13. 10. 2010

Začínám psát blog. Přijela jsem do Brazílie a co bylo dřív.

Nápad odjet do Brazílie se začal rodit zhruba před rokem, kdy jsme si s Ondrou (po dokončení vysokoškolských studií) řekli, že bychom se rádi podívali ještě někam daleko; nejraději do Kanady nebo do jižní Ameriky. Konkrétní podobu nápad začal dostávát, když Ondra v květnu získal pracovní stáž v jihobrazilském Porto Alegre a odjel, jakmile to bylo možné.

Já jsem ještě chvíli okolkovala v české kotlině – resp. v moravských úvalech – a zjišťovala jaké mám možnosti. Pokud bych chtěla v Brazílii pracovat, musím si nejprve najít práci a pracovní vízum vyřídit ještě v Česku, neboť na místě toto není možné. Také jsem si vyrobila portfolio, CV a motivační dopis; a pomocí mejlu zkoušela zjistit, zda by někdo v Brazílii nepotřeboval architekta. Bohužel marně. Buď se zalekli angličtiny, nebo je tu architektů přebytek.

Současně jsem absolvovala očkovací kolečko – žloutenka, tyfus a žlutá zimnice – které si vyžádalo dohromady měsíc a půl. Začátkem září mi začalo docházet, že s otevřenou náručí mě za oceánem nikdo nečeká; a rozhodla se zkusit štěstí na místě.

Pro turistickou cestu do Brazílie člověk víza nepotřebuje. Stačí pas s platností +6 měsíců a zpáteční letenka. Ta mě přišla na něco málo přes 25 tisíc. Dále jsem si sbalila mezinárodní očkovací průkaz (je nutný zejm. při přejíždění hranic mezi jednotivými jihoamerickými státy) a nechala si vystavit mezinárodní řidičák. Výbavu uzavíral základní kapitál v eurech a mezinárodní karta Visa.

V den odjezdu – 8.října - jsem připomínala malý tank. Díky přespání v Praze u Máti jsem byla na letišti s dostatečným předstihem, což se vyplatilo, neboť se jim nezdál můj baťůžek s noťasem, a bylo nutné věci trochu přeorganizovat. Kdo mě zná a ví, jak „miluju“ cestování letadlem, ten se nediví, že jsem byla o 24 hodin později ráda, když v pořadí třetí letadlo dosedlo bezpečně na ranvej v Porto Alegre. Během cesty jsem zvládla dvakrát přesednout, kvalitně se dehydrovat, projít s veškerým kontrabandem celnici v Sao Paulu a málem vyletět z kůže při turbulencích nad Atlantikem. Na letišti mě čekal Ondra, s kterým jsme vyrazili směr Novo Hamburgo – jeho bydliště i pracoviště. Z mého prvního dne v Brazílii si toho již příliš nepamatuju, v unavené a ulítané hlavě mi zbylo jen pár postřehů:

1.Ačkoli letiště v Sao Paulu je mizerně značené, člověk jím hladce projde; stačí jít za davem.

2.Stejně jako na Balkáně, i v Brazílii jsou úzké trubky a plné koše.

3.Autobusy pouze přibržďují a lidé do nich naskakují a vyskakují. I s báglem.

4.Byt, který se Ondrovi povedlo pronajmout je hezčí, než jsem se kdy odvažovala doufat. Juchú!