7.1. 2010

Šťastné a veselé. Přiblížily se uprostřed léta i s vidinou novoročního přípitku na pláži. Pro všechny romantiky několik postřehů na úvod: Mít 6 měsíců nonstop léto začíná být vyčerpávající. Vždy jsem žila v přesvědčení, že mráz pálí a bolí, zato slunce vždy maximálně člověka prohřeje do morku kostí a příjemně unaví. Není to pravda. Slunce občas i dusí. Vlastnictví ledničky přestávám považovat za rozežranost. Aby nedošlo k mýlce: stále ještě žádnou nemáme. MĚ slunce spálit nemůže. Omyl. V zemi, kde je dvakrát slabší ozonová vrstva k tomu dojde cca po hodině. S krémem po dvou.

Tak zhruba v tomto duchu se nesly naše vánoční svátky. Trochu už je popsal na svém blogu Ondra, takže dodám spíš pokračování. A pár detailů, které Ondrovi zůstaly utajeny.

21.12.

Ondra přichází z práce už ve čtyři a s horečkou se svalí do postele. Běžím koupit teploměr: 39,5, takže přichází ke slovu paralen. Na internetu zjišťuju jak moc je tu paralen silný, prý 1,5x víc než naše 500fka, takže mu další zakazuju a jdu radši koupit do supermarketu led (prodává se v pytlích po 3 kg). Ufííí, pronese se a navíc začíná po cestě tát.

22. 12.

Vstávám brzo, mám práci. Většinou tedy pracuju z domu, ale občas musím odexpedovat výsledky. Třeba dnes. Odpoledne opět cesta pro led a potom rychle a nenápadně do města pro vánoční dárky a nějaký ten baličák. Od šesti do půlnoci opět buším a Ondra se pokouší se střídavými úspěchy spát.

23. 12.

V pět večer je konec s prací. Odnesu výsledky a dostávám 100 reálů. Hurá na vánoční nákup a potom vařit brambory a zeleninu. Část je k večeři, část do zítřejšího salátu. Zelenina je pouze mražená z pytlíku, ale Ondra to nevidí a já to ráda přehlídnu.

24. 12.

Po vyhrabání se ze spacáku bastlím ve fotošopu letošní PFko. Ondra už má „pouze“ 37 a půl, zato nemáme už žádné nepropocené prostěradlo, ručník ani utěrku. Ondrovi je to jedno a mě v podstatě také, neboť mi stačí spacák. Po odeslání PFka všem příbuzným a přátelům nastává vhodný čas na výrobu cukroví, salátu a zdobení stromečku. Role máme rozdělené tradičně až tradicionalistně.

V poledne přinese pošťák balíček z Česka. Holt tu mají smysl pro dramatické okamžiky...už jsem ani nedoufala, že to přijde.

Následuje konzumace vánočního dárku od Radka (který přišel ráno mailem) a telefonáty s rodinami po Skypu, stejně jako přijímání vánočních návštěv, alespoň virtuálně přes facebook. Potom jdu ještě pro rybu (tedy, filé) a další porci ledu. Cestou potkávám – u kostela – první skutečné jesličky. A také nazdobenou palmu:) Mezitím běhat, abych před večeří nezakrněla. Během celého dne se stihnu asi třikrát osprchovat (v rámci možností) studenou vodou, ale nepomáhá to. Vedro je všudy přítomné. Štědrý večer končím naložená v houpací síti na balkoně, lapajíc při četbě vánočního dárku aspoň po nějakém čerstvém vzduchu.

25. 12.

Ráno se nějak necítím, ale nevadí, díváme se na pohádku, při tom se nic nepokazí. Odmítáme odpolední návštěvu – Ondra ještě není úplně zdravý a já začínám být nemocná. V poledne zjišťujeme, že bramborový salát (ačkoliv byl u ledu) je už nepoživatelný a ryba, která ležela na talířku na pytlíku s ledem už plave ve vodě, protože led mezitím roztál. Ondra se podivuje jak mě to mohlo nenapadnout, ale o oběd se připravit nenecháme. Oloupeme trojobal a skromný kousek filé připomíná v kombinaci s hrachovkou vskutku postní jídlo. Navečer přichází Saulo, jestli jsme prý připravení odjet zítra v 8 ráno na pláž, že se pro nás staví. Moc se sice necítím, ale řeknem, že jo. O tři hodiny později mu Ondra volá, že nikam nepojedem, protože já jsem zvládla vyhnat rtuť teploměru k 38 a mám nepříjemně ucpané dutiny.

