18. 1. 2011

O umění a umělcích. Kde je Hamburgo Velho? Různé nuance slova „velho“ vůbec. O životě a díle Ernesta Federica Scheffela (*1927) a jeho obdivovatele, Alexandera R. O geniu loci. Myslíte, že je přenosný? O portrétu s plyšovým psem a střešní krajině Starého Hamburga.

Znáte tu prastarou písničku od Aznavoura? Takovou tu, kde zpívá o umělci na Montmartru jak ve svém podkroví celé noci maloval ženské křivky, jedl každý druhý den, pod okny mu rostl šeřík a celé to bylo La Bohéme?

Tak přesně tohle už na Montmartru nenajdete. A jestli tam ještě něco takového je, tak se to před vámi bude schovávat.  Na Montmartru jsem byla několikrát, ale zážitek byl pokaždé stejný. Malé sevřené ulice s lákavými kavárničkami, několik zajímavých obchodů s designovým oblečením a bytovými doplňky, pouliční umělci na schodech pod Sacré Coeur a obchody s ručně malovanými plátny, které jsou na sobě naskládáné někdy jako seno. Podezřívám obchodníky, že je nechávají dělat podle fotek v Číně. Sečteno podtrženo, moc příjemná čtvrť, ale toho bohéma, který někde v podkroví jí suché rohlíky a tvoří něco autentického jsem tam nepotkala.

Potkala jsem ho tady, na jihu Brazílie v obuvnické metropoli Novo Hamburgo, a když jsme ze zaprášené půdy přehlíželi omšelé a rozpadající se střešní tašky dalších domů z doby před sto lety, ta opěvovaná doba na Montmartru tehdy se přiblíližila o mnoho víc. Ostatně, on ji místní umělec pokládá zřejmě také za zářivou a nedosažitelnou chiméru, aspoň podle toho co říkal.

Bylo to takhle:

Jednu neděli před Vánocemi jsme se rozhodli vyrazit do muzea v Hamburgo Velho. Ano, to je to historické centrum města, které máme blíž k domu než skutečné – obchodní - centrum města a téměř denně přes něho běháme. Když mi ho Ondra den po mém příjezdu pyšně ukazoval, nechápala jsem na co mám jako koukat. Teď, po tříměsíčním pobytu v Brazílii chápu, že každá budova starší než 100 let je automaticky historická památka, ale to jen tak na okraj. Historické centrum města zahrnuje několik domů z dob německé kolonizace (tedy +- 1850) seřazených kolem hlavní silnice a v jednom z nich – tom největším a nejvýstavnějším - je muzeum slavného rodáka, malíře Ernesta Federica Scheffela. Muzeum se zve Casa Schmitt – Presser a před demolicí v sedmdesátých letech ho zachránila právě smlouva s malířem, který tu slíbil vystavit svá díla, což byl argument pro rekonstrukci. Muzeum stojí hned naproti někdejšího příbytku rodiny Scheffelovy, soudě alespoň z porovnání dobové kresby s realitou.

Po zaplacení symbolického vstupného se nás ujal hovorný průvodce Alexander Reis. Muzeum bylo větší než vypadalo zvenku, ale ne zas přespříliš – v prvním patře se člověk setkal s malířovou ranou a školní tvorbou (studoval u profesora Canala v Porto Alegre), kde byly postavy, portréty a výjevy ze života gaúchů nebo jiné rurální motivy. Další patro obsahovalo jeho práce z Rio de Janeira experimentující alespoň tu a tam s lehkým surrealismem. Umělec se po několik let snažil získat stipendium pro pobyt v Evropě; a to se mu v roce 1958 také podařilo. Stipendium získával každoročně pouze jeden umělec a Scheffel, tehdy už žák slavného malíře Oswalda Texeiry, měl ten rok štěstí. Poslední patro je věnováno jeho tvorbě v Evropě (konkrétně Itálii) a Itálií ovlivněné. Scheffel žije dodnes kdesi u Florencie a ačkoliv se v sedmdesátých letech vrátil zpět do Novo Hamburga, italské prostředí mu zřejmě uhranulo víc.

Dohromady příjemně velká výstava, která se do prostředí koloniálního paláce s dřevěnými podlahami a trámovými stropy výborně hodila. Takový ten duch starosvětské poctivosti ať už v malířství nebo ve stavebním řemesle. Jako u nás na zámcích....jenom tady 50 let znamená totéž, co našich 500.

Co nám pobyt v muzeu ale protáhlo nejvíc byl náš průvodce Alexander, plaše vypadající tmavovlasý mladík. První údiv (cože tu dělají cizinci?) vystřídalo okouzlení (ach, Evropa) a touha vědět úplně všechno jak to u nás chodí. Samozřejmě ho zajímal komunistický režim, jestli jsme byli pro nebo proti (a úžas že proti, neboť komunismus byla taky diktatura, a tohle - levičáctví a diktaturu - si tu lidi běžně nespojují), jaký je rozdíl mezi západní a východní Evropou a proč dnes preferujem pojem „střední Evropa“; a pak došlo na otázky běžného života jako jak se nám tu líbí a co je tu jiné. Už ani nevím, co jsme tehdy probrali, ale bylo toho hodně. Zajímavější bylo, co říkal on o sobě: je malíř, v muzeu pracuje jen na půl úvazky a jinak maluje. A čte. Vystavovaného Scheffela obdivuje. Dokonce jsme později viděli jeho reprodukci jednoho Scheffelova obrazu. Má rád staré domy a domy obložené kamenem a současná architektura se mu moc nelíbí. Nemá svůj styl, vše je hrozně..unifikované. Internacionální. Zato je rád, když se opravují staré domy v Hamburgo Velho. Jako třeba tahle barabizna...taky se prý jednou opraví, už je to slíbený. Prý je takhle roztřískaná ještě od války. Brincadeira. Alexander za každou druhou větou prohásí „brincadeira“, tedy „dělám si srandu“. Jenže než si člověk větu přeloží a uvědomí si její smysl a pak i to, že tu žádná válka přece nebyla, docela často vypadá, že naletěl.

Alexander toho chtěl vědět víc, než stačilo být řečeno během našeho pobytu v muzeu. Proto nás pozval k sobě na kafe, že si ještě musíme popovídat. Vyměnili jsme si telefonní čísla s tím, že se ještě někdy ozveme, ale došlo k tomu rychleji, než bychom očekávali. Hned další den jsme ho potkali opět v Hamburgo Velho, když jsme se vraceli z procházky, takže kafe na sebe příliš čekat nenechalo. Bydlel ve starém domě na dlážděné ulici Piratini, hned vedle bývalé obecní školy; ještě s německým nápisem. Před okny rostly divoké květiny, asi jako u stavení v Jižních Čechách, kde majitel ještě neobjevil sekačku na trávu.

„Moje zahrádka“ připomněl.

Aha, napadlo mě, to, co mi přijde naprosto přirozené v Evropě je tady vlastně taky umění vypěstovat. Možná se nechal inspirovat loukou z Van Goghova obrazu, nebo tak něco. Sestoupili jsme do suterénu, do jeho skromné 1+1. Hned na schodech spousta obrazů. V pokoji odhalené sklepní klenby a ručně, svépomocí, prováděné stavební pravy. Několik kusů nábytku nabytých zřejmě po bazarech stylem „na co oko padlo“ a pódium místo postele. Nízká, průběžná a dost zaplněná knihovnička po celém obvodu pokoje, ale hlavně obrazy. Ty byly po stěnách úplně všude. Většinu námětů tvořily velmi realisticky ztvárněné portréty a postavy – ať už akty, polonahé, nebo oblečené. Dost z nich mělo pásku přes oči, ten motiv pásky se tu opakoval neustále.

Pokročili jsme dál – v kuchyni nás uvítal Mefisto, roční siamský kocourek, několik sukulentů a taky východ do zarostlé, téměř romantické zahrady. Jakoby ten brazilský svět venku najednou přestal existovat. Vrátili jsme se dovnitř, vypili kafe, potom koňak; a k tomu poslouchali soundtrack z Amélie z Montmartru. Prý se mu film líbil, a vůbec, to prostředí – Paříž, Montmartre... Možná jsme byli první lidé, které potkal a kteří skutečně někdy na skutečném Montmartru byli. Řekla jsem, že je tam hezky. Popravdě, nechtělo se mi moc popisovat jak je doopravdy na Montmartru, protože jsem se bála abych nezbourala jeden krásný sen. Nakonec jsem situaci přece jen trošku popsala, ale naštěstí to moc nepochopil. Těžko říct, jestli kvůli portugalštině nebo proto, že nechtěl.

Potom došlo na věc, na kterou se chystal už delší dobu: zeptal se jestli nás může namalovat. Přišlo mi to v pohodě, ale Ondra z toho byl víc nesvůj.

„Hele, nezdá se ti zvláštní?“ řekl, když Alexander odešel pro plátno a tužku. „Beztak nás chce malovat proto, že mu přijdem zajímavý. A zajímavý jsme jen proto, že jsme z Evropy. Sami od sebe jsme dost obyčejný lidi. Všechno neobyčejný si tady ti lidi do nás jenom promítaj.“

Měl pravdu. Ale stejně mi na tom nic divného nepřijde...ať promítaj. Ono, kdyby šlo jen o vzhled tak nám tady každý potvrdí, že vypadáme jako Argentinci. Veškeré další rozdíly jsou lidské představy.

Když skončil (na kompozici vedle našich bust se vyjímal ještě plyšový pes), venku už byla celkem tma a začalo lejt.

