23. 1. 2011

Píseň o žrádle. To není sprosté, to je Krylovka. Čtenářům se předem omlouvám za odskok od umění k těm nejpřízemnějším věcem. Jak vypadá pravé gaúchovské churrasco a o genderovém apartheidu během něj. Sedm divů Brazilské kuchyně, které se vyplatí zažít. Už pro tu zkušenost. Závěrem moje kulinářská touha z dnešního večera. PS: Ke čtení si vemte něco k zakousnutí, článek bude, koukám, dlouhý....

Jestli jsem o tom nepsala nikdy předtím (Ondra psal), nejvyšší čas je právě teď. Neboť začlo léto a nastala churrascová sezóna, mimo jiné. Řeč je o jídle.

Řekněme to takhle: jestli je u nás období mezi Vánocemi a Masopustem časem k oslavám a obžerství, tady to platí dvojnásob. Už období před Vánocemi je příležitostí pro různé vánoční večírky a festy konce školního roku. Měla jsem možnost několik takových fest a churrascos zažít, a všechny vypadaly obdobně. Největší z nich - firemní festa WT Prime - byla spojena i s rozdáváním vánočních dárků, ale to byl tak asi jediný rozdíl. Jinak je harmonogram stejný:

1. Lidé se sejdou

2. Muži hrají fotbal a přivedené přítelkyně a partnerky je pyšně pozorují a mezitím konverzují o všem možném mezi sebou. Genderová separace je na festách celkem běžná. Po fotbale konverzují také muži pouze mezi sebou. (PS: Zjistila jsem, že díky jazykové bariéře tak konverzuji ponejvíc se svým kelímkem piva)

3. Přichází churrasco, což není nic jiného než kus hovězího nabodnutý na „meči“ a opečený nad žhavými uhlíky. Do masa se před pečením vtírá speciální krystalická sůl, která se díky krystalům dostává do větší hloubky. Jestli se maso obecně počítá na kila, na talířku vám přistane obdobně „odvážený“ kus. Jako předkrm se jí párečky (které na rozdíl od těch českých v sobě mají i nezanedbatelné množství masa) a vše je posypáno farofou – grilovanou moučkou z manioku. Místní gaúchovská specialita jsou opečená slepičí srdíčka – coração – která jsou mimo jiné k dostání i běžně v bufetech nebo do housky. Pije se pivo a caipirinha.

4. Fáze u bazénu. Lidé se tak nějak válejí u bazénu, dopíjejí zbytky tekutin a tráví churrasco. Obecně jde o fázi, kdy přihlížejícími jsou muži a naproti tomu starring dívky v bikinách. Ano, i kvůli takovýmto společenským příležitostem jsem si musela koupit plavky! (PS: Ačkoliv to vlastně vůbec nic neznamená. Na festě WT Prime mě do bazénu hodili v obleční a v plavkách jsem jela domů). U bazénové fáze je obvyklé přijet autem (alespoň jedním) k bazénu a pustit na plné pecky hudbu ze soundsystému zabudovaného v kufru. Soundsystém v kufru je věc, kterou si jako první pořídí snad každý majitel auta mladší 40ti let. Dle mých skromných odhadů.

5. Odjezd domů. I přes nesmělou osvětovou kampaň firmy SKOL to tu nefunguje tak, že by z každé posádky jeden člověk nepil a řídil. Pijou všichni. Někteří potom mají, pravda, problém trefit se na ulici, někteří i trefit do auta. Někteří trefí i do něčeho, do čeho předtím vůbec nechtěli, viz Saulo a zaparkovaná motorka.

Díky několika mnoho churrascům za poslední měsíc a návštěvám bufetů livre jsem pomalu, ale jistě přešla do režimu „had“. To jest: v neděli se vycpi masem a po celý týden ti bude stačit salát a suchá houska. Funguje to výborně. S krátícím se časem začínám oceňovat, že v pondělí můžu v 5 večer zjistit, že jsem od snídaně nic nejedla, a přesto nemám hlad. Ale masožravému tempu místních zdaleka nestačím. Klidně mi můžou motivačně vyprávět, že pravý gaúcho nic jiného než maso nejí a churrasco si dělá k snídani, obědu i večeři a co není maso (rozuměj hovězí maso) nedá se pokládat za jídlo...se mnou to nehne. Uzavřeme to tedy, že churrasco tu je výborné, ale všeho vocáď pocáď.

Zmínila jsem bufety livre, o kterémžto skvělém vynálezu místních jsem také ještě nepsala. Chyba! Většina restaurací (a zejména přes poledne) tu funguje na principu bufet á quilo nebo bufet livre. Prostě přijdete a naberete si z mís uprostřed stolu co vás zaujme – maso, grilovaná kuřecí srdíčka, kuřecí steak, rybí lasagne, rýži, nudle, kukuřici, fazole, smažená kolečka lilku, salát, zeleninu syrovou, vařenou i nakládanou, parmazán, plátky ananasu, smažené cibulky a tak dál...prostě co vidíte. Pak si necháte talíř zvážit a zaplatíte podle toho. Kilo vychází na 23 reálů, ale k této metě se nikdy nedostanete. Na jisté hranici (vetšinou 10 – 13 reálů) se vám totiž vyplatí přejít do režimu bufet livre, tedy „zaplať (v přepočtu) stováka a můžeš se cpát do prasknutí“. Se svým hadím režimem jsem tuto možnost využila nejcitelněji předminulý víkend, kdy jsme s Alexem a s Danielou navštívili jimi doporučenou rybí restauraci v Campo Bom. U vstupu vás vítala megapánev s paellou s mořskými plody a pokračovalo se mísami krevetového salátu, smaženými rybami na špejli a vůbec vším, na co si z ryb vzpomenete. V ceně bufetu (ať livre či ne-livre) je ještě zákusek -sobremesa – dle vlastního výběru a náprstek kafe. Nezažila jsem ještě pádnější argument, který by ženy měl přesvědčit, aby pověsily kuchařské řemeslo definitivně na hřebík, neboť ani při nejlepší vůli nebudou konkurenceschopné.

Ovšem, každá mince má dvě strany, a protože nepíšu propagační materiál pro cestovatele na brazilský jih, musím se zmínit i o nepochopitelných a občas trochu nestravitelných stravovacích návycích místních obyvatel.

1. Café do Brasil. 100% Brasilian orange. A podobné fejky.

Jo, jo, taky to u nás čtete na různých krabicích, krabičkách a jiných obalech: Stoprocentní džus z Brazílie. Brazilská káva – silná jako peklo, sladká jako nebe. A podobně. Tu formulaci o kávě jsem dokonce našla na blogu jedné cestovatelky, která byla v Brazílii (pravda, na severu) na dovolené a dušovala se, že lepší kafe v životě nepila. Tak tedy nevím, kde byla. Veškeré kafe, které jsem tu potkala je buď hnusné nebo se dá, ale není to kafe. Ne, nechápu to. Při kávových sešnách s Trilheiros jsem si nalila hrníček kávy a zakápla horkým mlékem. Všichni ostatní to dělali naopak! Když si dáte ranní kafe s mlíkem u benzínky nebo v kavárně, dostanete přesně tohle. Je to dobré, voní to, ale kávu (tedy kofein) aby v tom člověk pohledal. Potom je ještě druhá možnost: dát si cafezinho. Cafezinho je sladké jak cumel, černé jak bota, nakyslý ocas mu má dodat na síle...ale ne! Ani přes to všechno to není kafe, kofein někam zašili a povzbuzující účinky mizivé. Dokonce i instantní kafe tu mají jaksi...kofein free. A dohání to nakyslostí. Dáte si hrnek, bolí vás žaludek, ale neprobudíte se. Vyzkoušela jsem už několik místních značek a nakonec jsem musela potupně přiznat, že nejlépe vyšlo globalizované Nescafé, a to jak v kvalitě tak v ceně. Přesto, že tu neznají „Gold“ verzi, ale tu nezná žádná značka.

Stoprocentní pomerančový džus je úplně stejný podvrh. Jestli to tu vyrábí, tak jedině na export, aby mlsné jazýčky Evropanů mohly sladce snít o Brazílii. Koupíte pomerančový nektar, pomerančo-sójový džus, nápoj s příchutí pomeranče... ale 100% nedoslazovaný pomeranč ne. Maximálně v bufetech k obědu (ačkoliv ten je výborný, čerstvě vymačkaný), jenže tady zase rozhoduje poměr cena - množství.

