O 14 dní starém výletu. O přípravách na něho různých cestách, které vedou do Porto Alegre. Pijeme kafe a pozorujeme krávy, pasoucí se pod palmami. O různých představách různých lidí co že je to „turistika“. O nelítostné flóře vybělených kostech. Nakonec pijeme chimarrõ u ohýnku kde prší, a ze dvou lidí stojících vedle sebe je jeden durch a druhý pouze lehce pokrápaný. Tešíme se na něco drsného, co má být zítra.
První týden utekl jako voda a víkend sliboval výlet „někam do hor.“ Aby bylo jasno - do hor se člověk na vlastní pěst prý jen tak nedostane. Někde se to ani nesmí, někde je nutný průvodce a prakticky nikde neexistují žádné turistické mapy; o značených cestách nemluvě.
Výlet ke kaňonům v NP Aparados de Serra pořádala skupina místních turistů, říkající si Trilheiros do Sul (trilha (port.) = trek), se kterou se Ondra seznámil někdy na konci září. Pokud jsem to dobře pochopila, byl s nimi jeden den čistit turistickou cestu u Porto Alegre od odpadků.
Přípravy na cestu čítaly několik úskalí. Ačkoliv nám přišel mail s informacemi, nebylo moc času ho v internetové kavárně číst a také nebyla slovní zásoba dostatečně ho pochopit. V pátek večer, kdy mělo dojít k balení jsem byla už trochu vyčerpaná, neboť ještě v 9 večer jsem neúspěšně pobíhala s noťasem pod paží po Novo Hamburgo a lovila wifinu, abych odeslala jednu NEZBYTNĚ NUTNOU pracovní věc do ČR. Net café tentokrát hanebně zklamalo.
Zbytek dne předtím jsem strávila návštěvou v jedné arcitektonické kanceláři v Porto Alegre, což bylo samo o sobě velmi příjemné, ale cesta mi dala celkem zabrat. Tam jsem jela busem Commun-Federal (neboli ode vsi ke vsi), který je sice o 2,3R$ levnější, zato dvakrát tak pomalý. To by ani tolik nevadilo, nebýt divokého zastavování, rozjíždění se, různého poskakování a komfortu na úrovni vysloužilé pouličky. V Porto Alegre na nádraží mi bylo mírně blujmo a proto jsem pro cestu zpět (po téměř hodině chůze městem, kde z chodníků už sálal příslib dusného horka) zvolila dražší Semi-direto. Komfort je sice jak u nás v dálkáčích a bus zastavuje za celou cestu pouze jednou, ale stejně to bylo celkem houby platné, neboť na dálnici byla zácpa, tudíž trasa, kterou za normálních okolností zvládá Semi-direito za hoďku, auto za půl hodiny a Commun-federal za dvě jsem jela hodinu a půl.
Zpět k výletu. Balení proběhlo stylem „nahažme do báglu vše co tu máme a doufejme, že to bude mastňácký výlet, kde se nepřipravenost nepozná“. A taky že jo!
Krizovým momentem bylo, pravda, ranní vstávání v 4:15 a odjezd Commun-federalem v 5:00. Semi-direita touto dobou ještě nejezdí a navíc cesta pěšky na autobusák takhle nad ránem by nás taky mohla přijít draho, přesně řečeno: mohla by to být cesta za všechny prachy a zrcadlovku navrch. Desetiminutová chůze k zastávce Communu tedy také nebyla úplně zlatým hřebem víkendu, ale naštěstí nás kromě partičky potácejících se -náctiletých vyděsilo pouze podivné zvíře u popelnice, které vypadalo jako kříženec mezi krysou a kočkou. Chvíli běželo vedle nás po ulici a pak zalezlo do kanálu.
Na srazovišti v Porto Alegre jsme byli (na rozdíl od některých jiných) včas a zanedlouho jsme vyráželi směr neznámo kam. Na chvíli jsem zalomila, pak pauza na kafe, které bylo v rozlehlém motorestu s kýčovitým výhledem na krajinu za svítání - s jezerem, palmami a pokojně se pasoucím dobytkem. Díky božskému kofeinovému nápoji jsem už dále nespala a poctivě sledovala hory a políčka kolem silnice.