26. 12.

Došly nám kapesníky. Kromě všech už dříve zmíněných věcí. Ale ty kapesníky mě pálí nejvíc. Zato jsem získala nárok na postel a Ondra se přestěhoval do spacáku. V poledne navíc dojde propanbutanová bomba. Naštěstí mám vychytané, že plynaři přijíždí každé úterý. Prozatím instalujeme spirálu, aspoň něco, i když při (téměř nonstop) režimu čaj-inhalace-čaj má co dělat. Zbytek dne prospím, nebo prokoukám na seriály. A taky si poslechnu několik povídek ze souteže Vidoucí, které předčítá Ondra. Venku je výheň.

27. 12.

Achjo.

28. 12.

Nemoc mě začíná pomalu nudit. Už je mi celkem dobře na sezení u počítače, ale stále ještě dost zle na pohyb po venku. Blééé.

29. 12.

Překonáváme se. Zvládáme několikahodinovou procházku, která obsahuje exkurzi do Parco de la Floresta i návštěvu rodoviárie, kde se trošku gringovsky ptáme, kde je tu nejbližší pláž a jak se na ní dostat. Prý jede zítra v 7 ráno autobus, a možná v něm bude ještě místo, i když teď jezdí na pláž celé Novo Hamburgo. Sbalíme stan, nějaké to jídlo a žalostně malý zbytek kapesníků.

30. 12.

Hurá!! Konečně u móře! Stihnout autobus v 7 znamenalo vstávat o čtvrt na 6. A stejně jsme sehnali už jen místa na stání. Ale nevadilo – v autobuse byla dvě neobsazená sedadla, takže jsme se během tří a půl hodin jízdy i trochu prospali. Jediná nevýhoda, že bus byl klimatizovaný (což jsme nějak nepředpokládali), takže po vysednutí v Capão de Canoa se moje nedoléčená tubera rozjela na plné obrátky. Vyrazili jsme nakonec sem, do jednoho z měst na „litoral gaúcho“, neboť nám paní u přepážky včera řekla, že v Capão je to celkem hezký a že to není až tak daleko. Litoral gaúcho, neboli přímořská letoviska v Rio Grande do Sul průvodce charakterizuje lakonicky: pláže jsou fádní a voda kalná. Přesto představuje během léta jedno z nejvytíženějších míst, kam se jezdí rekreovat celé Porto Alegre s přilehlou aglomerací. Alespoň jeho méně movitá část. Ta bohatší míří do Santa Catariny, kde jsou pláže o hodně hezčí.

Stejně jako Pražáci jezdí „na Sázavu“, i tady má téměř každá středostavovská rodina svůj plážový domek, kam jezdí během léta na víkendy a na dovolené. Mezi svátky je to tu prý nejvytíženější; a tak jsme měli obavy, zda bude ještě místo v kempu. Naštěstí bylo. Kemp jsme měli vytipovaný dopředu díky internetu a po chvíli motání jsme k němu skutečně dorazili. Cestou jsme sice minuli ještě několik jiných (neodvažuju si odhadovat nakolik oficiálních) kempů, které nás ale tolik neoslovily. Trochu to vypadalo tak, že chudší střední třída vlastnící domečky u rodoviárie na nejrušnějších ulicích se letní sezónu rozhodla využít k přivýdělku, tudíž na mnohých plotech visely fixou napsané cedulky typu: „Camping u dvou chlapíků“ nebo „Camping 5 bratrů“ a posekaný trávník u domu představoval kempoviště. Náš kemp – Santa Luzia – byl kousek dál, u hlavní příjezdové cesty, ale díky své zastrčenosti byl celkem dobře hlukově odstíněn. Za 15 reálů/os/noc jsme si mohli vybrat místo na stan a k dispozici byly kromě záchodů i teplé sprchy a bufík. Ovšem, o kuchyňce a čemkoliv dalším jsme si mohli nechat zdát.

Potom jsme vyrazili do města s vidinou oběda a válení se na pláži. Město bylo celkem jednoduché, jedna hlavní třída, pěší promenáda a náměstí s kostelem. Většinu domů tvoří obytné budovy s byty, které si lze pronajímat během letní sezóny od několika dní do několika měsíců. Dost návštěvníků jejich zřejmě využívá, protože klasických hotelů jsme viděli minimum.