„Něco vám ukážu“ řekl Alexander.

Vyšli jsme ven a vstoupili druhým vchodem do nadzemního patra budovy. V domě bydlí v podstatě jenom on a dům patří jeho kamarádovi, který mu ho pronajímá. První patro bylo prázdné. Jeden stůl, skříň a jakýsi pokus o kuchyňku. Dům by si žádal opravy, alespoň za to mluvila prasklina ve zdi od stropu až k rámu dveří. Nebo aspoň pořešit neexistují ztužující věnec, napadlo mě technokraticky. Tady v prvním patře dává prý lekce kreslení. Jak jsme pochopili, studoval malbu na Feevale (což ale nehodnotí jako příliš inspirativní) a nyní se snaží živit jako malíř, na částečný úvazek pracuje v muzeu a dává soukromé hodiny kreslení. Vychází plusmínus. Ledničku taky nemá.

Po rozvrzaných dřevěných schodech jsme vylezli na půdu. Taky by potřebovala zalátat. Odkudsi tam čůrkem i pršelo. Na půdě byly dva prostory – první čítal jednoduchý stolek se psacím strojem a vypálenou svíčkou.

„Tady chodím psát“ okomentoval to stručně. Druhá místnost byla prázdná. Jen dvě chatrná okna ve štítě v dřevěných rámech se dala otevřít a pohlédnout ven.

„Hleďte, střešní krajina Starého Hamburga“ prohlásil s nadsázkou. Staré tašky sousední budovy se leskly deštěm, vpravo stoupala vlhkost z romantické zahrady, naproti mrkala skromně zdobená fasáda protějšího domu a dole pod kopcem zářilo město. Sen o Montmartru, který začal ožívat.

7.1. 2010

Šťastné a veselé. Přiblížily se uprostřed léta i s vidinou novoročního přípitku na pláži. Pro všechny romantiky několik postřehů na úvod: Mít 6 měsíců nonstop léto začíná být vyčerpávající. Vždy jsem žila v přesvědčení, že mráz pálí a bolí, zato slunce vždy maximálně člověka prohřeje do morku kostí a příjemně unaví. Není to pravda. Slunce občas i dusí. Vlastnictví ledničky přestávám považovat za rozežranost. Aby nedošlo k mýlce: stále ještě žádnou nemáme. MĚ slunce spálit nemůže. Omyl. V zemi, kde je dvakrát slabší ozonová vrstva k tomu dojde cca po hodině. S krémem po dvou.

Tak zhruba v tomto duchu se nesly naše vánoční svátky. Trochu už je popsal na svém blogu Ondra, takže dodám spíš pokračování. A pár detailů, které Ondrovi zůstaly utajeny.

21.12.

Ondra přichází z práce už ve čtyři a s horečkou se svalí do postele. Běžím koupit teploměr: 39,5, takže přichází ke slovu paralen. Na internetu zjišťuju jak moc je tu paralen silný, prý 1,5x víc než naše 500fka, takže mu další zakazuju a jdu radši koupit do supermarketu led (prodává se v pytlích po 3 kg). Ufííí, pronese se a navíc začíná po cestě tát.

22. 12.

Vstávám brzo, mám práci. Většinou tedy pracuju z domu, ale občas musím odexpedovat výsledky. Třeba dnes. Odpoledne opět cesta pro led a potom rychle a nenápadně do města pro vánoční dárky a nějaký ten baličák. Od šesti do půlnoci opět buším a Ondra se pokouší se střídavými úspěchy spát.

23. 12.

V pět večer je konec s prací. Odnesu výsledky a dostávám 100 reálů. Hurá na vánoční nákup a potom vařit brambory a zeleninu. Část je k večeři, část do zítřejšího salátu. Zelenina je pouze mražená z pytlíku, ale Ondra to nevidí a já to ráda přehlídnu.

24. 12.

Po vyhrabání se ze spacáku bastlím ve fotošopu letošní PFko. Ondra už má „pouze“ 37 a půl, zato nemáme už žádné nepropocené prostěradlo, ručník ani utěrku. Ondrovi je to jedno a mě v podstatě také, neboť mi stačí spacák. Po odeslání PFka všem příbuzným a přátelům nastává vhodný čas na výrobu cukroví, salátu a zdobení stromečku. Role máme rozdělené tradičně až tradicionalistně.

V poledne přinese pošťák balíček z Česka. Holt tu mají smysl pro dramatické okamžiky...už jsem ani nedoufala, že to přijde.

Následuje konzumace vánočního dárku od Radka (který přišel ráno mailem) a telefonáty s rodinami po Skypu, stejně jako přijímání vánočních návštěv, alespoň virtuálně přes facebook. Potom jdu ještě pro rybu (tedy, filé) a další porci ledu. Cestou potkávám – u kostela – první skutečné jesličky. A také nazdobenou palmu:) Mezitím běhat, abych před večeří nezakrněla. Během celého dne se stihnu asi třikrát osprchovat (v rámci možností) studenou vodou, ale nepomáhá to. Vedro je všudy přítomné. Štědrý večer končím naložená v houpací síti na balkoně, lapajíc při četbě vánočního dárku aspoň po nějakém čerstvém vzduchu.

25. 12.

Ráno se nějak necítím, ale nevadí, díváme se na pohádku, při tom se nic nepokazí. Odmítáme odpolední návštěvu – Ondra ještě není úplně zdravý a já začínám být nemocná. V poledne zjišťujeme, že bramborový salát (ačkoliv byl u ledu) je už nepoživatelný a ryba, která ležela na talířku na pytlíku s ledem už plave ve vodě, protože led mezitím roztál. Ondra se podivuje jak mě to mohlo nenapadnout, ale o oběd se připravit nenecháme. Oloupeme trojobal a skromný kousek filé připomíná v kombinaci s hrachovkou vskutku postní jídlo. Navečer přichází Saulo, jestli jsme prý připravení odjet zítra v 8 ráno na pláž, že se pro nás staví. Moc se sice necítím, ale řeknem, že jo. O tři hodiny později mu Ondra volá, že nikam nepojedem, protože já jsem zvládla vyhnat rtuť teploměru k 38 a mám nepříjemně ucpané dutiny.

26. 12.

Došly nám kapesníky. Kromě všech už dříve zmíněných věcí. Ale ty kapesníky mě pálí nejvíc. Zato jsem získala nárok na postel a Ondra se přestěhoval do spacáku. V poledne navíc dojde propanbutanová bomba. Naštěstí mám vychytané, že plynaři přijíždí každé úterý. Prozatím instalujeme spirálu, aspoň něco, i když při (téměř nonstop) režimu čaj-inhalace-čaj má co dělat. Zbytek dne prospím, nebo prokoukám na seriály. A taky si poslechnu několik povídek ze souteže Vidoucí, které předčítá Ondra. Venku je výheň.

27. 12.

Achjo.

28. 12.

Nemoc mě začíná pomalu nudit. Už je mi celkem dobře na sezení u počítače, ale stále ještě dost zle na pohyb po venku. Blééé.

29. 12.

Překonáváme se. Zvládáme několikahodinovou procházku, která obsahuje exkurzi do Parco de la Floresta i návštěvu rodoviárie, kde se trošku gringovsky ptáme, kde je tu nejbližší pláž a jak se na ní dostat. Prý jede zítra v 7 ráno autobus, a možná v něm bude ještě místo, i když teď jezdí na pláž celé Novo Hamburgo. Sbalíme stan, nějaké to jídlo a žalostně malý zbytek kapesníků.

30. 12.

Hurá!! Konečně u móře! Stihnout autobus v 7 znamenalo vstávat o čtvrt na 6. A stejně jsme sehnali už jen místa na stání. Ale nevadilo – v autobuse byla dvě neobsazená sedadla, takže jsme se během tří a půl hodin jízdy i trochu prospali. Jediná nevýhoda, že bus byl klimatizovaný (což jsme nějak nepředpokládali), takže po vysednutí v Capão de Canoa se moje nedoléčená tubera rozjela na plné obrátky. Vyrazili jsme nakonec sem, do jednoho z měst na „litoral gaúcho“, neboť nám paní u přepážky včera řekla, že v Capão je to celkem hezký a že to není až tak daleko. Litoral gaúcho, neboli přímořská letoviska v Rio Grande do Sul průvodce charakterizuje lakonicky: pláže jsou fádní a voda kalná. Přesto představuje během léta jedno z nejvytíženějších míst, kam se jezdí rekreovat celé Porto Alegre s přilehlou aglomerací. Alespoň jeho méně movitá část. Ta bohatší míří do Santa Catariny, kde jsou pláže o hodně hezčí.

Stejně jako Pražáci jezdí „na Sázavu“, i tady má téměř každá středostavovská rodina svůj plážový domek, kam jezdí během léta na víkendy a na dovolené. Mezi svátky je to tu prý nejvytíženější; a tak jsme měli obavy, zda bude ještě místo v kempu. Naštěstí bylo. Kemp jsme měli vytipovaný dopředu díky internetu a po chvíli motání jsme k němu skutečně dorazili. Cestou jsme sice minuli ještě několik jiných (neodvažuju si odhadovat nakolik oficiálních) kempů, které nás ale tolik neoslovily. Trochu to vypadalo tak, že chudší střední třída vlastnící domečky u rodoviárie na nejrušnějších ulicích se letní sezónu rozhodla využít k přivýdělku, tudíž na mnohých plotech visely fixou napsané cedulky typu: „Camping u dvou chlapíků“ nebo „Camping 5 bratrů“ a posekaný trávník u domu představoval kempoviště. Náš kemp – Santa Luzia – byl kousek dál, u hlavní příjezdové cesty, ale díky své zastrčenosti byl celkem dobře hlukově odstíněn. Za 15 reálů/os/noc jsme si mohli vybrat místo na stan a k dispozici byly kromě záchodů i teplé sprchy a bufík. Ovšem, o kuchyňce a čemkoliv dalším jsme si mohli nechat zdát.

