bez zbytečného focení a okolkování bylo možné obejít za hoďku až dvě; a prostor pro promenování se na břehu jezera je čtvrtinový než v Brně na Pryglu. Na jihobrazilském městě jsou pro našince zajímavé docela jiné věci. První je různorodost ulic. V běžné ulici (i uličce) můžete vedle dvou- až třípatrových domečků, které pamatují nějaké to století najít dvacetipatrový věžák a nikoho ani nehne. Občas je udělán urbanistický ústupek, kdy je na uliční fasádu postavena pouhá část výšky domu; a zbytek o pár metrů uskočen. Něco jako výškové sjednocení budov nikomu nic neříká. Ani v případě, že dům na uzoučké parcele přečnívá o dobrých patnáct metrů své sousedy.

Dlužno dodat, že tato roztříštěnost člověka nikterak nedráždí. Naopak, dodává to městu spolu s petrými barvami a (někdy až příliš) čilým dopravním ruchem image živelnosti a dravosti. Zmíněné barvy jsou další věcí, která člověka zaujme. Brazilci se jich prostě nebojí. A už vůbec nic jim neříkají trapné odstíny z českých končin typu písková nebo meruňková; popřípadě zelenkavá. Na pigmentu se tu nešetří; a nerozpakují se udělat každé patro domu jinou barvou, když to tak vychází.

Další rys – především výškových – staveb mi připomíná povídání o stavbě Chicaga – ve spodních patrech se již bydlí a úřaduje, ve vyšších je dokončená hrubá stavba a úplně nahoře pobíhají dělníci a vesele betonují. Funguje to i naopak – v případě vyhořelých nebo porůznu rozebíranch budov - a nic se neděje.

Posledním aspektem, který zaujme návštěvníka na první pohled je místní přístup k památkové ochraně. Ta je prý v Porto Alegre ze všech brazilských měst nejsofistikovanější; přesto ji chápou po svém. Kromě krčících se barevných domečků mezi betonovým velikány se jedná o pečlivé zachovávání zdobených uličních fasád, aniž by byly zachovány zbytky domů za nimi. Ne, že by se jednalo o praktiku v čekých končinách neznámou, jenže brazilci se tento postup ani nesnaží skrývat. Maximálním dobrozdáním je zatlučení prázdných oken okenicemi, ale častější je pohled skrz prázdnou kulisu na parkoviště a věžák za ní. Fasáda je nezřídka čerstvě natřená a opravená, což působí o to víc groteskně. Ovšem, nemohu si pomoct, nepůsobí to hůř než pohled na Velký Špalíček v Brně. Člověk se cítí..tak nějak vtáhnut do děje. Informovanější. Když už kulisa, tak už...

Poslední, co vás na ulicích brazilského města zaujme je dlažba, stromy a květiny. Popínavé a cizopasné rostliny parazitující na všem včetně elektrického vedení. Ale o tom napíšu příště.

Obrazovou dokumentaci k výletu do metropole Rio Grande do Sul - Porta Alegre můžete najít tady: http://chalda.yc.cz/foto/brazil/portoAlegreVerca/thumb.html

13. 10. 2010

Začínám psát blog. Přijela jsem do Brazílie a co bylo dřív.

Nápad odjet do Brazílie se začal rodit zhruba před rokem, kdy jsme si s Ondrou (po dokončení vysokoškolských studií) řekli, že bychom se rádi podívali ještě někam daleko; nejraději do Kanady nebo do jižní Ameriky. Konkrétní podobu nápad začal dostávát, když Ondra v květnu získal pracovní stáž v jihobrazilském Porto Alegre a odjel, jakmile to bylo možné.

Já jsem ještě chvíli okolkovala v české kotlině – resp. v moravských úvalech – a zjišťovala jaké mám možnosti. Pokud bych chtěla v Brazílii pracovat, musím si nejprve najít práci a pracovní vízum vyřídit ještě v Česku, neboť na místě toto není možné. Také jsem si vyrobila portfolio, CV a motivační dopis; a pomocí mejlu zkoušela zjistit, zda by někdo v Brazílii nepotřeboval architekta. Bohužel marně. Buď se zalekli angličtiny, nebo je tu architektů přebytek.

Současně jsem absolvovala očkovací kolečko – žloutenka, tyfus a žlutá zimnice – které si vyžádalo dohromady měsíc a půl. Začátkem září mi začalo docházet, že s otevřenou náručí mě za oceánem nikdo nečeká; a rozhodla se zkusit štěstí na místě.

Pro turistickou cestu do Brazílie člověk víza nepotřebuje. Stačí pas s platností +6 měsíců a zpáteční letenka. Ta mě přišla na něco málo přes 25 tisíc. Dále jsem si sbalila mezinárodní očkovací průkaz (je nutný zejm. při přejíždění hranic mezi jednotivými jihoamerickými státy) a nechala si vystavit mezinárodní řidičák. Výbavu uzavíral základní kapitál v eurech a mezinárodní karta Visa.

V den odjezdu – 8.října - jsem připomínala malý tank. Díky přespání v Praze u Máti jsem byla na letišti s dostatečným předstihem, což se vyplatilo, neboť se jim nezdál můj baťůžek s noťasem, a bylo nutné věci trochu přeorganizovat. Kdo mě zná a ví, jak „miluju“ cestování letadlem, ten se nediví, že jsem byla o 24 hodin později ráda, když v pořadí třetí letadlo dosedlo bezpečně na ranvej v Porto Alegre. Během cesty jsem zvládla dvakrát přesednout, kvalitně se dehydrovat, projít s veškerým kontrabandem celnici v Sao Paulu a málem vyletět z kůže při turbulencích nad Atlantikem. Na letišti mě čekal Ondra, s kterým jsme vyrazili směr Novo Hamburgo – jeho bydliště i pracoviště. Z mého prvního dne v Brazílii si toho již příliš nepamatuju, v unavené a ulítané hlavě mi zbylo jen pár postřehů:

1.Ačkoli letiště v Sao Paulu je mizerně značené, člověk jím hladce projde; stačí jít za davem.

2.Stejně jako na Balkáně, i v Brazílii jsou úzké trubky a plné koše.

3.Autobusy pouze přibržďují a lidé do nich naskakují a vyskakují. I s báglem.

4.Byt, který se Ondrovi povedlo pronajmout je hezčí, než jsem se kdy odvažovala doufat. Juchú!