2. Sto gramů sýra = 90 gramů sýra + 10 gramů plísně. Těšilo mě, šunka. Ale běžím, mám naspěch.

Taaaak, supermarkety. Věřím, že nemáte iluze ani o těch našich, ale tady ani nemáte šanci nějaké iluze mít. Nenechají vás. Pokud jde o naše končiny, občas do médií unikne informace o přepisování dat spotřeby, nebo omývání plísně. Tady vám stačí pohled za pult s lahůdkami, aby bylo jasné, že okoralé hromádky sýra mají své nejlepší časy už dávno za sebou a dohněda zbarvené plátky šunky lepší nezkoumat. Prostě tomuto pultu se bezpečným obloukem vyhnete. V oddělení zeleniny je situace někdy obdobná. Rajčata jsou jedno jako druhé buď naplesnivělá nebo zelená, pomeranče totéž a salát pěkně hnědý na okrajích listů. Situace tady ale aspoň není zoufalství, nýbrž loterie – taky bývají zralé, šťavnaté a voňavé časy, jak kdy. Co je ale paradoxní, tak ceny. Například takový salát – jednou koupím krásně zelený exemplář za 26 centavů (cca 2,60 Kč). Za tři dny stojí 36 centavů, potom je v akci, takže – pozor – 58 centavů a přeškrtnutá cena 78 centavů, abych viděla, kolik ušetřím. Den na to najdete úplně seschlý a zdechlý chudáček za 97 centavů. A tak dokola. Nebo jdu jednou takhle pro chleba a všimnu si, že kilo brambor stojí 94 centavů. No supr, říkám si, dnes se mi je tahat nechce, ale zítra je nakoupím k večeři. Co se nestane, další den stojí přesně ty stejné brambory dva a půl reálů a o několik dnů později jsou – hurá v akci – za reál a půl. Podobný burzovní pohyb zaznamenávám i u jiných druhů poživatin – například džusů a buchet. Kilo jakékoliv buchty stojí buď 6 nebo 12 reálů. Mezi tím nic. Prostě jeden týden peče pekař dvakrát dráž (anebo levněji) než druhý a basta. I když pekárnu má většina supermarketů vlastní. Nejparadoxněší je, že fluktuace cen není způsobena (alespoň u ovoce a zeleniny ne) sezónností a čerstvostí. Někdy mám naopak pocit, že čím starší a shnilejší ovoce, tím víc cena stoupá...má to snad v lidech budit zdání, ať kupují, že bude nedostatek?

Popisovaná „čerstvost a kvalita“ jde napříč obchodními řetězci bez ohledu na to, jak snobsky se tváří nakupovací prostředí. To, co je u nás senzační odhalení tady můžete denně sledovat na vlastní oči. Vsvětlení je jediné – dělají to všichni, a člověk někde jíst musí. Malých obchůdků je tu minimum; a když už jsou tak jsou někde zastrčené a kvalita produkce je srovnatelná. Nejlépe vychází „známý farmář“ nebo „strýček z venkova“, ale hledejte ho, gringos! Jednou jedinkrát jsem potkala na naší milionářské ulici strejdu s kolečky plnými ananasů. Za dva reály mi jeden slaďoučký a nechcemický exemplář přenechal.

Na druhou stranu, pokud si zvyknete sýry po zakoupení okrajovat, saláty otrhávat a mleté maso příliš nestudovat, získáte rezistenci a dojem, že půlka českého pohoršování se nad nečerstvostí  je civilizační výmysl, neboť v opačném případě bychom už dávno nemohli být naživu. PS: A také vám tu nehrozí, že sýr bude smrdět po desinfekci jako v našem TESCU.

3. Cerveja. Pijte ledově vychlazenou. Doslova.

Kdybych nenadávala na cizí pivo, nebyla bych Češka. Takže až vám budou tvrdit, že Brazílie je země pivařů a cerveju tu dostanete nakaždém rohu...věřte jim. Akorát ta „pivařská kultura“ je dost jiná, než znáte ze Země v srdci Evropy. Tak předně, cerveja se servíruje zásadně v láhvi v plastovém obalu a k plastovému stolečku. Jestli chcete restauraci, vynásobte cenu dvakrát. Jestli chcete točené pivo – tedy chopp – trochu se nahledáte; ani zdaleka to není tak běžné jako u nás. Ale OK, jiný kraj, jiný mrav. Co člověka za(m)razí víc je teplota piva – servíruje se vychlazené, téměř zmrzlé, ale ne úplně zmrzlé. Do mrazničky se dávají před servírováním i sklinky. Výsledkem je, že vám zmrzne pusa do té míry, že ani necítíte co pijete. A jestli to mělo původně nějakou chuť, tak cítíte prostě jen zmrzlou vodu. Ovšem, slyšela jsem už i opačný úhel pohledu – pivo je tak nedobré, že když si před jeho konzumací nezmrazíte pusu, nebude vám chutnat a nevypijete ho. Pravda bude zřejmě někde uprostřed. Jednou jsem vypila plechovku teplého piva a nic moc. Stejně jako v Čechách. Objektivně vzato, pivo není hnusné, ale spíš nemastné, neslané a vodové. Taky se vám může stát, že vám místo sklenice správně vychlazeného piva přinesou sklenici pivní zmrzliny. V tom případě žádejte nápravu. Holt, u nás musí vrchní umět točit, tady mrazit.

4. Víno. Střez se suave fino. Seco de mesa také. Střez se brazilské produkce vůbec!!

To je možná trochu přehnané, ale pokud jdete do obchodu s úmyslem pořídit za 60 – 100 Kč láhev, která bude bez rizika k pití, platí to beze zbytku. Víno nemá s Brazílií obecně téměř nic společného, pěstuje se v malé míře pouze tady na jihu a nebýt přistěhovalců z Itálie a motivace z Argentiny, asi by se nepěstovalo vůbec. Abych nebyla nespravedlivá, už se nám povedlo koupit i flašku do 10ti reálů, která se dala pít bez problému, ale úspěšné pokusy jsou proti těm neúspěšným v menšině. Pokud se chcete vyvarovat těch největších přešlapů, zapomeňte na cokoliv s nápisem „suave fino“. V překladu to znamená „sladké a jemné“ a chutná to jako nakyslá voda obarvená na červeno, do které někdo nasypal pytlík cukru. Ano přesně tak, jenom čekáte, kdy najde zapomenutý nerozpuštěný krystálek. (Můj tip pro konzumaci: pokud se nerozhodnete k radikálnímu řešení „za stálého míchání vylejeme do záchodu“, doporučuji nechat stát otevřené po dobu 3 dnů v pokojové teplotě. Víno mezitím zkysne do konzumovatelné podoby). Další nebezpečí jsou laciné exempláře „vinho de mesa sec fino“ - tedy stolní víno suché, které chutná jako nakyslá voda obarvená na červeno...a dál nic. Na příchuť se zapomnělo. Svým způsobem je to ještě horší než výše zmíněný výrobek dovedných rukou, který je aspoň sladký, když už. (Tip ke konzumaci: naředit hroznovým džusem!!!)

Přes všechny výše zmíněné výhrady je červené víno naším nejoblíbenějším pitím, protože co taky chcete jiného, když nemáte ledničku a teplé pivo, whiska nebo caipirinha jsou prostě e-e. V důsledku toho také nemáme vůbec žádné zkušenosti s místními bílými víny.

Ještě jedna povzbuzující na závěr: vína importovaná z Argentiny a Chile jsou tu celkem dostupná a do 10ti reálů lze pořídit flaška s řádově větší šancí na úspěch. Nebýt kulturně poznávacích snah, hlasuju pro Chile!

5. Cachaça. Malý brazilský zázrak.

Cachaça, národní brazilský nápoj, může být levnější než voda. Chachacha, se 40ti procentní voltáží, to je beztak jen trik turistických průvodců, říkala jsem si s nadhledem. Není. Mám podezření, že na litrové láhvi tvrdého alkoholu, která stojí v přepočtu dvacku je vážně nejdražší ta láhev... Obzvláště v zemi, kde je daňové zatížení snad největší z celé latinské Ameriky. Vysvětlit to neumí ani místní. Prostě to tak je...jedině snad, že plošná DPH 20% se vztahuje i na alkohol, tudíž jeho cena v porovnání s jinými potravinami klesá; a třtiny je tu tolik, kolik v ní je cukru; a cukru je v ní tolik, kolik je trhačů ochotných ji zpracovat za minimální mzdu, včetně dýchání pod kotel v destilerii. Aby nedošlo k mýlce, litrová láhev cachaçy může stát dva reály, ale klidně i třicet; a stejně různorodá je i její kvalita. Ta dvoureálová se beztak používá jen pro černošského pouličního ducha, kterého napájí macumbeiros a pro nezvedenou mládež, které stačí, že to teče a leze na rozum. Láhev trůnicí na naší polici stála cca 5 reálů a má pachuť, jako by do ní kromě třtiny vydestilovali i trhačovy montérky. Ale zvyknout se na to dá. Stejně jako na caipirinhu bez ledové tříště, dolitou zteplalou vodou.

