20. 10. 2010

O nejnavštěvovanějších institucích BIG a Nacional. O přesunech mezi nimi a dopravě vůbec. A konečně o květinách a stromech.

Ve středu byl normální pracovní den, takže jsem v bytě osaměla. Dala jsem si za úkol sehnat vše (nebo alespoň část toho), co se v pondělí nepodařilo. A taky trochu uklidit byt, neboť o půl druhé měl přijít elektrikář zprovoznit světla; a paní z realitky podívat se, jestli to dělá dobře. Týpek přišel něco po dvanáté. Moc jsem sice nepochopila, co říká, ale zavedla ho diretissimou k vypínači a lámanou portuňol se mu snažila vysvětlit, že nám nefungujou světla. Nějako se mu do toho nechtělo a hnal se k mému údivu do koupelny ověřovat si, že máme skutečně oprýskanou barvu a že kohoutek skutečně nefunguje; mával na mě papírem s fotkama všech závad (jakoby je neviděl právě naživo) a pak se mě zeptal, jestli tu máme ještě něco pokaženého. Řekla jsem, že ne a on odešel, aniž by cokoli dalšího řešil.

Po jedné přišel Ondra. Právě jsem dokončovala úklid. Ondra prohlásil, že už se na to klidně můžu vykašlat, protože ten týpek co tu byl tu byl místo té paní z realitky a asi už všechno vyřešil. Asi jo. Elektrikář nikde, Ondra prohlásil, že asi něco (buď on nebo elektrikář) nepochopil a odešel do práce.

Kolem druhé zvonek a dole elektrikář. Opět jsem ho s přiblblým úsměvem a lámanou portugalštinou ujistila o tom, že si asi moc nepopovídáme; a jako gesto dobré vůle přidala návrh na konverzaci ve španělštině. Čímž jsem ho smrtelně urazila. Už neřekl ani slovo, rozmontoval všechny vypínače i světla (k tomu účelu byl využit náš nepříliš stabilní stůl z bazaru), ale výsledkem bylo, že světla nyní svítí. Fiat lux!

Ve městě jsem se chovala již trochu poučeněji. Na nákupy chodím zásadně do BIGu – největšího supermarketu, kde mají úplně všechno a nehrozí, že by si vás tam kdokoliv všímal. Než najdete co hledáte, tak to, pravda, chvíli trvá, ale co už. Nejhorší, s čím se můžete setkat jsou baliči – aktivisté, kteří se vás ujmou hned za kasou a aktivně balí zboží do plastových sáčků; úplně jedno co s čím. Druhou nejoblíbenější institucí je Nacional – o něco menší supermarket (s o něco aktivnějším personálem), který je ale blíž domu a člověk se k němu ani po něm tudíž toli nenachodí.

Pohyb po městě je tu také zajímavý. Začnu tím pozitivnějším – rozmanitými dlažbami chodníků, vzory v dlažebních kamenech, lemováním obrubníků a kvetoucími stromy podél téměř každé ulice. Nevím, jak je to tu během roku, ale nyní – na jaře – jsou stromy, keře a rostliny vůbec úžasně barevné a voňavé. Bohužel nevím, k čemu bych je připodobnila u nás, protože se vůbec ničemu známému nepodobají a díky svým botanickým neznalostem ani nebudu moci odkázat na encyklopedii. Každopádně, pro zájemce zřizuji galerii rostlin, do které budou, doufám, úlovky přibývat.

Nyní to náročnější....chůze. Chodníky jsou tu sice rozmanité a zajímavé, ale zapomeňte na jednolitou vrstvu zámkové dlažby. Různé kameny a struktury různě trčí a vybočují nebo praskají, takže člověk, který nekouká svědomitě pod nohy v nejlepším případě dost okope boty.

V kombinaci s větvemi stromů ve výšce hlavy je i při tupém pohybu po chodníku obezřetnost na místě; a už vůbec nemluvím o kaktusech a podobné vegetaci, deroucí se ve stínu zídek k místu na slunci. Flora je tu vůbec o něco životnější než u nás; o tom svědčí její vytrvalost a nesčetné množství různých cizopasných rostlin, které přežijí téměř všechno. I cizopasení na rozvodech elektřiny.

Elektřina je tu vedena především vzdušnou cestou a nějaké kolize s korunami stromů se tu příliš neřeší. Sice jsem viděla prořezávací četu, po jejím zásahu to však bylo tak jako..aby se neřeklo.

Další zákeřností na ulici jsou ocelová lanka, která sloupy elektrického vedení kotví a vypadají celkem nenápadně; to všechno je ale prkotina ve srovnání s tím, když chcete ulici přejít.

Stále ještě jsem si na to nezvykla a proto raději přebíhám. Ne že by tu řidiči byli piráti od kolébky; naopak, jeví se mi slušnější než v Čechách, akorát mají prostě jiné návyky. Že chodec nemá přednost ani na přechodě je celkem logické. Že křižovatky - ačkoli světelné – mnohdy postrádají světla pro chodce, to už je trochu oříšek. Můžete jen odhadovat jak dlouho ještě budou mít auta červenou a jestli stihnete přejít. Jakmile mají auta zelenou, prostě jedou. To platí i v případě sporadických zelených panáčků: jakmile jste v půlce a ono to přeblikne na červeného, jedná se o pokyn ke sprintu. Nejzapeklitější je ovšem chůze podél hlavnější silnice – auta při odbočování na jakoukoli vedlejší ulici totiž příliš nepřibržďují, jako by ani nečekali že tam budete. Řešení jsem ještě nenašla, tudíž můj gringovský přístup „čtyřikrát se rozhlédni a potom raději sprintuj“ budí všeobecné pobavení. Jen se smějte, plantážníci, pro mě zatím čas hrát si na hrdinu ještě nenastal!

I když prostor by tu byl... Ačkoliv je na křižovatkách a v ulicích vůbec hlídkujících policistů řádově víc než u nás, v životě je nebude zajímat, že přecházíte na červenou. Ostatně – sami to dělají také.