18.11. 2010

O cestě do Argentiny a zase zpátky. Když dva dělají totéž, není to totéž. Naštěstí. O šťastném pivu s Vaškem a jak díky němu vše dobře dopadlo. Fotky zde.

Do Argentiny se vydáváme s o poznání menším očekáváním než včera, protože máme pocit, že už jsme vše viděli a nic nás nemůže překvapit; a taky se děsíme front turistů, což se naštěstí nakonec naštěstí nevyplní. Po naskočení do autobusu s argentinskou vlajkou přestupujeme v Puerto Iguazú, městě, které od Fozu odděluje most Tancredo Neves.

Přejíždění hranice taky nebylo stoprocentní, ale to jsme měli zjistit až o několik hodin později. V autobuse s námi seděly tři Američanky ve věku našich mamin (a víc) a několik místních. Při přejezdu brazilské hranice řidič jenom houknul, jestli se všichni vracíme dnes nazpátek a když jsme to potvrdili, ani nezastavil. Správně by se měla při každém překročení hranice odevzdat propustka; a při opětovném vstupu do země nafasovat nová, ale když je to všechno v rámci jednoho dne, celníci ji prý nevyžadují. Na argentinské celnici vysedáme, necháme si projet zavazadla skenerem a řidič nás už žene zpět do busu. Američanky se sice dožadují razítka do pasu; a my se k nim přidáváme, ale osazenstvo celnice nás máváním rukou odhání jako hmyz a řidič cosi netrpělivě pokříkuje, taže jedem dál.

Potom dojde ke zmatkování na rodoviárii v Pt. Iguazú, kdy nás slečna u okénka „informaciónes turísticos“ přesvědčí, že k národnímu parku jede pouze jeden autobus na který si musíme koupit lístek u ní; což se vzápětí ukáže jako turistická dezinformace, neboť lístek šel koupit i u řidiče a dvakrát levněji. Zato u vstupu do parku nás ohromí prázdno. Malá vstupní budka a jen pár turistů, čekajících u jediné otevředné kasy. Vstup 85 pesos (zhruba 42 reálů), pro jihoameričany za polovic, pro Argentince za čtvrt, pro místní za pakatel a pro místní misionáře za celé 3 pesa. Tedy ještě explicitněji než v Brazílii vám dají najevo, co si o vás myslí, cizinče. Po vstupu do areálu čeká prostranství s různými pavilonky, poskytujícími občerstvení, wc a informace. U posledně jmenovaného zjišťujeme, že pohyb po lesích tu je zadarmo; a kromě dolního (cca 4 km) a horního (cca 1,5 km) turistického okruhu kolem vodopádů a cestě k Ďáblově chřtánu můžem vyrazit i na samostatnou 7 km dlouhou trilhu směrem k pralesnímu močálu. Od vstupu jezdí ke Garganta del Diablo vláček se zastávkou na východisku obou okruhů. K ní se dá dojít i pěšky - po Camiño Verde, chodník přes pralesní močál, což jsme také udělali.

Na spodní okruh už vyrážíme trochu v davu turistů, kteří mezitím přijeli vláčkem, ale dav se záhy rozptýlí. Okruhy jsou totiž o dost delší a variabilnější a člověk si může vybírat, kterou cestou půjde. Také to může být tím, že ráno jsou všichni na brazilské straně kvůli lepšímu světlu na focení; anebo tím, že včera byla neděle. Každopádně, pobyt v „džungli“, kdy nám cestu občas zkříží vodopádek a občas se odkryje pohled na padající masu vody v dálce si rozhodně víc užíváme. Také chodník je tu jiný – není tu betonová cestička vytesaná do srázu, ale lávka z tahokovu zavěšená mezi stromy, takže člověk může sledovat rostliny, zvířata i padající vodu přímo pod nohama.

Okruh nás dovede k řece, odkud jezdí lodička na ostrov Isla de St. Martin, zarostlé skalisko uprostřed řeky. Tam se kromě několika schodů, pěkých vyhlídek na vodopád, bažinatou cestičku a hnízdiště kormoránů setkáme s Vaškem a proklábosíme nějakou půlhodinu. Pak si domluvíme sraz za dvě hodiny u vstupní brány, což se později ukáže jako naprostá utopie. Když slezeme z vrchu ostrova zpět na písečné přístaviště, zjistíme, že je v řece vykolíkována taková pidi ohrádečka na čabrání, kterou s chutí využívám. Po převezení na pevninu (lodička je v ceně vstupu:) dokončíme spodní okruh a už celkem vyfluslí přivítame pauzu na oběd. Opět chce sekundovat nosál; a opět mu nic nedáme.

Na horní okruh vybíháme už trochu svižnějším tempem. Navíc je o dost kratší a neobasahuje žádné schody, zato ale pohled shora na všechny vodopádky, které jsme před chvílí fotili zespodu. Po cestě k vláčku je nám jasné, že na danou hodinu k bráně to už nestíháme, ale usoudíme, že Vašek to nemůže stíhat taky, neboť chtěl absolvovat ještě to, co my a neměl nás kde předběhnout. Vláček nás proveze několik kilometrů pralesem na místo, kde začíná stezka k Ďáblovu chřtánu. Ta je celkem mírumilovná – vede po lávce nad širokou a stále ještě celkem klidou řekou, informuje nás o místní fauně a flóře a vůbec člověka tak příjemně, odpoledně ukolébá, dokud nezačne největší mazec! Nejdřív to vypadá jakože malá díra v poklidném proudu, ale za chvíli hledíte do hloubky zamžené rozstřikujícími se kapičkami s trávou vlacící ve větru a dvěma pásy duhy. Zážitek je umocněný tím, že nebyl naservírován hned, ale člověk se k němu musel za celý den prostě doťápat, takže má lepší pocit, že si ho zasloužil. Dokonce mě donutil k natočení na video, které ale zpětně vypadá jako směšná karikatura.

Zpátky už se spíš ploužíme proti odpolednímu slunci za celý den unavení, ale spokojení. Na nástupišti potkáme Vaška, který vysedá z vláčku co právě přijel; a tak s ním absolvujem cestu ještě jednou. Vašek se ukáže jako zodpovědnější než my, neboť na určenou hodinu dole byl, a když my jsme tam nebyli, jel zpátky nahoru.

