18. 1. 2011

O umění a umělcích. Kde je Hamburgo Velho? Různé nuance slova „velho“ vůbec. O životě a díle Ernesta Federica Scheffela (*1927) a jeho obdivovatele, Alexandera R. O geniu loci. Myslíte, že je přenosný? O portrétu s plyšovým psem a střešní krajině Starého Hamburga.

Znáte tu prastarou písničku od Aznavoura? Takovou tu, kde zpívá o umělci na Montmartru jak ve svém podkroví celé noci maloval ženské křivky, jedl každý druhý den, pod okny mu rostl šeřík a celé to bylo La Bohéme?

Tak přesně tohle už na Montmartru nenajdete. A jestli tam ještě něco takového je, tak se to před vámi bude schovávat.  Na Montmartru jsem byla několikrát, ale zážitek byl pokaždé stejný. Malé sevřené ulice s lákavými kavárničkami, několik zajímavých obchodů s designovým oblečením a bytovými doplňky, pouliční umělci na schodech pod Sacré Coeur a obchody s ručně malovanými plátny, které jsou na sobě naskládáné někdy jako seno. Podezřívám obchodníky, že je nechávají dělat podle fotek v Číně. Sečteno podtrženo, moc příjemná čtvrť, ale toho bohéma, který někde v podkroví jí suché rohlíky a tvoří něco autentického jsem tam nepotkala.

Potkala jsem ho tady, na jihu Brazílie v obuvnické metropoli Novo Hamburgo, a když jsme ze zaprášené půdy přehlíželi omšelé a rozpadající se střešní tašky dalších domů z doby před sto lety, ta opěvovaná doba na Montmartru tehdy se přiblíližila o mnoho víc. Ostatně, on ji místní umělec pokládá zřejmě také za zářivou a nedosažitelnou chiméru, aspoň podle toho co říkal.

Bylo to takhle:

Jednu neděli před Vánocemi jsme se rozhodli vyrazit do muzea v Hamburgo Velho. Ano, to je to historické centrum města, které máme blíž k domu než skutečné – obchodní - centrum města a téměř denně přes něho běháme. Když mi ho Ondra den po mém příjezdu pyšně ukazoval, nechápala jsem na co mám jako koukat. Teď, po tříměsíčním pobytu v Brazílii chápu, že každá budova starší než 100 let je automaticky historická památka, ale to jen tak na okraj. Historické centrum města zahrnuje několik domů z dob německé kolonizace (tedy +- 1850) seřazených kolem hlavní silnice a v jednom z nich – tom největším a nejvýstavnějším - je muzeum slavného rodáka, malíře Ernesta Federica Scheffela. Muzeum se zve Casa Schmitt – Presser a před demolicí v sedmdesátých letech ho zachránila právě smlouva s malířem, který tu slíbil vystavit svá díla, což byl argument pro rekonstrukci. Muzeum stojí hned naproti někdejšího příbytku rodiny Scheffelovy, soudě alespoň z porovnání dobové kresby s realitou.

Po zaplacení symbolického vstupného se nás ujal hovorný průvodce Alexander Reis. Muzeum bylo větší než vypadalo zvenku, ale ne zas přespříliš – v prvním patře se člověk setkal s malířovou ranou a školní tvorbou (studoval u profesora Canala v Porto Alegre), kde byly postavy, portréty a výjevy ze života gaúchů nebo jiné rurální motivy. Další patro obsahovalo jeho práce z Rio de Janeira experimentující alespoň tu a tam s lehkým surrealismem. Umělec se po několik let snažil získat stipendium pro pobyt v Evropě; a to se mu v roce 1958 také podařilo. Stipendium získával každoročně pouze jeden umělec a Scheffel, tehdy už žák slavného malíře Oswalda Texeiry, měl ten rok štěstí. Poslední patro je věnováno jeho tvorbě v Evropě (konkrétně Itálii) a Itálií ovlivněné. Scheffel žije dodnes kdesi u Florencie a ačkoliv se v sedmdesátých letech vrátil zpět do Novo Hamburga, italské prostředí mu zřejmě uhranulo víc.

Dohromady příjemně velká výstava, která se do prostředí koloniálního paláce s dřevěnými podlahami a trámovými stropy výborně hodila. Takový ten duch starosvětské poctivosti ať už v malířství nebo ve stavebním řemesle. Jako u nás na zámcích....jenom tady 50 let znamená totéž, co našich 500.

Co nám pobyt v muzeu ale protáhlo nejvíc byl náš průvodce Alexander, plaše vypadající tmavovlasý mladík. První údiv (cože tu dělají cizinci?) vystřídalo okouzlení (ach, Evropa) a touha vědět úplně všechno jak to u nás chodí. Samozřejmě ho zajímal komunistický režim, jestli jsme byli pro nebo proti (a úžas že proti, neboť komunismus byla taky diktatura, a tohle - levičáctví a diktaturu - si tu lidi běžně nespojují), jaký je rozdíl mezi západní a východní Evropou a proč dnes preferujem pojem „střední Evropa“; a pak došlo na otázky běžného života jako jak se nám tu líbí a co je tu jiné. Už ani nevím, co jsme tehdy probrali, ale bylo toho hodně. Zajímavější bylo, co říkal on o sobě: je malíř, v muzeu pracuje jen na půl úvazky a jinak maluje. A čte. Vystavovaného Scheffela obdivuje. Dokonce jsme později viděli jeho reprodukci jednoho Scheffelova obrazu. Má rád staré domy a domy obložené kamenem a současná architektura se mu moc nelíbí. Nemá svůj styl, vše je hrozně..unifikované. Internacionální. Zato je rád, když se opravují staré domy v Hamburgo Velho. Jako třeba tahle barabizna...taky se prý jednou opraví, už je to slíbený. Prý je takhle roztřískaná ještě od války. Brincadeira. Alexander za každou druhou větou prohásí „brincadeira“, tedy „dělám si srandu“. Jenže než si člověk větu přeloží a uvědomí si její smysl a pak i to, že tu žádná válka přece nebyla, docela často vypadá, že naletěl.

