O ostražitosti pouhý kilometr dále od naší „milionářské“ čtvrti. O filmech z Ria, založených na pravdivých událostech. Proč se střílí a co všechno v tom může být. O pohledu místních novinových redaktorů na něco, co je daleko; a prokládání krváků uklidňujícím pohledem na štěňata. Pochybuju, že by tím chtěli připomenout, že pup grows up. Na závěr bilance z minulých dní.
Už to sice přestává být aktuální, ale stále jsem se ještě prostřednictvím blogu nevyjádřila k válce v Riu, jejíž největší poryv jsme tu zaznamenali před měsícem, zhruba v den, kdy jsem poprvé viděla macumbu. Nejprve jsem nevěděla co k tomu jako napsat; a později se mi nechtělo postovat toto téma těsně před Vánocemi.
Ani teď nemůžu říci, že bych o věci věděla něco víc, než se „tak nějak obecně“ ví. V Riu jsem ještě nebyla a do favel u Porto Alegre (ani kdekoliv jinde) dobrovolně nepolezu. Pocitům, které tam cizinci zažívají jsem se asi nejvíc přiblížila při „procházce“ do „trochu chudší a trochu horší“ čtvrti Canudos, tady v Novo Hamburgu. Mezi malými, přízemními domečky zevlují skupinky opálených lidí, zdánlivě pokojných při nedělní siestě. Ale sledují vás. Děti si na vás dokonce ukazují a defaultní pouliční vořechové vás očuchávají a někdy i štěknou. Jdete sebejistě a rázně, tak se to ostatně má a protože máte tmavé vlasy i oči a jednoduché, trochu ošuntělé oblečení, nepluje vám nad hlavou přímo obláček s nápisem „gringo“ a projdete. Mapa, která leží nas dně plátěné tašky, je vytažena pouze jednou před vstupem do Canudos a potom v momentě, kdy se nacházíte uprostřed hlavní, nejrušnější obchodní třídy. Zbytek cesty jedete na paměťák. Díky tomu se vám občas povede vlézt do slepé uličky, a to se konečně proberou lidé, kteří zatím při zdánlivě netečné siestě usrkávali chimarrão a bylo jim vše jedno. Začnou na vás pokřikovat a děti se sesypávají k vám. Prostě víte, že lezete někam, kde nemáte co dělat a že se o vás ví.
Přes to všechno nemá Canudos s favelou příliš co do činění. V Canudos si můžete být ještě docela jistí, že většina lidí si nevydělává výrobou a distribucí drog, že čtvrti nikdo odnikud nešéfuje, natož aby měl vlastní armádu, že většina lidí zřejmě nebude ozbrojená a že vás nechtějí primárně okrást.
Co se týče skutečných favel a fungování Rio de Janeira vůbec, poučujeme se pěkně z dálky, a to prostřednictvím sledování místní kinematografické produkce. Během těchto kulturně-poučných večerů (říkáme jim tak proto, že to zní lépe než večer-kdy-už-se-mi-nechce-nic-dělat-blééé) jsme se prokousali k několika základním filmům, které problematiku popisují.
Cidade de Deus (Město Bohů, Fernando Meirelles, Brazílie/Francie/USA 2002)
Základní vzdělání. První známější film, který se problematikou začal zabývat a nějak ji popisovat. V průběhu vojenské diktatury (60. - konec 80. let) a zároveň hospodářské konjunktury se prostě jen zavíraly oči a o favelách se nemluvilo. Brazilci (alespoň ti, s kterými jsme se o filmu bavili) ho příliš v lásce nemají, protože jim přijde zbytečně krutý. Popravdě řečeno, krvavé a kruté scény tam sice jsou, ale jsou podávané celkem decentně, bez zbytečných litrů kečupu. Jako nejkrutější moment je pro mě neustálé sledování 5ti-10ti letých dětí, které se prostě potloukají po favele a tak nějak střílejí do čeho se dá. Kdesi jsem četla psychologickou studii o tom, že dítě ještě nevnímá smrt, a tudíž nevadí, když se nějaká objeví například v pohádce, protože dítě to ještě nijak nezasáhne. Děti z filmu vypadají tak trochu jako by hrály akční střílečku naživo.
Film popisuje formou retrospektivy vznik favely Cidade de Deus v 60. letech (chudí, převážně černí venkované a potomci otroků získávají „sociální bydlení“-ghetto jednoduchých baráčků bez silnic a infrastruktury), její postupné rozvíjení a drobnou kriminalitu obyvatel. Příběh pokračuje v 70. letech kdy se rozjíždí obchod s drogami, který vynáší víc než občasné přepady bank. Ve favele se střídají jednotlivá období – koexistence několika bossů, války mezi gangy o nadvládu a chvíle, kdy se najde borec s největší bouchačkou, který to všechno „uklidní“, domluví se s policií a ve favele je celkem klid, zatímco „podnikání“ běží na plné obrátky.