Marně jsme se snažili sehnat něco rozumného k jídlu – všechna pekařství byla vyjedená a restaurace zase o něco dražší, než jsme zvyklí. Nakonec jsme se ale v jedné ustájili, celkem slušně se nadlábli a zamířili na pláž. Nevím, co kdo má. Pláž byla sice taková obyčejná, bez převlíkáren, s TOI-TOIkama a nepříliš velkým množstvím sprch, ale moře se zato představilo jako pořádně mořské, s velkýma vlnama a bílou pěnou, která přicházela za vlnami a zase mizela. Moc daleko jsem se ale neodvážila, protože vlny uměly s člověkem pěkně zasmýkat a když si nedával pozor, snažily se ho odnést do moře. Zato se na nich dalo surfovat, alespoň se o to pár lidí pokoušelo. Já jsem většinu času strávila skákáním do vln, válením se na sluníčku a zahrabáváním do písku.

Večer jsme se po cestě do kempu stavili ještě v Nacionálu, ale bylo tam lidí, že pomalu nebylo kam šlápnout. Dokonce i u vstupu do obchodu se stála fronta! Většina z nich kupovala kila a kila masa na churrasco, masožravci Brazilci. My jsme si uvařili chleba a rybičky a celkem brzo odpadli, částečně díky slabosti „po nemoci“, částečně díky únavě z časného vstávání. Ondra ještě večer huhlal cosi o tom, že si spálil nohy, ale já mu moc nevěřím...

31. 12. 2010

Jako jsme do poslední chvíle nevěřili Vánocům, zdráhám se nyní uvěřit na Silvestra. Přece by měl být všude sníh; a člověk jen tak polehoučku by měl mazat lyže..! Ale houby, pozvolna vstaneme, se snídaní nijak nespěcháme a potom se opět vypravíme na pláž. Předtím si ještě uděláme malou nakupovací vsuvku, po které jsme bohatší o jedny bermudy a jeden sarong. Holt, další krok k asimilaci. Pláž je podobná jako včera a náš regenerační program taky.

V podvečer se vrátíme do kempu, vystojíme frontu na sprchu (osazenstvo kempu se od našeho příjezdu minimálně zdvojnásobilo, a nechci ani odhadovat o kolik překračuje jeho kapacitu) a vyrážíme do města s šáněm místní provenience v tašce. První zastávka je u lancheríe, kde si dám pivo, protože Ondra zapomněl v kempu ponožky, pro které se vrací, a tak si tu krátím chvíli čekání. Jelikož už nejsem gringo, začla jsem se hned po příchodu shánět, kde tu mají stolky. Asi jsem je překvapila, ale za asistence místních štamgastů (konkrétně zahalekal jeden z nich na maminovskou hostinskou: „Hej, tetka, můžem tu vytáhnout jeden stolek ven?“) se mi nakonec stolek získat povedlo. Chvíli tu posedíme, protože je tu příjemně a příjemné jsou i ceny.

Potom pokročíme dále do centra do pizzerie, i když s prázdným žaludkem plným piva to jde pomalu. Navíc začínám věřit tomu, že si Ondra spálil včera nohy. Já jsem si je spálila dneska! Dřív bych tomu sama nevěřia, ale dnes už musím přiznat, že v Brazílii je možné všecko. Moje rezistence proti sluníčku, která vždy byla téměř neochvějná je ta tam. Ještě jsem si zvládla spálit nos a škraně a rty, takže vypadám jako rajské jablíčko po záruční době.

Pizza tu je o něco dražší než by byl člověk zvyklý z Česka, ale zase je tak nadupaná, že nám dvěma stačí v pohodě jedna na půl. Potom pokročíme na pláž. Cestou potkáváme stánky s blikajícími náramky, rohy, padáčky a bůhví čím ještě. Je tu mobilní pódium, na kterém místní obdoba kapely „na svatby i pohřby“ vyhrává největší popové trháky minulých desetiletí. Ačkoliv jsem ani jednu z písniček nikdy neslyšela a slovům příliš nerozumím, dovedu si představit, že kdyby u nás někdo udělal „Helenka Vondráčková, Božský Kája a Hanička Zagorová revival“, znělo by to asi podobně. Hlavní je, že publikum se dobře baví. Pláž je plná lidí, všichni si podupávají do rytmu, ti aktivnější i tančí nebo zpívají s kapelou. Zajímavé je, že i lidi celkem daleko od pódia se různě nakrucují do rytmu a nenechávají to jen na lidech „v kotli“. My jsme už docela unavení a tak spíš jen decentně podupáváme v písku a zahanbují nás i přítomné babičky s dědečky, živě trsající zřejmě při vzpomínkách na mládí.