6. Voda. Ta je tu výborná, pitná. Cítíte ten chlór? Na tom nemůže být nic špatného...

Ano, jsou chvíle, kdy za litr vody s radostí zaplatím víc než za litr chachaçy. Zvláště nyní v létě. Předesílám, za litr studené vody. Té, co teče z kohoutku se člověk nenapije, protože je a) teplá b) chlorovaná. Důvodem toho prvního je způsob distrubuce a to druhé z prvního vyplývá. Veřejný vodovod tu (tj. na jihu Brazílie obecně) funguje, ale z něho se voda čerpadlem jednou za čas načerpá do zásobníku na střeše každého z domů; a odtud se vlastním tlakem rozvádí po domě. Prosté. Jenom když je 30 ve stínu, nechci tipovat kolik stupňů je v zásobníku a kolik choroboplodných zárodků se musí odpovídajícím množství chloru zničit. Druhá věc je, že něco jako čističky vody tu neexistuje. Prostě odpady tak nějak...vedou do řek a z řeky se bere voda na pití, takže ve vodárně se do ní musí přidat hromada hádejtečeho. Každopádně, nechci si stěžovat. Vody je dostatek, na rozdíl od končin na východ od naší vlasti je jí dostatek pro každého a díky blahodárné chemii nám nikdy – vodním cestám navzdory – z ní nic nebylo. Ale nic naplat, té zředěné teplé kyseliny se člověk prostě nenapije.

7. Životodárná éčka. Life in plastic, it´s fantastic!

Taky vám tvrdili, že způsobují rakovinu? Tak zpomalte, nic se nemá přehánět...například nám tady zachraňují alespoň jakž takž rozmanitý život. Čím víc éček, tím lépe pro nás. Problém je, že místní technologie ještě stále nepokročila naši úroveň, na které je levnější fejkovat než udržovat autencitu, nejlevnější jogurty jsou s nulovým obsahem přátelských bakterií a za sýr je vydávána bílá plastová hmota bez chuti a bez zápachu. Tady je tomu naopak. Například za kelímek husté, výživné smetany z mléka bez stopy rostlinného tuku zaplatíte tři pětky, kdežto za chemickou šlehačku ve spreji přes stovku. A tak podobně. Což by člověka normálně těšilo, kdyby ony přírodní potraviny nevykazovaly tak mizivou rezistenci vůči teplotán, ve kterých jsou u nás skladovány. Včera mi málem vybuchlo ještě neotevřené pomazánkové máslo; a srmdělo i přes krabičku. Proto hitparádě našich top ten potravin dominuje sušené mléko (bylo pěkně drahé), nejlevnější éčkové jogurty, taveňák, rajská omáčka ze sáčku a všechny možné druhy konzerv... chtěla jsem říct kukuřice, hrášek a tuňák. Cokoliv jiného v konzervě stojí majlant. Nebýt éček, na jogurty a taveňáky můžeme zapomenout, takže přátelé, važte si životodárné chemie!

PS. Článek nemůžu než uzavřít zprávou o nostalgii, která mě popadla právě dnes večer, jak příznačné. Zatoužila jsem po českém chlebu s českou hořčicí a českou kyselou okurkou. Ani jedno z toho tu nehrozí.

PPS: Nadcházející víkend máme v plánu jet se podívat do srdce zdejší vinařské oblasti, k městečku Bento Gonçalves. Místní produkce tak získává druhou, leč neopakovatelnou šanci.

18. 1. 2011

O umění a umělcích. Kde je Hamburgo Velho? Různé nuance slova „velho“ vůbec. O životě a díle Ernesta Federica Scheffela (*1927) a jeho obdivovatele, Alexandera R. O geniu loci. Myslíte, že je přenosný? O portrétu s plyšovým psem a střešní krajině Starého Hamburga.

Znáte tu prastarou písničku od Aznavoura? Takovou tu, kde zpívá o umělci na Montmartru jak ve svém podkroví celé noci maloval ženské křivky, jedl každý druhý den, pod okny mu rostl šeřík a celé to bylo La Bohéme?

Tak přesně tohle už na Montmartru nenajdete. A jestli tam ještě něco takového je, tak se to před vámi bude schovávat.  Na Montmartru jsem byla několikrát, ale zážitek byl pokaždé stejný. Malé sevřené ulice s lákavými kavárničkami, několik zajímavých obchodů s designovým oblečením a bytovými doplňky, pouliční umělci na schodech pod Sacré Coeur a obchody s ručně malovanými plátny, které jsou na sobě naskládáné někdy jako seno. Podezřívám obchodníky, že je nechávají dělat podle fotek v Číně. Sečteno podtrženo, moc příjemná čtvrť, ale toho bohéma, který někde v podkroví jí suché rohlíky a tvoří něco autentického jsem tam nepotkala.

Potkala jsem ho tady, na jihu Brazílie v obuvnické metropoli Novo Hamburgo, a když jsme ze zaprášené půdy přehlíželi omšelé a rozpadající se střešní tašky dalších domů z doby před sto lety, ta opěvovaná doba na Montmartru tehdy se přiblíližila o mnoho víc. Ostatně, on ji místní umělec pokládá zřejmě také za zářivou a nedosažitelnou chiméru, aspoň podle toho co říkal.

Bylo to takhle:

Jednu neděli před Vánocemi jsme se rozhodli vyrazit do muzea v Hamburgo Velho. Ano, to je to historické centrum města, které máme blíž k domu než skutečné – obchodní - centrum města a téměř denně přes něho běháme. Když mi ho Ondra den po mém příjezdu pyšně ukazoval, nechápala jsem na co mám jako koukat. Teď, po tříměsíčním pobytu v Brazílii chápu, že každá budova starší než 100 let je automaticky historická památka, ale to jen tak na okraj. Historické centrum města zahrnuje několik domů z dob německé kolonizace (tedy +- 1850) seřazených kolem hlavní silnice a v jednom z nich – tom největším a nejvýstavnějším - je muzeum slavného rodáka, malíře Ernesta Federica Scheffela. Muzeum se zve Casa Schmitt – Presser a před demolicí v sedmdesátých letech ho zachránila právě smlouva s malířem, který tu slíbil vystavit svá díla, což byl argument pro rekonstrukci. Muzeum stojí hned naproti někdejšího příbytku rodiny Scheffelovy, soudě alespoň z porovnání dobové kresby s realitou.

Po zaplacení symbolického vstupného se nás ujal hovorný průvodce Alexander Reis. Muzeum bylo větší než vypadalo zvenku, ale ne zas přespříliš – v prvním patře se člověk setkal s malířovou ranou a školní tvorbou (studoval u profesora Canala v Porto Alegre), kde byly postavy, portréty a výjevy ze života gaúchů nebo jiné rurální motivy. Další patro obsahovalo jeho práce z Rio de Janeira experimentující alespoň tu a tam s lehkým surrealismem. Umělec se po několik let snažil získat stipendium pro pobyt v Evropě; a to se mu v roce 1958 také podařilo. Stipendium získával každoročně pouze jeden umělec a Scheffel, tehdy už žák slavného malíře Oswalda Texeiry, měl ten rok štěstí. Poslední patro je věnováno jeho tvorbě v Evropě (konkrétně Itálii) a Itálií ovlivněné. Scheffel žije dodnes kdesi u Florencie a ačkoliv se v sedmdesátých letech vrátil zpět do Novo Hamburga, italské prostředí mu zřejmě uhranulo víc.

Dohromady příjemně velká výstava, která se do prostředí koloniálního paláce s dřevěnými podlahami a trámovými stropy výborně hodila. Takový ten duch starosvětské poctivosti ať už v malířství nebo ve stavebním řemesle. Jako u nás na zámcích....jenom tady 50 let znamená totéž, co našich 500.