Tropa de Elite (Elitní jednotka, José Padilha, Brazílie 2007)
Současná produkce z doby před 10ti lety. Favela je to, co o ní víme dnes – útvar ovládaný narkobossem, dodávající za tichého přihlížení policie drogy „středním a vyšším vrstvám“. Tyto vrstvy jsou například levicově smýšlející studenti, kteří se díky požívání drog cítí víc intelektuálně a cool, debatují ve škole o filosofii; a také pracují v neziskovce, která pomáhá dětem z favel. Což je celkem paradoxní, neboť nebýt jejich (a jim podobných v celém světě) konzumace, z dětí by nerostli příslušnící narkotrafika. Policie v celém systému působí jako trochu přitroublý zlodějíček, který vybírá od narkotrafika výpalné a je schopná se o vliv nad různými výpalnými mezi sebou porvat.
Naproti tomu jsou kladní hrdinové – jednotka BOPE, speciálně vycvičená zásahovka, která byla stvořena právě proto, že obyčejná policie je zkorumpovaná a nefunguje. Pokud vím, film byl ve své době kritizován právě proto, že představuje BOPE jako klaďáky bez škraloupu, ačkoliv realita tak černobílá není.
Tropa de Elite 2 (Elitní jednotka 2, José Padilha, Brazílie 2010)
Žhavá novinka. Byli jsme na tom v kině, takže akční scény byly sice působivější, ale z výkřiků a politických debat v portugalštině bez titulků jsem až tolik neměla.
Film popisuje problematiku narkotrafika na trochu vyšší úrovni. Odkrývá způsoby, jakým prorůstá zločin do politiky a jak vlastně obě strany stojí ve vzájemné symbióze. Narkomafie zasponzoruje volební kampaň a pomůže politikovi k dobře placenému místu i díky přesvědčení svých „oveček“ výměnou za „tichou podporu podnikání“. Policie vystupuje v podstatě již jako samostatná mafiánská organizace, přeorientovávající se z drobných podvodů ke sledování vlastních zájmů.
Na druhé straně politického spektra stojí naivní levicový intelektuál, který sice ví, že „něco je špatně“, ale nemá sílu dostat se ke zdroji a celkově je tak trochu mimo, a neohrožený kapitán BOPE, který ví, že „něco je špatně“, ale stále ještě netuší jak moc špatně.
Nastává otázka: proč se tedy dnes v Riu střílí? Z výše uvedeného vypadá, že vlastně není proč ze současné situace dělat problém. Narkobossové drží lidi z chudinských čtvrtí „na uzdě“, aby se věnovali podnikání a neotravovali zbylé části města ani sebe navzájem, politici mají vliv a podporu v „lidových vrstvách“, a obě strany mají peníze, které jsou ochotni za drogy vydat konzumenti po celém světě.
Nikdo mi to příliš nevysvětlil, ale osobně si myslím, že válka začala proto, že co je moc to je příliš. Stejně jako v Čechách se lidi čas od času naštvou, že jejich životy ovládají různí kmotrové, i Brazilci na radnici v Riu si řekli, že jim narkomafie už začíná trochu přerůstat přes hlavu a je potřeba trochu přistřihnout křídla. Druhým motivem je fakt, že Rio de Janeiro má v roce 2014 hostit Světový šampionát ve fotbale a v roce 2016 dokonce Olympiádu. Což je o něčem jiném, než udržovat víceméně v bezpečí turisty na Copacabaně. Takže, sečteno podtrženo, někdo si řekl, že by bylo dobré dostávat aspoň některé z favel zpátky pod jakous-takous kontrolu. Byl odstartován projekt stavby policejních stanic ve favelách, sousedících s „běžnými čtvrtěmi“ a posilování hlídek, což se začlo (zhruba před 2ma lety) také uskutečňovat.
Naproti tomu se narkobossové s invazí policie na „svá“ území příliš nechtěli smířit, a tak loni na podzim tři hlavní mafiánské gangy (Comando Vermelho, Amigos dos amigos a Terceiro Comando Puro), do té doby úhlavní nepřátelé, spolu začaly vyjednávat a dohodly se na společném postupu proti policii.
