30. 11. 2011

Už se mi nechce vymejšlet další výmluvy, proč jsem tak dlouho nebyla na blogu a p.t. čtenářstvo neví, jak to s naší brazilskou cestou bylo dál. Tak bez dalších frků, Brasilia:

-z cestovatelského deníku-


11. 3. Sexta-feira
O:Brzké vstávání, že jsme skoro viděli východ slunce a pak balení stanu a vysvětlování týpkovi na recepci, že máme zaplaceno vždy za předchozí den a že dnešek už platit nebudeme. Šéfovi se dovolat nemohl, a tak to vyřešila paní uklízečka, co někam zaběhla a potvrdila, že je vše v pořádku.  
V: Mezitím přijel týpek, co pracoval na rodoviárii, že nás jako hodí. Což bylo super, protože naše drobné zpoždění hravě dohnal. A ještě jsme stihli před odjezdem i kafe a pastel! Btw. Týpek kvůli nám meškal asi 5 minut do práce, ale protože už měl stejně hodinu zpoždění, bylo mu to celkem jedno.

O: Aneb s organizací práce je to v Salvadoru super – vše funguje, ale přijet do práce o hodinu a půl později tu až tak velký problém není. Ironií může být, že týpek dělal kontrolora taxíků, což obsahuje i to, zda ke klientům přijíždí řidiči včas.

No a pak už se dá jen říci – 24 hodin v autobuse. Zpestřením bylo jen pohoří – nebo hory – v okolí národního parku Diamantina, když jsme jeli okolo, pak kolona blikajících policejních aut, které jsme nejprv potkali při zastávce na oběd a pak s námi jeli ještě nejméně 200 km – jeli asi z nějaké karnevalové štace. A pak určitě desetiletí kluci, kteří při večeřové pauze za námi přišli a se slovy „dá moeda“ (=naval prachy), míříce na nás polystyrenovými pistolkami, žebrali peníze. Když to stejné udělali jinému žebráku, který pro upoutání pozornosti stál ve vchodu do autobusu a zpíval, tak si na ně vzal kus klacku, že jim ukáže potyčku.
A bylo.

Sorry, tak to ještě nebyla Brasilia, jenom cesta k ní. Tak znovu a lépe a se vší pompou:

-z cestovatelského deníku-

12. 3. Sábado

O:Kondor, letadlo nebo také sídliště stejné jako v Polabinách. Ovšem architekti na té Brasílii přeci jen vidí něco víc a když pomineme, že centrum města tvoří travnatá plocha, která vypadá jak 3 fotbalové hřiště za sebou, tak jsem nakonec ochoten připustit, že když budeme brát tohle město jako sochu, tak má něco do sebe.

Přijeli jsme s drobným zpožděním na novou Rodoviárii (prý ani ne rok starou) – vše čisté, vyblýskané, stejně jako i euroceny.

Surf v Brasílii byl úžasný. Autobusem jsme se přesunuli do satelitního městečka na sever od centra. Tamní obytné čtvrti jsou soukromá condominia, která jsou ohrazena plotem a hlídaná kamerami a hlídači. V jednom domě jsme byli ubytováni. My jsme přijeli a 2 skupiny couchsurferů zrovna odjížděly. Dvojice Francouzů, kteří přijeli na kole z Fortalezy a pokračovali na Bolívii (a to už měli za sebou přejezd Senegalu) a dvojice Američanů, kteří letěli do São Paula.

V: Než odletěli, jeli jsme s nimi do centra, abychom dali passeio po hlavních monumentech. Než je začnu popisovat jednotlivě, shrnula bych pár postřehů, které jsme si odnesli z návštěvy u surferské rodiny B.

1:- Proč nezastavíme podporu výroby v automobilkách?

   - A co budou dělat všichni ti lidi?

   - Kopat metro.

2: Když se postavila Brasilia, začly se mezi budovami formovat stany a příbytky chudých. Jenže mezi   budovami bylo moc přehledno, takže je městská stráž vždy našla a začala vyvážet za město. Tak vznikla Ceilandia – satelit Brasilie s největší kriminalitou ve státě.

3: Idea Brasilie byla rovnost. Všechny budovy jsou stejné, všichni jsou si rovni.

4: V kokpitu letadla sedí vláda.

5: Jezero je umělé.

6: Místo pro stavbu Brasilie bylo dáno výpočtem numerologa. Proto je tu tolik spiritistů a jiných „šamanů“.

7: (z návštěvy senátu) je 3 dny po karnevalu... asi proto tu nikdo není. A to nás ti poslanci stojí tolik!

    (ukazujíc na jednotlivé politiky) ...a tenhle taky kradl ...a ten byl ještě za minulé vlády pěkně zkorumpovaný

8: Lula udělal spoustu věcí špatně, ale po dlouhých letech to byl nejlepší prezident, co tu byl.

9: A nakonec: Jó, Dilma... s tou jsem seděla ve vězení.

Postřeh (můj soukromý):

Příjezd do Brasilie byl pro nás trochu studená sprcha. Všechno je tu jakože lepší: nová rodoviárie, evropská čistota, evropské stánky a evropské manýry. Vlastně horší... aspoň v kontrastu s usměvavým Salvadorem. Lidé na turistinfu ani nepozdravili, strčili člověku do ruky info-leták aniž se na něho podívali a dál se znechuceně věnovali nicnedělání. Paní v kafárně zrovna tak. Ani si neposlechla, že chcem kávy dvě. Dokonce i cobrador v autobuse dělal, že nerozumí, že chceme dva lístky, i když jsme očividně byli dva. Stejně tak týpek u sušenek. Jsou lidi ze „cerrada“ vážně víc „cerrado“ nebo je tak formuje „město pro auta“?

Zpět k prohlídce. Ten den nebyla dlouhá. Nejdřív jsme se okolo Bibliotecy zaběhli schovat před deštěm do muzea současného umění. Tam byla pouze mini výstava fotografie a aktů a zbytek zavřený (přestavba expozice). Ale jinak dobrý. Katedrála nabízela šancí víc – dostali jsme se dovnitř, ačkoli zvenčí byla obehnána stavbovým plotem. Což mě fascinovalo... zdálky ikona, zevnitř úžasný prostor a předprostor naprosto strašný.

Cesta k Congresso Federal byla delší, než se zdála. Minuli jsme několik ministerstev a na konci kromě slíbené ikony jsme potkali ještě palác Itamaraty (ministerstvo vnějších vztahů), justiční palác a ještě 2 paláce na dvou protilehlých koncích Praça de Planalto (tribunál a ministerstvo spravedlnosti). Itamaraty a jeho dvojče – ministerstvo spravedlnosti – se mi líbily obzvlášť, protože jako jediné měly řešenou zahradu – předprostor.

13. 3. Domingo

O: Možná se to nezdá, ale po dvanáctihodinovém spánku v dálkovém autobusu, a to i v tak luxusním, co jezdí po Brazílii, člověk není úplně odpočat. Možná tomu je i proto, že se klimatizuje jak o život. Každopádně jsme dnes měli odpočinkový den. Snídali jsme kolem 11 s celou rodinou, která sem přijela na víkend, plus s paní z Německa, která tu už 10 let žije a dělá v organizaci pomáhající lidem na venkově, aby si založili malá spolupracující společenství a aby pochopili, jak funguje ekonomika. Říkala, že v současné době se pomalu začíná projevovat tendence, že někteří lidé odchází z města zpět na venkov.

Po poledni jsme vyrazili na malý pěší výlet k vodopádu. Mohly to být 2 km příjemmné cesty, kde na konci bylo malé jezírko ke koupání. Po proudu řeky jsme ještě přeskákali pár kamenů a po vykoupaní se stejnou cestou vrátili zpět. Už se začínalo pomalu smrákat a na nás čekal luxusní oběd – nebo tedy luxusní zbytky z oběda.

Přijela také nová couchsurferka Daniela z Rakouska. Už se ¾ roku poflakuje po Jižní Americe – Bolívie, Kolumbie, Peru – trochu pracuje v dobrovolnických projektech a trochu cestuje.

Já jsem pak strávil podstatnou část večera instalací Xubuntu na netbook a zbytek obyvatel domu pak konverzací. Dozvěděli jsme se, mimo jiné, že tu řidiči nemají rádi cyklisty a že se stává, že na vás řvou ať si s tím kolem jde jezdit do parku. Nojo, District Federal je stát s největším poměrem počtu aut na hlavu. 

Info okénko

Většina „památek“ v Brasílii je zdarma, až na památník JK (Memorial de Juscelino Kubitchek), kde vstup stojí R$6 a je tam muzeum o jeho osobě a stavbě Brasílie. Do parlamentu chodí exkurze každý den mezi 9 a 17 v půlhodinových intervalech a je třeba mít dlouhé kalhoty.

Jízdenka Brasília → belo Horizonte stojí R$104, společnost União nebo Itapirim, a trvá 10 hodin. Belo Horizonte → Ouro Preto je za R$23, 2 hodiny a společnost Passaro Verde. Z rodoviaria interstadual v Brasílii jezdí do centra Metro za R$2.

