O výletu na cizineckou policii v Porto Alegre obsahující další díl seriálu o cestování do Porto Alegre vůbec. Setkávám se se zajímavými představami o komunikaci a neočekávaně navštěvuji obskurní ofis.
Na webu ministerstva zahraničních věcí píší, že český turista může být v Brazílii bez víza až 90 dnů, ale do 30ti dnů by se měl jít nahlásit na příslušné odddělení cizinecké policie, jinak může při žádosti o prodloužení pobytu platit pokutu, nebo být vykázán zpět do vlasti. Ondra potvrdil, že i on musel do třiceti dnů na policii, kde mu za necelých 200 reálů dali štempl a brazilskou občanku pro cizince. Brazilský web v těchto záležitostech mlží. Ovšem odkaz nejmenovaného zdroje je nekompromisní: každý člověk, který chce být v Brazílii déle než 30 dní musí mít onu občančičku; a po zásluze i platit.
Protože se třicetidenní lhůta již povážlivě blížila, stáhla jsem si z internetu příslušné složenky a rozhodla se nejdřív přeptat na místě, zda bude skutečně nutné astronomickou sumu platit. Ondra si za pomocí Google maps vzpomněl, kde se v Porto Alegre přesně cizinecká policie nachází a mohla jsem vyrazit. O půl sedmé ráno je provoz různých společností na zastávce pod naším domem už slušně rozjetý, takže jsem si nechala ujet jeden autobus, protože na zastávce v tu dobu stály dva další a nebylo tedy jak ten můj zastavit. Pak jsem si nechala ujet ještě Semi-direito, protože prodavač lístků hrozně mumlal a nebylo rozumět kolik stojí jízdenka do São Leopoldo.
Rozhodla jsem se vyzkoušet totiž ještě jednu cestu: busem do São Leopoldo a dále metrem – jedinou vlakovou linkou, která v regionu operuje a dá se přirovnat k německým S-bahn nebo pařížskému RER; prostě příměstský rychlovlak. Jeho trasa měla vést z Porto Alegre až do Novo Hamburgo, ale projekt, i přes svou po- až nadzemní polohu, je bezedný tunel, který spolkne vše a ne a ne se pohnout.
Další Commun Federal jsem už neminula, ale dohrkat se s ním do SL až tak slavné nebylo. Takhle po ránu ho totiž lidé zastavujou na každém rohu. Navíc, protože byl přecpaný a já si nebyla úplně jistá kudy vede jeho trasa, jsem vysedla moc brzo, takže mě čekala ještě čtvrthodinová ranní procházka přes centrum São Leopolda ke stanici metra.
Cesta rozhrkanými vagóny japonské provenience z 80tých let trvala tak 40 minut, ale člověk si nesedne. Zato je to levné – jízda za RS 1,70. Jízdenku mi sežral turniket, což mě znepokojilo a začla jsem do něho rýpat a ťukat, nicméně přítomná ostraha turniketu mě ujistila, že to je v pořádku. Cesta v součtu něco přes hodinu a půl, ale nebýt gringo, dalo se to stlačit i pod. Na oplátku mě ovšem východ z metra vyplivl přesně na místě, odkud jezdí veškerá MHD alegrense, tedy i ta moje.
Samozřejmě, že houby. Ta moje speciálně jezdila odjinud, ale doptala jsem se. Dokonce i místo kde se nachází cizinecká policie se dost lišilo od toho, které označily Google maps, tupounky jedny, ale ochotná prodavačku lístků v autobuse mě vysadila a ještě mávnutím ruky ukázala cestu. Na vrátnici jsem vykoktala svůj požadavek a byla odkázána na lístkovou mašinku. V celkem velké čekárně jsem potkala Alexe s Danielou, Ondrovy známé u kterých jsme nedávno byli na nedělní návštěvě. Alex je Rus, Daniela Brazilka a byli tu zažádat o prodloužení Alexova víza, neboť se právě nedávno vzali.
Stres z neznámé instituce a z toho, že tu nikomu nerozumím ze mě rázem spadnul. Chvíli jsme jen tak klábosili, když mi někdo neočekávaně zavolal z neznámého čísla. Beru to a zmateně koktám co, kdo a co jako? Prý ten člověk dostal můj životopis a jestli u něho chci pracovat. No jasně že jo, řekla jsem a odsunula se koutka, abych měla víc klidu. Snažila jsem se ještě vykoktat, že jsem právě v Porto Alegre, načež on mi oznámil, že přece taky sídlí v Porto Alegre, takže kde je problém a pak mi konečně nabídl milosrdně francouzštinu. Tak jsem trochu nelogicky vysvětlila, že jsem tu teď náhodou, ale že jo, že se stavím až tady skončím pochůzku a ano, že to do dvanácti stihnu. Nechtělo se mi moc říkat, že jsem na policii ale nenapadla mě nic jiného, takže jsem vyzněla asi tak, že se ještě minimálně pár hodin smrtelně nutně musím flákat po městě.
Řada v čekárně se nejdřív zoufale nehýbala, ale pak se to trošku nakoplo, a začlo to vypadat, že přece jenom stíhám. Úředník, který mě dostal na paškál byl míšenec, bodrý padesátník a na moje nesmělé přiznání, že neumím moc portugalsky prohlásil, že to nevadí, že můžu mluvit pomalu, že přece máme čas. Mě omejou, na cizinecké policii!
Tedy jsem dostatečně pomalu řekla co jako že chci, on si vzal pas, pak řekl, že dobrý, že tu můžu být až 90 dnů, takže teď tu jakože nic nemusím, ale až za 90 dní přijdu a budu chtít prodlužovat pobyt, mám vyplnit tento formulář a přinést jim ho a že teď teda můžu jít. Šla jsem zpět do centra, tentokrát pěšky, a doufala, že veškerá proklamovaná francouzština se mi za ty dva roky, co ji nepoužívám zcela nevykouřila z hlavy. Kancelář architekta byla dle popisu v 2. patře činžáku. Obešla jsem vrátného a na dotyčném místě našla pouze neoznačené dveře a byt v čile probíhající přestavbě. Dělník mě přesvědčil, že za neoznačenými dveřmi skutečně sedí pan architekt, tak jsem šla.
No, popovídali jsme si celkem dobře, mluvil perfetně francouzsky, neboť žil 6 let v Paříži. Vyptával se co tu dělám a co umím. Měla jsem pocit, že ho to docela zaujalo. Pak se přiznal, že na to místo už někoho přijal, ale že chtěl mě – cizinku – vidět, protože sám byl taky dlouho na různých místech cizinec, no, a že mi večer zavolá, kdy mám zítra přijít na zkušebku. Už nezavolal. Upřímně řečeno, byla jsem dost zklamaná, protože to celou dobu vypadalo dost nadějně.
Zpátky do Novo Haburgo jsem jela opět metrem. Tentokrát jsem již poučeněji chytla Commun federal těsně před nádražím, akorát že po vjetí do NH z města zase vyjel, udělal si výlet na kopec za městem, kde je v lesích cosi jako střední průmyslovka a pak se až vrátil. Cesta v součtu hodina čtyřicet. Cena necelé R$ 4. Zatím nejlepší poměr cena/výkon.
Žádné komentáře:
Okomentovat