Potom jsme vyrazili do města s vidinou oběda a válení se na pláži. Město bylo celkem jednoduché, jedna hlavní třída, pěší promenáda a náměstí s kostelem. Většinu domů tvoří obytné budovy s byty, které si lze pronajímat během letní sezóny od několika dní do několika měsíců. Dost návštěvníků jejich zřejmě využívá, protože klasických hotelů jsme viděli minimum.

Marně jsme se snažili sehnat něco rozumného k jídlu – všechna pekařství byla vyjedená a restaurace zase o něco dražší, než jsme zvyklí. Nakonec jsme se ale v jedné ustájili, celkem slušně se nadlábli a zamířili na pláž. Nevím, co kdo má. Pláž byla sice taková obyčejná, bez převlíkáren, s TOI-TOIkama a nepříliš velkým množstvím sprch, ale moře se zato představilo jako pořádně mořské, s velkýma vlnama a bílou pěnou, která přicházela za vlnami a zase mizela. Moc daleko jsem se ale neodvážila, protože vlny uměly s člověkem pěkně zasmýkat a když si nedával pozor, snažily se ho odnést do moře. Zato se na nich dalo surfovat, alespoň se o to pár lidí pokoušelo. Já jsem většinu času strávila skákáním do vln, válením se na sluníčku a zahrabáváním do písku.

Večer jsme se po cestě do kempu stavili ještě v Nacionálu, ale bylo tam lidí, že pomalu nebylo kam šlápnout. Dokonce i u vstupu do obchodu se stála fronta! Většina z nich kupovala kila a kila masa na churrasco, masožravci Brazilci. My jsme si uvařili chleba a rybičky a celkem brzo odpadli, částečně díky slabosti „po nemoci“, částečně díky únavě z časného vstávání. Ondra ještě večer huhlal cosi o tom, že si spálil nohy, ale já mu moc nevěřím...

31. 12. 2010

Jako jsme do poslední chvíle nevěřili Vánocům, zdráhám se nyní uvěřit na Silvestra. Přece by měl být všude sníh; a člověk jen tak polehoučku by měl mazat lyže..! Ale houby, pozvolna vstaneme, se snídaní nijak nespěcháme a potom se opět vypravíme na pláž. Předtím si ještě uděláme malou nakupovací vsuvku, po které jsme bohatší o jedny bermudy a jeden sarong. Holt, další krok k asimilaci. Pláž je podobná jako včera a náš regenerační program taky.

V podvečer se vrátíme do kempu, vystojíme frontu na sprchu (osazenstvo kempu se od našeho příjezdu minimálně zdvojnásobilo, a nechci ani odhadovat o kolik překračuje jeho kapacitu) a vyrážíme do města s šáněm místní provenience v tašce. První zastávka je u lancheríe, kde si dám pivo, protože Ondra zapomněl v kempu ponožky, pro které se vrací, a tak si tu krátím chvíli čekání. Jelikož už nejsem gringo, začla jsem se hned po příchodu shánět, kde tu mají stolky. Asi jsem je překvapila, ale za asistence místních štamgastů (konkrétně zahalekal jeden z nich na maminovskou hostinskou: „Hej, tetka, můžem tu vytáhnout jeden stolek ven?“) se mi nakonec stolek získat povedlo. Chvíli tu posedíme, protože je tu příjemně a příjemné jsou i ceny.

Potom pokročíme dále do centra do pizzerie, i když s prázdným žaludkem plným piva to jde pomalu. Navíc začínám věřit tomu, že si Ondra spálil včera nohy. Já jsem si je spálila dneska! Dřív bych tomu sama nevěřia, ale dnes už musím přiznat, že v Brazílii je možné všecko. Moje rezistence proti sluníčku, která vždy byla téměř neochvějná je ta tam. Ještě jsem si zvládla spálit nos a škraně a rty, takže vypadám jako rajské jablíčko po záruční době.

Pizza tu je o něco dražší než by byl člověk zvyklý z Česka, ale zase je tak nadupaná, že nám dvěma stačí v pohodě jedna na půl. Potom pokročíme na pláž. Cestou potkáváme stánky s blikajícími náramky, rohy, padáčky a bůhví čím ještě. Je tu mobilní pódium, na kterém místní obdoba kapely „na svatby i pohřby“ vyhrává největší popové trháky minulých desetiletí. Ačkoliv jsem ani jednu z písniček nikdy neslyšela a slovům příliš nerozumím, dovedu si představit, že kdyby u nás někdo udělal „Helenka Vondráčková, Božský Kája a Hanička Zagorová revival“, znělo by to asi podobně. Hlavní je, že publikum se dobře baví. Pláž je plná lidí, všichni si podupávají do rytmu, ti aktivnější i tančí nebo zpívají s kapelou. Zajímavé je, že i lidi celkem daleko od pódia se různě nakrucují do rytmu a nenechávají to jen na lidech „v kotli“. My jsme už docela unavení a tak spíš jen decentně podupáváme v písku a zahanbují nás i přítomné babičky s dědečky, živě trsající zřejmě při vzpomínkách na mládí.

Zhruba půl hodiny před půlnocí nastává kritický moment večera. Lidé na mořském břehu porůznu vystřelují rakety a rachjetle, ale kdyby je stříleli aspoň směrem do moře. Oni je střílejí jen tak do nikam, padni komu padni, a taky že jo – doutnající jiskry padají porůznu do davu lidí. Občas prosviští v nevelké výšce nepovedený pokus o odpal a to už se začínám bát, jaké to bude, až bude půlnoc a všichni začnou střílet nazdařbůh kolem sebe.

Půlnoc se už pomalu blíží, a tak se začínám krčit. Častečně taky proto, že Ondra si začíná hrát se zátkou od espumante. Týpek na pódiu konečně vykřikne „...jedna-nula!“, ale místo ohlušující střelby rachejtlí mi za krk stříkne sprška šampaňského. Ondra je v tom tentokrát nevinně, ale všichni ostatní kolem si připadají asi jako vítězové F1 a páchají hromadné křtiny Nového roku. Sotva se člověk nadechne, začne oficiální ohňostroj nad pódiem, který se ale odehrává v bezpečné výšce i vzdálenosti od publika a probíha za nadšeného povzbuzování lidí asi dvacet minut.

Potom se vymotáme z davu a na dřevěné verandičce jakési budky dopijeme šampaňské, vychlazené na pokojovou teplotu.

1.1.2011

Jak na Nový rok, tak po celý rok. No, mít celý rok teplý letní den by od věci nebylo...ale musím se k něčemu přiznat. Na to jak miluju léto, tak po půl roce tohoto úžasného období nonstop mě tahle záliba začíná trochu vyčerpávat. Prostým propočtem můžu odhadnout, že budu mít ještě tři měsíce léta a až se začátkem dubna vrátím na severní polokouli, bude mě čekat několik jarních a potom opět spousta letních měsíců. Dohromady tak rok léta. Takový byl plán...a najednou proti němu začínám mít tajné námitky, přestože stěžovat si bych si ještě nedovolila. Tohle všechno jen tak, mezi námi;)

Vzhledem k rozsahu spálenin se dnes rozhodujem pro výlet k jezeru. Podél pobřeží Rio Grande do Sul se téměř nepřerušeně táhne pás jezer. Jako by ledovec sjíždějící ze serry v poslední chvíli nevystačil s dechem a zapíchl to jen několik málo kilometrů od mořského břehu; a tím vytvořil bažinatou kotlinu. Cesta k jezeru je označena šipkou, vede po dlouhé rovné ulici, která na sobě nemá téměř už ani stín přímořského letoviska. Prosté domky se pomalu mění na chudé domky a chudé domky na velmi chudé domky. U každého druhého je zaparkován kůň. Úměrně prostředí zrychlujeme, ale když cesta na konci zmizí, je nám machrování houby platné. Zeptáme se proto rodinky vegetující na zahradě domu kudy k jezeru, ale oni nám náš směr pouze potvrdí. Pokračujem tedy dále polňačkou skrz odpadkové pole, na kterém člověk potká veškerý myslitelný svinčík (včetně ohořelé hovězí lebky, která vás sleduje vyčítavýma očima) a na které se pasou vychrtlí koně. Zajdeme do remízku a za chvíli se vynoříme u jezera. Je tu nezvyklé ticho a klid a kromě podivných, pobořených betonových konstrukcí, navátých odpadků a koupajících se dětí v dáli žádný náznak lidské přítomnosti. To ale netrvá dlouho – za chvíli přijede náklaďáček plný rodinky, která si tu jede dělat „neděli“, ale místa je stále dost pro všechny. Chvíli ještě posedíme a všimneme si plovoucí macumby s květinami a barevnými svíčkami. Jak se dočtu později v komixu Turma de Mônica, může jít o dar vodní víle, ale kdo ví. Při cestě zpět mineme domeček, který hlásá, že tu bydlí macumbeiro, vždy hotový pomoci, a pootevřenými dveřmi zahlédneme oltářík a několik cizokrajných sošek.