6. 7. 2011

Je tady ještě někdo?
(odpoví několikanásobná ozvěna). Přibývá sem pomalu, já vím, ovšem pro skalní fanoušky budiž útěchou, že sem bude přibývat sice pomalu, ale vytrvale ještě nějakou dobu. Včetně fotek. Jo, a taky to slibované překvapení, ale to až si pročtete celý cestovatelský deník, všechno hezky popořadě.
V Čechách je opět léto, což mne ani nepřekvapuje, neboť za minulý rok a půl žádné jiné roční období neznám. Shoda náhod tomu chtěla, že momentálně bydlím u rodičů na vsi (se všemi výhodami a nevýhodami, které to obnáší) a na dobu určitou (lépe řečeno určenou) pracuji v architektonické kanceláři v blízkém (malo)městě (se všemi výhodami a nevýhodami, které to obnáší). Brazilského tu není kupodivu téměř nic, až na jakousi zpotvořenou verzi lambady, která se nonstop valí z Evropy2. Ano, TÉ (brazilské) lambady, kterou kdysi v pravěku nahrála francouzská Kaoma.
Jo, a taky byl prý minulou sobotu v parku před hvězdárnou karneval z Ria. Předesílám, ve dne. Sambistky dorazily až z Prahy a dle očitého svědka na sobě prý "měly ještě méně než bikiny". Pch...viděla jsem tedy jen plakátek, ale nic extra pohoršujícího, co by na sambodrom nepatřilo na něm nebylo. Jo, a pro jistotu ta slečna na plakátku byla střižená těsně pod pasem, kdyby náhodou něco. Jediné, co trochu zarazí je, že karnevalový program byl těžce mimo období masopustu (a tuším, že i mimo všechny jarní pročišťovací kúry) a potom že byl součástí oslav Dne dětí. (Tatínci si Den dětí prý užili).

Tak už dost plků, a honem k tomu deníku.


-z cestovatelského deníku-

10.3. Quinta-feira

O: Dnes Verča naordinovala pozdní vstávání a džus v kempu. I tak se ve stanu déle jak do 8 nedalo vydržet. Já jsem zase naplánoval návštěvu kostela Bom Fim a majáku Farol de Barra.

V: No jo, no jo. Dejte mu do ruky bedekr a nedá vám chvíli oddychu. Každopádně první část cesty ke kostelu Bomfim byla naučná dost. Dali jsme na rady místních, svezli se z Itapuanu na stanici Mussurunga a odtud jsme vzali onibus Ribeira, který

a) byl zadarmo

b) minimálně 20 minut křižoval favelami

Zdálo se mi, že snad za chvíli budu i mezi těmi favelami rozlišovat na strašná – běžná – a horší chudinská čtvrť. Každopádně u kostela Bomfim (respektive na místě, kde jsme vysedali) bylo sucho, čisto, desítky korzujících policajtů a „turistický čmuch“. Od zastávky to byl pouze kousek přes parčík do kopce.

Basilica Nosso Senhor de Bomfim je oblíbené poutní místo baiánců, kde chodí žádat (většinou) za brzké uzdravení nebo za jiný životní úspěch. Kostel je celý bílý a na mříž před ním lidé vážou fitas – barevné stužky přání. Vnitřek je krásně zdobený a zlacený a v ambitu najdete odpočinkové místnosti zdobené azulejos.

O: Kvůli přáním v kostele zbudovali i muzeum a můžete se podívat, jaké dary lidé za zázrak či splněné přání kostelu věnovali. My jsme zůstali v přízemí a viděli pouze přání zatím nevyplněná – v konání – tzn. kartičky s napsaným přáním či u stropu visící voskové části těla coby přání za uzdravení.

Když jsme dokorzovali kostelem a zauzlovali si stužku za přání šťastného návratu, vydali jsme se k pevnosti u pobřeží. Tam tedy krom příjemného výhledu a moře nebylo až tak nic zvláštního, ale procházka to byla příjemná. Tedy příjemnější než ta co následovala při hledání autobusu na Barra. Museli jsme dojít až skolro k městskému tržišti, abychom žádaný autobus našli. Ačkoli mi bylo trochu zazlívané, že jsem nenaplánoval pauzu na refri, zajistil jsem alespoň drobnou svačinku v podobě bílé kokosové tyčky zabalené v listech třtiny. Dorazili jsme na pobřeží, vylezli na Morro de Cristo, obdivovali se, jak rychle uklízí Baiánci nepořádek, ale třeba i pódia a další věci po karnevalu. Maják, který je naproti Kristově hoře, je ve skutečnosti nejstarší Salvadorskou pevností a za R$6 se můžete dostat dovnitř a prohlédnout si námořní muzeum. Asi největším poznatkem bylo, že armádní síly jsou schopné bránit samostatnost Brazílie (to jsme si přečetli v expozici). Po troše hledání správného autobusu jsme se dostali do Itapua, dali si džus a misku acaí a v kempu se někteří docpávali chlebem a druzí se zodpovědně připravovali na zítřejší brzké vstávání.

V: Tzn. Že JÁ jsem po zlikvidování kokosu, navečeření se, provedení hygieny a napsání deníčku, musela JEHO, který odpadl jako špalek sotva přišel, tahat za uši ze stanu, aby si šel vyndat aspoň čočky z očí, když už nic. Že ano...

O: bla, bla, bla... :)

18. 5. 2011

-z cestovatelského deníku-

11. 3. (o 9. 3.)

V: Tak tedy konečně ta Cachoeira. Vyrazili jsme ve středu ráno – po karnevalu – a trochu čekali, že celé město bude spát po flámu, ale ani ne. Autobusy frčely jak na běžícím pásu, takže autobus z Rodoviárie v 8:20 jsme tak akorát stihli.

O cestě k rodoviárii si neodpustím poznámku. Jede se k ní po „paralela“, což je dálnice uvnitř města, spojující centrum s letištěm. Paralela má 4 pruhy každým směrem a uprostřed široký zelený pás. V něm je umístěno vše, co si člověk představí pod pojmem „veřejný prostor“ - parčík, lavičky, hřiště, cyklotrasa... vše čisté, trávník pečlivě posekaný, takřka nedotčený. Přes paralelu vede tu a tam lávka pro pěší, ze které se dá sestoupit na zmíněný „parčík“. V Novo Hamburgu je na hlavní třídě něco podobného, a vždycky jsem se tomu podivovala. Tohle, ovšem, vyloženě nechápu.

Do Cachoeiry jsme dorazili něco před jedenáctou a autobus nás vysadil do největšího mumraje centrálního tržiště. Po veledůležité návštěvě bufetu s kafem, jsme začli trochu bloumat po městečku, až jsme došli k turistickým informacím. Docela jsme se podivili, že tu něco takového vůbec je, ale byli tam milí a řekli vše potřebné, včetně mapky.

Historické centrum města bylo klidné a příjemné a domy – na rozdíl od Salvadoru – celkem upravené; i když některé rozpadající se exempláře by se taky našly. Kromě několika kostelů (většina bez jedné věže) jsme navštívili (zřejmě) starou, kamenou prefekturu, kde je nyní muzeum. Člověk se dozví, jak se tu vařila revoluce a boj za nezávislost Bahie a posléze i celé Brazílie. Potom jsme si prohlídli ještě klášter, kde je nyní pousada a restaurace a zamířili do lancheríe přečkat polední vedro a polední pauzu k obligátní guaraně jsme vyzkoušeli ještě místní „caseiro“ likér z ovoce jenípapo. Bylo to sladké, aromatické a kelímek stál reál.

Místní lidé jsou taky zajímaví. Dost jich tu má doma dílničku, kde vyrábějí a prodávají turistům rukodělné předměty, takže byt i obchod je vlastně v jednom a klidně můžete vejít. Druhá věc, že ať přijdete kamkoli, každý má neustále něco na práci a pokud se vysloveně nedožadujete obsluhy, nikdo vám nic nedá. Pak vám to třeba dá, a zas si vás nevšímá.

O: Taky jsme trochu zažili bajánský způsob života. Podle historek jsme se trochu obávali, že se všichni budou jen válet v sítích a nic nebude fungovat. Salvador je ale rušné město a nic takového se nesplnilo. Celý život v síti prožijí asi spíš bajánci někde v přímořských vesničkách, jak nám povídala Daniela o svém dědečkovi.

V Cachoeiře už to trochu začíná. V turistickém infu nám řekl pán: „Hmm, teď nic otevřeného nebude. Den po svátku? Tak možná ode dvou odpoledne.“ Tedy až na továrnu v Sao Felix, kde se dříve balil tabák, jsme našli otevřené asi vše. Našli jsme galerii nadace Hansen, zvali nás na projížďku po řece na kánoi a kostel v Sao Felix právě uklízeli, tak jsme taky nahlédli.

Prošli jsme si ještě pár uliček, trochu se pozastavili nad železničním mostem, který spojuje Sao Felix s Chachoeirou (dá se projít pěšky), ale vlak už tam dlouho nejel. Nádraží na obou stranách řeky jsou buď rozpadlá nebo alespoň osquatovaná. Koleje se ale nikdo nenamáhal vytrhat a tak auta po celém městě přejíždí jejich pozůstatky. Sem tam se vyskytne i výhybka nebo zaparkovaný vlak. No, asi ve stylu hesla – třeba by se to mohlo ještě hodit.

Večer v Salvadoru jsme si dali v Itapua supr džus a v kempu se dorazili kokosem, koupeným původně na vypití šťávy.

26. 4. 2011

Návrat.

