Něco už jsem napsala při entuziastickém popisu první, těsně popříletové návštěvy Porto Alegre, ale potom jsem si řekla, že téma nechám odležet, dokud nezískám potřebný odstup, abych mohla nějak kvalifikovaně poreferovat o místní architektuře, městech a inspiracích vůbec.
Dva měsíce uplynuly a musím přiznat, že o architektuře to téměř nebude. Buď se málo pídím, nebo v prostoru, ve kterém se zvládám pohybovat toho už víc není... Abych se ale přiznala, může to být i mou špatně nasměrovanou aktivitou. Před honbou za „úlovky“ jsem prozatím dávala přednost nezúčastněnému brouzdání se po ulicích s foťákem v ruce a příležitostným návštěvám architektonických kanceláří. Ambice na zbastlení kompletního přehledu současné brazilské architektury jsem nikdy neměla. Když už pominu, co tvrdí místní patrioti, a sice, že „tady není Brazílie, tady je Rio Grande do Sul“. Takže následující příspěvek bude spíš sumář několika postřehů, které jsem si stihla nasbírat v městech Rio Grande do Sul.
O městech jsem už něco, myslím, psala. O chodnících a zatraceně rychlé dopravě. Alespoň v Novo Hamburgo to stále ještě můžu potvrdit. Městské centrum a historické centrum (staré město) jsou dvě diametrálně odlišná místa, vzdálená od sebe asi 2 kilometry. Staré město tvoří několik (pro orientaci 5-10) budov z poloviny 19. století (převážně německého maloměstského střihu), zato městské centrum se rozprostírá tak nějak do ztracena podél hlavních ulic. Pozná se podle koncentrace obchodů na ulicích a taky podle toho, že je tu soustředěno vše potřebné – hypermarket, zdravotní středisko (je tak malé, že lidé stojí frontu až na ulici), obchodní galerie, katedrála, divadlo i centrální zastávka MHD. Náměstí v pravém slova smyslu jsem tu nenalezla, největším veřejným prostorem je Praça dos Imigrantes – volná plocha mezi dvěma průtahovkami, kde je trochu zeleně, volný betonový plácek, kde se o víkendech konají trhy s různými cetkami a nyní – před vánoci – je instalováno pódium pro koncerty a jiné vánoční show. Část plácku zabírá centrální zastávka MHD a v části je umístěná – mírně předimenzovaná – budka s turistickými informacemi.
Večer tu příliš živo není. Dokonce ani na jediné ulici ve městě, která je pěší zónou a mohla by nejlépe plnit funkci shromažďování lidí je po setmění jako vymeteno. Přesné vysvětlení neznám – buď jsou lidé zalezlí někde jinde, nebo ven nechodí, že tu není v noci bezpečno. Obecně to tu funguje tak, že každá křižovatka v centru, nebo jiné významnější místo je během dne hlídáno ozbrojeným příslušníkem vojenské policie. Po osmé hodině ale služba všem ozbrojeným hlídkám končí a dál se to bere tak, že když už někdo ven lízt v noci musí, tak tam leze na vlastní pěst a se všemi možnými následky. Výsledkem je stav, který jednou shrnul sarkasticky Ondra: jediné místo, kde v Novo Hamburgo potkáš lidi je v pátek večer v BIGu. A že jich tam je!
Takže tolik k pěším zónám. Zajímavější jsou možná městské třídy – obchodní ulice. Zajímavé jsou hlavně tím, že se jedna od druhé moc neliší. V podstatě všechny jsou podobného střihu. Ulici lemují vždy dvoupatrové, prosklené obchodní prostory. Přesnější by bylo možná napsat, že jsou to jednopatrové obchodní prostory s mezaninem; každopádně jisté je, že jsou přesně tak vysoké, aby budily dojem uzavření ulice a dosáhly kam lidské oko dohlédne; ale ani o kousíček výš. Rády se slučují i do řad - taková obchodní řadovka. Za nimi se tyčí obytné věžáky – tzv. edificios. Věžáky si bývají také dost podobné, liší se nejčastěji provedením balkonů. Převládá tu záliba v ladných křivkách průběžných balkónů, takže na každé z budov se vlní trochu jinak. Na naší ulici ještě občas mezi kombinací obchod - věžák lze potkat rodinnou vilku (lze si představit, že majitelé nebudou z chudých poměrů), restauraci anebo sídlo firmy.