Zpátky v Puerto Iguazú zjišťujeme, že zajít na pivo už asi nestíháme, protože poslední autobus do Brazílie jede za hodinu. Takže měníme plán směrem k zakoupení piva v sámošce a posezení na lavičce. Ondrovi se stane věc, která se mu už hrozně moc let nestala a spustí se mu krev z nosu. Díky pivu si necháme ujet autobus v půl sedmé, což nás zachraňuje. Po půlhodince příjemného klábosení totiž naskakujem na poslední bus směr Brazílie a jedou s námi i Američanky z rána. V autobuse si nesednem, neboť je plný Paraguayců pašujících z Argentiny na sedadlech bedny potravin a bůhvíjakého jiného kontrabandu. Na hranici začnou problémy ne kvůli nim, ale kvůli nám a chybějícím razítkům v pasech. Celníci umí pouze španělsky, Američanky jen anglicky a Ondra se místo vysvětlování potýká s krvavým nosem, takže se slova ujmu já. Je dost ovlivněné pivem po horkém dni, tudíž nepříliš obratnou španělštinou podpořenou mohutnou gestikulací a citoslovcemi začnu hustit, jak ti lajdáci na druhé straně ráno všechny odmítli orazítkovat. Celník kouká mírně znechuceně a mírně nechápavě, ale při pohledu na nesourodou skupinu s totožným problémem a moji sugestivní performanci nás nakonec všechny nechá jít. Tedy, zas jsem se to jednou předvedla. Později si však říkám: ale co, účel světí prostředky. Paraguayci mezitím otvírají v autobusu plechovky s pivem na oslavu úsěšného přejezdu; ti aktivnější se snaží artikly rovnou prodávat spolucestujícím. Dokonce nás pustí i na sedadlo, čímani.

16. 11. 2010

Jak pokračovala cesta do Iguacu. Masy vody a masy turistů. O dvojích cenách, dvojím zpoplatnění pohybu po lese a setkání s krajanem. Večer podnikáme další pokus o dobytí trojmezí, tentokrát poučenější. A na závěr jedna indiánská legenda.

V neděli jsme hned po ránu vyrazili k cíli, kvůli kterému jsme sem přijeli. Vstali jsme celkem brzo a po snídani na terase skládající se z kafe, buchty a melounu mazali na autobusovou zastávku směr Parque National do Iguaçu. Zastávku jsme celkem v pohodě našli v centru města, hned naproti turistickým informacím, asi dva bloky od hostelu. Autobus taky nebylo těžké poznat – měl na sobě nápis Parque National a číslo T206.

Po příjezdu ke vstupní bráně čekal ovšem mazec. Nevím, jak jsem si to tady představovala, ale asi jinak. Spousty turistických autobusů, nespočetně organizovaných výprav a fronta až do nevidím. Po jejím vystání (které nebylo až tak dlouhé, naštěstí) a zakoupení vstupenky nás hromada naháněčů žene k turniketu do druhé fronty. Vstupné oproti průvodci celkem výrazně podražilo a slevy pro studenty nevedou (ne, že bychom se o ně chtěli jakkoliv pokoušet), ovšem praktiku, kterou používala Praha v devadesátých letech vůči záplavám Němců nejenže drží, nýbrž se k ní i hrdě hlásí. Nemají tu jen dvojí ceny, ale hned čtvery: vlezné je R$37, pro jihoameričany 30% sleva, pro Brazilce za polovic a pro místní za pakatel. Průchod turniketem je realizován tak, že naháněč-dirigovač vám vezme lístek a strčí ho za vás do turniketu (abyste to náhodou nepokazili), což vás opravňuje vystát si ještě jednu frontu; a to na autobus, který jezdí od vstupu do parku k vodopádům.

Průjezd džunglí na otevřené horní palubě je celkem fajn, i když bych přivítala i možnost kousek se projít. Jak jsme pochopili, autobus během cesty dvakrát zastaví a na každé ze zastávek je trilha – možnost tůry; o které po návštěvě vodopádů dost vážně uvažujeme. Zatím ale vylézáme společně s davem z autobusu před hotelem De Cataratas, růžovou budovou, která na první pohled vypadá jako obří dort a na druhý jako přestavěný barokní zámeček z koloniální doby. Na násup prohlídkové trasy vybíráme tu cestu, na kterou se žene míň lidí, i když za chvíli to bude stejně jedno. Čeká nás plošina s výhledem na terénní zlom s mohutným vodopádem a spoustu kaskád kolem. Jako hustý. Dole pod vodopádem jezdí lidi na raftech a jejich ječení doléhá až sem; nahoře zase občas přeletí vyhlídkový vrtulník, ale v té chvíli ani jedno příliš nevnímáme, protože vodopád je nášup; a pro nepřipraveného člověka obzvlášť. Uděláme pár fotek, ale pak unikáme před návalem turistů do džungle po malém, nenápadném dřevěném chodníčku. Je tu klid a šero. Džungle - no, řekněme spíš místní lesní společenství - ve mně stále ještě budí nadšení, takže zuřivě fotím rostliny a zvířata. Cestou potkáme jen pár turistů a jednoho hlídače, který se ptá jestli jsme náhodou nezabloudili. Bohužel, chodník není příliš dlouhý. Na konci je něco jako malé lanové centrum a boulderová stěna, což nás nezaujme tolik, jak varan plazící se po pískem vysypaném prostranství. Po nadšeném prohánění a lovení varana s foťákem se vracíme zpět do civilizace, tedy na hlavní prohlídkovou trasu obleženou houfem turistů.

Z prohlídky, která trvá hlavně díky pomalému tempu chůze tak dvě hoďky (abych to upřesnila, neměří víc než 2 km) mám kromě zážitku z pohledu na valící se masy vody několik postřehů:

- nejhorší jsou organizované výpravy s růžovými deštníky.

- jen o trošičku lepší jsou malé holčičky s růžovými mašlemi, fotící se co 10 metrů uprostřed stezky.

- turistická pasáž namísto jízdy autobusem před příchodem k vodopádům by nebyla příjemná, nýbrž nutná. Vyeliminovala by všechny postarší dámy s podpatky a pupkáče v havajankách, takže normální turista by se mohl aspoň nadechnout.

- všichni se všude hrozně dlouho fotí.

Ne, že my bychom se teda nefotili, ale jestli jsme to někdy protahovali, tak jenom proto, že Ondra po roce a něco vytáhl objektiv a neměl s ním ještě ten správný grif. Stezka vedla po úbočí srázu a pomalu sestupovala dolů k řece. Mimo jiné tak postupně odkrývala zákoutí vodopádu, o kterých jsme na první pohled neměli ani tušení, takže přírodní úkaz se zdál být stále větší a větší, až se člověk na konci trasy, na lávce vedoucí přímo pod něho mohl nechat masami vody úplně zahltit.