V kempu dáme na největší hlad polívku a opět vyrazíme k pláži, dorazit se u stánku s crepsy. Creps je palačinka na špejli, do které si člověk může sám zvolit náplň – sladkou nebo slanou. Potom hrajem karty, a trochu i plavem (tedy – aspoň já) a tak nějak se proflákáme k večeru.

2.1.

Uskutečněn byl dnes po ránu Ondrův velkolepý plán. Vstáváme před sedmou a vyrážíme na pláž. Pláž je liduprázdná a slunce ještě tak trochu bojuje s mlžným oparem. Schováme oblečení pod ručník a jdem si zaběhat. Bosky a po písku. Uběhnem asi tak dva kilometry pláží, na které jsou pouze majitelé stánků s občerstvením připravující se na nový den, rybáři a sportovci podobní nám nebo walkeři. Na břehu ještě leží zbytky podobné macumby, kterou jsme viděli včera – se svíčkami, ovocem a květinami. Potom se vracíme stejnou cestou a v protisměru nás zahanbuje značně nabouchanější párek sportujících důchodců. Ale nevadí. Po běhání skočíme do moře, jak bylo v plánu. Dneska není nic moc. Plave v něm jakési hnědé cosi, co je težko říct jestli je zvířený písek, mořské řasy nebo odpad z nějaké továrny. Moře je prostě nevyzpytatelné. V kempu se nasnídáme a po sbalení vyrazíme směr autobusák. Cestou strávíme ještě hoďku a půl v kempové lancheríi u piva, ale potom „prázdniny“ končí. Autobus, který nás odváží zpátky je Commun federal, což znamená, že důkladně prohrká snad úplně všechna letoviska na litoralu se zastávkou na každém rohu. Z Tramandaí zamíří sice na státovku, ale vzápětí uvízne v zácpě vracejících se dovolenkářů. Dohromady to máme i s pěší cestou z rodoviárie na +-7hodin. Během té doby si stihnu přečíst nedávnou zakoupený rodokaps Mafia in Brasil. V antikvariátu stál jeden reál a story o mafii z Ria mě zaujala. Bohužel, psal to nějaký amík a je to příšerný, ale opravdu příšerný brak. Ondra se chytře nechává slyšet, jestli to třeba nebude tím, že to je rodokaps.

3.1.

Den D. V půl šesté vstávat a cvičit. Čeká mě cesta do Porto Alegre, na starou známou cizineckou policii, neboť nastal čas, abych si zažádala o prodloužení pobytu. Trochu mám strach, protože minule jsem moc neporozuměla jak to mám přesně udělat, tak jestli to dneska už nebude pozdě. Kombinaci bus-metro opět jaksi nevychytám, ale na místě jsem celkem včas a téměř nikdo tu není. Paní mi nejdřív vysvětlí, že nejdřív musím zaplatit nutný prodlužovací bakšiš; a potom mi sdělí, které číslo položky (tedy código) mám platit. Složenku k placení si totiž každý musí vystavit samoobslužně na internetu; a aby neplatil něco, co nemá a zaplatil to, co má, musí mít správně kód účelu platby. Naštěstí v čekárně tři počítače pro tento účel mají; a zjevně se nudící vrátný mi pomůže překonat různé problémy typu blokování cookies. No, prostě tu maj policajti smysl pro humor, když si na vlastní služebně nechají blokovat vlastní stránky. Potom si papír vytisknu a vydám se do ulic hledat banku nebo loterii, což jsou místa, na kterých lze tyto (ale i jiné; jako třeba nájem nebo elektriku a internet) složenky platit. Moc to tu sice na podobnou instituci kolem nevypadá, ale ochotný vrátný mi poradí, že za dvěma rohy je papírnictví, kde to dělají. Takže se promotám uličkami, kde je v každém domě borracharía nebo autoopravna (nebo oboje v jednom) a v onom papírnictví se mi transakci povede uskutečnit.

Problém nastává, když zjistím, že na policii vyvolávací systém nějak přeskočil moje číslo, ale dva ochotní spolučekající mě dostrkají k přepážce, že už jsem tu měla být a že bych se bez nich nedočkala. Moc se mi sice nechce, co když je svou neomaleností úředníky naštvu a nic mi nedají; pán je navíc jakýsi napruzený z černochů, kteří v čekárně cosi pokřikují a dožadují se obsluhy, ale nakonec jde všechno jednodušeji, než bych čekala. Týpek je zjevně potěšen, že vidí bledou tvář a zeptá se, zda jsem turistka a jestli umím portugalsky. Odpovím, že umpóko. Potom si vezme pas a „propustku“ - lísteček z celnice – a na oboje dá razítko, že pobyt je prodloužen do 4. dubna, takže můžu spokojeně vyrazit na cestu domů.

4.1.

K strojům! K myši a klávesnici. No jo...

5. 1. 2010

O ostražitosti pouhý kilometr dále od naší „milionářské“ čtvrti. O filmech z Ria, založených na pravdivých událostech. Proč se střílí a co všechno v tom může být. O pohledu místních novinových redaktorů na něco, co je daleko; a prokládání krváků uklidňujícím pohledem na štěňata. Pochybuju, že by tím chtěli připomenout, že pup grows up. Na závěr bilance z minulých dní.

Už to sice přestává být aktuální, ale stále jsem se ještě prostřednictvím blogu nevyjádřila k válce v Riu, jejíž největší poryv jsme tu zaznamenali před měsícem, zhruba v den, kdy jsem poprvé viděla macumbu. Nejprve jsem nevěděla co k tomu jako napsat; a později se mi nechtělo postovat toto téma těsně před Vánocemi.

Ani teď nemůžu říci, že bych o věci věděla něco víc, než se „tak nějak obecně“ ví. V Riu jsem ještě nebyla a do favel u Porto Alegre (ani kdekoliv jinde) dobrovolně nepolezu. Pocitům, které tam cizinci zažívají jsem se asi nejvíc přiblížila při „procházce“ do „trochu chudší a trochu horší“ čtvrti Canudos, tady v Novo Hamburgu. Mezi malými, přízemními domečky zevlují skupinky opálených lidí, zdánlivě pokojných při nedělní siestě. Ale sledují vás. Děti si na vás dokonce ukazují a defaultní pouliční vořechové vás očuchávají a někdy i štěknou. Jdete sebejistě a rázně, tak se to ostatně má a protože máte tmavé vlasy i oči a jednoduché, trochu ošuntělé oblečení, nepluje vám nad hlavou přímo obláček s nápisem „gringo“ a projdete. Mapa, která leží nas dně plátěné tašky, je vytažena pouze jednou před vstupem do Canudos a potom v momentě, kdy se nacházíte uprostřed hlavní, nejrušnější obchodní třídy. Zbytek cesty jedete na paměťák. Díky tomu se vám občas povede vlézt do slepé uličky, a to se konečně proberou lidé, kteří zatím při zdánlivě netečné siestě usrkávali chimarrão a bylo jim vše jedno. Začnou na vás pokřikovat a děti se sesypávají k vám. Prostě víte, že lezete někam, kde nemáte co dělat a že se o vás ví.

Přes to všechno nemá Canudos s favelou příliš co do činění. V Canudos si můžete být ještě docela jistí, že většina lidí si nevydělává výrobou a distribucí drog, že čtvrti nikdo odnikud nešéfuje, natož aby měl vlastní armádu, že většina lidí zřejmě nebude ozbrojená a že vás nechtějí primárně okrást.

Co se týče skutečných favel a fungování Rio de Janeira vůbec, poučujeme se pěkně z dálky, a to prostřednictvím sledování místní kinematografické produkce. Během těchto kulturně-poučných večerů (říkáme jim tak proto, že to zní lépe než večer-kdy-už-se-mi-nechce-nic-dělat-blééé) jsme se prokousali k několika základním filmům, které problematiku popisují.

Cidade de Deus (Město Bohů, Fernando Meirelles, Brazílie/Francie/USA 2002)

Základní vzdělání. První známější film, který se problematikou začal zabývat a nějak ji popisovat. V průběhu vojenské diktatury (60. - konec 80. let) a zároveň hospodářské konjunktury se prostě jen zavíraly oči a o favelách se nemluvilo. Brazilci (alespoň ti, s kterými jsme se o filmu bavili) ho příliš v lásce nemají, protože jim přijde zbytečně krutý. Popravdě řečeno, krvavé a kruté scény tam sice jsou, ale jsou podávané celkem decentně, bez zbytečných litrů kečupu. Jako nejkrutější moment je pro mě neustálé sledování 5ti-10ti letých dětí, které se prostě potloukají po favele a tak nějak střílejí do čeho se dá. Kdesi jsem četla psychologickou studii o tom, že dítě ještě nevnímá smrt, a tudíž nevadí, když se nějaká objeví například v pohádce, protože dítě to ještě nijak nezasáhne. Děti z filmu vypadají tak trochu jako by hrály akční střílečku naživo.

Film popisuje formou retrospektivy vznik favely Cidade de Deus v 60. letech (chudí, převážně černí venkované a potomci otroků získávají „sociální bydlení“-ghetto jednoduchých baráčků bez silnic a infrastruktury), její postupné rozvíjení a drobnou kriminalitu obyvatel. Příběh pokračuje v 70. letech kdy se rozjíždí obchod s drogami, který vynáší víc než občasné přepady bank. Ve favele se střídají jednotlivá období – koexistence několika bossů, války mezi gangy o nadvládu a chvíle, kdy se najde borec s největší bouchačkou, který to všechno „uklidní“, domluví se s policií a ve favele je celkem klid, zatímco „podnikání“ běží na plné obrátky.