Co nám pobyt v muzeu ale protáhlo nejvíc byl náš průvodce Alexander, plaše vypadající tmavovlasý mladík. První údiv (cože tu dělají cizinci?) vystřídalo okouzlení (ach, Evropa) a touha vědět úplně všechno jak to u nás chodí. Samozřejmě ho zajímal komunistický režim, jestli jsme byli pro nebo proti (a úžas že proti, neboť komunismus byla taky diktatura, a tohle - levičáctví a diktaturu - si tu lidi běžně nespojují), jaký je rozdíl mezi západní a východní Evropou a proč dnes preferujem pojem „střední Evropa“; a pak došlo na otázky běžného života jako jak se nám tu líbí a co je tu jiné. Už ani nevím, co jsme tehdy probrali, ale bylo toho hodně. Zajímavější bylo, co říkal on o sobě: je malíř, v muzeu pracuje jen na půl úvazky a jinak maluje. A čte. Vystavovaného Scheffela obdivuje. Dokonce jsme později viděli jeho reprodukci jednoho Scheffelova obrazu. Má rád staré domy a domy obložené kamenem a současná architektura se mu moc nelíbí. Nemá svůj styl, vše je hrozně..unifikované. Internacionální. Zato je rád, když se opravují staré domy v Hamburgo Velho. Jako třeba tahle barabizna...taky se prý jednou opraví, už je to slíbený. Prý je takhle roztřískaná ještě od války. Brincadeira. Alexander za každou druhou větou prohásí „brincadeira“, tedy „dělám si srandu“. Jenže než si člověk větu přeloží a uvědomí si její smysl a pak i to, že tu žádná válka přece nebyla, docela často vypadá, že naletěl.

Alexander toho chtěl vědět víc, než stačilo být řečeno během našeho pobytu v muzeu. Proto nás pozval k sobě na kafe, že si ještě musíme popovídat. Vyměnili jsme si telefonní čísla s tím, že se ještě někdy ozveme, ale došlo k tomu rychleji, než bychom očekávali. Hned další den jsme ho potkali opět v Hamburgo Velho, když jsme se vraceli z procházky, takže kafe na sebe příliš čekat nenechalo. Bydlel ve starém domě na dlážděné ulici Piratini, hned vedle bývalé obecní školy; ještě s německým nápisem. Před okny rostly divoké květiny, asi jako u stavení v Jižních Čechách, kde majitel ještě neobjevil sekačku na trávu.

„Moje zahrádka“ připomněl.

Aha, napadlo mě, to, co mi přijde naprosto přirozené v Evropě je tady vlastně taky umění vypěstovat. Možná se nechal inspirovat loukou z Van Goghova obrazu, nebo tak něco. Sestoupili jsme do suterénu, do jeho skromné 1+1. Hned na schodech spousta obrazů. V pokoji odhalené sklepní klenby a ručně, svépomocí, prováděné stavební pravy. Několik kusů nábytku nabytých zřejmě po bazarech stylem „na co oko padlo“ a pódium místo postele. Nízká, průběžná a dost zaplněná knihovnička po celém obvodu pokoje, ale hlavně obrazy. Ty byly po stěnách úplně všude. Většinu námětů tvořily velmi realisticky ztvárněné portréty a postavy – ať už akty, polonahé, nebo oblečené. Dost z nich mělo pásku přes oči, ten motiv pásky se tu opakoval neustále.

Pokročili jsme dál – v kuchyni nás uvítal Mefisto, roční siamský kocourek, několik sukulentů a taky východ do zarostlé, téměř romantické zahrady. Jakoby ten brazilský svět venku najednou přestal existovat. Vrátili jsme se dovnitř, vypili kafe, potom koňak; a k tomu poslouchali soundtrack z Amélie z Montmartru. Prý se mu film líbil, a vůbec, to prostředí – Paříž, Montmartre... Možná jsme byli první lidé, které potkal a kteří skutečně někdy na skutečném Montmartru byli. Řekla jsem, že je tam hezky. Popravdě, nechtělo se mi moc popisovat jak je doopravdy na Montmartru, protože jsem se bála abych nezbourala jeden krásný sen. Nakonec jsem situaci přece jen trošku popsala, ale naštěstí to moc nepochopil. Těžko říct, jestli kvůli portugalštině nebo proto, že nechtěl.

Potom došlo na věc, na kterou se chystal už delší dobu: zeptal se jestli nás může namalovat. Přišlo mi to v pohodě, ale Ondra z toho byl víc nesvůj.

„Hele, nezdá se ti zvláštní?“ řekl, když Alexander odešel pro plátno a tužku. „Beztak nás chce malovat proto, že mu přijdem zajímavý. A zajímavý jsme jen proto, že jsme z Evropy. Sami od sebe jsme dost obyčejný lidi. Všechno neobyčejný si tady ti lidi do nás jenom promítaj.“

Měl pravdu. Ale stejně mi na tom nic divného nepřijde...ať promítaj. Ono, kdyby šlo jen o vzhled tak nám tady každý potvrdí, že vypadáme jako Argentinci. Veškeré další rozdíly jsou lidské představy.

Když skončil (na kompozici vedle našich bust se vyjímal ještě plyšový pes), venku už byla celkem tma a začalo lejt.

„Něco vám ukážu“ řekl Alexander.

Vyšli jsme ven a vstoupili druhým vchodem do nadzemního patra budovy. V domě bydlí v podstatě jenom on a dům patří jeho kamarádovi, který mu ho pronajímá. První patro bylo prázdné. Jeden stůl, skříň a jakýsi pokus o kuchyňku. Dům by si žádal opravy, alespoň za to mluvila prasklina ve zdi od stropu až k rámu dveří. Nebo aspoň pořešit neexistují ztužující věnec, napadlo mě technokraticky. Tady v prvním patře dává prý lekce kreslení. Jak jsme pochopili, studoval malbu na Feevale (což ale nehodnotí jako příliš inspirativní) a nyní se snaží živit jako malíř, na částečný úvazek pracuje v muzeu a dává soukromé hodiny kreslení. Vychází plusmínus. Ledničku taky nemá.

Po rozvrzaných dřevěných schodech jsme vylezli na půdu. Taky by potřebovala zalátat. Odkudsi tam čůrkem i pršelo. Na půdě byly dva prostory – první čítal jednoduchý stolek se psacím strojem a vypálenou svíčkou.

„Tady chodím psát“ okomentoval to stručně. Druhá místnost byla prázdná. Jen dvě chatrná okna ve štítě v dřevěných rámech se dala otevřít a pohlédnout ven.

„Hleďte, střešní krajina Starého Hamburga“ prohlásil s nadsázkou. Staré tašky sousední budovy se leskly deštěm, vpravo stoupala vlhkost z romantické zahrady, naproti mrkala skromně zdobená fasáda protějšího domu a dole pod kopcem zářilo město. Sen o Montmartru, který začal ožívat.

7.1. 2010

Šťastné a veselé. Přiblížily se uprostřed léta i s vidinou novoročního přípitku na pláži. Pro všechny romantiky několik postřehů na úvod: Mít 6 měsíců nonstop léto začíná být vyčerpávající. Vždy jsem žila v přesvědčení, že mráz pálí a bolí, zato slunce vždy maximálně člověka prohřeje do morku kostí a příjemně unaví. Není to pravda. Slunce občas i dusí. Vlastnictví ledničky přestávám považovat za rozežranost. Aby nedošlo k mýlce: stále ještě žádnou nemáme. MĚ slunce spálit nemůže. Omyl. V zemi, kde je dvakrát slabší ozonová vrstva k tomu dojde cca po hodině. S krémem po dvou.

Tak zhruba v tomto duchu se nesly naše vánoční svátky. Trochu už je popsal na svém blogu Ondra, takže dodám spíš pokračování. A pár detailů, které Ondrovi zůstaly utajeny.

21.12.

Ondra přichází z práce už ve čtyři a s horečkou se svalí do postele. Běžím koupit teploměr: 39,5, takže přichází ke slovu paralen. Na internetu zjišťuju jak moc je tu paralen silný, prý 1,5x víc než naše 500fka, takže mu další zakazuju a jdu radši koupit do supermarketu led (prodává se v pytlích po 3 kg). Ufííí, pronese se a navíc začíná po cestě tát.

22. 12.

Vstávám brzo, mám práci. Většinou tedy pracuju z domu, ale občas musím odexpedovat výsledky. Třeba dnes. Odpoledne opět cesta pro led a potom rychle a nenápadně do města pro vánoční dárky a nějaký ten baličák. Od šesti do půlnoci opět buším a Ondra se pokouší se střídavými úspěchy spát.

23. 12.