Nebo aspoň pošlíchat. Po cestě byli celkem častí prodavači pláštěnek, ale ty jsme zarytě odmítali, nejen pro umocnění zážitku. No, nakonec jsme vyměkli a oblíkli se aspoň do bund. Po momentech závratě čekala cesta po schodech zpět k silnici, odkud odjížděly autobusy polykající masy lidí. My jsme se předtím ještě na lavičce v parku občerstvili (z vlastních zásob), přičemž nás začal snaživě atakovat loudící nosál vrhající se nacvičeným pohybem po batohu s jídlem. Tudíž byl oběd ještě oddálen o fotografické intermezzo, ale nosálovi jsme za snaživé pózování nic nedali. Už tak byl prohnilý a lidmi zkažený až-až. U stánku s turistickými informacemi jsme se pokusili zjistit, jak fungují ony trilhy a zda by se na ně dalo jít i jinak než v rámci organizovaného „great adventure“ s průvodcem. Prý nedalo. Samozřejmě, že jako správní Češi vystupujeme z autobusu o zastávku dřív - u nástupu na trilhu a snažíme se na totéž zeptat hlídačky chodníků a jestli-by-třeba-aspoň-kousíček....ale ne. Prostě za vstup do lesa se tu platí a za chození po lese ještě jednou a trojnásob. Což si z pochopitelných důvodů necháváme ujít. Stejně jako ptačí rezervaci, která se nachází u východu z parku. Ne že bychom ji rádi neviděli, řekli jsme si, že když bude do pěti fufňů, tak do toho jdem. Ovšem, to bychom museli čtyři pětiny našeho já nechat před bránou, aby to vycházelo. Nebo být Brazilci.

V autobuse zpět do města se dáváme do řeči s baťůžkářem Vaškem z Prahy. Poznal nás podle nápisu SK Žabovřesky Brno na mých rejoicech. Řeč to není dlouhá, protože Vašek vystupuje v půlce cesty směr Argentina, ale zítra má namířeno tam, kam my, tedy na argentinskou stranu vodopádů. Ve městě se rozhodujeme co dál a opět padá návrh na pokus o dobytí trojmezí. Tentokrát ovšem zbaběle počkáme na domorodci určené zastávce na autobus, který po nějaké době čekání skutečně přijede.

Na trojmezí – Marco das Três Fronteiras - vidíme kromě dvou řek a tří států hraniční kámen v brazilských barvách, stánky s upomínkovými předměty a hodně obskurní věc zvanou Espaco das Américas. Po zevrubném prozkoumání zjišťujeme, že se jedná o jakési auditorium postavené na cihelné baště a vystrčené nad řeku. Přístup je padacím mostem. Po slezení pod most zjišťujeme, že kamenná bašta je plná železobetonového nosného systému, no sranda.

Zpátky jdeme po kratší diskusi pěšky, což podpoří mojí touhu po fyzickém vyžití a Ondrovu nedoléčenou rýmičku. V kempu už celkem uchození a přesluníčkovaní spíme, sotva přijdem a zaženeme nejnutnější hlad.

Vody Iguaçu plynuly pomalu, bez peřejí, bez vodopádů. U řeky žili indiáni kmene Guaraní, kteří uctívali boha Tupã a jeho syna M´Boie, jenž žil v podobě velkého hada v řece Iguaçu. Jemu bývaly obětovány nejkrásnější panny kmene. Jednoho dne měla být obětována dívka Naipi, ale její milý, válečník Tarobá se ji pokusil zachránit a uniknout s ní na kánoi po proudu řeky. Svým jednáním urazil M´Boi a ten, vynořiv se coby ohromný had z vody svou čelistí vykousl kráter a stvořil tak obrovský vodopád. Naipi se proměnila v kámen, odsouzena k tomu, aby ji na věčné časy šlehaly proudy vodopádu zvaného od té doby Ďáblovo hrdlo. Tarobá byl proměněn v palmu a na věky hledí na svou milou. Alespoň tak praví legenda.

13. 11. 2010

O nedávné cestě do Foz do Iguaçu. Never-ending story o měřítkách na brazilských mapách a o pivu k večeři. Poflakujem se po turistickém městě, které na to vlastně vůbec nevypadá.

Poslední říjnový pátek vyrážíme s Ondrou v 19:35 směr Foz do Iguaçu. Cílem víkendu je prozkoumat jedno z nejturističtějších míst Brazílie. Cesta sice pár hodin trvá, ale zase jí můžeme podstatnou část prospat. Ještě než ke spaní stihne dojít, zastavujem a jako jedni z prvních (po policajtech a hasičích) přijíždíme k bouračce na mostku u vesnice kdesi v kopcích. Jelikož síť silnic je tu jiná než v Čechách, slovo objížďka nepřichází v úvahu a nezbývá, než počkat tak hoďku a půl. Ve výsledku má bus zpoždění 3 hodiny, takže ve Fozu jsme něco po poledni. Během cesty mě potěšila ranní zastávka na kafe a pišingr u motorestu. Na místní rodoviárii vypadají, že jsou na turisty připraveni – dostáváme mapku, kde je vše potřebné: centrum města, cesta do Argentiny, do Paraguaye, k vodopádům; a poloha tří kempů. Máme s sebou totiž stan, aby nás nocování vycházelo co nejlevněji.

Město Foz do Iguaçu leží ve státě Paraná, na trojmezí Brazílie, Argentiny a Paraguaye; a turistické centrum z něho dělají právě nedaleké vodopády na řece Iguaçu. V průvodci i různých cestopisech je popisovali velmi entusiasticky. Prý i česko - slovenské cestovky pojímají okruh „to nejlepší z Brazílie“ jako Rio de Janeiro – Salvador de Bahía a právě Foz. Jednoduše - podle všeho a všech - nářez, takže jsme se nechali také zlákat. Tento víkend k tomu byl víc než příhodný, neboť v úterý je státní svátek, což znamená ve výsledku 4 dny volna.

Do kempu Paudimar (vybrali jsme si ten nejvíc v centru) dorážíme celkem v pohodě, i když už značně hladoví. Je to vlastně hostel uprostřed městské zástavby, který má vedle sebe miniaturní loučku na které se dají stavět stany. Cena za noc R$15, v ceně snídaně, k dispozici kuchyňka, teplá sprcha a internet. Po ubytování zavrhujeme nápad na cestu do Paraguaye a uděláme si radši prohlídku centra. Není na něm nic zvláštního – pravoúhlá síť, naproti kostela parčík, v parčíku budka (spíš budova) s turistinfo, pod parčíkem pořádná křižovatka a z boku parčíku rušná silnice. Dále jedna hlavní městská třída s obchody a odpočívadly, ostatní ulice celkem nezajímavé, občas hotely, jazykové školy, motlitebny různých křesťanských sekt, nebo lancheríe - tedy fast food a lahváč do termoobalu k plastovému stolku.