Nebudu s tím moc otravovat, protože to všichni asi dobře znáte. Vyplivnou vás jednosměrné dveře příletové haly (Máte všechna zavazadla? Opravdu všechna?) a stojíte někde, kde si myslíte, že to znáte, i když to vlastně neznáte, protože za tu dobu, co jste byli pryč uběhlo několik měsíců a všechno je jiný. I vy jste jiný. Najednou vás udiví, že vám muži nejenže nepomohou s taškou do autobusu, ale ještě vás navrch předběhnou v honbě za nejlepšími sedadly. Překvapí vás, že po vás všichni koukají jenom proto, že jste opálený. Nejste si jistý, jestli je jaro nebo podzim ("Ach…takové teplo jako dnes tu letos ještě nebylo", pronášejí všichni kolem vás, zatímco zoufale klepete kosu) a stále vám ještě nějak nevychází těch přidaných pět hodin. Vstávat v devět ráno je zoufale brzo a jít spát před druhou v noci také.

Pomalu vám začne docházet, že komentovat nahlas chování člověka, který vás předbíhá ve frontě, jako neurvalé není nejlepší nápad a že v případě potřeby nemůžete tak jednoduše dělat, že nerozumíte. To už se pomalu dostáváte do reality a jste zralý na další krok– dostat se do Matrixu: OÚ, FÚ, SSSZ, DD (ahoj babi), ŽÚ, fotograf (na té minulé fotce vám šly vidět zuby), opět OÚ, opět FÚ, nová SSSZ (ne, tady teď nemáte co pohledávat, nejdřív znovu na ŽÚ), SF (Vzdělání? Vysokoškolské. Zaměstnán? Ne. Bydliště 26.3.? V Brazílii.), CV, OB, KPČ, VKZ.

Při cestě Prahou mě uzemní celkem tři věci: ruské beranice s pěticípou hvězdou v suvenýr-shopu, popisky best-sellerů v knihkupectví na Václaváku („Upíří lejdy a její rejdy“, „Vlci v akci“) a sebevrah, který nám skočil pod metro, respektive, dle suchého hlášení z reproduktorů „upadnul do kolejiště“.

Prostě se tak nějak nesměle začínáte vracet do reality, vaše minulá realita vypadá jako bláznivá historka, ze které zbyly už jen fotky a deníky. Ať už máte na mysli deníky elektronické, nebo papírové.

- z cestovatelského deníku, který byl původně papírový -

7.3.

V: Odjezd byl trochu stresový. Pro mě teda celkem dost, protože nesnáším letiště a letištní procedury, lépe řečeno se obojího trochu bojím. Ani jsem se noc předtím nevyspala díky myšlenkám na letadlo.

Odlet jsme měli naplánovaný na půl osmou, což znamenalo vstávat po třetí a ve čtyři už chytat první ranní Comum Federal. Respektive, po čtvrté, protože ve čtyři měl vyjíždět z Canudos. Na zastávku jsme dorazili ve 4:00, ale autobus nám stejně ujel – profrčel to tu ve 3:59. Nejdřív jsme nevěřili, že to byl vážně on, pak jsme doufali, že 4:25 pojede další, ale marná snaha. Ztvrdli jsme tu ještě hodinu. Za tu hodinu jsem už byla pěkně vystresovaná. Navíc autobusem v pět jelo dost lidí do práce, což ho ještě o to víc zdržovalo.

Nakonec nás zachránila kouzelná babička. Šla po mostě, po kterém jsme dobíhali k letišti. Zrovna jsme se dohadovali kudy přeběhnout k terminálu, když se nás babička (černošská) zeptala, se kterou společností letíme – Ondra řekl, že Webjet a ona jenom řekla: „No tak to je ten maličký terminál tady vpravo“, a odešla. A vážně, byl tam ještě takový malý terminálek, kterého bychom si ani nevšimli. Tím nás zachránila od ulítnutí letadla.

O: Takže jsme do té Bahie měli opravdu dorazit a užít si trochu místního karnevalu, sluníčka a třeba i moře. I když pobřeží u čtvrtě Itapuã je sice krásné s palmami, ale vlny (alespoň u pláže, která je u kempu) jsou tu pro koupání trochu nevyhovující. I když můžete to vzít i z druhé strany, tak jako Verča a dát si koupel písečnou :)

Letadlo jsme tedy tak akorát stihli. Let byl  celkem pohodový s mezipřistáním v Sao Paulu. Protože Webjet je nízkonákladovka (cesta POA-SSA R$300), tak jsme nedostali najíst, ale zas to nezdržovali. V Salvadoru jsme využili zvýšeného počtu info pointů kvůli karnevalu. Jak jsme se obávali, že tu podle baiánského způsobu života bude fungovat vše na baterky, tak to během karnevalu rozhodně neplatilo. Více policistů, více info center, zvýšený počet autobusů operujících přes celou noc. Dostali jsme tedy radu, který autobus vzít a rozpis karnevalu. Dokodrcali jsme se ke kempu a v polední výhni postavili stan. Kemp je to jednoduchý, ale příjemný. Mají dobré džusy a oproti jihu levné pivo :)

Přes CS jsem kontaktoval Nadinu, holčinu co je ze Salvadoru a teď jsme se přes SMS domluvili, že se potkáme v centru v osm. Odpoledne jsme tedy strávili rekonvalescencí po letu (viz. písečná koupel v moři) a kolem páté vyrazili do města. Podle příruček pouze s nejnutnějším minimem = kopie pasu, peníze a teda foťák. Ukázalo se ale, že střed města je díky hlídkujícím policistům bezpečný, když nebudeme počítat možné kapsáře a nelezeme do postranních uliček. Z terminálu de França jsme vyjeli výtahem vzhůru do karnevalové vřavy. Na pódiu měli vystoupení gayové. Poslechli jsme si pár písniček a od "Elevadoru" zamířili do ulic s trios eletricos. Jako dobré, ale ten kravál valící se ze všech stran (rozestupy vozů byly tak 30m) byl skoro až k nesnesení. Ale což - festa, festa, festa.

Mezitím jsme čekali na Nadinu, která napsala, že má hodinu zpoždění. Vydali jsme se teda směr Pelourinho. Tam to bylo o poznání klidnější. Skupiny bubeníků korzujících uličkami, před kterými šla tancující skupina, a za nimi tancující diváci. Všude prodavači piva a občerstvení a veselá nálada a dost cizinců. Když Nadina oznámila dalších 30 min zpoždění a Verču začla bolet hlava, opustili jsme veselí karnevalu a nehezky ani nepočkali na domluvenou schůzku. Cesta do kempu se ale stala adrenalinovým zážitkem. Nastoupili jsme do ônibusu směr Itapuã, ale tenhle za prvé byl klimatizovaný a na zimě nešetřil (to bylo o chřipku) a za druhé jel kolem celého pobřeží a to především kolem Barry a Campo Grande, kde také probíhá karneval (zde jsou známí „popoví“ zpěváci a uslyšíte tam hodně Axé) což znamenalo, že tam byla dopravní zácpa a a my jsme se ploužili autobusem do místa přestupu asi 2 hodiny. Zimu jsme vyřešili tak, že jsme si stoupli/sedli vedle řidiče, ale byla tam už trojice společensky unavených slečen, které postupně rozlily vodu z ledu, pivo a pak to dovršily blicí etapou. No, nakonec jsme dojeli až do kempu a celkem vyčerpaní usnuli.

Cestovatelské okénko

Kemp Ecológico leží ve čtvrti Stella Mare. Z letiště k němu jede mikrobus s nápisem Praia de Flamengo, který má zastávku po přejití parkoviště před letištěm. Cena autobusů se pohybuje mezi R$2-3 za cestu. Cena kempu byla R$15 za osobu. Od kempu jezdí autobusy do Itapuã, kde na přestupním uzlu lze vzít autobus na Terminal de Franca, odkud je to do historického centra už jen skok. Nazpět pak je to kterýkoli autobus do Itapuã, třeba s konečnou v Portão. Autobusy projíždí kolem Rodoviárie.

9.3.

V: Jsme na výletě v Cachoeira. Ale protože včera nikdo neměl sílu psát deníček, vrátím se  o den zpátky.

Klíčová část včerejška byl dlouhý spánek, kafe a goiábový džus v lancherii v kempu. Ten spánek teda až tak dlouhý nebyl; tak do půl osmé, protože se rozednívá brzo a taky je brzo vedro. Každopádně po dostatečně pomalém ránu jsme vyrazili na Rodoviárii poptat se na dopravu k místním pamětihodnostem; a taky koupit jízdenky do Brasilie. Taky jsme tu – mimochodem – přečkali tropický liavec, já jsem si dala oživující kafe a mohli jsme vyrazit objevovat krásy historického centra Salvadoru.

Dojeli jsme na už osvědčený terminal de Franca, vyjeli Elevadorem nahoru a první zamířili do lancherie, kde měli bufet R$15/kilo. Jídlo bylo dost podobné jako včera v kempu – pečené kuře, rýže, těstoviny, fazole, k tomu teda ještě nějaká zelenina, vajíčka a brutus pálivý dresing. Potom jsme vyrazili směr Pelourinho a ještě dál.

Pelourinho je historické centrum města a dřív to prý byla chudá čtvrť plná bídy a prostituce. Dnes se vyznačuje spíše tím, že je plná turistů, tedy hotýlků a obchodů se suvenýry, že by to byl skanzen jsem na mysli neměla.

Na Pelourinhu je docela dost kostelů ve stylu koloniálního baroka. Většina z nich má pouze jednu věž a druhou jakoby někdo urazil. Ondra tvrdí (že někde četl), že to je proto, že se z každé budovy ve městě dřív platila daň a z kostelů zřejmě nějaká větší. Z nedokončené stavby se daň neplatila, takže... No vypadá to každopádně komicky. Symetrická barokní kompozice a jedna věž pryč.