Asi po třech hodinách a něco jsme zastavovali v Praia Grande u turistinfo. Abychom se necítili tak trapně neinformovaně, vyčuchali jsme s Ondrou nástěnnou mapu a zjistili, že jsme nedaleko pobřeží, zhruba na půli cesty mezi Porto Alegre a Floriánopolisem. Ujala se nás mladá a sympatická průvodkyně Sabrina, která skočila na motorku a my jsme jí s naším pick-upem (bylo nás 15 + řidič) následovali. Z cesty odbočila na polňačku, která vedla nejdřív vesnicí a potom jen mezi jednotlivými usedlostmi, políčky a čím dál víc pastvinami, kde chodily krávy a rostly banánovníky. Když už tu nebyly ani domky, jen ty pastviny a banánovníky, průvodkyně zastavila a všichni se začli hrnout ven. Jelikož všichni měli svá příruční zavazadla, čapli je a vyrazili na trek.
My – exoti – jsme nejdřív vyhrabali z pod hromady batohů ty naše, z nich aspoň foťák a vypálili za nima. Potom nám došlo, že se ještě nikam nejde, a že nám Sabrina pouze ukazuje naše tábořiště. Vzali jsme krosny (ostatní měli několik menších zavazadel, asi na rozdíl od nás tušili, že se půjde nalehko) a vybrali celkem slušivé místo na stan. Společnost nám dělal dobytek, prozatím pouze za ohradou. Akčně jsme vytáhli stan, po deseti minutách bylo vše připraveno na velkou tůru a my jako dva správní skautíci seděli před stanem, dopovali se burákovým koláčem a čekli na povel. Ostatní zatím pomaličku začínali hledat místa na stan, ti rychlejší i součásti stanu. Po zhruba půlhodině vytáhli lidi plynové bomby a začali si vařit. To už nám bylo fakt divné, tak jsme se zeptali hlavního orga jak to teda dneska je a na kdy máme být redy.
Řekl, že dnes se nikam nejde a bude se pouze tábořit, dělat procházky po okolí a trek že bude až zítra. Takže jsme odvolali pohotovost a vydali se na procházku po okolí, která nám trvala něco přes dvě hodiny. Přitom jsme nechápali, proč se kvůli celodennímu táboření muselo odjíždět tak brzo.
Procházka byl můj první bližší kontakt s brazilskými lesy, tedy džunglí. Sice žádná Amazonie, ale na druhou stranu, orienťák bych v tom taky běhat nechtěla. Rostlin je tu na každém centimetru čtverečním desetkrát víc než u nás a přes svůj boj o místo na slunci cizince pouštějí jen nerady. Nejzákeřnější mi přijde, jak má každá vypěstovaný svůj vlastní neotřelý systém obrany – ať jsou to ostny vyrůstající nečekaně ze spodní strany listu, pichlavé chmýří, které téměř nejde dostat z kůže, nebo bodliny na koncích listí. Zkrátka...lesy jsou tu jen na dívání nikoliv na šahání.
Cesta byla zpočátku lemována pastvinami, kde se krávy místy zoufale prodíraly lesním porostem, místy ťápaly vzhůru kamenitým svahem a snažily se tu trochu vegetovat, co už jim taky zbývalo...
Asi po hodině se cesta ztratila v džungli. Chvíli jsme se ještě prodírali (třeba zase začne), ale pak jsme to vzdali a popíchaní od rostlin, od kterých bychom to nečekali, jsme se vrátili tam, kde cesta skončila. Dlužno ještě dodat, že v regionu často prší, takže pěšina byla celou dobu plná rozměklé červené hlíny, louží a bahna. Ještě jsme se pokochali pohledem z výšky (myslím, že jsem viděla i moře) a hotovili se k sestupu.
V tábořišti zatím ostatní porůznu podnikali výpravy k řece s cílem koupaní; a tak jsme se přidali také. Cestou jsme potkávali vybělené kraví kosti, které tu nikdo zřejmě moc neřešil. Navečer kdosi donesl k ohýnku dokonce celou lebku i s rohama.
V podvečer se turisté vzájemně věnovali zkoumání tábornického vybavení, z čehož jsem viděla některé části poprvé. Namátkou plastový vak zvaný „sluneční sprcha“, baterka na dobíjení mobilu v místech, kde není elektrika, nebo buzola s hodinkama v jednom.
U ohýnku byl nezbytný chimarrõ a déšť, který se částečně nechal a částečně nenechal odehnat kouřem. Ondra byl i přes šusťákovou bundu s podšívkou promočený na kost, já jsem zůstala skoro suchá, i když jsem na sobě měla pouze tričko s dlouhým rukávem. Díky spánkovému deficitu jsme šli celkem brzo na kutě. Zítra se vstává opět v nekřesťanskou hodinu, tím dřív, že se mění čas na letní a jednu nám seberou.
Žádné komentáře:
Okomentovat