Po projití města a záchraně před mou smrtí hladem v jedné pastelerii Ondru napadá, že bychom dnes mohli dojít na trojmezí Argentiny, Brazílie a Paraguaye. Tři země od sebe dělí řeky Iguaçu a Paraná. Z mapy to vypadá nedaleko, tak tedy do toho! Správnou výpadovku najdeme rychle, je buržoustsky široká, ačkoli podle mapy nevede - kromě trojmezí - nikam. Zpočátku ji lemují domy, lancheríe, pousady, borracharíe, občas nějaká ta škola nebo honosnější sídlo, občas něčí zahrádka nebo banánová plantáž. Ovšem domy přecházejí v domky, zahrádky a plantáže jsou stále častější, život přestává být jakože orientovaný na turistický ruch a přenáší se po vesnickém vzoru na ulici. Častější jsou lancheríe pro místní a hrající si děti, popřípadě pobíhající psi. Jdeme už takhle dobrou hodinu, cesta je prašná, sluníčko připaluje a podle mapy jsme sotva v půlce. Ačkoli oba dobře víme, že měřítka tu místním kartografům moc neříkají, příliš nás to neuklidňuje. Může to být už za rohem, ale klidně i třikrát tolik, než říká mapa. Okolo šesté, ponejvíc ze strachu nad nadcházející tmou, vyhlašujeme potupnou kapitulaci a přecházíme silnici na autobusovou zastávku směrem do města. Ani nemusíme čekat dlouho.

Večer se stavujeme do lancheríe na pivo. V jiné lancheríi přes ulici hraje neúnavná afrobrazilská kapela s bubínky, saxofonem a ukulele (zřejmě), k nám se nese volume tak akorát. Nejdřív jak gringové nepochopíme, že k self-servicu patří i donést si z nitra podniku na ulici stůl a židličky, takže si sedáme k jedinému volnému a bohužel, neuklizenému. Potom trošku nazlobíme obsluhu, když si přejeme ho utřít; a později tím, že si to po nějaké době, během které se nic neděje vyřešíme sami odnesením použitého nádobí na barpult. První pivo mi moc nechutná. Piva jsou tu obecně servírována příliš studené a vůbec, nemají žádnou chuť. Podávají se v lahvi 0,6l v termoobalu, kterou hosté rozlévají coby víno do vlastních skleniček, které ale nejvíc ze všeho připomínají staré dobré hořčicovky. Ondra má chuť ještě na další, tak OK. Do toho už se celkem vpiju a ke konci mám pocit, že ještě jedno by se sneslo. Ondra s nedoléčenou rýmou pro něho sice už tak nehoruje, ale OK. Čtvrté pivo už máme jako zákusek, a máme ho proto, že tu je akce 3+1 zdarma. Dojem z večera tak zkazí pouze personál, který chce zavírat už v 8, a tak nás bez varování přijde vypakovat, stejně jako další opozdilce u stolku za rohem. My ale na rozdíl od nich ještě nemáme dopito, což obsluha vyřeší lakonickým přelitím piva do kelímku a uklizenímn stolu i židlí. Inu, jiný kraj, jiný mrav.

9. 11. 2010

O výletu na cizineckou policii v Porto Alegre obsahující další díl seriálu o cestování do Porto Alegre vůbec. Setkávám se se zajímavými představami o komunikaci a neočekávaně navštěvuji obskurní ofis.

Na webu ministerstva zahraničních věcí píší, že český turista může být v Brazílii bez víza až 90 dnů, ale do 30ti dnů by se měl jít nahlásit na příslušné odddělení cizinecké policie, jinak může při žádosti o prodloužení pobytu platit pokutu, nebo být vykázán zpět do vlasti. Ondra potvrdil, že i on musel do třiceti dnů na policii, kde mu za necelých 200 reálů dali štempl a brazilskou občanku pro cizince. Brazilský web v těchto záležitostech mlží. Ovšem odkaz nejmenovaného zdroje je nekompromisní: každý člověk, který chce být v Brazílii déle než 30 dní musí mít onu občančičku; a po zásluze i platit.

Protože se třicetidenní lhůta již povážlivě blížila, stáhla jsem si z internetu příslušné složenky a rozhodla se nejdřív přeptat na místě, zda bude skutečně nutné astronomickou sumu platit. Ondra si za pomocí Google maps vzpomněl, kde se v Porto Alegre přesně cizinecká policie nachází a mohla jsem vyrazit. O půl sedmé ráno je provoz různých společností na zastávce pod naším domem už slušně rozjetý, takže jsem si nechala ujet jeden autobus, protože na zastávce v tu dobu stály dva další a nebylo tedy jak ten můj zastavit. Pak jsem si nechala ujet ještě Semi-direito, protože prodavač lístků hrozně mumlal a nebylo rozumět kolik stojí jízdenka do São Leopoldo.

Rozhodla jsem se vyzkoušet totiž ještě jednu cestu: busem do São Leopoldo a dále metrem – jedinou vlakovou linkou, která v regionu operuje a dá se přirovnat k německým S-bahn nebo pařížskému RER; prostě příměstský rychlovlak. Jeho trasa měla vést z Porto Alegre až do Novo Hamburgo, ale projekt, i přes svou po- až nadzemní polohu, je bezedný tunel, který spolkne vše a ne a ne se pohnout.

Další Commun Federal jsem už neminula, ale dohrkat se s ním do SL až tak slavné nebylo. Takhle po ránu ho totiž lidé zastavujou na každém rohu. Navíc, protože byl přecpaný a já si nebyla úplně jistá kudy vede jeho trasa, jsem vysedla moc brzo, takže mě čekala ještě čtvrthodinová ranní procházka přes centrum São Leopolda ke stanici metra.

Cesta rozhrkanými vagóny japonské provenience z 80tých let trvala tak 40 minut, ale člověk si nesedne. Zato je to levné – jízda za RS 1,70. Jízdenku mi sežral turniket, což mě znepokojilo a začla jsem do něho rýpat a ťukat, nicméně přítomná ostraha turniketu mě ujistila, že to je v pořádku. Cesta v součtu něco přes hodinu a půl, ale nebýt gringo, dalo se to stlačit i pod. Na oplátku mě ovšem východ z metra vyplivl přesně na místě, odkud jezdí veškerá MHD alegrense, tedy i ta moje.

Samozřejmě, že houby. Ta moje speciálně jezdila odjinud, ale doptala jsem se. Dokonce i místo kde se nachází cizinecká policie se dost lišilo od toho, které označily Google maps, tupounky jedny, ale ochotná prodavačku lístků v autobuse mě vysadila a ještě mávnutím ruky ukázala cestu. Na vrátnici jsem vykoktala svůj požadavek a byla odkázána na lístkovou mašinku. V celkem velké čekárně jsem potkala Alexe s Danielou, Ondrovy známé u kterých jsme nedávno byli na nedělní návštěvě. Alex je Rus, Daniela Brazilka a byli tu zažádat o prodloužení Alexova víza, neboť se právě nedávno vzali.