Budovy v historickém centru jsou všechny z koloniálního období a ty novější jako zapadnou. Vše je neudržované, oprýskané... až v různém stupni rozkladu. Prostě bajánci si s tím hlavu nelámou, maximálně něco vyzáplatují vlnitým plechem. V podstatě jediné, skutečné po evropsku spravené domy, s barevnou fasádou a popínavkami před okny byly ty, kde sídlila pousada nebo hotel. To bylo komické i sentimentální zároveň. Jako by místní dávali na vědomí: nám je to tu úplně jedno, ale když to turisti chtějí...

V rámci prohlídky města jsme zašli ještě do muzea u/v starého, krásně zdobeného kostela, kde kromě kostela samotného bylo vidět ornáty, monstrance, kostnici a hlavně dvůr, nádherně zdobený azulejos s obrazy Lisabonu.

Tou dobou už se v ulicích města začal rozjíždět pomalinku karneval, ke kterému jsme se připojili. No, hehe, jak jsme se dozvěděli později, tenhle byl jen takový slabý odvar pro děti. Ta pravá pařba, kvůli které sem lidi jezdí, kde je celá plejáda brazilských pop-stars a kvůli které se na každém rohu zadarmo rozdávají kondomy, ta je o kus dál, na Barra a v Campo Grande. Každopádně naše „dětská“ verze byla taky moc příjemná. Nad uličkami Pelourinha byla natažená síť a na ní karnevalové plaketky, které občas ukazovaly do vnitrobloků, kde člověk našel supr samostatné stage. Ulicemi kroužily jednotlivé průvody perkusistů (občas doprovázené „dechovkou“) a tanečníky, kteří byli laděni vždy do jiného tématu, popřípadě loutkami. K několika průvodům jsme se připojili, pak jsme si ale unaveně sedli na hlavní náměstí a jenom sledovali jak chodí kolem. V uliích kroužili – kromě civilistů – i baianas v krojích, lidé v maskách, spoustu stoupenců nejstarší perkuse-školy Filhos de Ghándí a pak ještě jakýsi duchové, kteří měli za úkol zřejmě strašit děti a rozstřikovat voňavku.

Zajímavé je, že během karnevalu se dostaly ke slovu i různé iniciativy – od už zmiňovaného gay hnutí přes desfilé Mudangao, až po hnutí proti domácímu násilí a za práva žen, které bylo podpořené ještě trikem, že karneval vyšel na MDŽ.

6. 3. 2011

Před odjezdem.

Jak už to tak bývá, všechno jednou končí. Nevím, jak bych tuto patetickou frázi opsala jinak, prostě to tak je. Takže i můj pobyt tady v Brazílii bude za měsíc u konce. Zároveň ale přichází také jeho nejzajímavější část – cestovací. Z toho důvodu bude také chvilková odmlka tady na blogu, protože počítače s sebou brát opravdu nebudeme. Zato si ale bereme cestovatelský deníček, takže pokud na blog nezanevřete, budou se zprávy o naší cestě tady na blogu, po návratu do "civilizace" postupně objevovat, časem snad i s fotkama.

No, a potom mám připravený ještě jeden brazilský čtenářský bonbonek, který bych tady ráda začla zveřejňovat právě po návratu domů, ale to je zatím tajné. Takže vydržte, všechno bude, bude to stát za to! 

Kam se to vlastně chystáme? Pokud vše půjde podle plánu, odletíme zítra ráno do Salvadoru (de Bahía), kde po několika dnech karnevalového křepčení plánujeme pokračovat autobusy do Brasílie, Ria (se zastávkou v Belo Horizonte a Ouro Prêto), dále do São Paula a přes Floriánopolis domů, do Porto Alegre.

Když už byla řeč o utichající aktivitě na blogu, tak přiznávám, že ani nyní, během měsíce února nebyla nijak strhující. Částečně to bylo způsobeno tím, že jsme nikde extra nebyli a také/ protože jsem měla trochu hodně práce. Přesto jsme podnikali malé víkendové výlety – na Ondrově blogu si můžete přečíst o výpravě do městečka Triunfo a na bleší trh v Porto Alegre. Poslední únorový víkend jsme se během sobotní noci vypravili do Porto Alegre na karneval. Tedy – na jeden z karnevalů. Ony jsou tu totiž karnevaly dva – jeden právě zmíněný, v ulicích pro lidi; a o týden později další, na Sambodromu, kde defilují masky, samba-tanečnice a alegorické vozy.O tom chystá něco napsat Ondra, tak prozatím snad jen malá ochutnávka fotek.

Karneval v ulicích byl – z mého pohledu – na docela malém prostoru v Cidade Baixa, městské části, kde je hodně barů a hospůdek a kam se chodí bavit většina omladiny alegrense. Jedna z postranních uliček byla uzavřená pro řidiče a uprostřed stál trio electrico – vůz s bednami na jehož vrcholu se střídaly různí zpěváci, moderátoři, hudebníci a přišla dokonce i samba-tanečnice. Pod pódiem se tlačili lidi (většinou mladí) v maskách i bez masek, popíjeli, juchali a podupávali do rytmu co prostor dovolil. Přišli jsme něco po sedmé a karneval už byl v plném proudu. Zajímavé bylo, že nikoho nevzrušovalo, že v ulici se normálně bydlí a u místa, kde jsme stáli my bylo dokonce něco jako domov důchodců, nebo denní stacionář. Každopádně, důchodci (spíš tedy důchodkyně) si z toho nic nedělaly, stály na balkoně v maskách a majíc nejlepší přehled o dění dole nadšeně podupávaly do rytmu. Atmosféra v ulici se (kromě toho, že část lidí měla masky) blížila ponejvíc našemu majálesu, nebo podobnému festivalu. Až na to, že kapely, střídající se na pódiu nikdo příliš neposlouchal, všichni se zabavili tak nějak sami od sebe a hudební doprovod brali asi jako pouhý podtext. Aspoň mě to tak přišlo. Vzduchem létaly různé konfety a třpytky a hlavně místní móda -sníh ve spreji. Nevím, jak to přesněji popsat, ale nejvíc ze všeho to připomínalo našlehaný bílek. Lidi si to vyloženě užívali, ale já jsem z té bílé podivné lepkavé hmoty až tak nadšená nebyla. Asi jsem už napsala, že brazilskou vášeň pro sníh až tolik nechápu. Jen ať zůstane ještě hezky za horama, když je léto, no ne? Nakonec přišla i boneca - karnevalová loutka, které všichni potřásali zuřivě "rukama". Karneval končil celkem brzo - o půl dvanácté - zřejmě z důvodu nočního klidu. Takže sice krátký, ale celkem příjemně strávený večer.

19. 2. 2011

In a ZOO. Nevěřili byste, kolik textu je možné napsat o tak primitivní události. Učené disputace o velikosti tapíra a jedna nepříjemná vzpomínka.

Zoologická zahrada v Sapucaia je prý největší v celé latinské Americe. Takže bylo celkem nasnadě, že jsme do ní jednu lednovou – prázdninovou – neděli vyrazili. Když už jsme u toho co je největší...mám pocit, že místní lidé, kteří vám vyprávějí, co je u nich všechno největší srovnávají pouze s věcmi, které jsou v okruhu jejich znalostí. Stejné to bylo s vinařstvím Aurora, které jsme navštívili o víkend později - také nám tvrdili, že je to největší kolektivní vinařství v Brazílii, a třetí největší na světě. Ostatně, o tomhle se ve svém reportu zmiňoval už Ondra, ale to jsem odbočila. Vydali jsme se prostě do ZOO, patřičně namlsaní z návštěvy botanické zahrady v Porto Alegre a trochu také proto, že se tu v okolí nikam jinam příliš nedá... ale o tom napíšu zas jindy.

Commun federal nás vysadil přímo před branami a na to, že bylo nedělní dopoledne nás žádný velký zástup spolunávštěvníků nečekal. Po zaplacení vstupného (4R$, děti za polovic) nás čekal výhled na pěknou, parkovou krajinu a pár slepých kolejnic na zemi. Zvířata nikde. Zato tu byla mapka zahrady, ze které Ondra vydedukoval, že nejdůležitější je sektor „M“ a „T“, které nesmíme minout. V sektoru „M“ měli být medvědi a v „T“čku tapíři, tedy po brazilsku anty. Proč to škodolibé upozorňování na medvědy je snad (alespoň mým známým) jasné, ale tapíři? Ti navazovali na diskuzi z předchozího dne, kdy jsme na slovo anta narazili v Contos gauchescos a nechávali si ho chytrolínem počítačem vysvětlit. Wikipedie tvrdila, že to je největší savec na jihoameriském kontinentě, z čehož jsem vyvodila, že to může být jedině tapír. Ondra tomu odmítal uvěřit, prý tapír je velký pouze jako pes. Tvrdila jsem, že nikoliv, tapír je velký jako kůň nebo skoro jako hroch. No, takže přirozeně bylo nutné přesvědčit se, kdo má pravdu.

