Konečně u Lagoa de Peixe. Sledujeme nedozírné pláně a jezero s plameňáky. První kontakt s Atlantikem a mořskou pláží vůbec. Vyhlédla jsem si kaktus, který bych chtěla jednou doma místo české tújky, ale jako vždy, i tentokrát to má háček. Již asi stodesátá úvaha na téma, co v místních podmínkách znamená „turistika“ a nakonec netradičně fotbal.
Dneska jsme tedy měli navštívit slibovanou ptačí rezervaci – přímo národní park do Lagoa de Peixe. Po ránu a rychlé snídani jsme naskákali do aut a vyrazili za průvodcem a jeho motorkou směr stará dobrá BR 101; a přes ní na druhou stranu, k jezeru. Pokud jsem napsala, že hlavní silnice připomíná tankodrom, potom jízda po těch vedlejších je vojenské terénní cvičení. A to i přesto, že ani jeden z našich čtyř vozů není terénní. Kromě prašné, písečné cesty plné dun nás čekala vyhlídka na step s remízky a kaktusy velikosti stromů. Ty mě zaujaly obzvlášť – přála bych si jeden takový mít doma, ale to bych mu zřejmě musela koupit samostatný lístek do letadla. Byli vidět i větší vodní ptáci – čápi, volavky a uřvaný pták quero-quero.
Zaparkovali jsme u jednoduchého venkovského stavení zbouchaného z prken, jehož obyvatelstvo – chlapík a dvě malé holčičky – si nás nedůvěřivě prohlíželo. Před domem ležela částečně rozfoukaná hromádka odpadků na téma „vše, co se nehodí“, ale to nám nebránilo do ní ustájit vozidla. Samozřejmě poté, co se na tom pan domácí a náš průvodce dohodli. Stavení bylo obklopeno pastvinami pro dobytek s lesíky a remízky, kde nechyběly banánovníky ani palmy; a samozřejmě obří kaktusy při okrajích. Při cestě vštříc Lagoa de Peixe a mořskému břehu na nás ještě vyběhl pes ze sousední chalupy, ale brzy to vzdal a mohli jsme pokračovat.
Stromy po chvíli skončily a nás čekala nedozírná pláň, nejprve s občasným kaktusem a později pouze s vysokou, přímořskou trávou. Vyplašili jsme svým pochodem stádo volně se pasoucích krav, které se marně snažilo utéct velkým obloukem, neboť se po zběsilém úprku dostalo opět před nás, na cestu. Na rozdíl od zmiňovaného Camargue, kde chovají výhradně černý dobytek, tady hrají kraví hřbety všemi barvami.
Zanedlouho jsme se octli u širokého kanálu, který bylo třeba přebrodit; a potom už nás čekalo jezero se skupinkou plameňáků uprostřed. Tady jsme se na chvíli zastavili a všichni – kroužek fotografů obzvlášť – se jali poctivě dokumentovat. Mě kromě plameňáků zaujaly ještě vysušené kousky a klepítka krabů, válející se všude po stepi. Je možné, že je taky vynášejí a posléze žerou ptáci, ale to je jen moje soukromá teorie. Potom jsme došli k lesíku – jedinému široko daleko – kde nám bylo ukázano ptačí hnízdo schované v rozsoše stromu a následovala krajina stále písčitější a písčitější, až jsme byli na bílém, liduprázdném a nedozírném břehu oceánu. Nejvíc ze všeho připomínal nekonečno. Nechali jsme si omáčet nohy v přílivu, pováleli se v písku, posbírali pár mušliček a udělali několik skákacích fotek, než jsme se vydali nazpět. Fotky z obou dnů zde.
Pes u domku, kde jsme parkovali byl tentokrát přivázaný, takže jsme mohli nasednout do aut a vyrazit zpět k tábořišti sbalit stany. Naše auto sice jednou uvízlo břichem na písečné duně, ale společnými silami posádek všech aut se nám ho povedlo vyprostit. Po sbalení stanů nás čekala ještě jedna cesta dunami na druhou stranu silnice, opět písečná polňačka, po které jsme ale ještě nejeli. Možná bych měla napsat spíš lesňačka, neboť – pro změnu – vedla borovým hájkem. Na koci čekalo opět několik jednoduchých dřevěných stavení a v garáži jednoho z nich pro nás bylo přichystáno „café“ neboli hostina. Zřejmě to je nějaký zvyk turistů, nechat si od místních venkovanů (očividně doporučených průvodcem) udělat závěrečnou svačinku po každém výletě. Jak jsem pochopila z útržků hovoru, je to výhodné pro obě strany – turisté ochutnají domácí speciality toho kterého regionu za rozumnou cenu (složí-li se celá skupina) a pro farmáře se těch pár výpěstků výhodně rentuje. Jestli to má i nějaký společensky-zodpovědný podtext typu: „Chci-li navštívit nějaké místo, je dobré aby i místní obyvatelé ze mě něco měli“, těžko říci. Každopádně, tečka to byla dobrá. Úplně před odjezdem dostal ještě Ondra pamětní list Trilheiros do Sul, kterým se stal plnohodnotným členem skupiny. Prý ho získává každý, kdo se s turisty zúčastní alespoň tří podniků. Tento pamětní list měl navíc ještě tu vychytávku, že z jedné strany byl v portugalštině a z druhé česky. I když to bylo trošku úsměvné, neboť Google překladač, který byl této dvojjazyčnosti nápomocen přeložil „recordação“ , tedy pamětní list, jako „odvolání“. Mno, i mistr tesař ze Silicon valley se někdy utne...
Cestu zpět nám kromě kličkování mezi dírami ve vozovce zpestřoval přímý přenos utkání mezi Internacionálem a Botafogos. Měli jsme co dělat, abychom u toho nevybouchli smíchy. To, co předváděl komentátor bylo neuvěřitelné. Podle Ricarda je to normální fotbalový přenos, nechápal proč tak zíráme. Ale já myslím, že slyšet tohle takový Scatman John, tak už dávno pověsí kariéru na hřebík a půjde se vycpat.
Žádné komentáře:
Okomentovat