Zhruba půl hodiny před půlnocí nastává kritický moment večera. Lidé na mořském břehu porůznu vystřelují rakety a rachjetle, ale kdyby je stříleli aspoň směrem do moře. Oni je střílejí jen tak do nikam, padni komu padni, a taky že jo – doutnající jiskry padají porůznu do davu lidí. Občas prosviští v nevelké výšce nepovedený pokus o odpal a to už se začínám bát, jaké to bude, až bude půlnoc a všichni začnou střílet nazdařbůh kolem sebe.

Půlnoc se už pomalu blíží, a tak se začínám krčit. Častečně taky proto, že Ondra si začíná hrát se zátkou od espumante. Týpek na pódiu konečně vykřikne „...jedna-nula!“, ale místo ohlušující střelby rachejtlí mi za krk stříkne sprška šampaňského. Ondra je v tom tentokrát nevinně, ale všichni ostatní kolem si připadají asi jako vítězové F1 a páchají hromadné křtiny Nového roku. Sotva se člověk nadechne, začne oficiální ohňostroj nad pódiem, který se ale odehrává v bezpečné výšce i vzdálenosti od publika a probíha za nadšeného povzbuzování lidí asi dvacet minut.

Potom se vymotáme z davu a na dřevěné verandičce jakési budky dopijeme šampaňské, vychlazené na pokojovou teplotu.

1.1.2011

Jak na Nový rok, tak po celý rok. No, mít celý rok teplý letní den by od věci nebylo...ale musím se k něčemu přiznat. Na to jak miluju léto, tak po půl roce tohoto úžasného období nonstop mě tahle záliba začíná trochu vyčerpávat. Prostým propočtem můžu odhadnout, že budu mít ještě tři měsíce léta a až se začátkem dubna vrátím na severní polokouli, bude mě čekat několik jarních a potom opět spousta letních měsíců. Dohromady tak rok léta. Takový byl plán...a najednou proti němu začínám mít tajné námitky, přestože stěžovat si bych si ještě nedovolila. Tohle všechno jen tak, mezi námi;)

Vzhledem k rozsahu spálenin se dnes rozhodujem pro výlet k jezeru. Podél pobřeží Rio Grande do Sul se téměř nepřerušeně táhne pás jezer. Jako by ledovec sjíždějící ze serry v poslední chvíli nevystačil s dechem a zapíchl to jen několik málo kilometrů od mořského břehu; a tím vytvořil bažinatou kotlinu. Cesta k jezeru je označena šipkou, vede po dlouhé rovné ulici, která na sobě nemá téměř už ani stín přímořského letoviska. Prosté domky se pomalu mění na chudé domky a chudé domky na velmi chudé domky. U každého druhého je zaparkován kůň. Úměrně prostředí zrychlujeme, ale když cesta na konci zmizí, je nám machrování houby platné. Zeptáme se proto rodinky vegetující na zahradě domu kudy k jezeru, ale oni nám náš směr pouze potvrdí. Pokračujem tedy dále polňačkou skrz odpadkové pole, na kterém člověk potká veškerý myslitelný svinčík (včetně ohořelé hovězí lebky, která vás sleduje vyčítavýma očima) a na které se pasou vychrtlí koně. Zajdeme do remízku a za chvíli se vynoříme u jezera. Je tu nezvyklé ticho a klid a kromě podivných, pobořených betonových konstrukcí, navátých odpadků a koupajících se dětí v dáli žádný náznak lidské přítomnosti. To ale netrvá dlouho – za chvíli přijede náklaďáček plný rodinky, která si tu jede dělat „neděli“, ale místa je stále dost pro všechny. Chvíli ještě posedíme a všimneme si plovoucí macumby s květinami a barevnými svíčkami. Jak se dočtu později v komixu Turma de Mônica, může jít o dar vodní víle, ale kdo ví. Při cestě zpět mineme domeček, který hlásá, že tu bydlí macumbeiro, vždy hotový pomoci, a pootevřenými dveřmi zahlédneme oltářík a několik cizokrajných sošek.

V kempu dáme na největší hlad polívku a opět vyrazíme k pláži, dorazit se u stánku s crepsy. Creps je palačinka na špejli, do které si člověk může sám zvolit náplň – sladkou nebo slanou. Potom hrajem karty, a trochu i plavem (tedy – aspoň já) a tak nějak se proflákáme k večeru.

2.1.