Předtím, než k tomu mohlo dojít jsme museli urazit celkem dlouhou cestu k prvním klecím. Bylo to celkem logické – kdo by umisťoval klece se zvířaty k dálnici? Celou dobu nás provázely koleje vláčku, které byly místy trochu pobořené. Jak to tak bývá, buď tu něco nedostavili, nebo to přestalo fungovat. Hádala bych spíš to druhé. Dále v nitru zahrady jsme potkali dokonce i odstavenou mašinku. Asi od půlky cesty nás začaly provázet šipky s nápisem „žirafy“, aby nám na poslední z nich bylo oznámeno, že žirafy v ZOO nejsou. Zato tu bylo něco jiného: lanchería. Okamžitě jsem k ní s vidinou kafe zamířila. Slečna byla mým požadavkem sice trochu zaskočená (kafe v oficiální nabídce neměli), ale nakonec odněkud vyčarovala dva plnotučné turky. Chuť trochu popular, ale jinak zatím nejkafovitější kafe, které jsem tu měla!

Po zaslouženém odpočinku u - jak jinak - plastového stolečku a pod – jak jinak – loubím z popínavých rostlin jsme vyrazili hledat zvířenu. Nejdřív nás provázely rybníčky s labutěmi všech barevných kombinací (hlavně černé a černobílé) a kačenami. Pobavilo mě brazilské jméno kačeny Cairina moschata, které znělo pato do mato, tedy v překladu „kachna z buše“. Rybníčků tu měli celkem dost, některé trochu zarostlé, některé naopak s vodotryskem:) Pak jsme našli klece s papoušky, tukany a pávy, rybníček s plameňáky, výběh pro pštrosy a dokonce i výběh s kapybarou. Nevím proč, ale u Ondry toto přerostlé morče vyvolává vždy hrozně „ťuťu – ňuňu“ reflexy, takže ji chvíli lákal , aby vylezla zpoza klece, kde se krmila, ale bezúspěšně.

Potom jsme zahlédli šipku „jacaré“, takže jsme se nechali nalákat na něco akčnějšího – na krokodýly, ale ty jsme nějak minuli a skončili opět u tukanů s papoušky. Po nich jsme v podstatě samospádem došli k sektoru šelmy, kde byl lev (se lvicí) a tygr (s tygřicí), kteří se celkem nudili v docela malých betonových kotcích, zasekaných do svahu. Místa tu bylo na cca dvakrát větší výběhy, minimálně. Ještě tu někde měla být onça (jaguár), nejnebezpečnější predátor amazonských pralesů, ale toho taky ne a ne najít. Při hledání jsme ovšem málem vrazili do sektoru „M“. Vůbec to nemělo ten efekt, který můj škodolibý spolucestující prostorem i časem zamýšlel. V malé klícce se tu roztomile batolil párek andských hnědých medvídků a tím místní přehlídka ursů končila. Ha!

V další části jsme prošli sektor „opice“, kde nejzábavnější byly macaco negro, veselé a hravé opičky, které běžně žijí i ve zdejších lesích. Vyznačují se hlavně tím, že se umí zachytávat při lezení i zakrouceným ocasem. Konečně jsme našli taky líné jacaré (leželi u bazénku jak špalky) a serpentárium.To mi přpomělo návštěvu serpentária v Botanické zahradě, na které mám trochu rozporuplné vzpomínky. Moc jsme to tu na blogu nerozmazávali, ale...pamatujete ještě jak jsem psala kdysi o macumbě a o výletu k Santuário das Mães o den později? Tuším, že jsem zmínila, jak jsem při svém pokusu odskočit si do lesa málem šlápla na černo-žluto-červeného hada. Nevím, co mě tehdy donutilo sklonit hlavu a kouknout se pod nohu těsně předtím, než jsem došlápla, ale fakt je ten, že jsem nedošlápla. Až potom mi došlo, že to, co leží na zemi není kus vlečného lana ale vážně had. No, tak přesně tohodle hada jsme viděli v serpentáriu v Botanické zahradě. Mimochodem, serpentárium bylo slušně vybavené, s naučnými cedulemi včetně instruktážních fotografií jak se z hadů dostává jed na séra. Na jedné straně byly amazonské zmije – jararacy – a na druhé menší hádci lokální provenience. No, a tam jsem poznala toho svého. Jako u jediného byla u něho lebčička a hovorná kustodka nás poučila, že to je korálovka a že si na ni máme dávat pozor, neboť po kousnutí korálovky se musí do dvou hodin aplikovat hadí sérum. Tak jsme tam stáli dost zaraženě a paní povídala o ostatních hadech a o tom jak se z nich pumpuje jed, který had na oběť skáče ze stromu, který útočí jenom, je-li ohrožen...atakdál. My, místo zaujatého poslouchání, jsme tam jen tak stáli a zarytě čuměli, takže ji to brzo přestalo bavit. Tolik tedy k serpentáriu v Porto Alegre.

Tohle serpentárium bylo o dost chudší, ze tří akvárek byly obsazeny tak jedno – dvě, kde se nudil jakýsi zelený hádek a pár ještěrek.

Potom jsme našli i tu vytouženou onçu, celkem náhodou. Byly tam dvě – černá a skvrnitá. Od jejich klece vedla cestička, která se ztrácela kdesi v lese v kompostu. Prošli jsme ještě sektor „Afrika“ (obligátní hroši, sloni a zebry), sektor antilop a sektor javali (kde měli asi 6 druhů divočáků), když jsme úplně v posledním rohu zahrady našli druhý postupový cíl – anty. Spor byl vyřešen dohodou. Anty jsou přece jenom o něco málo menší než kůň (když vezmeme v úvahu, že kůň je i poník), ale také o něco větší než pes (když pokládáme za psa i takovou dogu). Cpaly se trávou a my jsme jim byli ukradení.

Než jsme odešli, potkali jsme ještě rozhádanou šimpanzí rodinku a výběh, kde byly zřejmě dřív žirafy. Abych to shrnula: v ZOO jsme strávili v podstatě celý den a zážitek to byl celkem příjemný. Příjemné prostředí tvoří z velké části bujná vegetace, která tomu dává šmrnc u nás nevídaný. Jestli je to největší ZOO v Jižní Americe, nevím. Prťavá nebyla, ale větší, než v Olomouci na Kopečku asi taky ne. Na to jak byla velká si ale myslím, že některé zvřata (hlavně šelmy) by si zasloužily větší a útulnější výběhy, zvlášť když mezi jednotlivými výběhy byly metry (spíš desítky metrů) volného prstoru.

Nakonec velký plusový bod, u brazilských parků a zahrad až tak často nevídaný: parkovat se musí před vstupem. Žádný vjezd autem, parkoviště uprostřed zahrady a parčík s churrascaríemi!

Všechny fotky zde.

8. 2. 2010

Práce opět šlechtí. Zejména šlechtí ukazováček pravé ruky, který kliká do myši; hlava to má o poznání snazší. Vzpomínání na kdysi, hodiny u počítače s rozhlasovými pořady a pár drobných na ruku.

Asi to není z blogu hned tak jasné, ale od poloviny prosince pracuju. Některé věci se stanou prostě v době, kdy je člověk nejméně čeká... To jsem takhle jednoho prosincového dne přijela ze Sapirangy z pohovoru, který jsem pokládala za relativně úspěšný. Portugalština mě nezradila, šéfka kanceláře – železná lady 50+ se zálibou ve starožitném nábytku – byla celkem milá a přesvědčit ji, že nakreslím perspektivu ručně jsem snad taky zvládla. Jenže potom jsem si to zkazila prohlášením,že chci zůstat pouze do dubna. Řekla, že se po Vánocích ozve. Takže mi bylo jasné, že se už neozve.

Domů jsem se vrátila po druhé hodině. Po projití výhní venku a hodinové cestě busem jsem pokračovala diretissimou do sprchy a když jsem chtěla pokračovat ze sprchy rovnou do sítě na balkón, zarazil mě zvonící telefon. Číslo bylo neznámé.

- Je tam Veronika? Otázal se cizí hlas. Řekla jsem, že jo.

- Jsi doma? Zajímalo ho znovu. Opět jsem to potvrdila.

Potom prohlásil, že má kancelář nedaleko a jestli bychom se mohli sejít.

-Teď hned?

- Teď hned.

Vzhledem k množství rozeslaných žádostí jsem neměla ani tušení, kde má kancelář ani jak se jmenuje. Tudiž jsem potupně požádala o popis cesty. Určil křižovatku naší ulice s průtahovkou Marcílio Días, kde prý je posilovna a od ní jakýsimi uličkami až k domečku, před kterým by měl být zaparkovaný černý caminhonete. Samozeřejmě, že jsem ani po deseti minutách motání se kolem určeného fitka žádné černé auto s nákladním prostorem nenašla, tak jsem mu musela opět zavolat, aby si pro mě přišel k fitku.

Róberto A. Klein, šéf a zároveň jediný zaměstnanec ateliéru Ideiarq vypadal jako sympaťák – černé brýle, kšiltovka, kraťasy a věk něco přes třicet. Problémem bylo, že jeho rychlé tempo mluvy i gestikulace nebralo na mě – cizinku – téměř žádné ohledy. Zavedl mě do „kanceláře“. Byla to místnost bez oken v suterénu domku, který obývá se svou matkou (s ní jsem se seznámila až o několik dní později). Pak mi podal kus pozinkované příhradoviny – prý americký (čti: prvotřídní) systém z kterého se kdosi tady rozhodl stavět domky pro Brazilce. Pro chudší Brazilce. Pro toho někoho (později jsem se z razítek na výkresech dozvěděla, že se jedná o firmu IMECON, konkrétně jejího šéfa Tiaga G.) má prý zpracovat několik (zhruba 40) typových projektů do zásoby. Vypadalo to nekomplikovaně, i když portugalština stála tentokrát proti mně.