Stres z neznámé instituce a z toho, že tu nikomu nerozumím ze mě rázem spadnul. Chvíli jsme jen tak klábosili, když mi někdo neočekávaně zavolal z neznámého čísla. Beru to a zmateně koktám co, kdo a co jako? Prý ten člověk dostal můj životopis a jestli u něho chci pracovat. No jasně že jo, řekla jsem a odsunula se koutka, abych měla víc klidu. Snažila jsem se ještě vykoktat, že jsem právě v Porto Alegre, načež on mi oznámil, že přece taky sídlí v Porto Alegre, takže kde je problém a pak mi konečně nabídl milosrdně francouzštinu. Tak jsem trochu nelogicky vysvětlila, že jsem tu teď náhodou, ale že jo, že se stavím až tady skončím pochůzku a ano, že to do dvanácti stihnu. Nechtělo se mi moc říkat, že jsem na policii ale nenapadla mě nic jiného, takže jsem vyzněla asi tak, že se ještě minimálně pár hodin smrtelně nutně musím flákat po městě.

Řada v čekárně se nejdřív zoufale nehýbala, ale pak se to trošku nakoplo, a začlo to vypadat, že přece jenom stíhám. Úředník, který mě dostal na paškál byl míšenec, bodrý padesátník a na moje nesmělé přiznání, že neumím moc portugalsky prohlásil, že to nevadí, že můžu mluvit pomalu, že přece máme čas. Mě omejou, na cizinecké policii!

Tedy jsem dostatečně pomalu řekla co jako že chci, on si vzal pas, pak řekl, že dobrý, že tu můžu být až 90 dnů, takže teď tu jakože nic nemusím, ale až za 90 dní přijdu a budu chtít prodlužovat pobyt, mám vyplnit tento formulář a přinést jim ho a že teď teda můžu jít. Šla jsem zpět do centra, tentokrát pěšky, a doufala, že veškerá proklamovaná francouzština se mi za ty dva roky, co ji nepoužívám zcela nevykouřila z hlavy. Kancelář architekta byla dle popisu v 2. patře činžáku. Obešla jsem vrátného a na dotyčném místě našla pouze neoznačené dveře a byt v čile probíhající přestavbě. Dělník mě přesvědčil, že za neoznačenými dveřmi skutečně sedí pan architekt, tak jsem šla.

No, popovídali jsme si celkem dobře, mluvil perfetně francouzsky, neboť žil 6 let v Paříži. Vyptával se co tu dělám a co umím. Měla jsem pocit, že ho to docela zaujalo. Pak se přiznal, že na to místo už někoho přijal, ale že chtěl mě – cizinku – vidět, protože sám byl taky dlouho na různých místech cizinec, no, a že mi večer zavolá, kdy mám zítra přijít na zkušebku. Už nezavolal. Upřímně řečeno, byla jsem dost zklamaná, protože to celou dobu vypadalo dost nadějně.

Zpátky do Novo Haburgo jsem jela opět metrem. Tentokrát jsem již poučeněji chytla Commun federal těsně před nádražím, akorát že po vjetí do NH z města zase vyjel, udělal si výlet na kopec za městem, kde je v lesích cosi jako střední průmyslovka a pak se až vrátil. Cesta v součtu hodina čtyřicet. Cena necelé R$ 4. Zatím nejlepší poměr cena/výkon.

5. 11. 2010

O lidech, bohatých lidech a chudých lidech. Co znamená klapot koňských kopyt na ulici, když člověk usíná. O krásných brazilských ženách a módním diktátu. O joggerech a walkerech na avenidě Maurícia Cardosa; a proč právě tady.

V Brazílii, stejně jako kdekoliv jinde na světě, žijou lidé. Pomalu se je učím rozlišovat. Mám to jednodušší - společenská třída je mnohdy patrná na první pohled. Poučenější čtenář zřejmě ví, kam mířím, ale musím ho zklamat. Nedohledné favely rozeseté po všech okolních kopcích na způsob Rio de Janeira tu nejsou. Respektive, schované někde asi budou, ale já jsem po nich ještě nepátrala. Přesto, že stát Rio grande do Sul patří k jednomu z nejevropštějších mezi brazilskými státy, sociálním rozdílů se tu vyhnout nelze.

Vše zřejmě souvisí s historií Brazílie, která od 16. století fungovala jako otrokářská společnost, ždímající své bohatství i africké otroky nejprve na třtinových, později na kávových a kaučukových plantážích. Když bylo otroctví v roce 1888 oficiálně zrušeno, zůstalo tu obrovské množství negramotné a nekvalifikované pracovní síly, které nezbylo, než sloužit svým pánům – nyní již „dobrovolně“ - dál. Což se prý promítá do společnosti dodnes. Každopádně se člověk denně setkává s lidmi v profesích, o kterých si žádné zvláštní iluze nedělá – všichni ti odchytávači, baliči a vážiči v obchodech, kuchaři a číšníci v bufetech, hostelový personál, parkovači aut, kteří ukazují, kde je volné místo, resp. kdy řidič může bezpečně vycouvávat; a poslíčci na motorkách. U nás bychom řekli – vzhledem k platů a cenám tady -, že rodiny těchto lidí musejí být chudé.

Tady ale existují lidé, kteří jsou velmi chudí. Ti bydlí neznámo kde, zřejmě v malých domečcích na okraji města kam moc často nechodím. Přes den jezdí s kárkami a koníky, kteří se živí travou na veřejných prostranstvích při každé zastávce povozu, kdy je to aspoň trochu možné. Mnohdy jezdí celé rodiny i s dětmi, někdy potkáte tandem starší a mladší sourozenec, někdy staříka s mládencem. Lidé na své povozy vrší odpadkové pytle od popelnic, a prozději prohledávají, zda neobsahují něco, co by šlo zpeněžit. Recyklovatelné suroviny lze prodávat do výkupny, ale člověk jich musí mít nějaké (ne zrovna malé) množství, aby se to vůbec vyplatilo. Vzhledem k tomu, že jde často o jediný způsob jejich obživy a mají na sbírání celý den, zřejmě se to i vyplatí. Nebýt jejich smutného vzhledu, mohlo by se zdát, že se jedná o dobrý ekosystém: recyklovatelné věci se zbytečně nevyhazují a nejchudší získávají alespoň nějaký peníz na nejnutnější potřeby. Ovšem, jako vše i toto má háček – sběrači s kárkami někdy odpadkové pytle rozhrabou přímo na místě a vše nezpeněžitelné se válí a poletuje kolem; a proto lidé popelnice začínají zamykat.

Klapot koňských kopyt doléhá i během noci do bytu přes balkonové okno. To znamená, že je dobře být doma. Nedá se říci, že by chudí lidé byli prvoplánově nebezpeční a bez výjimky ozbrojení po zuby, ale noční setkání chudého člověka s relativně bohatým člověkem může nechat vykrystalizovat touhu po rychlém vykonání sociální spravedlnosti po vlastním způsobu.