Uskutečněn byl dnes po ránu Ondrův velkolepý plán. Vstáváme před sedmou a vyrážíme na pláž. Pláž je liduprázdná a slunce ještě tak trochu bojuje s mlžným oparem. Schováme oblečení pod ručník a jdem si zaběhat. Bosky a po písku. Uběhnem asi tak dva kilometry pláží, na které jsou pouze majitelé stánků s občerstvením připravující se na nový den, rybáři a sportovci podobní nám nebo walkeři. Na břehu ještě leží zbytky podobné macumby, kterou jsme viděli včera – se svíčkami, ovocem a květinami. Potom se vracíme stejnou cestou a v protisměru nás zahanbuje značně nabouchanější párek sportujících důchodců. Ale nevadí. Po běhání skočíme do moře, jak bylo v plánu. Dneska není nic moc. Plave v něm jakési hnědé cosi, co je težko říct jestli je zvířený písek, mořské řasy nebo odpad z nějaké továrny. Moře je prostě nevyzpytatelné. V kempu se nasnídáme a po sbalení vyrazíme směr autobusák. Cestou strávíme ještě hoďku a půl v kempové lancheríi u piva, ale potom „prázdniny“ končí. Autobus, který nás odváží zpátky je Commun federal, což znamená, že důkladně prohrká snad úplně všechna letoviska na litoralu se zastávkou na každém rohu. Z Tramandaí zamíří sice na státovku, ale vzápětí uvízne v zácpě vracejících se dovolenkářů. Dohromady to máme i s pěší cestou z rodoviárie na +-7hodin. Během té doby si stihnu přečíst nedávnou zakoupený rodokaps Mafia in Brasil. V antikvariátu stál jeden reál a story o mafii z Ria mě zaujala. Bohužel, psal to nějaký amík a je to příšerný, ale opravdu příšerný brak. Ondra se chytře nechává slyšet, jestli to třeba nebude tím, že to je rodokaps.

3.1.

Den D. V půl šesté vstávat a cvičit. Čeká mě cesta do Porto Alegre, na starou známou cizineckou policii, neboť nastal čas, abych si zažádala o prodloužení pobytu. Trochu mám strach, protože minule jsem moc neporozuměla jak to mám přesně udělat, tak jestli to dneska už nebude pozdě. Kombinaci bus-metro opět jaksi nevychytám, ale na místě jsem celkem včas a téměř nikdo tu není. Paní mi nejdřív vysvětlí, že nejdřív musím zaplatit nutný prodlužovací bakšiš; a potom mi sdělí, které číslo položky (tedy código) mám platit. Složenku k placení si totiž každý musí vystavit samoobslužně na internetu; a aby neplatil něco, co nemá a zaplatil to, co má, musí mít správně kód účelu platby. Naštěstí v čekárně tři počítače pro tento účel mají; a zjevně se nudící vrátný mi pomůže překonat různé problémy typu blokování cookies. No, prostě tu maj policajti smysl pro humor, když si na vlastní služebně nechají blokovat vlastní stránky. Potom si papír vytisknu a vydám se do ulic hledat banku nebo loterii, což jsou místa, na kterých lze tyto (ale i jiné; jako třeba nájem nebo elektriku a internet) složenky platit. Moc to tu sice na podobnou instituci kolem nevypadá, ale ochotný vrátný mi poradí, že za dvěma rohy je papírnictví, kde to dělají. Takže se promotám uličkami, kde je v každém domě borracharía nebo autoopravna (nebo oboje v jednom) a v onom papírnictví se mi transakci povede uskutečnit.

Problém nastává, když zjistím, že na policii vyvolávací systém nějak přeskočil moje číslo, ale dva ochotní spolučekající mě dostrkají k přepážce, že už jsem tu měla být a že bych se bez nich nedočkala. Moc se mi sice nechce, co když je svou neomaleností úředníky naštvu a nic mi nedají; pán je navíc jakýsi napruzený z černochů, kteří v čekárně cosi pokřikují a dožadují se obsluhy, ale nakonec jde všechno jednodušeji, než bych čekala. Týpek je zjevně potěšen, že vidí bledou tvář a zeptá se, zda jsem turistka a jestli umím portugalsky. Odpovím, že umpóko. Potom si vezme pas a „propustku“ - lísteček z celnice – a na oboje dá razítko, že pobyt je prodloužen do 4. dubna, takže můžu spokojeně vyrazit na cestu domů.

4.1.

K strojům! K myši a klávesnici. No jo...