Posléze přišla klíčová otázka, zda mám svůj počítač a zda ovládám AutoCAD. Trochu zmateně jsem přikývla. Až později mi došlo, že Róberto Auto CAD neumí a používá obskurní program DataCAD, který na pohled připomíná blahé paměti Spirit a přesný je (jak jsem zjistila později) asi jako Malování. Ovšem Tiago IMECON chce všechno v přesně a v AutoCADu; a to měl být můj úkol, mimojiné. Nakonec mi nacpal několik rukou kreslených půdorysů a s požadavkem abych přišla za týden s vyrýsovanými půdorysy, řezem a fasádami mě poslal domů. Připadla jsem si trochu jak v Jiříkově vidění, skoro jsem se musela štípnout, jestli se mi to nezdálo.

První várka výkresů bylo mnoho (netvrdím že stoprocentně harmonické) muziky za málo peněz. Aspoň jsem si ale vytvořila šablony, do kterých se později dalo kopírovat, a tím pádem zvyšovat efektivita práce. Dokonce začlo pomalu docházet i na navrhování anebo rozkreslování pouhých představ mého zaměstnavatele, tudíž zajímavější práci.

To byly ovšem výjimky, o běžné pracovní náplni jsem si nedělala iluze, že mi může něco přinést. Jenže člověk se učí neustále. Začínám myslet v dimenzích, v jakých u nás architekt nemyslí. Jednoduše. Pozor, neplést s minimáčem. Minimáč je „jednoduchost“, za kterou se skrývá spousta precizně odvedené práce. Přesně tohle se po mě nechce. K práci jsem dostala manuál, co vše musí v které místnosti být; a toho se musím držet. Ale ani o chlup víc, ani jeden metr čtvereční nad plán! V ložnici se spí, takže tu musí vyjít postel, resp. postele a skříň. Žádný stoly, křesílka a kdesi cosi. Manželská postel stačí stočtyřicítka. V obýváku se žije, celá rodina. Což znamená gauč, televka a jídelní stůl. Ten může být i v kuchyni, kde je povinný cca 1,5m kuchyňské linky (vč. dřezu), sporák a lednička. U kuchyně kryté serviço – tedy venkovní prostor fungující jako prádelna a sušárna. Musí se sem vejít pračka a umyvadlo a musí to být pod střechou. Každý dům má pórtico – verandu – kde lidé mohou sedět a pít chimarrão. Tahle otevřená společenská zóna je tu neodmyslitelná stejně jako u nás zádveří nebo předsíňka u záchodu. Tady ani jedno neexistuje. Vchází se rovnou do obýváku a po domě se běžně chodí v botech. Na předsíňku u záchodu se taky nehraje. Když jste slušný kreslič, uděláte vchod do koupelny nějak decentně a nazdar. Zato přirozené větrání koupelny je povinnost.

Měla jsem dokonce jednou domek – řadovku – kde obývák nešlo dát nikam jinam než doprostřed dispozice, takže tam byla tma a místo ztěží na pohovku, ale koupelna a kuchyň byly na fasádách a s okny. Umělé větrání neuvažujte, a větrat koupelnu se přece musí. Kreslila jsem půdorys garsonky o užitné ploše 17m² včetně koupelny. Do toho stejného půdorysu jsem musela posléze narvat schodiště a udělat z toho 3+kk o 34m². Domek (spíš domeček, vnější rozměry 4x6 m) byl udělán tak, že šly k sobě výhledově sestavit čtyři a vytvořit tak čtyřdomek. V té době jsem se už totálně vžila do doby první republiky, kdy Baťa stavěl svoje kolonky, domky, dvoudomky a čtyřdomky. V jednom takovém žila naše babička. Všechno bylo v podstatě malé...ale stačilo. Beztak tehdy lidi chodili domů jen přespat, nanejvýš povečeřet u společného stolu.

Ovšem, abyste věděli, nakreslit si domek podobně „archaického“ půdorysu u nás v Čechách bych ani v dnešní době – jako alternativu - úplně nezavrhovala. Zaprvé by to bylo o dost levnější a zadruhé..vše musí sedět. Ani čára navíc, ani metr čtvereční chodby, který se nevyužije ani žádná zbytečná předsíňka, ani žádný n-úhelníkový arkýř ani nucené větrání v koupelně jenom proto, že člověk musí mít ze všech místností rozhled do čtyř světových stran... Teď pozor, nemluvím o domech, kde se každou za každou „zbytečností navíc“ ve skutečnosti skrývá do detailu promyšlený efekt. Samozřejmě, za první republiky vznikla kromě Baťových kolonií i třeba taková Tugendhatka. Já mluvím o domkách z katalogů a z předměstí, kde si všichni hrají na „architektůru“ a přitom mají nedořešenou stavařskou konfekci.

Ovšem to už jsem se dostala někam úplně jinam, kde by to bylo na delší povídání a zřejmě i neméně dlouhou polemiku. Zkrátka a dobře, valím pět casas populaires za týden a do toho občas nějaké zpestření typu „transportovatelný domek pro místa postihnuté přírodní katastrofou“ nebo „loja com mezanino“. Ano, loja com mezanino je přesně ten typ obchodu, který jsem tu na blogu už jednou popisovala. Kolem naší ulice rostou jak houby po dešti a - jak jsem se dozvěděla od Róberta – většinu jich má na svědomí místní stařičký architekt Iuda da Silva. Takže přesné typologické pojmenování by mělo být spíš „loja hamburgesa“. Jak vypadá taková loja hamburguesa?

-Projdi se po ulici, trochu to nakoukej a pak kresli, doporučil mi Róberto. Trochu jsem nakreslila tři varianty. Jednu podle něho, dvě podle sebe. Samozřejmě, že ode mě odkoupil ty dvě „moje“ a tu „jeho“ jsem si mohla nakonec strčit za klobouk, vtipálek.

Róberto studoval architekturu tady, na Feevale, ale školu za top instituci nepovažuje. Taky to může být z důvodu příliš krátké „tradice“ - na Feevale se architektura vyučuje teprve 11 let, on sám byl teprv třetí ročník. Spíš tu frčí módní návrhářství a samozřejmě design obuvi.

Ukazoval mi svoji diplomku. Obsahovala 6 – 8 plachet, na kterých byl rozkreslem projekt sportovního a regeneračního centra. Hala byla jedním slovem ohromná. Už do samotné chodby by se vešel cvičební sál navíc. Výkresy byly rozpracovány do detailů daleko větších než je zvykem na fakultách architektury v česku: koncept, výkresy, schémátka, 3D model struktury, stavební detaily. Bohužel, výsledkem nebyl precizní projekt „od studie k prováděčce“, nýbrž jakýsi kočkopes, který nepředvádí ani inovativní detaily, ani silný koncept. Ne, že by se autor málo snažil, tohle je věc vedoucího práce, popřípadě celého ústavu.

Závěrem...zázraky se dějí. Paní ze Sapirangy se mi po Vánocích (pravda, v polovině ledna) skutečně ozvala, že by pro mě měla kresličskou práci. No, odmítla jsem. Nejpádnějším důvodem, proč neměnit vrabce v hrsti za holuba na střeše byla hodinová cesta autobusem do Sapirangy a další hodina zpět. K Róbertovi to mám 20 minut pěšky; a koneckonců ani nabízená práce nevypadala o tolik zajímavěji. Tolik prozatím mé profesionální zkušenosti. Pozorovatel zvenčí je jistě pokládá za slabé, ale taky to můžete brát tak, že se v Brazílii nenaučíte se jak se dělá soudobá architektura, ale skrz architekturu můžete lépe pochopit Brazílii. K tomu ta práce stačí.

23. 1. 2011

Píseň o žrádle. To není sprosté, to je Krylovka. Čtenářům se předem omlouvám za odskok od umění k těm nejpřízemnějším věcem. Jak vypadá pravé gaúchovské churrasco a o genderovém apartheidu během něj. Sedm divů Brazilské kuchyně, které se vyplatí zažít. Už pro tu zkušenost. Závěrem moje kulinářská touha z dnešního večera. PS: Ke čtení si vemte něco k zakousnutí, článek bude, koukám, dlouhý....

Jestli jsem o tom nepsala nikdy předtím (Ondra psal), nejvyšší čas je právě teď. Neboť začlo léto a nastala churrascová sezóna, mimo jiné. Řeč je o jídle.

Řekněme to takhle: jestli je u nás období mezi Vánocemi a Masopustem časem k oslavám a obžerství, tady to platí dvojnásob. Už období před Vánocemi je příležitostí pro různé vánoční večírky a festy konce školního roku. Měla jsem možnost několik takových fest a churrascos zažít, a všechny vypadaly obdobně. Největší z nich - firemní festa WT Prime - byla spojena i s rozdáváním vánočních dárků, ale to byl tak asi jediný rozdíl. Jinak je harmonogram stejný:

1. Lidé se sejdou

2. Muži hrají fotbal a přivedené přítelkyně a partnerky je pyšně pozorují a mezitím konverzují o všem možném mezi sebou. Genderová separace je na festách celkem běžná. Po fotbale konverzují také muži pouze mezi sebou. (PS: Zjistila jsem, že díky jazykové bariéře tak konverzuji ponejvíc se svým kelímkem piva)

3. Přichází churrasco, což není nic jiného než kus hovězího nabodnutý na „meči“ a opečený nad žhavými uhlíky. Do masa se před pečením vtírá speciální krystalická sůl, která se díky krystalům dostává do větší hloubky. Jestli se maso obecně počítá na kila, na talířku vám přistane obdobně „odvážený“ kus. Jako předkrm se jí párečky (které na rozdíl od těch českých v sobě mají i nezanedbatelné množství masa) a vše je posypáno farofou – grilovanou moučkou z manioku. Místní gaúchovská specialita jsou opečená slepičí srdíčka – coração – která jsou mimo jiné k dostání i běžně v bufetech nebo do housky. Pije se pivo a caipirinha.