Do věžáků bývá často umístěno i parkování. Zabere třeba první 3-4 patra a je vymalováno. Jinak ani veřejná parkoviště ve dvorech nebo parkovací domy nejsou výjimkou. O svého plechového miláčka má každý trochu větší starost než v Čechách (ono mu tu taky hrozí trošku větší riziko, že), má to ale i příjemné následky, jako že v ulicích parkuje méně aut, než jsme zvyklí u nás.
Teď konečně k té architektuře. Jelikož jsem v polovině prosince absolvovala ještě několik pohovorů, získala jsem alespoň kusý obrázek obrázek o fungování místních architektonických kanceláří. Moje portfolio se jim většinou líbilo. Nad vytuněnými vizualizacemi (většinou nepocházející z mé ruky; což jsem ostatně vždy přiznala) sice zamručeli, ale ihned dodali, že „tady se to takhle nedělá“ a „vše zvládne SketchUp“. Skutečně, praxe se velmi podobá menší architektonické kanceláři v Česku, aspoň z toho, co jsem měla šanci já vidět. Vše se valí v AutoCADu, pro názornost ve Skeči a pokud si někdo výslovně přeje vizošku, tak to zadají externě. Nikde jsem si nevšimla, že by dělali soutěže, nebo je aspoň tolik neprezentují. Projekty, které vystavují jsou většinou dost podobné, člověk pomalu nerozezná rukopis jedné kanceláře od druhé. Buď se staví rodinné domy, které občas působí lacině. Nebo edificios s administrativními a obytnými fukncemi, které si jsou většinou dost podobné. Občas někdo ukazoval státní zakázku – školu nebo nemocnici. Tyhle projekty byly asi nejrůznorodější a nejzajímavější. Například jsem si prohlédla jak vypadal projekt nemocnice, kterou máme před domem. Připadne mi – hlavně díky přítomnosti parvis a čistotě fasády – celkem povedená.
Tolik tedy k místnímu (maloměstskému) mainstreamu. Naštěstí – a to bylo taky impulzem pro vznik příspěvku – se mi povedlo setkat se i s několika výjimečnějšími kousky. Začnu už kdysi dávno zmíněným ateliérem Huyer. Minimálně zvenku vypadá dost pohodově, vevnitř se mi ho, bohužel, příliš prošmejdit nepovedlo. Asi nejvíc mě zaujaly ty hráškově zelené okenice. Ostatní projekty kanceláře, prezentované na webových stránkách už tak moc „cool“, bohužel, nejsou. Hned naproti je celkem nevýrazný (a po bližším prohlédnutí ani nikterak přitažlivý) dům, který má ale tu povedenou vlastnost, že v zahradě přímo mizí. Já jsem si ho na první pohled vůbec nevšimla. Ani na ten druhý pomalu ne.
O kouek dál, ve čtvrti Vila Nova jsem narazila na zajímovou vilku, která je ale zřejmě využívána jako sídlo firmy. Zřejmě první pokus o koncept, který jsem tu potkala.
Nejvýživnější výprava za architekturou byla ale uskutečněna někdy počátkem prosince (zhruba na Mikuláše) směr Porto Alegre. Navštívili jsme zřejmě jedinou stavbu světového architekta v místě – Fondação Iberé Camargo od Álvara Sizy. Bílý beton nepravidelných tvarů a jasného rukopisu, vypadající jako socha. Fondação Camargo byla postavena 21. června 2008, ale již v roce 2002 (alespoň podle toho, co píšou na svých stránkách) získala Zlatého lva na Bienále v Benátkách. Stojí na nábřeží Lago Guaíba a nad ní se vypíná celkem strmý svah. Prý je tu jedna z lepších čtvrtí Porto Alegre. Mezi budovou a břehem jezera leží ale jeden problém: čtyřproudá jednosměrná silnice, přes kterou nevede přechod. Takže pokud přijedete – jako jsme přijeli my – MHDčkem, máte Nadaci na dosah, ale udělat k ní ten poslední krůček může být celkem náročné. Nám se to povedlo asi po pěti minutách čekání, a to jsme ještě přebíhali. Jo, přijet autem, tak je to jiná – čekal by nás pohodlný sjezd do podzemních garáží a cesta výtahem přímo ke vstupu budovy, ale smůla. Ještě před vstupem je minimalistická kavárna s venkovním posezením. Vše vypadá příjemně, až na tu čtyřproudovku těsně vedle, ovšem. Pod zemí jsou ještě umístěny místnosti s okny do zanořených átrií – zřejmě depozity, nebo kancelářské prostory.
