14. 10. 2010

Jak na blízkém východě. Pijeme chimarrao. Na svátečním výletě v koloniálních kulisách Porto Alegre. Proč kulisy nejsou to nejdůležitější.

Po víkendu, který jsem strávila převážně spaním a snahou zapomenout na zarytý zážitek z letadla následovaly dva volné dny. Úterý 12. října – den dětí – byl oficiální státní svátek (dle kalendáře Día de Nossa Senhora); a pondělí bylo volné jen tak, do foroty. Pro mě to tedy moc neznamenalo, ale Ondra prohlásil, že se musíme chopit příležitosti a vybavit byt, který prozatím čítal vypůjčenou postel a stůl z bazaru. Výlet po obchodech byl zároveň mou první prohlídkou centra Novo Hamburgo. Většina obchodů, do kterých jsme vlezli by se dala přetlumočit jako všeochuť plastových věcí „made in China“, i když pro místní poměry je trefnější výraz „made in Paraguay“. Bylo tam úplně všechno, ale pro naše účely se nehodilo vůbec nic. Nebo to bylo na plastový šunt příliš drahé.

Zato nakupování je společenskou záležitostí. Člověk vejde do krámu a hned se ho chopí odchytávačky, které se snaží na fleku vás vyzpovídat co chcete. Protože nevíte přesně, vymyslíte si první blbost, kterou jakože checte (vlastně jsme se chtěli jen podívat) a míříte suverénně dál. Jelikož portugalsky neumím téměř ani slovo, veškerou komunikaci obstarává Ondra. Odchytávačka se ovšem nenechá tak snadno odbýt a snaživě chce vyhovět. Takže jako v Arábii na bazáru, puťkovitá ženuška pípá směrem k muži co by si přála a ten sjednává veškerou obchodní konverzaci včetně konečného výběru zboží. Upřímně doufám, že tyto blízkovýchodní praktiky zmizí s mojí progresí ve studiu portugalštiny. Jediné co, že se tu nesmlouvá o ceně. Občas by to neškodilo.

Po zničující turisticko-nákupní prohlídce Novo Hamburgo a výpravě za internetovou kavárnou upadám do podvečerní únavy. Proto pijeme chimarrao – nejtypičtější místní nápoj, pití gaúchů a těch, kdo se jako gaúchové cítí. Takže celé jižní Brazílie. Ondra udělá instruktáž ve smyslu cuya (tykev) – bomba (brčko) a erva maté (drcené listy cesmíny paraguayské), potom pití exemplárně připraví a prohlásí, že se mu to moc nepovedlo, neboť kousky čaje lezou do slámky. Dá se to pít i tak. Cuya se po vypítí opětovně dolévá horkou vodou a předává dále. Pro tento účel máme malou termosku. Na plastovém obalu je vyobrazený sedící gaúcho.

V úterý nadchází slibovaný výlet do Porto Alegre. Cesta rychlobusem trvá necelou hodinku a je celkem pohodlná. Vysedáme na Camelodrómo neboli Mercado público – tržnici, která se rozprostírá nad stanovištěm autobusů; a dále se ubíráme po trase hlavních pamětihodností – náměstí s Mercadem z koloniální doby a starou prefekturou (taktéž z koloniální doby) před kterou stojí okachlíkovaná kašna – dar španělské královny. S tou „koloniální dobou“ to tu je, pravda, trochu posunuté – knižní průvodce tvrdí, že až do poloviny 19. století bylo Porto Alegre nevýznamnou přistěhovaleckou vesnicí; a až následný příliv italských a německých emigrantů ho pozvedl na jedenapůlmilionové město, kterým je dnes.

Pokračujeme dál ke katedrále Metropolitana s čerstvě zrekonstruovaným parkem, kterému vévodí pomník Julia do Castilhos. Pomník bohužel zrekonstruovaný není, neboť ho pokrývá několik vrstev graffiti. Dále tu mají muzeum starého i moderního umění (to sídlí v prostorách bývalé banky Santander); námořnické muzeum a kulturní prostor v Usina do Gasométro – bývalé elektrárně. Tam právě probíhá trh s ručními výrobky, něco jako vánoční trhy u nás. Návštěvu zakončujem promenádou po břehu jezera Guaíba a v parku Farroupilha.

Celkově vzato, všechny místní pamětihodnosti by bez zbytečného focení a okolkování bylo možné obejít za hoďku až dvě; a prostor pro promenování se na břehu jezera je čtvrtinový než v Brně na Pryglu. Na jihobrazilském městě jsou pro našince zajímavé docela jiné věci. První je různorodost ulic. V běžné ulici (i uličce) můžete vedle dvou- až třípatrových domečků, které pamatují nějaké to století najít dvacetipatrový věžák a nikoho ani nehne. Občas je udělán urbanistický ústupek, kdy je na uliční fasádu postavena pouhá část výšky domu; a zbytek o pár metrů uskočen. Něco jako výškové sjednocení budov nikomu nic neříká. Ani v případě, že dům na uzoučké parcele přečnívá o dobrých patnáct metrů své sousedy.

Dlužno dodat, že tato roztříštěnost člověka nikterak nedráždí. Naopak, dodává to městu spolu s petrými barvami a (někdy až příliš) čilým dopravním ruchem image živelnosti a dravosti. Zmíněné barvy jsou další věcí, která člověka zaujme. Brazilci se jich prostě nebojí. A už vůbec nic jim neříkají trapné odstíny z českých končin typu písková nebo meruňková; popřípadě zelenkavá. Na pigmentu se tu nešetří; a nerozpakují se udělat každé patro domu jinou barvou, když to tak vychází.

Další rys – především výškových – staveb mi připomíná povídání o stavbě Chicaga – ve spodních patrech se již bydlí a úřaduje, ve vyšších je dokončená hrubá stavba a úplně nahoře pobíhají dělníci a vesele betonují. Funguje to i naopak – v případě vyhořelých nebo porůznu rozebíranch budov - a nic se neděje.

Posledním aspektem, který zaujme návštěvníka na první pohled je místní přístup k památkové ochraně. Ta je prý v Porto Alegre ze všech brazilských měst nejsofistikovanější; přesto ji chápou po svém. Kromě krčících se barevných domečků mezi betonovým velikány se jedná o pečlivé zachovávání zdobených uličních fasád, aniž by byly zachovány zbytky domů za nimi. Ne, že by se jednalo o praktiku v čekých končinách neznámou, jenže brazilci se tento postup ani nesnaží skrývat. Maximálním dobrozdáním je zatlučení prázdných oken okenicemi, ale častější je pohled skrz prázdnou kulisu na parkoviště a věžák za ní. Fasáda je nezřídka čerstvě natřená a opravená, což působí o to víc groteskně. Ovšem, nemohu si pomoct, nepůsobí to hůř než pohled na Velký Špalíček v Brně. Člověk se cítí..tak nějak vtáhnut do děje. Informovanější. Když už kulisa, tak už...

Poslední, co vás na ulicích brazilského města zaujme je dlažba, stromy a květiny. Popínavé a cizopasné rostliny parazitující na všem včetně elektrického vedení. Ale o tom napíšu příště.

Obrazovou dokumentaci k výletu do metropole Rio Grande do Sul - Porta Alegre můžete najít tady: http://chalda.yc.cz/foto/brazil/portoAlegreVerca/thumb.html