V pět večer je konec s prací. Odnesu výsledky a dostávám 100 reálů. Hurá na vánoční nákup a potom vařit brambory a zeleninu. Část je k večeři, část do zítřejšího salátu. Zelenina je pouze mražená z pytlíku, ale Ondra to nevidí a já to ráda přehlídnu.

24. 12.

Po vyhrabání se ze spacáku bastlím ve fotošopu letošní PFko. Ondra už má „pouze“ 37 a půl, zato nemáme už žádné nepropocené prostěradlo, ručník ani utěrku. Ondrovi je to jedno a mě v podstatě také, neboť mi stačí spacák. Po odeslání PFka všem příbuzným a přátelům nastává vhodný čas na výrobu cukroví, salátu a zdobení stromečku. Role máme rozdělené tradičně až tradicionalistně.

V poledne přinese pošťák balíček z Česka. Holt tu mají smysl pro dramatické okamžiky...už jsem ani nedoufala, že to přijde.

Následuje konzumace vánočního dárku od Radka (který přišel ráno mailem) a telefonáty s rodinami po Skypu, stejně jako přijímání vánočních návštěv, alespoň virtuálně přes facebook. Potom jdu ještě pro rybu (tedy, filé) a další porci ledu. Cestou potkávám – u kostela – první skutečné jesličky. A také nazdobenou palmu:) Mezitím běhat, abych před večeří nezakrněla. Během celého dne se stihnu asi třikrát osprchovat (v rámci možností) studenou vodou, ale nepomáhá to. Vedro je všudy přítomné. Štědrý večer končím naložená v houpací síti na balkoně, lapajíc při četbě vánočního dárku aspoň po nějakém čerstvém vzduchu.

25. 12.

Ráno se nějak necítím, ale nevadí, díváme se na pohádku, při tom se nic nepokazí. Odmítáme odpolední návštěvu – Ondra ještě není úplně zdravý a já začínám být nemocná. V poledne zjišťujeme, že bramborový salát (ačkoliv byl u ledu) je už nepoživatelný a ryba, která ležela na talířku na pytlíku s ledem už plave ve vodě, protože led mezitím roztál. Ondra se podivuje jak mě to mohlo nenapadnout, ale o oběd se připravit nenecháme. Oloupeme trojobal a skromný kousek filé připomíná v kombinaci s hrachovkou vskutku postní jídlo. Navečer přichází Saulo, jestli jsme prý připravení odjet zítra v 8 ráno na pláž, že se pro nás staví. Moc se sice necítím, ale řeknem, že jo. O tři hodiny později mu Ondra volá, že nikam nepojedem, protože já jsem zvládla vyhnat rtuť teploměru k 38 a mám nepříjemně ucpané dutiny.

26. 12.

Došly nám kapesníky. Kromě všech už dříve zmíněných věcí. Ale ty kapesníky mě pálí nejvíc. Zato jsem získala nárok na postel a Ondra se přestěhoval do spacáku. V poledne navíc dojde propanbutanová bomba. Naštěstí mám vychytané, že plynaři přijíždí každé úterý. Prozatím instalujeme spirálu, aspoň něco, i když při (téměř nonstop) režimu čaj-inhalace-čaj má co dělat. Zbytek dne prospím, nebo prokoukám na seriály. A taky si poslechnu několik povídek ze souteže Vidoucí, které předčítá Ondra. Venku je výheň.

27. 12.

Achjo.

28. 12.

Nemoc mě začíná pomalu nudit. Už je mi celkem dobře na sezení u počítače, ale stále ještě dost zle na pohyb po venku. Blééé.

29. 12.

Překonáváme se. Zvládáme několikahodinovou procházku, která obsahuje exkurzi do Parco de la Floresta i návštěvu rodoviárie, kde se trošku gringovsky ptáme, kde je tu nejbližší pláž a jak se na ní dostat. Prý jede zítra v 7 ráno autobus, a možná v něm bude ještě místo, i když teď jezdí na pláž celé Novo Hamburgo. Sbalíme stan, nějaké to jídlo a žalostně malý zbytek kapesníků.

30. 12.

Hurá!! Konečně u móře! Stihnout autobus v 7 znamenalo vstávat o čtvrt na 6. A stejně jsme sehnali už jen místa na stání. Ale nevadilo – v autobuse byla dvě neobsazená sedadla, takže jsme se během tří a půl hodin jízdy i trochu prospali. Jediná nevýhoda, že bus byl klimatizovaný (což jsme nějak nepředpokládali), takže po vysednutí v Capão de Canoa se moje nedoléčená tubera rozjela na plné obrátky. Vyrazili jsme nakonec sem, do jednoho z měst na „litoral gaúcho“, neboť nám paní u přepážky včera řekla, že v Capão je to celkem hezký a že to není až tak daleko. Litoral gaúcho, neboli přímořská letoviska v Rio Grande do Sul průvodce charakterizuje lakonicky: pláže jsou fádní a voda kalná. Přesto představuje během léta jedno z nejvytíženějších míst, kam se jezdí rekreovat celé Porto Alegre s přilehlou aglomerací. Alespoň jeho méně movitá část. Ta bohatší míří do Santa Catariny, kde jsou pláže o hodně hezčí.

Stejně jako Pražáci jezdí „na Sázavu“, i tady má téměř každá středostavovská rodina svůj plážový domek, kam jezdí během léta na víkendy a na dovolené. Mezi svátky je to tu prý nejvytíženější; a tak jsme měli obavy, zda bude ještě místo v kempu. Naštěstí bylo. Kemp jsme měli vytipovaný dopředu díky internetu a po chvíli motání jsme k němu skutečně dorazili. Cestou jsme sice minuli ještě několik jiných (neodvažuju si odhadovat nakolik oficiálních) kempů, které nás ale tolik neoslovily. Trochu to vypadalo tak, že chudší střední třída vlastnící domečky u rodoviárie na nejrušnějších ulicích se letní sezónu rozhodla využít k přivýdělku, tudíž na mnohých plotech visely fixou napsané cedulky typu: „Camping u dvou chlapíků“ nebo „Camping 5 bratrů“ a posekaný trávník u domu představoval kempoviště. Náš kemp – Santa Luzia – byl kousek dál, u hlavní příjezdové cesty, ale díky své zastrčenosti byl celkem dobře hlukově odstíněn. Za 15 reálů/os/noc jsme si mohli vybrat místo na stan a k dispozici byly kromě záchodů i teplé sprchy a bufík. Ovšem, o kuchyňce a čemkoliv dalším jsme si mohli nechat zdát.

Potom jsme vyrazili do města s vidinou oběda a válení se na pláži. Město bylo celkem jednoduché, jedna hlavní třída, pěší promenáda a náměstí s kostelem. Většinu domů tvoří obytné budovy s byty, které si lze pronajímat během letní sezóny od několika dní do několika měsíců. Dost návštěvníků jejich zřejmě využívá, protože klasických hotelů jsme viděli minimum.

Marně jsme se snažili sehnat něco rozumného k jídlu – všechna pekařství byla vyjedená a restaurace zase o něco dražší, než jsme zvyklí. Nakonec jsme se ale v jedné ustájili, celkem slušně se nadlábli a zamířili na pláž. Nevím, co kdo má. Pláž byla sice taková obyčejná, bez převlíkáren, s TOI-TOIkama a nepříliš velkým množstvím sprch, ale moře se zato představilo jako pořádně mořské, s velkýma vlnama a bílou pěnou, která přicházela za vlnami a zase mizela. Moc daleko jsem se ale neodvážila, protože vlny uměly s člověkem pěkně zasmýkat a když si nedával pozor, snažily se ho odnést do moře. Zato se na nich dalo surfovat, alespoň se o to pár lidí pokoušelo. Já jsem většinu času strávila skákáním do vln, válením se na sluníčku a zahrabáváním do písku.

Večer jsme se po cestě do kempu stavili ještě v Nacionálu, ale bylo tam lidí, že pomalu nebylo kam šlápnout. Dokonce i u vstupu do obchodu se stála fronta! Většina z nich kupovala kila a kila masa na churrasco, masožravci Brazilci. My jsme si uvařili chleba a rybičky a celkem brzo odpadli, částečně díky slabosti „po nemoci“, částečně díky únavě z časného vstávání. Ondra ještě večer huhlal cosi o tom, že si spálil nohy, ale já mu moc nevěřím...