Vstup je – stejně jako do většiny státních galerií – zdarma. Výstavní místnosti jsou seřazeny do „L“ka ve čtyřech podlažích okolo centrálního prostoru. Jeho druhou část obepíná šikmá rampa, která částečně probíhá nad atriem a částečně je vytažena před fasádu. V rampě není umístěno vůbec nic, kromě občasných průhledů na oblohu, scenérii Porto Alegre nebo na kus betonu další části stavby. Protože je to zřejmě nejsložitější konstrukce celé budovy, musel být nějaký důvod k jejímu vytvoření, něco co se váže k dílu umělce Camarga. Vzhledem k tomu, že jeho expozice uvntř nese název „zákruty mé paměti“, je možné, že celá rampa měla představovat jeden velký zákrut, ale to už fabuluju. Taky mohla připomínat nějakou inspiraci umělcovým dílem, anebo ani jedno z toho, a dali ji tam jen tak, aby člověk mohl propochodovat metry a metry bílým tunelem a mezi občasnými průhledy si nad jednotlivými expozicemi v klidu zameditovat. Co se týče samotných výstavních sálů, pobavily mě na nich prostorové hříčky. Beton a bílé omítky doplňuje na detailech a parapetech bílý mramor.
Nadace se profiluje jako iniciativa k uchování a představení veřejnosti díla slavného malíře, ale také jako prostor pro moderní umění. To moderní umění – od růžových balonů přes miniaturní kolovrátek štěstí až po dataprojekci – se sem docela vsáklo, expozice samotného Camarga se ale trošku ztrácela.
Dole v butiku jsem si prohlédla nabízenou literaturu. Co se týče záběru, bylo tu toho nemálo – od dějin Brazílie přes pohádky pro děti až po výtvarné umění. Co se týče sekce „architektura“, byla jsem celkem zklamaná. Kromě několika ód na Niemeyera, dva životopisy Lúcia Costy a jednu knížku o Le Corbusiérovi neobsahovala vůbec nic. Nepočítam-li „Průvodce po soudobé architektuře Ria de Janeira“, jehož obsahem byly buď různé variace na Niemeyera, anebo budovy v mezinárodním stylu, soudě z přiložených fotografií.
Takže v orientaci člověku nezbývá, než se spolehnout na architektonické weby – třeba na tenhle. Výhodou je, že záběr je opravdu širší, nevýhodou, že se člověk musí prohrabat spoustou obsahu, který zrovna nehledá – mezi realizací od Nouvela v Londýně a BIGu v Kodani je jen tak mimochodem upuštěna rodinná vilka u São Paula a podobně. Prostě to je server pro Brazilce o architektuře obecně, nikoli o brazilské architektuře a její interpretaci. Nemluvě o tom, že příspěvky jsou řazeny podle navštěvovanosti, takže stejně jako v hitparádách, i tady se musíte nejdřív prohrabat hvězdnou produkcí z Evropy, než se dostanete k něčemu místnímu.
Mimochodem, abych se vrátila k předchozí myšlence Niemeyerovské nostalgie, i brazilský pavilon na letošním Bienále architektury v Benátkách nesl název „50 let po Brasilii“ a byl – s trochou nadsázky řečeno – takovou poctou tomuto městu a jeho tvůrci. Polovinu výstavního prostoru zaujímaly fotografie Brasilie, polovinu stavby současných architektů, kteří se k jejímu odkazu ve svých dílech nějakým způsobem hlásí. Chápu, že stavba Brasilie je počin svým způsobem nepřekonatelný....ale!!!
Žádné komentáře:
Okomentovat