Tropa de Elite (Elitní jednotka, José Padilha, Brazílie 2007)

Současná produkce z doby před 10ti lety. Favela je to, co o ní víme dnes – útvar ovládaný narkobossem, dodávající za tichého přihlížení policie drogy „středním a vyšším vrstvám“. Tyto vrstvy jsou například levicově smýšlející studenti, kteří se díky požívání drog cítí víc intelektuálně a cool, debatují ve škole o filosofii; a také pracují v neziskovce, která pomáhá dětem z favel. Což je celkem paradoxní, neboť nebýt jejich (a jim podobných v celém světě) konzumace, z dětí by nerostli příslušnící narkotrafika. Policie v celém systému působí jako trochu přitroublý zlodějíček, který vybírá od narkotrafika výpalné a je schopná se o vliv nad různými výpalnými mezi sebou porvat.

Naproti tomu jsou kladní hrdinové – jednotka BOPE, speciálně vycvičená zásahovka, která byla stvořena právě proto, že obyčejná policie je zkorumpovaná a nefunguje. Pokud vím, film byl ve své době kritizován právě proto, že představuje BOPE jako klaďáky bez škraloupu, ačkoliv realita tak černobílá není.

Tropa de Elite 2 (Elitní jednotka 2, José Padilha, Brazílie 2010)

Žhavá novinka. Byli jsme na tom v kině, takže akční scény byly sice působivější, ale z výkřiků a politických debat v portugalštině bez titulků jsem až tolik neměla.

Film popisuje problematiku narkotrafika na trochu vyšší úrovni. Odkrývá způsoby, jakým prorůstá zločin do politiky a jak vlastně obě strany stojí ve vzájemné symbióze. Narkomafie zasponzoruje volební kampaň a pomůže politikovi k dobře placenému místu i díky přesvědčení svých „oveček“ výměnou za „tichou podporu podnikání“. Policie vystupuje v podstatě již jako samostatná mafiánská organizace, přeorientovávající se z drobných podvodů ke sledování vlastních zájmů.

Na druhé straně politického spektra stojí naivní levicový intelektuál, který sice ví, že „něco je špatně“, ale nemá sílu dostat se ke zdroji a celkově je tak trochu mimo, a neohrožený kapitán BOPE, který ví, že „něco je špatně“, ale stále ještě netuší jak moc špatně.

Nastává otázka: proč se tedy dnes v Riu střílí? Z výše uvedeného vypadá, že vlastně není proč ze současné situace dělat problém. Narkobossové drží lidi z chudinských čtvrtí „na uzdě“, aby se věnovali podnikání a neotravovali zbylé části města ani sebe navzájem, politici mají vliv a podporu v „lidových vrstvách“, a obě strany mají peníze, které jsou ochotni za drogy vydat konzumenti po celém světě.

Nikdo mi to příliš nevysvětlil, ale osobně si myslím, že válka začala proto, že co je moc to je příliš. Stejně jako v Čechách se lidi čas od času naštvou, že jejich životy ovládají různí kmotrové, i Brazilci na radnici v Riu si řekli, že jim narkomafie už začíná trochu přerůstat přes hlavu a je potřeba trochu přistřihnout křídla. Druhým motivem je fakt, že Rio de Janeiro má v roce 2014 hostit Světový šampionát ve fotbale a v roce 2016 dokonce Olympiádu. Což je o něčem jiném, než udržovat víceméně v bezpečí turisty na Copacabaně. Takže, sečteno podtrženo, někdo si řekl, že by bylo dobré dostávat aspoň některé z favel zpátky pod jakous-takous kontrolu. Byl odstartován projekt stavby policejních stanic ve favelách, sousedících s „běžnými čtvrtěmi“ a posilování hlídek, což se začlo (zhruba před 2ma lety) také uskutečňovat.

Naproti tomu se narkobossové s invazí policie na „svá“ území příliš nechtěli smířit, a tak loni na podzim tři hlavní mafiánské gangy (Comando Vermelho, Amigos dos amigos a Terceiro Comando Puro), do té doby úhlavní nepřátelé, spolu začaly vyjednávat a dohodly se na společném postupu proti policii.

Potom se začalo střílet a nyní ani jedna ze stran nechce – a aby neztratila respekt, ani nemůže – udělat krok zpět. Oficiální síly si nemůžou dovolit, aby jejich konání určovala narkomafie a narkomafie nechce ztrácet „co je už léta její“. Došlo to tak daleko, že do ulic vjely tanky a zalarmována byla i armáda, aby se odehrála bitvo o favelu Coplexo Alemão.

Zkazky o tom, se dostaly dokonce i do místních plátků tady na jihu, kde „nám je to vcelku jedno a vůbec, je to jejich věc“. Karikaturista novin Zero Hora nepříliš soucitně problematiku shrnul takto. (V překladu: Kristus Vykupitel: „Otče, nebylo spravedlivější sem místo mě poslat Johanku z Arku?) Dlužno dodat, že hned na další stránce deníku byla fotka deseti štěňat, které se narodily fence jednoho z redaktorů; a o stránku později óda na neohrožené ozbrojené složky. Nicméně, v rubrice „sportovní zpravodajství“ jsem našla (a pro vás přeložila:) sloupek, který se mi zdá, že situaci popisuje a vysvětluje celkem trefně. Zejména v bodech 1,3 a 4.

 

TOTÁLNÍ VÁLKA (Wianey Carlet, ZERO HORA, 27. 11. 2010)

Před výbuchy násilí, které ničí život občanů Ria de Janeira a zároveň ženou hustá a temná mračna nad Mistrovství světa ve fotbale v roce 2014 a Olympiádu v roce 2016, nejvyšší sportovní autorita státu vydala oficiální prohlášení, v němž potvrdila podporu a důvěru, kterou vkládá do akcí ozbrojených složek čelících guerrilám narkomafie. Ricardo Teixeira, prezident CBF a místního Organizačního výboru pro Mistrovství světa 2014 udělal sice dobré gesto, ale ani on nemůže věřit, že do roku 2014 se problém vyřeší.

Zajištění pracovních míst:

Představme si, že většina narkomafie bude zatčena. Co s nimi, když by město nemělo ani dostatek řetězu na jejich spoutání, o místech ve věznicích nemluvě? A kdyby jim měla být nabídnuta normální práce? V současné době město nenabízí ani zdaleka dost pracovních příležitostí pro všechny, kteří by se rozhodli změnit život.

Ruku v ruce:

Z fotbalových stadionů jsou volné plochy pro požívání drog. V určitých prostorách stadionů Beira-Rio a Olímpico se s naprostou svobodou konzumuje marihuana a kokain. Obecně se o tom ví, ale nic se proti tomu nedělá. Díky této zažité vzájemnosti žijí sport i drogy v míru na našich hlavních sportovištích.

Není návratu:

Obyvatelé Ria jsou, což se vidí zřídka, solidární a vděční za energický postup brazilských představitelů. Ozbrojené složky, které jsou ve válečném stavu se vydaly na cestu, ze které není návratu. Budou muset dojít až na její konec; a bez selhání. Jenže kde je ten konec? Zvítězit na celé čáře je nemožné. Dealeři se maximálně přestěhují do jiné lokality, zločinci se reorganizují a vrátí se ještě silnější. Neboť je-li v Brazílii i v celém světě tolik konzumentů drog, vytváří se automaticky místo pro stejné množství zásobitelů.

Zanedbání:

Když byl schválen Zákon Ibsena Pinheira, země teprve objevila jak velký poklad se skrývá v Riu de Janeiru v podobě petroleje. Očividně, toto bohatství nikdy nebylo použito k tomu, aby stát demonstroval svou starostlivost o favely v Riu. Naopak, během minulých 40ti let vlády stále silněji problém zasklívaly. Opustily tyto komunity, a co je horší, uvedly je pod správu zločinců. Nyní stát bojuje, aby nad favelami opět získal kontrolu. A narkobossové reagují, neboť se cítí být pány území.

Východy

Souhlasím, že je třeba se vší vážností a energií drogové dealery potlačit. Jenže také je třeba zachránit tisícovky dětí, které na kopcích žijí před nevyhnutelnou kriminální budoucností. Zdraví, vzdělání, práce, podpora a několik let nepřetržitých investicí do těchto komunit jistě přinese své ovoce. Ale bude to chtít daleko víc času, než nás dělí od Mistrovství světa a Olympijských her.

PS. Nevím, jak „totální válka“ dopadla, ale tanky na ulicích v Riu už nejsou. I když to může znamenat také pouze to, že obě strany si vybírají „oddechový čas“. A navíc, jak se všude připomíná, nikdo z narkobossů nežije ve favele. V televizních zprávách předevčírem jsem zaznamenala už jen lakonickou noticku: V Riu dnes v noci zahynuly čtyři osoby. Tři z toho byli policisté.

26. 12. 2010

Je ostuda, že až nyní, ale konečně o architektuře. O Novo Hamburgo a jeho městských prostorách. O místní produkci. O Fundação Iberé Camargo a marném pátrání po odpovídající literatuře. O fenoménu Brasilia a o jeho prokletí.

Něco už jsem napsala při entuziastickém popisu první, těsně popříletové návštěvy Porto Alegre, ale potom jsem si řekla, že téma nechám odležet, dokud nezískám potřebný odstup, abych mohla nějak kvalifikovaně poreferovat o místní architektuře, městech a inspiracích vůbec.