Potom se začalo střílet a nyní ani jedna ze stran nechce – a aby neztratila respekt, ani nemůže – udělat krok zpět. Oficiální síly si nemůžou dovolit, aby jejich konání určovala narkomafie a narkomafie nechce ztrácet „co je už léta její“. Došlo to tak daleko, že do ulic vjely tanky a zalarmována byla i armáda, aby se odehrála bitvo o favelu Coplexo Alemão.
Zkazky o tom, se dostaly dokonce i do místních plátků tady na jihu, kde „nám je to vcelku jedno a vůbec, je to jejich věc“. Karikaturista novin Zero Hora nepříliš soucitně problematiku shrnul takto. (V překladu: Kristus Vykupitel: „Otče, nebylo spravedlivější sem místo mě poslat Johanku z Arku?) Dlužno dodat, že hned na další stránce deníku byla fotka deseti štěňat, které se narodily fence jednoho z redaktorů; a o stránku později óda na neohrožené ozbrojené složky. Nicméně, v rubrice „sportovní zpravodajství“ jsem našla (a pro vás přeložila:) sloupek, který se mi zdá, že situaci popisuje a vysvětluje celkem trefně. Zejména v bodech 1,3 a 4.
TOTÁLNÍ VÁLKA (Wianey Carlet, ZERO HORA, 27. 11. 2010)
Před výbuchy násilí, které ničí život občanů Ria de Janeira a zároveň ženou hustá a temná mračna nad Mistrovství světa ve fotbale v roce 2014 a Olympiádu v roce 2016, nejvyšší sportovní autorita státu vydala oficiální prohlášení, v němž potvrdila podporu a důvěru, kterou vkládá do akcí ozbrojených složek čelících guerrilám narkomafie. Ricardo Teixeira, prezident CBF a místního Organizačního výboru pro Mistrovství světa 2014 udělal sice dobré gesto, ale ani on nemůže věřit, že do roku 2014 se problém vyřeší.
Zajištění pracovních míst:
Představme si, že většina narkomafie bude zatčena. Co s nimi, když by město nemělo ani dostatek řetězu na jejich spoutání, o místech ve věznicích nemluvě? A kdyby jim měla být nabídnuta normální práce? V současné době město nenabízí ani zdaleka dost pracovních příležitostí pro všechny, kteří by se rozhodli změnit život.
Ruku v ruce:
Z fotbalových stadionů jsou volné plochy pro požívání drog. V určitých prostorách stadionů Beira-Rio a Olímpico se s naprostou svobodou konzumuje marihuana a kokain. Obecně se o tom ví, ale nic se proti tomu nedělá. Díky této zažité vzájemnosti žijí sport i drogy v míru na našich hlavních sportovištích.
Není návratu:
Obyvatelé Ria jsou, což se vidí zřídka, solidární a vděční za energický postup brazilských představitelů. Ozbrojené složky, které jsou ve válečném stavu se vydaly na cestu, ze které není návratu. Budou muset dojít až na její konec; a bez selhání. Jenže kde je ten konec? Zvítězit na celé čáře je nemožné. Dealeři se maximálně přestěhují do jiné lokality, zločinci se reorganizují a vrátí se ještě silnější. Neboť je-li v Brazílii i v celém světě tolik konzumentů drog, vytváří se automaticky místo pro stejné množství zásobitelů.
Zanedbání:
Když byl schválen Zákon Ibsena Pinheira, země teprve objevila jak velký poklad se skrývá v Riu de Janeiru v podobě petroleje. Očividně, toto bohatství nikdy nebylo použito k tomu, aby stát demonstroval svou starostlivost o favely v Riu. Naopak, během minulých 40ti let vlády stále silněji problém zasklívaly. Opustily tyto komunity, a co je horší, uvedly je pod správu zločinců. Nyní stát bojuje, aby nad favelami opět získal kontrolu. A narkobossové reagují, neboť se cítí být pány území.
Východy
Souhlasím, že je třeba se vší vážností a energií drogové dealery potlačit. Jenže také je třeba zachránit tisícovky dětí, které na kopcích žijí před nevyhnutelnou kriminální budoucností. Zdraví, vzdělání, práce, podpora a několik let nepřetržitých investicí do těchto komunit jistě přinese své ovoce. Ale bude to chtít daleko víc času, než nás dělí od Mistrovství světa a Olympijských her.
PS. Nevím, jak „totální válka“ dopadla, ale tanky na ulicích v Riu už nejsou. I když to může znamenat také pouze to, že obě strany si vybírají „oddechový čas“. A navíc, jak se všude připomíná, nikdo z narkobossů nežije ve favele. V televizních zprávách předevčírem jsem zaznamenala už jen lakonickou noticku: V Riu dnes v noci zahynuly čtyři osoby. Tři z toho byli policisté.
Žádné komentáře:
Okomentovat