31. 12. 2010

Jako jsme do poslední chvíle nevěřili Vánocům, zdráhám se nyní uvěřit na Silvestra. Přece by měl být všude sníh; a člověk jen tak polehoučku by měl mazat lyže..! Ale houby, pozvolna vstaneme, se snídaní nijak nespěcháme a potom se opět vypravíme na pláž. Předtím si ještě uděláme malou nakupovací vsuvku, po které jsme bohatší o jedny bermudy a jeden sarong. Holt, další krok k asimilaci. Pláž je podobná jako včera a náš regenerační program taky.

V podvečer se vrátíme do kempu, vystojíme frontu na sprchu (osazenstvo kempu se od našeho příjezdu minimálně zdvojnásobilo, a nechci ani odhadovat o kolik překračuje jeho kapacitu) a vyrážíme do města s šáněm místní provenience v tašce. První zastávka je u lancheríe, kde si dám pivo, protože Ondra zapomněl v kempu ponožky, pro které se vrací, a tak si tu krátím chvíli čekání. Jelikož už nejsem gringo, začla jsem se hned po příchodu shánět, kde tu mají stolky. Asi jsem je překvapila, ale za asistence místních štamgastů (konkrétně zahalekal jeden z nich na maminovskou hostinskou: „Hej, tetka, můžem tu vytáhnout jeden stolek ven?“) se mi nakonec stolek získat povedlo. Chvíli tu posedíme, protože je tu příjemně a příjemné jsou i ceny.

Potom pokročíme dále do centra do pizzerie, i když s prázdným žaludkem plným piva to jde pomalu. Navíc začínám věřit tomu, že si Ondra spálil včera nohy. Já jsem si je spálila dneska! Dřív bych tomu sama nevěřia, ale dnes už musím přiznat, že v Brazílii je možné všecko. Moje rezistence proti sluníčku, která vždy byla téměř neochvějná je ta tam. Ještě jsem si zvládla spálit nos a škraně a rty, takže vypadám jako rajské jablíčko po záruční době.

Pizza tu je o něco dražší než by byl člověk zvyklý z Česka, ale zase je tak nadupaná, že nám dvěma stačí v pohodě jedna na půl. Potom pokročíme na pláž. Cestou potkáváme stánky s blikajícími náramky, rohy, padáčky a bůhví čím ještě. Je tu mobilní pódium, na kterém místní obdoba kapely „na svatby i pohřby“ vyhrává největší popové trháky minulých desetiletí. Ačkoliv jsem ani jednu z písniček nikdy neslyšela a slovům příliš nerozumím, dovedu si představit, že kdyby u nás někdo udělal „Helenka Vondráčková, Božský Kája a Hanička Zagorová revival“, znělo by to asi podobně. Hlavní je, že publikum se dobře baví. Pláž je plná lidí, všichni si podupávají do rytmu, ti aktivnější i tančí nebo zpívají s kapelou. Zajímavé je, že i lidi celkem daleko od pódia se různě nakrucují do rytmu a nenechávají to jen na lidech „v kotli“. My jsme už docela unavení a tak spíš jen decentně podupáváme v písku a zahanbují nás i přítomné babičky s dědečky, živě trsající zřejmě při vzpomínkách na mládí.

Zhruba půl hodiny před půlnocí nastává kritický moment večera. Lidé na mořském břehu porůznu vystřelují rakety a rachjetle, ale kdyby je stříleli aspoň směrem do moře. Oni je střílejí jen tak do nikam, padni komu padni, a taky že jo – doutnající jiskry padají porůznu do davu lidí. Občas prosviští v nevelké výšce nepovedený pokus o odpal a to už se začínám bát, jaké to bude, až bude půlnoc a všichni začnou střílet nazdařbůh kolem sebe.

Půlnoc se už pomalu blíží, a tak se začínám krčit. Častečně taky proto, že Ondra si začíná hrát se zátkou od espumante. Týpek na pódiu konečně vykřikne „...jedna-nula!“, ale místo ohlušující střelby rachejtlí mi za krk stříkne sprška šampaňského. Ondra je v tom tentokrát nevinně, ale všichni ostatní kolem si připadají asi jako vítězové F1 a páchají hromadné křtiny Nového roku. Sotva se člověk nadechne, začne oficiální ohňostroj nad pódiem, který se ale odehrává v bezpečné výšce i vzdálenosti od publika a probíha za nadšeného povzbuzování lidí asi dvacet minut.

Potom se vymotáme z davu a na dřevěné verandičce jakési budky dopijeme šampaňské, vychlazené na pokojovou teplotu.

1.1.2011

Jak na Nový rok, tak po celý rok. No, mít celý rok teplý letní den by od věci nebylo...ale musím se k něčemu přiznat. Na to jak miluju léto, tak po půl roce tohoto úžasného období nonstop mě tahle záliba začíná trochu vyčerpávat. Prostým propočtem můžu odhadnout, že budu mít ještě tři měsíce léta a až se začátkem dubna vrátím na severní polokouli, bude mě čekat několik jarních a potom opět spousta letních měsíců. Dohromady tak rok léta. Takový byl plán...a najednou proti němu začínám mít tajné námitky, přestože stěžovat si bych si ještě nedovolila. Tohle všechno jen tak, mezi námi;)

Vzhledem k rozsahu spálenin se dnes rozhodujem pro výlet k jezeru. Podél pobřeží Rio Grande do Sul se téměř nepřerušeně táhne pás jezer. Jako by ledovec sjíždějící ze serry v poslední chvíli nevystačil s dechem a zapíchl to jen několik málo kilometrů od mořského břehu; a tím vytvořil bažinatou kotlinu. Cesta k jezeru je označena šipkou, vede po dlouhé rovné ulici, která na sobě nemá téměř už ani stín přímořského letoviska. Prosté domky se pomalu mění na chudé domky a chudé domky na velmi chudé domky. U každého druhého je zaparkován kůň. Úměrně prostředí zrychlujeme, ale když cesta na konci zmizí, je nám machrování houby platné. Zeptáme se proto rodinky vegetující na zahradě domu kudy k jezeru, ale oni nám náš směr pouze potvrdí. Pokračujem tedy dále polňačkou skrz odpadkové pole, na kterém člověk potká veškerý myslitelný svinčík (včetně ohořelé hovězí lebky, která vás sleduje vyčítavýma očima) a na které se pasou vychrtlí koně. Zajdeme do remízku a za chvíli se vynoříme u jezera. Je tu nezvyklé ticho a klid a kromě podivných, pobořených betonových konstrukcí, navátých odpadků a koupajících se dětí v dáli žádný náznak lidské přítomnosti. To ale netrvá dlouho – za chvíli přijede náklaďáček plný rodinky, která si tu jede dělat „neděli“, ale místa je stále dost pro všechny. Chvíli ještě posedíme a všimneme si plovoucí macumby s květinami a barevnými svíčkami. Jak se dočtu později v komixu Turma de Mônica, může jít o dar vodní víle, ale kdo ví. Při cestě zpět mineme domeček, který hlásá, že tu bydlí macumbeiro, vždy hotový pomoci, a pootevřenými dveřmi zahlédneme oltářík a několik cizokrajných sošek.

V kempu dáme na největší hlad polívku a opět vyrazíme k pláži, dorazit se u stánku s crepsy. Creps je palačinka na špejli, do které si člověk může sám zvolit náplň – sladkou nebo slanou. Potom hrajem karty, a trochu i plavem (tedy – aspoň já) a tak nějak se proflákáme k večeru.

2.1.

Uskutečněn byl dnes po ránu Ondrův velkolepý plán. Vstáváme před sedmou a vyrážíme na pláž. Pláž je liduprázdná a slunce ještě tak trochu bojuje s mlžným oparem. Schováme oblečení pod ručník a jdem si zaběhat. Bosky a po písku. Uběhnem asi tak dva kilometry pláží, na které jsou pouze majitelé stánků s občerstvením připravující se na nový den, rybáři a sportovci podobní nám nebo walkeři. Na břehu ještě leží zbytky podobné macumby, kterou jsme viděli včera – se svíčkami, ovocem a květinami. Potom se vracíme stejnou cestou a v protisměru nás zahanbuje značně nabouchanější párek sportujících důchodců. Ale nevadí. Po běhání skočíme do moře, jak bylo v plánu. Dneska není nic moc. Plave v něm jakési hnědé cosi, co je težko říct jestli je zvířený písek, mořské řasy nebo odpad z nějaké továrny. Moře je prostě nevyzpytatelné. V kempu se nasnídáme a po sbalení vyrazíme směr autobusák. Cestou strávíme ještě hoďku a půl v kempové lancheríi u piva, ale potom „prázdniny“ končí. Autobus, který nás odváží zpátky je Commun federal, což znamená, že důkladně prohrká snad úplně všechna letoviska na litoralu se zastávkou na každém rohu. Z Tramandaí zamíří sice na státovku, ale vzápětí uvízne v zácpě vracejících se dovolenkářů. Dohromady to máme i s pěší cestou z rodoviárie na +-7hodin. Během té doby si stihnu přečíst nedávnou zakoupený rodokaps Mafia in Brasil. V antikvariátu stál jeden reál a story o mafii z Ria mě zaujala. Bohužel, psal to nějaký amík a je to příšerný, ale opravdu příšerný brak. Ondra se chytře nechává slyšet, jestli to třeba nebude tím, že to je rodokaps.