4. Fáze u bazénu. Lidé se tak nějak válejí u bazénu, dopíjejí zbytky tekutin a tráví churrasco. Obecně jde o fázi, kdy přihlížejícími jsou muži a naproti tomu starring dívky v bikinách. Ano, i kvůli takovýmto společenským příležitostem jsem si musela koupit plavky! (PS: Ačkoliv to vlastně vůbec nic neznamená. Na festě WT Prime mě do bazénu hodili v obleční a v plavkách jsem jela domů). U bazénové fáze je obvyklé přijet autem (alespoň jedním) k bazénu a pustit na plné pecky hudbu ze soundsystému zabudovaného v kufru. Soundsystém v kufru je věc, kterou si jako první pořídí snad každý majitel auta mladší 40ti let. Dle mých skromných odhadů.

5. Odjezd domů. I přes nesmělou osvětovou kampaň firmy SKOL to tu nefunguje tak, že by z každé posádky jeden člověk nepil a řídil. Pijou všichni. Někteří potom mají, pravda, problém trefit se na ulici, někteří i trefit do auta. Někteří trefí i do něčeho, do čeho předtím vůbec nechtěli, viz Saulo a zaparkovaná motorka.

Díky několika mnoho churrascům za poslední měsíc a návštěvám bufetů livre jsem pomalu, ale jistě přešla do režimu „had“. To jest: v neděli se vycpi masem a po celý týden ti bude stačit salát a suchá houska. Funguje to výborně. S krátícím se časem začínám oceňovat, že v pondělí můžu v 5 večer zjistit, že jsem od snídaně nic nejedla, a přesto nemám hlad. Ale masožravému tempu místních zdaleka nestačím. Klidně mi můžou motivačně vyprávět, že pravý gaúcho nic jiného než maso nejí a churrasco si dělá k snídani, obědu i večeři a co není maso (rozuměj hovězí maso) nedá se pokládat za jídlo...se mnou to nehne. Uzavřeme to tedy, že churrasco tu je výborné, ale všeho vocáď pocáď.

Zmínila jsem bufety livre, o kterémžto skvělém vynálezu místních jsem také ještě nepsala. Chyba! Většina restaurací (a zejména přes poledne) tu funguje na principu bufet á quilo nebo bufet livre. Prostě přijdete a naberete si z mís uprostřed stolu co vás zaujme – maso, grilovaná kuřecí srdíčka, kuřecí steak, rybí lasagne, rýži, nudle, kukuřici, fazole, smažená kolečka lilku, salát, zeleninu syrovou, vařenou i nakládanou, parmazán, plátky ananasu, smažené cibulky a tak dál...prostě co vidíte. Pak si necháte talíř zvážit a zaplatíte podle toho. Kilo vychází na 23 reálů, ale k této metě se nikdy nedostanete. Na jisté hranici (vetšinou 10 – 13 reálů) se vám totiž vyplatí přejít do režimu bufet livre, tedy „zaplať (v přepočtu) stováka a můžeš se cpát do prasknutí“. Se svým hadím režimem jsem tuto možnost využila nejcitelněji předminulý víkend, kdy jsme s Alexem a s Danielou navštívili jimi doporučenou rybí restauraci v Campo Bom. U vstupu vás vítala megapánev s paellou s mořskými plody a pokračovalo se mísami krevetového salátu, smaženými rybami na špejli a vůbec vším, na co si z ryb vzpomenete. V ceně bufetu (ať livre či ne-livre) je ještě zákusek -sobremesa – dle vlastního výběru a náprstek kafe. Nezažila jsem ještě pádnější argument, který by ženy měl přesvědčit, aby pověsily kuchařské řemeslo definitivně na hřebík, neboť ani při nejlepší vůli nebudou konkurenceschopné.

Ovšem, každá mince má dvě strany, a protože nepíšu propagační materiál pro cestovatele na brazilský jih, musím se zmínit i o nepochopitelných a občas trochu nestravitelných stravovacích návycích místních obyvatel.

1. Café do Brasil. 100% Brasilian orange. A podobné fejky.

Jo, jo, taky to u nás čtete na různých krabicích, krabičkách a jiných obalech: Stoprocentní džus z Brazílie. Brazilská káva – silná jako peklo, sladká jako nebe. A podobně. Tu formulaci o kávě jsem dokonce našla na blogu jedné cestovatelky, která byla v Brazílii (pravda, na severu) na dovolené a dušovala se, že lepší kafe v životě nepila. Tak tedy nevím, kde byla. Veškeré kafe, které jsem tu potkala je buď hnusné nebo se dá, ale není to kafe. Ne, nechápu to. Při kávových sešnách s Trilheiros jsem si nalila hrníček kávy a zakápla horkým mlékem. Všichni ostatní to dělali naopak! Když si dáte ranní kafe s mlíkem u benzínky nebo v kavárně, dostanete přesně tohle. Je to dobré, voní to, ale kávu (tedy kofein) aby v tom člověk pohledal. Potom je ještě druhá možnost: dát si cafezinho. Cafezinho je sladké jak cumel, černé jak bota, nakyslý ocas mu má dodat na síle...ale ne! Ani přes to všechno to není kafe, kofein někam zašili a povzbuzující účinky mizivé. Dokonce i instantní kafe tu mají jaksi...kofein free. A dohání to nakyslostí. Dáte si hrnek, bolí vás žaludek, ale neprobudíte se. Vyzkoušela jsem už několik místních značek a nakonec jsem musela potupně přiznat, že nejlépe vyšlo globalizované Nescafé, a to jak v kvalitě tak v ceně. Přesto, že tu neznají „Gold“ verzi, ale tu nezná žádná značka.

Stoprocentní pomerančový džus je úplně stejný podvrh. Jestli to tu vyrábí, tak jedině na export, aby mlsné jazýčky Evropanů mohly sladce snít o Brazílii. Koupíte pomerančový nektar, pomerančo-sójový džus, nápoj s příchutí pomeranče... ale 100% nedoslazovaný pomeranč ne. Maximálně v bufetech k obědu (ačkoliv ten je výborný, čerstvě vymačkaný), jenže tady zase rozhoduje poměr cena - množství.

2. Sto gramů sýra = 90 gramů sýra + 10 gramů plísně. Těšilo mě, šunka. Ale běžím, mám naspěch.

Taaaak, supermarkety. Věřím, že nemáte iluze ani o těch našich, ale tady ani nemáte šanci nějaké iluze mít. Nenechají vás. Pokud jde o naše končiny, občas do médií unikne informace o přepisování dat spotřeby, nebo omývání plísně. Tady vám stačí pohled za pult s lahůdkami, aby bylo jasné, že okoralé hromádky sýra mají své nejlepší časy už dávno za sebou a dohněda zbarvené plátky šunky lepší nezkoumat. Prostě tomuto pultu se bezpečným obloukem vyhnete. V oddělení zeleniny je situace někdy obdobná. Rajčata jsou jedno jako druhé buď naplesnivělá nebo zelená, pomeranče totéž a salát pěkně hnědý na okrajích listů. Situace tady ale aspoň není zoufalství, nýbrž loterie – taky bývají zralé, šťavnaté a voňavé časy, jak kdy. Co je ale paradoxní, tak ceny. Například takový salát – jednou koupím krásně zelený exemplář za 26 centavů (cca 2,60 Kč). Za tři dny stojí 36 centavů, potom je v akci, takže – pozor – 58 centavů a přeškrtnutá cena 78 centavů, abych viděla, kolik ušetřím. Den na to najdete úplně seschlý a zdechlý chudáček za 97 centavů. A tak dokola. Nebo jdu jednou takhle pro chleba a všimnu si, že kilo brambor stojí 94 centavů. No supr, říkám si, dnes se mi je tahat nechce, ale zítra je nakoupím k večeři. Co se nestane, další den stojí přesně ty stejné brambory dva a půl reálů a o několik dnů později jsou – hurá v akci – za reál a půl. Podobný burzovní pohyb zaznamenávám i u jiných druhů poživatin – například džusů a buchet. Kilo jakékoliv buchty stojí buď 6 nebo 12 reálů. Mezi tím nic. Prostě jeden týden peče pekař dvakrát dráž (anebo levněji) než druhý a basta. I když pekárnu má většina supermarketů vlastní. Nejparadoxněší je, že fluktuace cen není způsobena (alespoň u ovoce a zeleniny ne) sezónností a čerstvostí. Někdy mám naopak pocit, že čím starší a shnilejší ovoce, tím víc cena stoupá...má to snad v lidech budit zdání, ať kupují, že bude nedostatek?

Popisovaná „čerstvost a kvalita“ jde napříč obchodními řetězci bez ohledu na to, jak snobsky se tváří nakupovací prostředí. To, co je u nás senzační odhalení tady můžete denně sledovat na vlastní oči. Vsvětlení je jediné – dělají to všichni, a člověk někde jíst musí. Malých obchůdků je tu minimum; a když už jsou tak jsou někde zastrčené a kvalita produkce je srovnatelná. Nejlépe vychází „známý farmář“ nebo „strýček z venkova“, ale hledejte ho, gringos! Jednou jedinkrát jsem potkala na naší milionářské ulici strejdu s kolečky plnými ananasů. Za dva reály mi jeden slaďoučký a nechcemický exemplář přenechal.