Dva měsíce uplynuly a musím přiznat, že o architektuře to téměř nebude. Buď se málo pídím, nebo v prostoru, ve kterém se zvládám pohybovat toho už víc není... Abych se ale přiznala, může to být i mou špatně nasměrovanou aktivitou. Před honbou za „úlovky“ jsem prozatím dávala přednost nezúčastněnému brouzdání se po ulicích s foťákem v ruce a příležitostným návštěvám architektonických kanceláří. Ambice na zbastlení kompletního přehledu současné brazilské architektury jsem nikdy neměla. Když už pominu, co tvrdí místní patrioti, a sice, že „tady není Brazílie, tady je Rio Grande do Sul“. Takže následující příspěvek bude spíš sumář několika postřehů, které jsem si stihla nasbírat v městech Rio Grande do Sul.

O městech jsem už něco, myslím, psala. O chodnících a zatraceně rychlé dopravě. Alespoň v Novo Hamburgo to stále ještě můžu potvrdit. Městské centrum a historické centrum (staré město) jsou dvě diametrálně odlišná místa, vzdálená od sebe asi 2 kilometry. Staré město tvoří několik (pro orientaci 5-10) budov z poloviny 19. století (převážně německého maloměstského střihu), zato městské centrum se rozprostírá tak nějak do ztracena podél hlavních ulic. Pozná se podle koncentrace obchodů na ulicích a taky podle toho, že je tu soustředěno vše potřebné – hypermarket, zdravotní středisko (je tak malé, že lidé stojí frontu až na ulici), obchodní galerie, katedrála, divadlo i centrální zastávka MHD. Náměstí v pravém slova smyslu jsem tu nenalezla, největším veřejným prostorem je Praça dos Imigrantes – volná plocha mezi dvěma průtahovkami, kde je trochu zeleně, volný betonový plácek, kde se o víkendech konají trhy s různými cetkami a nyní – před vánoci – je instalováno pódium pro koncerty a jiné vánoční show. Část plácku zabírá centrální zastávka MHD a v části je umístěná – mírně předimenzovaná – budka s turistickými informacemi.

Večer tu příliš živo není. Dokonce ani na jediné ulici ve městě, která je pěší zónou a mohla by nejlépe plnit funkci shromažďování lidí je po setmění jako vymeteno. Přesné vysvětlení neznám – buď jsou lidé zalezlí někde jinde, nebo ven nechodí, že tu není v noci bezpečno. Obecně to tu funguje tak, že každá křižovatka v centru, nebo jiné významnější místo je během dne hlídáno ozbrojeným příslušníkem vojenské policie. Po osmé hodině ale služba všem ozbrojeným hlídkám končí a dál se to bere tak, že když už někdo ven lízt v noci musí, tak tam leze na vlastní pěst a se všemi možnými následky. Výsledkem je stav, který jednou shrnul sarkasticky Ondra: jediné místo, kde v Novo Hamburgo potkáš lidi je v pátek večer v BIGu. A že jich tam je!

Takže tolik k pěším zónám. Zajímavější jsou možná městské třídy – obchodní ulice. Zajímavé jsou hlavně tím, že se jedna od druhé moc neliší. V podstatě všechny jsou podobného střihu. Ulici lemují vždy dvoupatrové, prosklené obchodní prostory. Přesnější by bylo možná napsat, že jsou to jednopatrové obchodní prostory s mezaninem; každopádně jisté je, že jsou přesně tak vysoké, aby budily dojem uzavření ulice a dosáhly kam lidské oko dohlédne; ale ani o kousíček výš. Rády se slučují i do řad - taková obchodní řadovka. Za nimi se tyčí obytné věžáky – tzv. edificios. Věžáky si bývají také dost podobné, liší se nejčastěji provedením balkonů. Převládá tu záliba v ladných křivkách průběžných balkónů, takže na každé z budov se vlní trochu jinak. Na naší ulici ještě občas mezi kombinací obchod - věžák lze potkat rodinnou vilku (lze si představit, že majitelé nebudou z chudých poměrů), restauraci anebo sídlo firmy.

Do věžáků bývá často umístěno i parkování. Zabere třeba první 3-4 patra a je vymalováno. Jinak ani veřejná parkoviště ve dvorech nebo parkovací domy nejsou výjimkou. O svého plechového miláčka má každý trochu větší starost než v Čechách (ono mu tu taky hrozí trošku větší riziko, že), má to ale i příjemné následky, jako že v ulicích parkuje méně aut, než jsme zvyklí u nás.

Teď konečně k té architektuře. Jelikož jsem v polovině prosince absolvovala ještě několik pohovorů, získala jsem alespoň kusý obrázek obrázek o fungování místních architektonických kanceláří. Moje portfolio se jim většinou líbilo. Nad vytuněnými vizualizacemi (většinou nepocházející z mé ruky; což jsem ostatně vždy přiznala) sice zamručeli, ale ihned dodali, že „tady se to takhle nedělá“ a „vše zvládne SketchUp“. Skutečně, praxe se velmi podobá menší architektonické kanceláři v Česku, aspoň z toho, co jsem měla šanci já vidět. Vše se valí v AutoCADu, pro názornost ve Skeči a pokud si někdo výslovně přeje vizošku, tak to zadají externě. Nikde jsem si nevšimla, že by dělali soutěže, nebo je aspoň tolik neprezentují. Projekty, které vystavují jsou většinou dost podobné, člověk pomalu nerozezná rukopis jedné kanceláře od druhé. Buď se staví rodinné domy, které občas působí lacině. Nebo edificios s administrativními a obytnými fukncemi, které si jsou většinou dost podobné. Občas někdo ukazoval státní zakázku – školu nebo nemocnici. Tyhle projekty byly asi nejrůznorodější a nejzajímavější. Například jsem si prohlédla jak vypadal projekt nemocnice, kterou máme před domem. Připadne mi – hlavně díky přítomnosti parvis a čistotě fasády – celkem povedená.

Tolik tedy k místnímu (maloměstskému) mainstreamu. Naštěstí – a to bylo taky impulzem pro vznik příspěvku – se mi povedlo setkat se i s několika výjimečnějšími kousky. Začnu už kdysi dávno zmíněným ateliérem Huyer. Minimálně zvenku vypadá dost pohodově, vevnitř se mi ho, bohužel, příliš prošmejdit nepovedlo. Asi nejvíc mě zaujaly ty hráškově zelené okenice. Ostatní projekty kanceláře, prezentované na webových stránkách už tak moc „cool“, bohužel, nejsou. Hned naproti je celkem nevýrazný (a po bližším prohlédnutí ani nikterak přitažlivý) dům, který má ale tu povedenou vlastnost, že v zahradě přímo mizí. Já jsem si ho na první pohled vůbec nevšimla. Ani na ten druhý pomalu ne.

O kouek dál, ve čtvrti Vila Nova jsem narazila na zajímovou vilku, která je ale zřejmě využívána jako sídlo firmy. Zřejmě první pokus o koncept, který jsem tu potkala.

Nejvýživnější výprava za architekturou byla ale uskutečněna někdy počátkem prosince (zhruba na Mikuláše) směr Porto Alegre. Navštívili jsme zřejmě jedinou stavbu světového architekta v místě – Fondação Iberé Camargo od Álvara Sizy. Bílý beton nepravidelných tvarů a jasného rukopisu, vypadající jako socha. Fondação Camargo byla postavena 21. června 2008, ale již v roce 2002 (alespoň podle toho, co píšou na svých stránkách) získala Zlatého lva na Bienále v Benátkách. Stojí na nábřeží Lago Guaíba a nad ní se vypíná celkem strmý svah. Prý je tu jedna z lepších čtvrtí Porto Alegre. Mezi budovou a břehem jezera leží ale jeden problém: čtyřproudá jednosměrná silnice, přes kterou nevede přechod. Takže pokud přijedete – jako jsme přijeli my – MHDčkem, máte Nadaci na dosah, ale udělat k ní ten poslední krůček může být celkem náročné. Nám se to povedlo asi po pěti minutách čekání, a to jsme ještě přebíhali. Jo, přijet autem, tak je to jiná – čekal by nás pohodlný sjezd do podzemních garáží a cesta výtahem přímo ke vstupu budovy, ale smůla. Ještě před vstupem je minimalistická kavárna s venkovním posezením. Vše vypadá příjemně, až na tu čtyřproudovku těsně vedle, ovšem. Pod zemí jsou ještě umístěny místnosti s okny do zanořených átrií – zřejmě depozity, nebo kancelářské prostory.

Vstup je – stejně jako do většiny státních galerií – zdarma. Výstavní místnosti jsou seřazeny do „L“ka ve čtyřech podlažích okolo centrálního prostoru. Jeho druhou část obepíná šikmá rampa, která částečně probíhá nad atriem a částečně je vytažena před fasádu. V rampě není umístěno vůbec nic, kromě občasných průhledů na oblohu, scenérii Porto Alegre nebo na kus betonu další části stavby. Protože je to zřejmě nejsložitější konstrukce celé budovy, musel být nějaký důvod k jejímu vytvoření, něco co se váže k dílu umělce Camarga. Vzhledem k tomu, že jeho expozice uvntř nese název „zákruty mé paměti“, je možné, že celá rampa měla představovat jeden velký zákrut, ale to už fabuluju. Taky mohla připomínat nějakou inspiraci umělcovým dílem, anebo ani jedno z toho, a dali ji tam jen tak, aby člověk mohl propochodovat metry a metry bílým tunelem a mezi občasnými průhledy si nad jednotlivými expozicemi v klidu zameditovat. Co se týče samotných výstavních sálů, pobavily mě na nich prostorové hříčky. Beton a bílé omítky doplňuje na detailech a parapetech bílý mramor.