3.1.

Den D. V půl šesté vstávat a cvičit. Čeká mě cesta do Porto Alegre, na starou známou cizineckou policii, neboť nastal čas, abych si zažádala o prodloužení pobytu. Trochu mám strach, protože minule jsem moc neporozuměla jak to mám přesně udělat, tak jestli to dneska už nebude pozdě. Kombinaci bus-metro opět jaksi nevychytám, ale na místě jsem celkem včas a téměř nikdo tu není. Paní mi nejdřív vysvětlí, že nejdřív musím zaplatit nutný prodlužovací bakšiš; a potom mi sdělí, které číslo položky (tedy código) mám platit. Složenku k placení si totiž každý musí vystavit samoobslužně na internetu; a aby neplatil něco, co nemá a zaplatil to, co má, musí mít správně kód účelu platby. Naštěstí v čekárně tři počítače pro tento účel mají; a zjevně se nudící vrátný mi pomůže překonat různé problémy typu blokování cookies. No, prostě tu maj policajti smysl pro humor, když si na vlastní služebně nechají blokovat vlastní stránky. Potom si papír vytisknu a vydám se do ulic hledat banku nebo loterii, což jsou místa, na kterých lze tyto (ale i jiné; jako třeba nájem nebo elektriku a internet) složenky platit. Moc to tu sice na podobnou instituci kolem nevypadá, ale ochotný vrátný mi poradí, že za dvěma rohy je papírnictví, kde to dělají. Takže se promotám uličkami, kde je v každém domě borracharía nebo autoopravna (nebo oboje v jednom) a v onom papírnictví se mi transakci povede uskutečnit.

Problém nastává, když zjistím, že na policii vyvolávací systém nějak přeskočil moje číslo, ale dva ochotní spolučekající mě dostrkají k přepážce, že už jsem tu měla být a že bych se bez nich nedočkala. Moc se mi sice nechce, co když je svou neomaleností úředníky naštvu a nic mi nedají; pán je navíc jakýsi napruzený z černochů, kteří v čekárně cosi pokřikují a dožadují se obsluhy, ale nakonec jde všechno jednodušeji, než bych čekala. Týpek je zjevně potěšen, že vidí bledou tvář a zeptá se, zda jsem turistka a jestli umím portugalsky. Odpovím, že umpóko. Potom si vezme pas a „propustku“ - lísteček z celnice – a na oboje dá razítko, že pobyt je prodloužen do 4. dubna, takže můžu spokojeně vyrazit na cestu domů.

4.1.

K strojům! K myši a klávesnici. No jo...

5. 1. 2010

O ostražitosti pouhý kilometr dále od naší „milionářské“ čtvrti. O filmech z Ria, založených na pravdivých událostech. Proč se střílí a co všechno v tom může být. O pohledu místních novinových redaktorů na něco, co je daleko; a prokládání krváků uklidňujícím pohledem na štěňata. Pochybuju, že by tím chtěli připomenout, že pup grows up. Na závěr bilance z minulých dní.

Už to sice přestává být aktuální, ale stále jsem se ještě prostřednictvím blogu nevyjádřila k válce v Riu, jejíž největší poryv jsme tu zaznamenali před měsícem, zhruba v den, kdy jsem poprvé viděla macumbu. Nejprve jsem nevěděla co k tomu jako napsat; a později se mi nechtělo postovat toto téma těsně před Vánocemi.

Ani teď nemůžu říci, že bych o věci věděla něco víc, než se „tak nějak obecně“ ví. V Riu jsem ještě nebyla a do favel u Porto Alegre (ani kdekoliv jinde) dobrovolně nepolezu. Pocitům, které tam cizinci zažívají jsem se asi nejvíc přiblížila při „procházce“ do „trochu chudší a trochu horší“ čtvrti Canudos, tady v Novo Hamburgu. Mezi malými, přízemními domečky zevlují skupinky opálených lidí, zdánlivě pokojných při nedělní siestě. Ale sledují vás. Děti si na vás dokonce ukazují a defaultní pouliční vořechové vás očuchávají a někdy i štěknou. Jdete sebejistě a rázně, tak se to ostatně má a protože máte tmavé vlasy i oči a jednoduché, trochu ošuntělé oblečení, nepluje vám nad hlavou přímo obláček s nápisem „gringo“ a projdete. Mapa, která leží nas dně plátěné tašky, je vytažena pouze jednou před vstupem do Canudos a potom v momentě, kdy se nacházíte uprostřed hlavní, nejrušnější obchodní třídy. Zbytek cesty jedete na paměťák. Díky tomu se vám občas povede vlézt do slepé uličky, a to se konečně proberou lidé, kteří zatím při zdánlivě netečné siestě usrkávali chimarrão a bylo jim vše jedno. Začnou na vás pokřikovat a děti se sesypávají k vám. Prostě víte, že lezete někam, kde nemáte co dělat a že se o vás ví.

Přes to všechno nemá Canudos s favelou příliš co do činění. V Canudos si můžete být ještě docela jistí, že většina lidí si nevydělává výrobou a distribucí drog, že čtvrti nikdo odnikud nešéfuje, natož aby měl vlastní armádu, že většina lidí zřejmě nebude ozbrojená a že vás nechtějí primárně okrást.

Co se týče skutečných favel a fungování Rio de Janeira vůbec, poučujeme se pěkně z dálky, a to prostřednictvím sledování místní kinematografické produkce. Během těchto kulturně-poučných večerů (říkáme jim tak proto, že to zní lépe než večer-kdy-už-se-mi-nechce-nic-dělat-blééé) jsme se prokousali k několika základním filmům, které problematiku popisují.

Cidade de Deus (Město Bohů, Fernando Meirelles, Brazílie/Francie/USA 2002)

Základní vzdělání. První známější film, který se problematikou začal zabývat a nějak ji popisovat. V průběhu vojenské diktatury (60. - konec 80. let) a zároveň hospodářské konjunktury se prostě jen zavíraly oči a o favelách se nemluvilo. Brazilci (alespoň ti, s kterými jsme se o filmu bavili) ho příliš v lásce nemají, protože jim přijde zbytečně krutý. Popravdě řečeno, krvavé a kruté scény tam sice jsou, ale jsou podávané celkem decentně, bez zbytečných litrů kečupu. Jako nejkrutější moment je pro mě neustálé sledování 5ti-10ti letých dětí, které se prostě potloukají po favele a tak nějak střílejí do čeho se dá. Kdesi jsem četla psychologickou studii o tom, že dítě ještě nevnímá smrt, a tudíž nevadí, když se nějaká objeví například v pohádce, protože dítě to ještě nijak nezasáhne. Děti z filmu vypadají tak trochu jako by hrály akční střílečku naživo.

Film popisuje formou retrospektivy vznik favely Cidade de Deus v 60. letech (chudí, převážně černí venkované a potomci otroků získávají „sociální bydlení“-ghetto jednoduchých baráčků bez silnic a infrastruktury), její postupné rozvíjení a drobnou kriminalitu obyvatel. Příběh pokračuje v 70. letech kdy se rozjíždí obchod s drogami, který vynáší víc než občasné přepady bank. Ve favele se střídají jednotlivá období – koexistence několika bossů, války mezi gangy o nadvládu a chvíle, kdy se najde borec s největší bouchačkou, který to všechno „uklidní“, domluví se s policií a ve favele je celkem klid, zatímco „podnikání“ běží na plné obrátky.