Alexander toho chtěl vědět víc, než stačilo být řečeno během našeho pobytu v muzeu. Proto nás pozval k sobě na kafe, že si ještě musíme popovídat. Vyměnili jsme si telefonní čísla s tím, že se ještě někdy ozveme, ale došlo k tomu rychleji, než bychom očekávali. Hned další den jsme ho potkali opět v Hamburgo Velho, když jsme se vraceli z procházky, takže kafe na sebe příliš čekat nenechalo. Bydlel ve starém domě na dlážděné ulici Piratini, hned vedle bývalé obecní školy; ještě s německým nápisem. Před okny rostly divoké květiny, asi jako u stavení v Jižních Čechách, kde majitel ještě neobjevil sekačku na trávu.

„Moje zahrádka“ připomněl.

Aha, napadlo mě, to, co mi přijde naprosto přirozené v Evropě je tady vlastně taky umění vypěstovat. Možná se nechal inspirovat loukou z Van Goghova obrazu, nebo tak něco. Sestoupili jsme do suterénu, do jeho skromné 1+1. Hned na schodech spousta obrazů. V pokoji odhalené sklepní klenby a ručně, svépomocí, prováděné stavební pravy. Několik kusů nábytku nabytých zřejmě po bazarech stylem „na co oko padlo“ a pódium místo postele. Nízká, průběžná a dost zaplněná knihovnička po celém obvodu pokoje, ale hlavně obrazy. Ty byly po stěnách úplně všude. Většinu námětů tvořily velmi realisticky ztvárněné portréty a postavy – ať už akty, polonahé, nebo oblečené. Dost z nich mělo pásku přes oči, ten motiv pásky se tu opakoval neustále.

Pokročili jsme dál – v kuchyni nás uvítal Mefisto, roční siamský kocourek, několik sukulentů a taky východ do zarostlé, téměř romantické zahrady. Jakoby ten brazilský svět venku najednou přestal existovat. Vrátili jsme se dovnitř, vypili kafe, potom koňak; a k tomu poslouchali soundtrack z Amélie z Montmartru. Prý se mu film líbil, a vůbec, to prostředí – Paříž, Montmartre... Možná jsme byli první lidé, které potkal a kteří skutečně někdy na skutečném Montmartru byli. Řekla jsem, že je tam hezky. Popravdě, nechtělo se mi moc popisovat jak je doopravdy na Montmartru, protože jsem se bála abych nezbourala jeden krásný sen. Nakonec jsem situaci přece jen trošku popsala, ale naštěstí to moc nepochopil. Těžko říct, jestli kvůli portugalštině nebo proto, že nechtěl.

Potom došlo na věc, na kterou se chystal už delší dobu: zeptal se jestli nás může namalovat. Přišlo mi to v pohodě, ale Ondra z toho byl víc nesvůj.

„Hele, nezdá se ti zvláštní?“ řekl, když Alexander odešel pro plátno a tužku. „Beztak nás chce malovat proto, že mu přijdem zajímavý. A zajímavý jsme jen proto, že jsme z Evropy. Sami od sebe jsme dost obyčejný lidi. Všechno neobyčejný si tady ti lidi do nás jenom promítaj.“

Měl pravdu. Ale stejně mi na tom nic divného nepřijde...ať promítaj. Ono, kdyby šlo jen o vzhled tak nám tady každý potvrdí, že vypadáme jako Argentinci. Veškeré další rozdíly jsou lidské představy.

Když skončil (na kompozici vedle našich bust se vyjímal ještě plyšový pes), venku už byla celkem tma a začalo lejt.

„Něco vám ukážu“ řekl Alexander.

Vyšli jsme ven a vstoupili druhým vchodem do nadzemního patra budovy. V domě bydlí v podstatě jenom on a dům patří jeho kamarádovi, který mu ho pronajímá. První patro bylo prázdné. Jeden stůl, skříň a jakýsi pokus o kuchyňku. Dům by si žádal opravy, alespoň za to mluvila prasklina ve zdi od stropu až k rámu dveří. Nebo aspoň pořešit neexistují ztužující věnec, napadlo mě technokraticky. Tady v prvním patře dává prý lekce kreslení. Jak jsme pochopili, studoval malbu na Feevale (což ale nehodnotí jako příliš inspirativní) a nyní se snaží živit jako malíř, na částečný úvazek pracuje v muzeu a dává soukromé hodiny kreslení. Vychází plusmínus. Ledničku taky nemá.

Po rozvrzaných dřevěných schodech jsme vylezli na půdu. Taky by potřebovala zalátat. Odkudsi tam čůrkem i pršelo. Na půdě byly dva prostory – první čítal jednoduchý stolek se psacím strojem a vypálenou svíčkou.

„Tady chodím psát“ okomentoval to stručně. Druhá místnost byla prázdná. Jen dvě chatrná okna ve štítě v dřevěných rámech se dala otevřít a pohlédnout ven.

„Hleďte, střešní krajina Starého Hamburga“ prohlásil s nadsázkou. Staré tašky sousední budovy se leskly deštěm, vpravo stoupala vlhkost z romantické zahrady, naproti mrkala skromně zdobená fasáda protějšího domu a dole pod kopcem zářilo město. Sen o Montmartru, který začal ožívat.