Na druhou stranu, pokud si zvyknete sýry po zakoupení okrajovat, saláty otrhávat a mleté maso příliš nestudovat, získáte rezistenci a dojem, že půlka českého pohoršování se nad nečerstvostí  je civilizační výmysl, neboť v opačném případě bychom už dávno nemohli být naživu. PS: A také vám tu nehrozí, že sýr bude smrdět po desinfekci jako v našem TESCU.

3. Cerveja. Pijte ledově vychlazenou. Doslova.

Kdybych nenadávala na cizí pivo, nebyla bych Češka. Takže až vám budou tvrdit, že Brazílie je země pivařů a cerveju tu dostanete nakaždém rohu...věřte jim. Akorát ta „pivařská kultura“ je dost jiná, než znáte ze Země v srdci Evropy. Tak předně, cerveja se servíruje zásadně v láhvi v plastovém obalu a k plastovému stolečku. Jestli chcete restauraci, vynásobte cenu dvakrát. Jestli chcete točené pivo – tedy chopp – trochu se nahledáte; ani zdaleka to není tak běžné jako u nás. Ale OK, jiný kraj, jiný mrav. Co člověka za(m)razí víc je teplota piva – servíruje se vychlazené, téměř zmrzlé, ale ne úplně zmrzlé. Do mrazničky se dávají před servírováním i sklinky. Výsledkem je, že vám zmrzne pusa do té míry, že ani necítíte co pijete. A jestli to mělo původně nějakou chuť, tak cítíte prostě jen zmrzlou vodu. Ovšem, slyšela jsem už i opačný úhel pohledu – pivo je tak nedobré, že když si před jeho konzumací nezmrazíte pusu, nebude vám chutnat a nevypijete ho. Pravda bude zřejmě někde uprostřed. Jednou jsem vypila plechovku teplého piva a nic moc. Stejně jako v Čechách. Objektivně vzato, pivo není hnusné, ale spíš nemastné, neslané a vodové. Taky se vám může stát, že vám místo sklenice správně vychlazeného piva přinesou sklenici pivní zmrzliny. V tom případě žádejte nápravu. Holt, u nás musí vrchní umět točit, tady mrazit.

4. Víno. Střez se suave fino. Seco de mesa také. Střez se brazilské produkce vůbec!!

To je možná trochu přehnané, ale pokud jdete do obchodu s úmyslem pořídit za 60 – 100 Kč láhev, která bude bez rizika k pití, platí to beze zbytku. Víno nemá s Brazílií obecně téměř nic společného, pěstuje se v malé míře pouze tady na jihu a nebýt přistěhovalců z Itálie a motivace z Argentiny, asi by se nepěstovalo vůbec. Abych nebyla nespravedlivá, už se nám povedlo koupit i flašku do 10ti reálů, která se dala pít bez problému, ale úspěšné pokusy jsou proti těm neúspěšným v menšině. Pokud se chcete vyvarovat těch největších přešlapů, zapomeňte na cokoliv s nápisem „suave fino“. V překladu to znamená „sladké a jemné“ a chutná to jako nakyslá voda obarvená na červeno, do které někdo nasypal pytlík cukru. Ano přesně tak, jenom čekáte, kdy najde zapomenutý nerozpuštěný krystálek. (Můj tip pro konzumaci: pokud se nerozhodnete k radikálnímu řešení „za stálého míchání vylejeme do záchodu“, doporučuji nechat stát otevřené po dobu 3 dnů v pokojové teplotě. Víno mezitím zkysne do konzumovatelné podoby). Další nebezpečí jsou laciné exempláře „vinho de mesa sec fino“ - tedy stolní víno suché, které chutná jako nakyslá voda obarvená na červeno...a dál nic. Na příchuť se zapomnělo. Svým způsobem je to ještě horší než výše zmíněný výrobek dovedných rukou, který je aspoň sladký, když už. (Tip ke konzumaci: naředit hroznovým džusem!!!)

Přes všechny výše zmíněné výhrady je červené víno naším nejoblíbenějším pitím, protože co taky chcete jiného, když nemáte ledničku a teplé pivo, whiska nebo caipirinha jsou prostě e-e. V důsledku toho také nemáme vůbec žádné zkušenosti s místními bílými víny.

Ještě jedna povzbuzující na závěr: vína importovaná z Argentiny a Chile jsou tu celkem dostupná a do 10ti reálů lze pořídit flaška s řádově větší šancí na úspěch. Nebýt kulturně poznávacích snah, hlasuju pro Chile!

5. Cachaça. Malý brazilský zázrak.

Cachaça, národní brazilský nápoj, může být levnější než voda. Chachacha, se 40ti procentní voltáží, to je beztak jen trik turistických průvodců, říkala jsem si s nadhledem. Není. Mám podezření, že na litrové láhvi tvrdého alkoholu, která stojí v přepočtu dvacku je vážně nejdražší ta láhev... Obzvláště v zemi, kde je daňové zatížení snad největší z celé latinské Ameriky. Vysvětlit to neumí ani místní. Prostě to tak je...jedině snad, že plošná DPH 20% se vztahuje i na alkohol, tudíž jeho cena v porovnání s jinými potravinami klesá; a třtiny je tu tolik, kolik v ní je cukru; a cukru je v ní tolik, kolik je trhačů ochotných ji zpracovat za minimální mzdu, včetně dýchání pod kotel v destilerii. Aby nedošlo k mýlce, litrová láhev cachaçy může stát dva reály, ale klidně i třicet; a stejně různorodá je i její kvalita. Ta dvoureálová se beztak používá jen pro černošského pouličního ducha, kterého napájí macumbeiros a pro nezvedenou mládež, které stačí, že to teče a leze na rozum. Láhev trůnicí na naší polici stála cca 5 reálů a má pachuť, jako by do ní kromě třtiny vydestilovali i trhačovy montérky. Ale zvyknout se na to dá. Stejně jako na caipirinhu bez ledové tříště, dolitou zteplalou vodou.

6. Voda. Ta je tu výborná, pitná. Cítíte ten chlór? Na tom nemůže být nic špatného...

Ano, jsou chvíle, kdy za litr vody s radostí zaplatím víc než za litr chachaçy. Zvláště nyní v létě. Předesílám, za litr studené vody. Té, co teče z kohoutku se člověk nenapije, protože je a) teplá b) chlorovaná. Důvodem toho prvního je způsob distrubuce a to druhé z prvního vyplývá. Veřejný vodovod tu (tj. na jihu Brazílie obecně) funguje, ale z něho se voda čerpadlem jednou za čas načerpá do zásobníku na střeše každého z domů; a odtud se vlastním tlakem rozvádí po domě. Prosté. Jenom když je 30 ve stínu, nechci tipovat kolik stupňů je v zásobníku a kolik choroboplodných zárodků se musí odpovídajícím množství chloru zničit. Druhá věc je, že něco jako čističky vody tu neexistuje. Prostě odpady tak nějak...vedou do řek a z řeky se bere voda na pití, takže ve vodárně se do ní musí přidat hromada hádejtečeho. Každopádně, nechci si stěžovat. Vody je dostatek, na rozdíl od končin na východ od naší vlasti je jí dostatek pro každého a díky blahodárné chemii nám nikdy – vodním cestám navzdory – z ní nic nebylo. Ale nic naplat, té zředěné teplé kyseliny se člověk prostě nenapije.

7. Životodárná éčka. Life in plastic, it´s fantastic!

Taky vám tvrdili, že způsobují rakovinu? Tak zpomalte, nic se nemá přehánět...například nám tady zachraňují alespoň jakž takž rozmanitý život. Čím víc éček, tím lépe pro nás. Problém je, že místní technologie ještě stále nepokročila naši úroveň, na které je levnější fejkovat než udržovat autencitu, nejlevnější jogurty jsou s nulovým obsahem přátelských bakterií a za sýr je vydávána bílá plastová hmota bez chuti a bez zápachu. Tady je tomu naopak. Například za kelímek husté, výživné smetany z mléka bez stopy rostlinného tuku zaplatíte tři pětky, kdežto za chemickou šlehačku ve spreji přes stovku. A tak podobně. Což by člověka normálně těšilo, kdyby ony přírodní potraviny nevykazovaly tak mizivou rezistenci vůči teplotán, ve kterých jsou u nás skladovány. Včera mi málem vybuchlo ještě neotevřené pomazánkové máslo; a srmdělo i přes krabičku. Proto hitparádě našich top ten potravin dominuje sušené mléko (bylo pěkně drahé), nejlevnější éčkové jogurty, taveňák, rajská omáčka ze sáčku a všechny možné druhy konzerv... chtěla jsem říct kukuřice, hrášek a tuňák. Cokoliv jiného v konzervě stojí majlant. Nebýt éček, na jogurty a taveňáky můžeme zapomenout, takže přátelé, važte si životodárné chemie!

PS. Článek nemůžu než uzavřít zprávou o nostalgii, která mě popadla právě dnes večer, jak příznačné. Zatoužila jsem po českém chlebu s českou hořčicí a českou kyselou okurkou. Ani jedno z toho tu nehrozí.

PPS: Nadcházející víkend máme v plánu jet se podívat do srdce zdejší vinařské oblasti, k městečku Bento Gonçalves. Místní produkce tak získává druhou, leč neopakovatelnou šanci.