Nadace se profiluje jako iniciativa k uchování a představení veřejnosti díla slavného malíře, ale také jako prostor pro moderní umění. To moderní umění – od růžových balonů přes miniaturní kolovrátek štěstí až po dataprojekci – se sem docela vsáklo, expozice samotného Camarga se ale trošku ztrácela.

Dole v butiku jsem si prohlédla nabízenou literaturu. Co se týče záběru, bylo tu toho nemálo – od dějin Brazílie přes pohádky pro děti až po výtvarné umění. Co se týče sekce „architektura“, byla jsem celkem zklamaná. Kromě několika ód na Niemeyera, dva životopisy Lúcia Costy a jednu knížku o Le Corbusiérovi neobsahovala vůbec nic. Nepočítam-li „Průvodce po soudobé architektuře Ria de Janeira“, jehož obsahem byly buď různé variace na Niemeyera, anebo budovy v mezinárodním stylu, soudě z přiložených fotografií.

Takže v orientaci člověku nezbývá, než se spolehnout na architektonické weby – třeba na tenhle. Výhodou je, že záběr je opravdu širší, nevýhodou, že se člověk musí prohrabat spoustou obsahu, který zrovna nehledá – mezi realizací od Nouvela v Londýně a BIGu v Kodani je jen tak mimochodem upuštěna rodinná vilka u São Paula a podobně. Prostě to je server pro Brazilce o architektuře obecně, nikoli o brazilské architektuře a její interpretaci. Nemluvě o tom, že příspěvky jsou řazeny podle navštěvovanosti, takže stejně jako v hitparádách, i tady se musíte nejdřív prohrabat hvězdnou produkcí z Evropy, než se dostanete k něčemu místnímu.

Mimochodem, abych se vrátila k předchozí myšlence Niemeyerovské nostalgie, i brazilský pavilon na letošním Bienále architektury v Benátkách nesl název „50 let po Brasilii“ a byl – s trochou nadsázky řečeno – takovou poctou tomuto městu a jeho tvůrci. Polovinu výstavního prostoru zaujímaly fotografie Brasilie, polovinu stavby současných architektů, kteří se k jejímu odkazu ve svých dílech nějakým způsobem hlásí. Chápu, že stavba Brasilie je počin svým způsobem nepřekonatelný....ale!!!

15. 12. 2010

Konečně u Lagoa de Peixe. Sledujeme nedozírné pláně a jezero s plameňáky. První kontakt s Atlantikem a mořskou pláží vůbec. Vyhlédla jsem si kaktus, který bych chtěla jednou doma místo české tújky, ale jako vždy, i tentokrát to má háček. Již asi stodesátá úvaha na téma, co v místních podmínkách znamená „turistika“ a nakonec netradičně fotbal.

Dneska jsme tedy měli navštívit slibovanou ptačí rezervaci – přímo národní park do Lagoa de Peixe. Po ránu a rychlé snídani jsme naskákali do aut a vyrazili za průvodcem a jeho motorkou směr stará dobrá BR 101; a přes ní na druhou stranu, k jezeru. Pokud jsem napsala, že hlavní silnice připomíná tankodrom, potom jízda po těch vedlejších je vojenské terénní cvičení. A to i přesto, že ani jeden z našich čtyř vozů není terénní. Kromě prašné, písečné cesty plné dun nás čekala vyhlídka na step s remízky a kaktusy velikosti stromů. Ty mě zaujaly obzvlášť – přála bych si jeden takový mít doma, ale to bych mu zřejmě musela koupit samostatný lístek do letadla. Byli vidět i větší vodní ptáci – čápi, volavky a uřvaný pták quero-quero.

Zaparkovali jsme u jednoduchého venkovského stavení zbouchaného z prken, jehož obyvatelstvo – chlapík a dvě malé holčičky – si nás nedůvěřivě prohlíželo. Před domem ležela částečně rozfoukaná hromádka odpadků na téma „vše, co se nehodí“, ale to nám nebránilo do ní ustájit vozidla. Samozřejmě poté, co se na tom pan domácí a náš průvodce dohodli. Stavení bylo obklopeno pastvinami pro dobytek s lesíky a remízky, kde nechyběly banánovníky ani palmy; a samozřejmě obří kaktusy při okrajích. Při cestě vštříc Lagoa de Peixe a mořskému břehu na nás ještě vyběhl pes ze sousední chalupy, ale brzy to vzdal a mohli jsme pokračovat.

Stromy po chvíli skončily a nás čekala nedozírná pláň, nejprve s občasným kaktusem a později pouze s vysokou, přímořskou trávou. Vyplašili jsme svým pochodem stádo volně se pasoucích krav, které se marně snažilo utéct velkým obloukem, neboť se po zběsilém úprku dostalo opět před nás, na cestu. Na rozdíl od zmiňovaného Camargue, kde chovají výhradně černý dobytek, tady hrají kraví hřbety všemi barvami.

Zanedlouho jsme se octli u širokého kanálu, který bylo třeba přebrodit; a potom už nás čekalo jezero se skupinkou plameňáků uprostřed. Tady jsme se na chvíli zastavili a všichni – kroužek fotografů obzvlášť – se jali poctivě dokumentovat. Mě kromě plameňáků zaujaly ještě vysušené kousky a klepítka krabů, válející se všude po stepi. Je možné, že je taky vynášejí a posléze žerou ptáci, ale to je jen moje soukromá teorie. Potom jsme došli k lesíku – jedinému široko daleko – kde nám bylo ukázano ptačí hnízdo schované v rozsoše stromu a následovala krajina stále písčitější a písčitější, až jsme byli na bílém, liduprázdném a nedozírném břehu oceánu. Nejvíc ze všeho připomínal nekonečno. Nechali jsme si omáčet nohy v přílivu, pováleli se v písku, posbírali pár mušliček a udělali několik skákacích fotek, než jsme se vydali nazpět. Fotky z obou dnů zde.

Pes u domku, kde jsme parkovali byl tentokrát přivázaný, takže jsme mohli nasednout do aut a vyrazit zpět k tábořišti sbalit stany. Naše auto sice jednou uvízlo břichem na písečné duně, ale společnými silami posádek všech aut se nám ho povedlo vyprostit. Po sbalení stanů nás čekala ještě jedna cesta dunami na druhou stranu silnice, opět písečná polňačka, po které jsme ale ještě nejeli. Možná bych měla napsat spíš lesňačka, neboť – pro změnu – vedla borovým hájkem. Na koci čekalo opět několik jednoduchých dřevěných stavení a v garáži jednoho z nich pro nás bylo přichystáno „café“ neboli hostina. Zřejmě to je nějaký zvyk turistů, nechat si od místních venkovanů (očividně doporučených průvodcem) udělat závěrečnou svačinku po každém výletě. Jak jsem pochopila z útržků hovoru, je to výhodné pro obě strany – turisté ochutnají domácí speciality toho kterého regionu za rozumnou cenu (složí-li se celá skupina) a pro farmáře se těch pár výpěstků výhodně rentuje. Jestli to má i nějaký společensky-zodpovědný podtext typu: „Chci-li navštívit nějaké místo, je dobré aby i místní obyvatelé ze mě něco měli“, těžko říci. Každopádně, tečka to byla dobrá. Úplně před odjezdem dostal ještě Ondra pamětní list Trilheiros do Sul, kterým se stal plnohodnotným členem skupiny. Prý ho získává každý, kdo se s turisty zúčastní alespoň tří podniků. Tento pamětní list měl navíc ještě tu vychytávku, že z jedné strany byl v portugalštině a z druhé česky. I když to bylo trošku úsměvné, neboť Google překladač, který byl této dvojjazyčnosti nápomocen přeložil „recordação“ , tedy pamětní list, jako „odvolání“. Mno, i mistr tesař ze Silicon valley se někdy utne...

Cestu zpět nám kromě kličkování mezi dírami ve vozovce zpestřoval přímý přenos utkání mezi Internacionálem a Botafogos. Měli jsme co dělat, abychom u toho nevybouchli smíchy. To, co předváděl komentátor bylo neuvěřitelné. Podle Ricarda je to normální fotbalový přenos, nechápal proč tak zíráme. Ale já myslím, že slyšet tohle takový Scatman John, tak už dávno pověsí kariéru na hřebík a půjde se vycpat.

14. 12. 2010

O výletu na jih. O nekonečné pláni, stovky kilometrů dlouhé silnici bez odboček a konečně té pravé venkovské atmosféře. O eukalyptových a borových hájích. O brodění se písečnou pláží a rychlokurzu fotografie. A samozřejmě o spoustě vodního ptactva, kvůli které jsme sem vlastně jeli...

Po měsíci a něco (konkrétně 20. - 21. 11.) jsme se opět vydali na výlet s turisty Trilheiros do Sul. Mimochodem, dozvěděli jsme se konečně, jak se tato partička vůbec dala dohromady. Jedná se o lidi, kteří mají přiměřené množství volného času a také touhu chodit po přírodě. Jenže problém v Brazílii (myslím, že už několikrát zmíněný) je, že člověk se na mnoho míst nedostane jen tak a musí si najmout průvodce, což není úplně levná záležitost – ceny se prý pohybují okolo R$100 za den. Když se ale na tuto částku složí skupina lidí, vyjde to podstatně levněji; a proto vznikli Trilheiros do Sul.