Střední třída je tady stejně jako u nás někdo, komu už nejde o holé přežití, ale má touhu po vzdělání a kvalifikovanějším povolání. Pokusím se o popis místního ekvivalentu českého studentíka z koleje, obíhajícího přednášky, obchůdky s prošlým jídlem a občasné brigády. Je to člověk +- 20, žijící u rodičů. Přes den chodí do práce na klasickou osmihodinovou směnu, po sedmé večer na přednášky do školy. Velkou část platu spolkne financování studií. Ne , že by v Brazílii neexistovaly státní univerzity (které jsou zadarmo), ale je jich daleko méně a tudíž přijímací síto je o mnoho jemnější. Stejně jako u nás chodí lidé večer na pivo, ale z hospody jezdí raději autem. Proti alkoholu za volantem tu sice existují předpisy, ale co má člověk dělat, když venku není v noci bezpečno a taxíky jsou drahé? Prý je v tomto směru chápavá i policie.

My bydlíme v jedné z lepších čtvrtí na kopci nad městem. Není to ani tak záměr jako spíš důsledek faktu, že tenhle byt bylo možno pronajmout pouze na půl roku. Naši avenidu lemují v pravidelných intervalech výškové budovy, ordinace lékařů a butiky s oblečením, květinami a dekoracemi interiérů, vesměs nepatřící k lowcostovému průměru. Odpoledne ulice slouží coby atletická dráha celému Novo Hamburgu. Je na kopci, je z ní výhled, chodník je široký a nepřerušovaný; a je bezpečná zřejmě i v podvečer. Mám dojem, že kdokoli chce v našem městě běhat, běhá tady; a zřejmě běhá pouze tam a zpátky, nikde jinde jsem totiž moc sportujících lidí nepotkala. Jsou lidé, kteří tu nechodí běhat, ale prostě jen chodit. Walkeři. Jsou oblečeni do sportovního, ale místo běhu pochodují rychlejší chůzí s flaštičkou pití v ruce; a to je celé. Řekla bych, že jsou dokonce častější než joggeři. Nebýt okázale sportovního oblečení, ani by mě nenapadlo nad nimi přemýšlet a psát o nich na blog.

Co se týče oblečení tak celkově, jiný kraj jiný mrav. Brazilské ženy mají celkem v oblibě nosit sportovní oblečení i do města, jako „casual wear“, obvyklý je model tričko nad pupek a elasťáky. Mě nejdřív přišlo, že si tyto dámy odskočily do města z hodiny aerobiku, ale prý nikoliv. Co se týče reakce z Marsu, brazilští muži tuto módu schvalují. Dále frčí tričko alá dres (nebo dres alá tričko) jednoho z místních fotbalových klubů – Gremia nebo Internacionalu – či přímo brazilské reprezentace. Dokonce i v globálním C&Ačku mají celý oddíl věnovaný módním elasťákům a běhacím bolerkům, zřejmě zamýšleným nejen pro sport. Pokud chcete džíny počítejte pouze s mrkváčemi „na tělo“ se širokým sedlem. Zato co se týče délky, určitě si vyberete. I takovou, kde nezbývá už nic než to sedlo.

Nakonec si neodpustím poznamenat k módě ještě jednu věc: většina figurín v obchodech a na tržištích vypadá jako kopie od starých dobrých Vietnamců, ovšem s rozdílem podstatně velké přidané hodnoty na zadní část těla. Jak už bylo mnohokrát řečeno, ideál krásy je věc relativní. Ovšem, brazilští obchodníci nejsou pouze hladovi po ideálu, nýbrž také politicky korektní: není vzácnost, že i v běžných odchodech mají modely „pro baculky“ a tomu přizpůsobené figuríny. Včetně dokonale promodelovaných špíčků.

29. 10. 2010

O cestě parkem „do Rio do Boi“ a citronech, které vypadají jako pomeranče. O utrpení pro goratex a také pastvě nejen pro oči.

V praxi to znamenalo 5:15 starého času. Nebýt toho, že Ondra udělal takhle nad ránem několik opravdu pěkných fotek, bylo by to vstávání pro vrahy. Takhle to bylo pro akční fotografy. Na stan už sice nebubnoval déšť, ale brzo zase začal. Sbalili jsme se, došli kilák a něco dolů po cestě k dodávce, kde nás čekaly průvodkyně Sabrina a Manuela.

Národní park, kam jsme se chystali byl prý dlouhou dobu z důvodu opakovaných nehod zavřený a nyní se do něho může jen když je hezky a jenom s průvodcem. Hezky zrovna nebylo, takže jsme byly dost zklamaní. Průvodkyně nám nabídly alternativní trasu, k jejímuž startu jsme záhy vyrazili. Cesta opět vedla spíše necestou a tak není divu, že řidič asi 3 km před cílem píchl. Ale slabá půlhoďka válení se otrlejších jedinců v blátě problém vyřešila a za chvíli jsme byli on the road again.

Kamenitá cesta na úrovni polňačky končila u vstupu do národního parku Parc do Rio do Boi. Normálně domeček, závora a dále bez průvodce ani ranu. V domečku seděl týpek, kterému jsme odevzdali papír s vypsanými jmény, adresami, čísly pasů; a ještě se mu k tomu po jednom legitimovali. Asi musí mít přehled o každé potenciálně utopené myši, říkali jsme si. Po vykonání procedury jsme konečně uplatnili systém přelití nutného minima věcí do jednoho z batohů a vyrazili svińským krokem do džungle. Průvodkyně nás nešetřila. Žádný čas na okolkování, flákání se a focení všeho možného jako včera při procházce, hezky rychle déšt nedéšť, bláto nebláto. Tady se ukázala druhá tvář Trilheiros do Sul. Ačkoliv se nám včera jevili jako mastňáci, nyní poctivě ťápali v pláštěnkách, nestěžovali si a vypadali, že jim tempo nikterak nevadí.

V pralese jsme minuli pár kamenných zídek – prý zbytků po lidech, kteří tu kdysi žili, dokud je opakované katastrofy spojené s přívalovými dešti a ztrátami na životech nedonutily místo opustit a usadit se jinde. Fotila jsem jen trochu, i když by – přestože nejsem botanik - rozhodně bylo co. Nejvíc mě zaujaly takové divné pomeranče, co tu rostly na stromech, naši společníci ale tvrdili, že jsou to bergamotové citrony, které se jako pomeranče pouze tváří. Neveřila jsem a jeden jsem snědla. Bylo to kyselý, až mi to poleptalo sklovinu na zubech, ale barva šlupky můj mozek odmítala přesvědčit o tom, že to je citrón. Tak jsem to snědla celý a šlupky nechala na stezce.

