14. 12. 2010

O výletu na jih. O nekonečné pláni, stovky kilometrů dlouhé silnici bez odboček a konečně té pravé venkovské atmosféře. O eukalyptových a borových hájích. O brodění se písečnou pláží a rychlokurzu fotografie. A samozřejmě o spoustě vodního ptactva, kvůli které jsme sem vlastně jeli...

Po měsíci a něco (konkrétně 20. - 21. 11.) jsme se opět vydali na výlet s turisty Trilheiros do Sul. Mimochodem, dozvěděli jsme se konečně, jak se tato partička vůbec dala dohromady. Jedná se o lidi, kteří mají přiměřené množství volného času a také touhu chodit po přírodě. Jenže problém v Brazílii (myslím, že už několikrát zmíněný) je, že člověk se na mnoho míst nedostane jen tak a musí si najmout průvodce, což není úplně levná záležitost – ceny se prý pohybují okolo R$100 za den. Když se ale na tuto částku složí skupina lidí, vyjde to podstatně levněji; a proto vznikli Trilheiros do Sul.

Tentokrát jsme se vypravili k městu Tavares, k národnímu parku Parque National de Lagoa de Peixe. Docela jsem se na výlet těšila, neboť směroval do míst, kam jsme se rozhodně chtěli podívat. Abych to přiblížila: Porto Alegre leží na břehu jezera Guaíba, které pozvolna přechází do Lago das Patas. Lago das Patas se táhne takových 400 km od Porto Alegre k jihu, souběžně s břehem oceánu. Takže mezi jezerem a oceánem je uzounký, a asi 400km dlouhý a zřejmě úplně placatý pruh země, který nás od začátku prostě lákal. Přesně do toho pruhu turisté (a my s nimi) směrovali. Město Tavares leží zhruba na půli cesty mezi Porto Alegre a Pelotas, tedy začátkem a koncem jezera. V informačním bulletinu slibovali ptačí oblast s pozorováním palmeňáků. Tolik na úvod.

Vstávní bylo tentokrát milosrdnější než minule – stačilo vstát v pět, o třičtvrtě na šest nasedat do hrciprcálku směr Porto Alegre a po půl osmé jsme byli na srazovišti jako na koni. Kromě 12ti turistů (včetně nás dvou) jela ještě skupinka fotografů z místního fotografického kroužku. Po zhruba hodince popojíždění po Porto Alegre (při kterém jsme vyzískali ještě jedno auto a fotografové téměř urvali břicho toho svého o vzdemutý asfalt) jsme s konečnou platností utvořili čtyři posádky a mohli vyrazit. My jsme jeli s Adalbertem a Ricardem. Oba, ale obzvlášť Ricardo, měli moc pěknou, srozumitelnou portugalštinu, takže jsme si při jízdě i popovídali. Zajímalo je, jaké to u nás bylo v době komunismu a byli celkem překvapení, že se to až tak nelišilo od jejich vojenské diktatury, která tu byla od šedesátých do konce osmdesátých let. Stejně jako u nás (akorát ve větším měřítku) několik lidí zmizelo, několik jich pozavírali a několik vyhostili ze země. Jediný rozdíl byl v tom, že diktatura fungovala (jakožto konzervativně – pravicová, srovnatelná z mého laického pohledu např. s frankistickým Španělskem) na kapitalistickém principu a Brazílie za tu dobu ekonomicky rostla. Ačkoli, jak poznamenali pod vousy, Brazílie byla v době konjunktury, nedotkla se jí – na rozdíl od zbytku světa – druhá světová válka a zřejmě by prosperovala diktatura nediktatura.

Problém Brazilců je podle mě ten, že si pletou „levičáky“ (ať už je tím myšleno cokoli od hipíků přes anarchisty po vegetariány) s „komunisty“. Stále si ještě v mnoha případech nedovedou připustit, že diktatura může být i levicová. Naši spolucestující se nás kupříkladu s docela vážnou tváří ptali, zda jsme pro nebo proti komunistům a potom se divili dost jednoznačné odpovědi. Jediné připodobnění, které jakž takž sežvýkali bylo srovnání s dnešní Kubou. Jakkoliv je nepřesné.

Při povídání jsme také stíhali sledovat okolní krajinu, ze které jsme byli nadšení. Ondra prohlásil, že přesně tohle chtěl vidět – nekonečné pláně a nich se pasoucí krávy. Ony až tak nekonečné nebyly, ale protože jsme oknem ze silnice nezahlídli břeh moře ani břeh jezera, mohli jsme si to aspoň namlouvat. Byla tu cesta, z obou stran ploty, krajina rovná jak stůl a podél cesty jako korálky za sebou nasázené farmy, nejčastěji s dobytkem a koňmi. Pravda, občas jsme zahlédli i nějaké to rýžové pole nebo kukuřici, ale spíš výjmečně. Mě na té krajině přišlo, že má ve vzduchu nad sebou cosi přímořského a osvobozujícího; a nejvíc ze všeho mi připomínala jihofrancouzský Camargue, který dodnes považuju za jeden z nejkouzelnějších kusů země. Od města k městu je tu tak 100 km a jediná silnice, která tu vede je tahle – BR101. Kromě polí, vjezdů do statků a autobusových zastávek je lemována jen občasnými motoresty a borracharíemi (výměnou pneumatik). Přemýšlím že jediné, co se tu dá dělat ve volném čase, je ježdění na motorce. Když už ale mluvíme o té silnici..tak by se možná hodil spíš výraz „tankodrom“. Rovné úseky střídají kusy jako ementál s dírami, do kterých by se s trochou snahy schoval dospělý člověk. Na některých úsecích úplně chybí koberec a člověk (tedy spíš auto) se brodí kilometry kamennou drtí. Takže kličkujeme jako zajíc a když nás něco míjí, nastávají menší komplikace. Adalbert ale situaci zvládá a díky testování vysílačky Red Bulla, který sedí v autě před námi, víme o těch největších překvapeních s mírným předstihem.