Tentokrát jsme se vypravili k městu Tavares, k národnímu parku Parque National de Lagoa de Peixe. Docela jsem se na výlet těšila, neboť směroval do míst, kam jsme se rozhodně chtěli podívat. Abych to přiblížila: Porto Alegre leží na břehu jezera Guaíba, které pozvolna přechází do Lago das Patas. Lago das Patas se táhne takových 400 km od Porto Alegre k jihu, souběžně s břehem oceánu. Takže mezi jezerem a oceánem je uzounký, a asi 400km dlouhý a zřejmě úplně placatý pruh země, který nás od začátku prostě lákal. Přesně do toho pruhu turisté (a my s nimi) směrovali. Město Tavares leží zhruba na půli cesty mezi Porto Alegre a Pelotas, tedy začátkem a koncem jezera. V informačním bulletinu slibovali ptačí oblast s pozorováním palmeňáků. Tolik na úvod.

Vstávní bylo tentokrát milosrdnější než minule – stačilo vstát v pět, o třičtvrtě na šest nasedat do hrciprcálku směr Porto Alegre a po půl osmé jsme byli na srazovišti jako na koni. Kromě 12ti turistů (včetně nás dvou) jela ještě skupinka fotografů z místního fotografického kroužku. Po zhruba hodince popojíždění po Porto Alegre (při kterém jsme vyzískali ještě jedno auto a fotografové téměř urvali břicho toho svého o vzdemutý asfalt) jsme s konečnou platností utvořili čtyři posádky a mohli vyrazit. My jsme jeli s Adalbertem a Ricardem. Oba, ale obzvlášť Ricardo, měli moc pěknou, srozumitelnou portugalštinu, takže jsme si při jízdě i popovídali. Zajímalo je, jaké to u nás bylo v době komunismu a byli celkem překvapení, že se to až tak nelišilo od jejich vojenské diktatury, která tu byla od šedesátých do konce osmdesátých let. Stejně jako u nás (akorát ve větším měřítku) několik lidí zmizelo, několik jich pozavírali a několik vyhostili ze země. Jediný rozdíl byl v tom, že diktatura fungovala (jakožto konzervativně – pravicová, srovnatelná z mého laického pohledu např. s frankistickým Španělskem) na kapitalistickém principu a Brazílie za tu dobu ekonomicky rostla. Ačkoli, jak poznamenali pod vousy, Brazílie byla v době konjunktury, nedotkla se jí – na rozdíl od zbytku světa – druhá světová válka a zřejmě by prosperovala diktatura nediktatura.

Problém Brazilců je podle mě ten, že si pletou „levičáky“ (ať už je tím myšleno cokoli od hipíků přes anarchisty po vegetariány) s „komunisty“. Stále si ještě v mnoha případech nedovedou připustit, že diktatura může být i levicová. Naši spolucestující se nás kupříkladu s docela vážnou tváří ptali, zda jsme pro nebo proti komunistům a potom se divili dost jednoznačné odpovědi. Jediné připodobnění, které jakž takž sežvýkali bylo srovnání s dnešní Kubou. Jakkoliv je nepřesné.

Při povídání jsme také stíhali sledovat okolní krajinu, ze které jsme byli nadšení. Ondra prohlásil, že přesně tohle chtěl vidět – nekonečné pláně a nich se pasoucí krávy. Ony až tak nekonečné nebyly, ale protože jsme oknem ze silnice nezahlídli břeh moře ani břeh jezera, mohli jsme si to aspoň namlouvat. Byla tu cesta, z obou stran ploty, krajina rovná jak stůl a podél cesty jako korálky za sebou nasázené farmy, nejčastěji s dobytkem a koňmi. Pravda, občas jsme zahlédli i nějaké to rýžové pole nebo kukuřici, ale spíš výjmečně. Mě na té krajině přišlo, že má ve vzduchu nad sebou cosi přímořského a osvobozujícího; a nejvíc ze všeho mi připomínala jihofrancouzský Camargue, který dodnes považuju za jeden z nejkouzelnějších kusů země. Od města k městu je tu tak 100 km a jediná silnice, která tu vede je tahle – BR101. Kromě polí, vjezdů do statků a autobusových zastávek je lemována jen občasnými motoresty a borracharíemi (výměnou pneumatik). Přemýšlím že jediné, co se tu dá dělat ve volném čase, je ježdění na motorce. Když už ale mluvíme o té silnici..tak by se možná hodil spíš výraz „tankodrom“. Rovné úseky střídají kusy jako ementál s dírami, do kterých by se s trochou snahy schoval dospělý člověk. Na některých úsecích úplně chybí koberec a člověk (tedy spíš auto) se brodí kilometry kamennou drtí. Takže kličkujeme jako zajíc a když nás něco míjí, nastávají menší komplikace. Adalbert ale situaci zvládá a díky testování vysílačky Red Bulla, který sedí v autě před námi, víme o těch největších překvapeních s mírným předstihem.

Něco po jedenácté zastavujem u motorestu São Simão, kde je u silnice soška svatého Šimona a uvnitř rodinného podniku (konečně!!!) vytoužené kafe a jako bonus nejlepší sýrový pastel, který jsem kdy v Brazílii jedla. Obsluhuje malý klučina v dresu Grêmia, který je z nás patřičně zmatený, ale nakonec vše zvládne. V tomto posledním úseku cesty přibyly kolem silnice i borové háje. Vypadají bizarně, trochu jak u nás u Mácháče, akorát, že pod nimi neroste ani ta tráva. Prý to jsou mrtvé lesy. Každá borovice má u kmene pytlíček na odchyt smůly. Jak jsme se dozvěděli později, pryskyřice se používá ve farmaceutickém průmyslu.

Do Tavares dojedeme něco po poledni. Náměstí vypadá jak z béčkového westernu: liduprázdné pod výhní poledního slunce, obskládané nízkými hliněnými a betonovými domy a vydlážděné kočičími hlavami. Zastavíme před hotelem (zřejmě jediným, který tu je) a chvíli čekáme, než přijede průvodce. Naštěstí ne dlouho. Malý snědý chlapík přifrčí na motorce a po chvíli už vede naši kolonu ven z města a kousk po silnici, než zabočí k bráně jedné z farem. Po zhuba dvou kilometrech polňačkou dojedem do eukalyptového háje, kde stojí stodola a ve stínu pod stromy, v napadané kůře, si hoví stádo koz, ovcí a slepic. Jsou tu křovinaté remízky a okolní domy na dohled. Tak tady budeme mít tábořiště. Ve stodole je stůl, churrascaríe a hygienické zařízení. Jako výzdoba slouží hovězí lebky s rohy, nepoužívané venkovské nástroje a venku – největší haluz – jsou sedátka z obratlů velryby.

Po odhrabání kusů kůry a vyhnání veškerého domácího zvířectva se nám podařilo postavit si stany v eukalyptovém hájku a jít prozkoumávat okolí. Ostatní vařili oběd, což jsem ale necítila vzhledem k nezapomenutelné chuti a vydatnosti pastelu jako nutnost a tak jsem se radši začla cvičit v zacházení se zrcadlovkou a focení vůbec. Okolo půl čtvrté jsme vyrazili na výlet. Došli jsme ke břehu jezera Lago das Patas, což bylo asi kilometr a pokračovali po jeho břehu k 8 km vzdálenému majáku. Jezero bylo klidné a písečná pláž taky. Společnost nám dělali pouze vodní ptáci a vyschlé schránky šneků a škeblí. Jak jsme pochopili, ptáci šneky vynáší z vody a po vyzobání obsahu nechávají schránky na břehu, takže obzvlášť pod kůly, na kterých ptáci sedávají jich bylo nepočítaně. Co se týče fotografování, nemohli jsme se se stále vyřádit, takže se naše výprava značně roztrhala. Písečný břeh jezera přecházel za plotem do pastvin nebo zarostlých dun; anebo do borových lesíků. Jen jednou přes pláž proběhl gaúcho na koni, doprovázen třemi psy.

Rychlejší část výpravy jsme dohnali až u majáku a pomalejší nenávratně ztratili. Dozvěděli jsme se, že jsme minuli mohylu z mušliček, která tu zbyla po indiánech a říká se jí Sambaquí. Vylezli jsme na maják, pokochali se výhledem a za chvíli vyrazili na cestu zpátky. Po kilometru jsme ale potkali poslední opozdilce, a tak jsme se s nimi vrátili zpět k majáku a ještě se pokochali západem slunce nad hladinou jezera, než jsme – tentokrát už doopravdy – zamířili k tábořišti.

Ve stodole jsme byli před desátou jako na koni. K večeři bylo naplánováno Xixo – tedy to, čemu v Čechách říkáme ražniči. Udělali jsme výrobní linku a s hladovýma očima hypnotizovali obrovskou litinovou pánev na plynovém hořáku. Nakonec jsme se dočkali a poté, co jsme se nacpali téměř k prasknutí opečeným kuřecím, vepřovým a hovězím masem proloženým cibulí, paprikou a rajčátky jsme otestovali postupně místní sprchu a něco po půlnoci jsme mohli jít spokojeně spát. Jen tak na okraj, pro Xixo výborně posloužila cibule z místních, chtělo by se říci domácích zdrojů získaná mimochodem při noční chůzi kolem cibulového pole. Přičemž mě napadá, že cibule je také plodina typická pro tyto oblasti. Dokonce i náš průvodce měl na tričku logo pořadatele „Festa de cebola“, konané v Tavares minulý týden. Jak by řekl klasik, důvod k oslavě se vždycky najde.