Přeskočili jsme ještě pár potůčků a pak začali sestupovat do kaňonu. Došel mi důvod našeho spěchu – trasa po které jdeme přece jenom není alternativní; a ta původní měla dle propočtů trvat 6 – 8 hodin. Asi bylo slečnám průvodkyním líto, že bychom vážili takovou cestu téměř zbytečně, a tak přimhouřily oko a velkoryse krápání shora ignorovaly.Vzhledem k tomu, že park se otvírá v 9 ráno a zavírá v 5 večer; a že my jsme vyrazili o půl jedenácté jsme asi měli co dělat.

K řece jsme spíš sešupli než slezli. Hučela si kaňonem a hromada kamení na břehu dávala tušit, že teď se tempo postupu trochu zpomalí a náročnost zvýší. Okolní skály se se pomalu zvedaly a začínaly se přibližovat. To pravé „překvápko“ ovšem nastalo, když řeka udělala meandr a bylo nutné přejít na druhou stranu. Čekala jsem hromadné sezouvání, ale houby! Průvodkyně prostě skočila doprostřed řeky a podávala nám ruku, abychom udělali řetěz a nikoho neodnesl proud. Nechtělo se nám do toho, ale nakonec se nedalo nic dělat a s lítostí v srdci jsem sledovala, jak moje ještě celkem zánovní pohorky odolávají a udržují moje nožky v suchu, ačkoliv voda sahá již po půlku šněrování. Takový barbarský přístup k botám! Vědět to, vezmu si sandály. Ondra vedle nadával také jako špaček a po probrodění vyléval vodu z pohorek, ale to jsme netušili že než dorazíme do cíle, budem brodit ještě tak bezmála desetkrát. I když, kolem a kolem vzato, ono už to bylo jedno...

Z řeky se mezitím stal opravdový kaňon a kromě morén a meandrů nás trasa počastovala také několikerým pohledem na vodopády padající ze skalních zlomů. Vzdálenější horizont se ztrácel v mlze a závoji mžení. Na zemi jsme nacházeli různé poklady, které jsme si částečně odnesli i domů a nyní leží v misce od kytek. I přes své omezené mineralogické znalosti bych si troufla určit všechny druhy křemenů (hlavně ametysty a růženíny), pecky neurčitého obsahu, prokreslené achátky a jaspisy.

Na konci pochodu byl vodopád, tedy spíš vodopádek ze kterého byly jen kapičky a výhled na konec kaňonu ztrácející se v mlze. Poobědvali jsme skromně (nějako selhaly propočty jídla vzhledem k náročnosti trasy) a vydali se zpět. Zhruba o půl páté jsme byli u závory, mokří jako myši, celkem vyfluslí, ale spokojení. Nakonec celodenní cesta kaňonem a pralesem je můj největší dosavadní přírodní zážitek z Brazílie.

Po převleční do suchého svět opět o něco zkrásněl; a to jsme nevěděli, že nás čeká ještě jedno překvápko: zastávka u místního statku po cestě do civilizace a v něm nachystaná „svačinka“. Jídlo! Kafe! Pokrmy, které byly na švédském stole naservírované se tvářily jako by právě opustily troubu přítomné selky a ničemu známému se nepodobaly – např. pizza s čočkou nahoře, nebo slané kapsy s nedefinovatelnou luštěninovou náplní a další dobroty. Akorát buchty byly jako v Česku. K pití se podávala šťáva z cukrové třtiny a džus z acaí. Musím přiznat, že než jsem se do toho všeho pustila, zamířily moje kroky třikrát za sebou k termosce s kávou, neboť zima, únava a spánkový deficit začaly pracovat. Možná i kofeinový deficit. Každopádně, po skončení hostiny se nám na cestu domů odcházelo vesele; a tři hodiny utekly jakoby nic. V autě jsem viděla Shreka III; poslední šok dnešního dne byli malí oslodraci. Příjemná tečka za příjemným dnem bylo, že řidič byl původem z Novo Hamburgo, takže žádné štrachání autobusy a odvoz až k domu. Po vyklopení smradlavých a durch mokrých koulí z baťohu už nezbylo, než sebou prásknout zaslouženě do peřin.

Pro zvědavce, kteří by chtěli vidět jak to v národním parku Aparados da Serra, v kaňonu Itaimbezinho a v lese kolem něho vypadá připojuju následující odkaz: http://chalda.yc.cz/foto/brazil/canyonItaimbezinho/thumb.html

Botanikům připomínám, že se stále rozšiřuje a bude rozšiřovat sbírka městských i lesních květin tady: http://chalda.yc.cz/foto/brazil/portoAlegreVercaKyticky/thumb.html

28.10. 2010

O 14 dní starém výletu. O přípravách na něho různých cestách, které vedou do Porto Alegre. Pijeme kafe a pozorujeme krávy, pasoucí se pod palmami. O různých představách různých lidí co že je to „turistika“. O nelítostné flóře vybělených kostech. Nakonec pijeme chimarrõ u ohýnku kde prší, a ze dvou lidí stojících vedle sebe je jeden durch a druhý pouze lehce pokrápaný. Tešíme se na něco drsného, co má být zítra.

První týden utekl jako voda a víkend sliboval výlet „někam do hor.“ Aby bylo jasno - do hor se člověk na vlastní pěst prý jen tak nedostane. Někde se to ani nesmí, někde je nutný průvodce a prakticky nikde neexistují žádné turistické mapy; o značených cestách nemluvě.

Výlet ke kaňonům v NP Aparados de Serra pořádala skupina místních turistů, říkající si Trilheiros do Sul (trilha (port.) = trek), se kterou se Ondra seznámil někdy na konci září. Pokud jsem to dobře pochopila, byl s nimi jeden den čistit turistickou cestu u Porto Alegre od odpadků.

Přípravy na cestu čítaly několik úskalí. Ačkoliv nám přišel mail s informacemi, nebylo moc času ho v internetové kavárně číst a také nebyla slovní zásoba dostatečně ho pochopit. V pátek večer, kdy mělo dojít k balení jsem byla už trochu vyčerpaná, neboť ještě v 9 večer jsem neúspěšně pobíhala s noťasem pod paží po Novo Hamburgo a lovila wifinu, abych odeslala jednu NEZBYTNĚ NUTNOU pracovní věc do ČR. Net café tentokrát hanebně zklamalo.