Tropa de Elite (Elitní jednotka, José Padilha, Brazílie 2007)

Současná produkce z doby před 10ti lety. Favela je to, co o ní víme dnes – útvar ovládaný narkobossem, dodávající za tichého přihlížení policie drogy „středním a vyšším vrstvám“. Tyto vrstvy jsou například levicově smýšlející studenti, kteří se díky požívání drog cítí víc intelektuálně a cool, debatují ve škole o filosofii; a také pracují v neziskovce, která pomáhá dětem z favel. Což je celkem paradoxní, neboť nebýt jejich (a jim podobných v celém světě) konzumace, z dětí by nerostli příslušnící narkotrafika. Policie v celém systému působí jako trochu přitroublý zlodějíček, který vybírá od narkotrafika výpalné a je schopná se o vliv nad různými výpalnými mezi sebou porvat.

Naproti tomu jsou kladní hrdinové – jednotka BOPE, speciálně vycvičená zásahovka, která byla stvořena právě proto, že obyčejná policie je zkorumpovaná a nefunguje. Pokud vím, film byl ve své době kritizován právě proto, že představuje BOPE jako klaďáky bez škraloupu, ačkoliv realita tak černobílá není.

Tropa de Elite 2 (Elitní jednotka 2, José Padilha, Brazílie 2010)

Žhavá novinka. Byli jsme na tom v kině, takže akční scény byly sice působivější, ale z výkřiků a politických debat v portugalštině bez titulků jsem až tolik neměla.

Film popisuje problematiku narkotrafika na trochu vyšší úrovni. Odkrývá způsoby, jakým prorůstá zločin do politiky a jak vlastně obě strany stojí ve vzájemné symbióze. Narkomafie zasponzoruje volební kampaň a pomůže politikovi k dobře placenému místu i díky přesvědčení svých „oveček“ výměnou za „tichou podporu podnikání“. Policie vystupuje v podstatě již jako samostatná mafiánská organizace, přeorientovávající se z drobných podvodů ke sledování vlastních zájmů.

Na druhé straně politického spektra stojí naivní levicový intelektuál, který sice ví, že „něco je špatně“, ale nemá sílu dostat se ke zdroji a celkově je tak trochu mimo, a neohrožený kapitán BOPE, který ví, že „něco je špatně“, ale stále ještě netuší jak moc špatně.

Nastává otázka: proč se tedy dnes v Riu střílí? Z výše uvedeného vypadá, že vlastně není proč ze současné situace dělat problém. Narkobossové drží lidi z chudinských čtvrtí „na uzdě“, aby se věnovali podnikání a neotravovali zbylé části města ani sebe navzájem, politici mají vliv a podporu v „lidových vrstvách“, a obě strany mají peníze, které jsou ochotni za drogy vydat konzumenti po celém světě.

Nikdo mi to příliš nevysvětlil, ale osobně si myslím, že válka začala proto, že co je moc to je příliš. Stejně jako v Čechách se lidi čas od času naštvou, že jejich životy ovládají různí kmotrové, i Brazilci na radnici v Riu si řekli, že jim narkomafie už začíná trochu přerůstat přes hlavu a je potřeba trochu přistřihnout křídla. Druhým motivem je fakt, že Rio de Janeiro má v roce 2014 hostit Světový šampionát ve fotbale a v roce 2016 dokonce Olympiádu. Což je o něčem jiném, než udržovat víceméně v bezpečí turisty na Copacabaně. Takže, sečteno podtrženo, někdo si řekl, že by bylo dobré dostávat aspoň některé z favel zpátky pod jakous-takous kontrolu. Byl odstartován projekt stavby policejních stanic ve favelách, sousedících s „běžnými čtvrtěmi“ a posilování hlídek, což se začlo (zhruba před 2ma lety) také uskutečňovat.

Naproti tomu se narkobossové s invazí policie na „svá“ území příliš nechtěli smířit, a tak loni na podzim tři hlavní mafiánské gangy (Comando Vermelho, Amigos dos amigos a Terceiro Comando Puro), do té doby úhlavní nepřátelé, spolu začaly vyjednávat a dohodly se na společném postupu proti policii.

Potom se začalo střílet a nyní ani jedna ze stran nechce – a aby neztratila respekt, ani nemůže – udělat krok zpět. Oficiální síly si nemůžou dovolit, aby jejich konání určovala narkomafie a narkomafie nechce ztrácet „co je už léta její“. Došlo to tak daleko, že do ulic vjely tanky a zalarmována byla i armáda, aby se odehrála bitvo o favelu Coplexo Alemão.

Zkazky o tom, se dostaly dokonce i do místních plátků tady na jihu, kde „nám je to vcelku jedno a vůbec, je to jejich věc“. Karikaturista novin Zero Hora nepříliš soucitně problematiku shrnul takto. (V překladu: Kristus Vykupitel: „Otče, nebylo spravedlivější sem místo mě poslat Johanku z Arku?) Dlužno dodat, že hned na další stránce deníku byla fotka deseti štěňat, které se narodily fence jednoho z redaktorů; a o stránku později óda na neohrožené ozbrojené složky. Nicméně, v rubrice „sportovní zpravodajství“ jsem našla (a pro vás přeložila:) sloupek, který se mi zdá, že situaci popisuje a vysvětluje celkem trefně. Zejména v bodech 1,3 a 4.

 

TOTÁLNÍ VÁLKA (Wianey Carlet, ZERO HORA, 27. 11. 2010)

Před výbuchy násilí, které ničí život občanů Ria de Janeira a zároveň ženou hustá a temná mračna nad Mistrovství světa ve fotbale v roce 2014 a Olympiádu v roce 2016, nejvyšší sportovní autorita státu vydala oficiální prohlášení, v němž potvrdila podporu a důvěru, kterou vkládá do akcí ozbrojených složek čelících guerrilám narkomafie. Ricardo Teixeira, prezident CBF a místního Organizačního výboru pro Mistrovství světa 2014 udělal sice dobré gesto, ale ani on nemůže věřit, že do roku 2014 se problém vyřeší.

Zajištění pracovních míst:

Představme si, že většina narkomafie bude zatčena. Co s nimi, když by město nemělo ani dostatek řetězu na jejich spoutání, o místech ve věznicích nemluvě? A kdyby jim měla být nabídnuta normální práce? V současné době město nenabízí ani zdaleka dost pracovních příležitostí pro všechny, kteří by se rozhodli změnit život.

Ruku v ruce:

Z fotbalových stadionů jsou volné plochy pro požívání drog. V určitých prostorách stadionů Beira-Rio a Olímpico se s naprostou svobodou konzumuje marihuana a kokain. Obecně se o tom ví, ale nic se proti tomu nedělá. Díky této zažité vzájemnosti žijí sport i drogy v míru na našich hlavních sportovištích.

Není návratu:

Obyvatelé Ria jsou, což se vidí zřídka, solidární a vděční za energický postup brazilských představitelů. Ozbrojené složky, které jsou ve válečném stavu se vydaly na cestu, ze které není návratu. Budou muset dojít až na její konec; a bez selhání. Jenže kde je ten konec? Zvítězit na celé čáře je nemožné. Dealeři se maximálně přestěhují do jiné lokality, zločinci se reorganizují a vrátí se ještě silnější. Neboť je-li v Brazílii i v celém světě tolik konzumentů drog, vytváří se automaticky místo pro stejné množství zásobitelů.

Zanedbání:

Když byl schválen Zákon Ibsena Pinheira, země teprve objevila jak velký poklad se skrývá v Riu de Janeiru v podobě petroleje. Očividně, toto bohatství nikdy nebylo použito k tomu, aby stát demonstroval svou starostlivost o favely v Riu. Naopak, během minulých 40ti let vlády stále silněji problém zasklívaly. Opustily tyto komunity, a co je horší, uvedly je pod správu zločinců. Nyní stát bojuje, aby nad favelami opět získal kontrolu. A narkobossové reagují, neboť se cítí být pány území.

Východy

Souhlasím, že je třeba se vší vážností a energií drogové dealery potlačit. Jenže také je třeba zachránit tisícovky dětí, které na kopcích žijí před nevyhnutelnou kriminální budoucností. Zdraví, vzdělání, práce, podpora a několik let nepřetržitých investicí do těchto komunit jistě přinese své ovoce. Ale bude to chtít daleko víc času, než nás dělí od Mistrovství světa a Olympijských her.

PS. Nevím, jak „totální válka“ dopadla, ale tanky na ulicích v Riu už nejsou. I když to může znamenat také pouze to, že obě strany si vybírají „oddechový čas“. A navíc, jak se všude připomíná, nikdo z narkobossů nežije ve favele. V televizních zprávách předevčírem jsem zaznamenala už jen lakonickou noticku: V Riu dnes v noci zahynuly čtyři osoby. Tři z toho byli policisté.