Něco po jedenácté zastavujem u motorestu São Simão, kde je u silnice soška svatého Šimona a uvnitř rodinného podniku (konečně!!!) vytoužené kafe a jako bonus nejlepší sýrový pastel, který jsem kdy v Brazílii jedla. Obsluhuje malý klučina v dresu Grêmia, který je z nás patřičně zmatený, ale nakonec vše zvládne. V tomto posledním úseku cesty přibyly kolem silnice i borové háje. Vypadají bizarně, trochu jak u nás u Mácháče, akorát, že pod nimi neroste ani ta tráva. Prý to jsou mrtvé lesy. Každá borovice má u kmene pytlíček na odchyt smůly. Jak jsme se dozvěděli později, pryskyřice se používá ve farmaceutickém průmyslu.

Do Tavares dojedeme něco po poledni. Náměstí vypadá jak z béčkového westernu: liduprázdné pod výhní poledního slunce, obskládané nízkými hliněnými a betonovými domy a vydlážděné kočičími hlavami. Zastavíme před hotelem (zřejmě jediným, který tu je) a chvíli čekáme, než přijede průvodce. Naštěstí ne dlouho. Malý snědý chlapík přifrčí na motorce a po chvíli už vede naši kolonu ven z města a kousk po silnici, než zabočí k bráně jedné z farem. Po zhuba dvou kilometrech polňačkou dojedem do eukalyptového háje, kde stojí stodola a ve stínu pod stromy, v napadané kůře, si hoví stádo koz, ovcí a slepic. Jsou tu křovinaté remízky a okolní domy na dohled. Tak tady budeme mít tábořiště. Ve stodole je stůl, churrascaríe a hygienické zařízení. Jako výzdoba slouží hovězí lebky s rohy, nepoužívané venkovské nástroje a venku – největší haluz – jsou sedátka z obratlů velryby.

Po odhrabání kusů kůry a vyhnání veškerého domácího zvířectva se nám podařilo postavit si stany v eukalyptovém hájku a jít prozkoumávat okolí. Ostatní vařili oběd, což jsem ale necítila vzhledem k nezapomenutelné chuti a vydatnosti pastelu jako nutnost a tak jsem se radši začla cvičit v zacházení se zrcadlovkou a focení vůbec. Okolo půl čtvrté jsme vyrazili na výlet. Došli jsme ke břehu jezera Lago das Patas, což bylo asi kilometr a pokračovali po jeho břehu k 8 km vzdálenému majáku. Jezero bylo klidné a písečná pláž taky. Společnost nám dělali pouze vodní ptáci a vyschlé schránky šneků a škeblí. Jak jsme pochopili, ptáci šneky vynáší z vody a po vyzobání obsahu nechávají schránky na břehu, takže obzvlášť pod kůly, na kterých ptáci sedávají jich bylo nepočítaně. Co se týče fotografování, nemohli jsme se se stále vyřádit, takže se naše výprava značně roztrhala. Písečný břeh jezera přecházel za plotem do pastvin nebo zarostlých dun; anebo do borových lesíků. Jen jednou přes pláž proběhl gaúcho na koni, doprovázen třemi psy.

Rychlejší část výpravy jsme dohnali až u majáku a pomalejší nenávratně ztratili. Dozvěděli jsme se, že jsme minuli mohylu z mušliček, která tu zbyla po indiánech a říká se jí Sambaquí. Vylezli jsme na maják, pokochali se výhledem a za chvíli vyrazili na cestu zpátky. Po kilometru jsme ale potkali poslední opozdilce, a tak jsme se s nimi vrátili zpět k majáku a ještě se pokochali západem slunce nad hladinou jezera, než jsme – tentokrát už doopravdy – zamířili k tábořišti.

Ve stodole jsme byli před desátou jako na koni. K večeři bylo naplánováno Xixo – tedy to, čemu v Čechách říkáme ražniči. Udělali jsme výrobní linku a s hladovýma očima hypnotizovali obrovskou litinovou pánev na plynovém hořáku. Nakonec jsme se dočkali a poté, co jsme se nacpali téměř k prasknutí opečeným kuřecím, vepřovým a hovězím masem proloženým cibulí, paprikou a rajčátky jsme otestovali postupně místní sprchu a něco po půlnoci jsme mohli jít spokojeně spát. Jen tak na okraj, pro Xixo výborně posloužila cibule z místních, chtělo by se říci domácích zdrojů získaná mimochodem při noční chůzi kolem cibulového pole. Přičemž mě napadá, že cibule je také plodina typická pro tyto oblasti. Dokonce i náš průvodce měl na tričku logo pořadatele „Festa de cebola“, konané v Tavares minulý týden. Jak by řekl klasik, důvod k oslavě se vždycky najde.