Zbytek dne předtím jsem strávila návštěvou v jedné arcitektonické kanceláři v Porto Alegre, což bylo samo o sobě velmi příjemné, ale cesta mi dala celkem zabrat. Tam jsem jela busem Commun-Federal (neboli ode vsi ke vsi), který je sice o 2,3R$ levnější, zato dvakrát tak pomalý. To by ani tolik nevadilo, nebýt divokého zastavování, rozjíždění se, různého poskakování a komfortu na úrovni vysloužilé pouličky. V Porto Alegre na nádraží mi bylo mírně blujmo a proto jsem pro cestu zpět (po téměř hodině chůze městem, kde z chodníků už sálal příslib dusného horka) zvolila dražší Semi-direto. Komfort je sice jak u nás v dálkáčích a bus zastavuje za celou cestu pouze jednou, ale stejně to bylo celkem houby platné, neboť na dálnici byla zácpa, tudíž trasa, kterou za normálních okolností zvládá Semi-direito za hoďku, auto za půl hodiny a Commun-federal za dvě jsem jela hodinu a půl.

Zpět k výletu. Balení proběhlo stylem „nahažme do báglu vše co tu máme a doufejme, že to bude mastňácký výlet, kde se nepřipravenost nepozná“. A taky že jo!

Krizovým momentem bylo, pravda, ranní vstávání v 4:15 a odjezd Commun-federalem v 5:00. Semi-direita touto dobou ještě nejezdí a navíc cesta pěšky na autobusák takhle nad ránem by nás taky mohla přijít draho, přesně řečeno: mohla by to být cesta za všechny prachy a zrcadlovku navrch. Desetiminutová chůze k zastávce Communu tedy také nebyla úplně zlatým hřebem víkendu, ale naštěstí nás kromě partičky potácejících se -náctiletých vyděsilo pouze podivné zvíře u popelnice, které vypadalo jako kříženec mezi krysou a kočkou. Chvíli běželo vedle nás po ulici a pak zalezlo do kanálu.

Na srazovišti v Porto Alegre jsme byli (na rozdíl od některých jiných) včas a zanedlouho jsme vyráželi směr neznámo kam. Na chvíli jsem zalomila, pak pauza na kafe, které bylo v rozlehlém motorestu s kýčovitým výhledem na krajinu za svítání - s jezerem, palmami a pokojně se pasoucím dobytkem. Díky božskému kofeinovému nápoji jsem už dále nespala a poctivě sledovala hory a políčka kolem silnice.

Asi po třech hodinách a něco jsme zastavovali v Praia Grande u turistinfo. Abychom se necítili tak trapně neinformovaně, vyčuchali jsme s Ondrou nástěnnou mapu a zjistili, že jsme nedaleko pobřeží, zhruba na půli cesty mezi Porto Alegre a Floriánopolisem. Ujala se nás mladá a sympatická průvodkyně Sabrina, která skočila na motorku a my jsme jí s naším pick-upem (bylo nás 15 + řidič) následovali. Z cesty odbočila na polňačku, která vedla nejdřív vesnicí a potom jen mezi jednotlivými usedlostmi, políčky a čím dál víc pastvinami, kde chodily krávy a rostly banánovníky. Když už tu nebyly ani domky, jen ty pastviny a banánovníky, průvodkyně zastavila a všichni se začli hrnout ven. Jelikož všichni měli svá příruční zavazadla, čapli je a vyrazili na trek.

My – exoti – jsme nejdřív vyhrabali z pod hromady batohů ty naše, z nich aspoň foťák a vypálili za nima.  Potom nám došlo, že se ještě nikam nejde, a že nám Sabrina pouze ukazuje naše tábořiště. Vzali jsme krosny (ostatní měli několik menších zavazadel, asi na rozdíl od nás tušili, že se půjde nalehko) a vybrali celkem slušivé místo na stan. Společnost nám dělal dobytek, prozatím pouze za ohradou. Akčně jsme vytáhli stan, po deseti minutách bylo vše připraveno na velkou tůru a my jako dva správní skautíci seděli před stanem, dopovali se burákovým koláčem a čekli na povel. Ostatní zatím pomaličku začínali hledat místa na stan, ti rychlejší i součásti stanu. Po zhruba půlhodině vytáhli lidi plynové bomby a začali si vařit. To už nám bylo fakt divné, tak jsme se zeptali hlavního orga jak to teda dneska je a na kdy máme být redy.

Řekl, že dnes se nikam nejde a bude se pouze tábořit, dělat procházky po okolí a trek že bude až zítra. Takže jsme odvolali pohotovost a vydali se na procházku po okolí, která nám trvala něco přes dvě hodiny. Přitom jsme nechápali, proč se kvůli celodennímu táboření muselo odjíždět tak brzo.

Procházka byl můj první bližší kontakt s brazilskými lesy, tedy džunglí. Sice žádná Amazonie, ale na druhou stranu, orienťák bych v tom taky běhat nechtěla. Rostlin je tu na každém centimetru čtverečním desetkrát víc než u nás a přes svůj boj o místo na slunci cizince pouštějí jen nerady. Nejzákeřnější mi přijde, jak má každá vypěstovaný svůj vlastní neotřelý systém obrany – ať jsou to ostny vyrůstající nečekaně ze spodní strany listu, pichlavé chmýří, které téměř nejde dostat z kůže, nebo bodliny na koncích listí. Zkrátka...lesy jsou tu jen na dívání nikoliv na šahání.

Cesta byla zpočátku lemována pastvinami, kde se krávy místy zoufale prodíraly lesním porostem, místy ťápaly vzhůru kamenitým svahem a snažily se tu trochu vegetovat, co už jim taky zbývalo...

Asi po hodině se cesta ztratila v džungli. Chvíli jsme se ještě prodírali (třeba zase začne), ale pak jsme to vzdali a popíchaní od rostlin, od kterých bychom to nečekali, jsme se vrátili tam, kde cesta skončila. Dlužno ještě dodat, že v regionu často prší, takže pěšina byla celou dobu plná rozměklé červené hlíny, louží a bahna. Ještě jsme se pokochali pohledem z výšky (myslím, že jsem viděla i moře) a hotovili se k sestupu.

V tábořišti zatím ostatní porůznu podnikali výpravy k řece s cílem koupaní; a tak jsme se přidali také. Cestou jsme potkávali vybělené kraví kosti, které tu nikdo zřejmě moc neřešil. Navečer kdosi donesl k ohýnku dokonce celou lebku i s rohama.

V podvečer se turisté vzájemně věnovali zkoumání tábornického vybavení, z čehož jsem viděla některé části poprvé. Namátkou plastový vak zvaný „sluneční sprcha“, baterka na dobíjení mobilu v místech, kde není elektrika, nebo buzola s hodinkama v jednom.

U ohýnku byl nezbytný chimarrõ a déšť, který se částečně nechal a částečně nenechal odehnat kouřem. Ondra byl i přes šusťákovou bundu s podšívkou promočený na kost, já jsem zůstala skoro suchá, i když jsem na sobě měla pouze tričko s dlouhým rukávem. Díky spánkovému deficitu jsme šli celkem brzo na kutě. Zítra se vstává opět v nekřesťanskou hodinu, tím dřív, že se mění čas na letní a jednu nám seberou.