O lidech, bohatých lidech a chudých lidech. Co znamená klapot koňských kopyt na ulici, když člověk usíná. O krásných brazilských ženách a módním diktátu. O joggerech a walkerech na avenidě Maurícia Cardosa; a proč právě tady.
V Brazílii, stejně jako kdekoliv jinde na světě, žijou lidé. Pomalu se je učím rozlišovat. Mám to jednodušší - společenská třída je mnohdy patrná na první pohled. Poučenější čtenář zřejmě ví, kam mířím, ale musím ho zklamat. Nedohledné favely rozeseté po všech okolních kopcích na způsob Rio de Janeira tu nejsou. Respektive, schované někde asi budou, ale já jsem po nich ještě nepátrala. Přesto, že stát Rio grande do Sul patří k jednomu z nejevropštějších mezi brazilskými státy, sociálním rozdílů se tu vyhnout nelze.
Vše zřejmě souvisí s historií Brazílie, která od 16. století fungovala jako otrokářská společnost, ždímající své bohatství i africké otroky nejprve na třtinových, později na kávových a kaučukových plantážích. Když bylo otroctví v roce 1888 oficiálně zrušeno, zůstalo tu obrovské množství negramotné a nekvalifikované pracovní síly, které nezbylo, než sloužit svým pánům – nyní již „dobrovolně“ - dál. Což se prý promítá do společnosti dodnes. Každopádně se člověk denně setkává s lidmi v profesích, o kterých si žádné zvláštní iluze nedělá – všichni ti odchytávači, baliči a vážiči v obchodech, kuchaři a číšníci v bufetech, hostelový personál, parkovači aut, kteří ukazují, kde je volné místo, resp. kdy řidič může bezpečně vycouvávat; a poslíčci na motorkách. U nás bychom řekli – vzhledem k platů a cenám tady -, že rodiny těchto lidí musejí být chudé.
Tady ale existují lidé, kteří jsou velmi chudí. Ti bydlí neznámo kde, zřejmě v malých domečcích na okraji města kam moc často nechodím. Přes den jezdí s kárkami a koníky, kteří se živí travou na veřejných prostranstvích při každé zastávce povozu, kdy je to aspoň trochu možné. Mnohdy jezdí celé rodiny i s dětmi, někdy potkáte tandem starší a mladší sourozenec, někdy staříka s mládencem. Lidé na své povozy vrší odpadkové pytle od popelnic, a prozději prohledávají, zda neobsahují něco, co by šlo zpeněžit. Recyklovatelné suroviny lze prodávat do výkupny, ale člověk jich musí mít nějaké (ne zrovna malé) množství, aby se to vůbec vyplatilo. Vzhledem k tomu, že jde často o jediný způsob jejich obživy a mají na sbírání celý den, zřejmě se to i vyplatí. Nebýt jejich smutného vzhledu, mohlo by se zdát, že se jedná o dobrý ekosystém: recyklovatelné věci se zbytečně nevyhazují a nejchudší získávají alespoň nějaký peníz na nejnutnější potřeby. Ovšem, jako vše i toto má háček – sběrači s kárkami někdy odpadkové pytle rozhrabou přímo na místě a vše nezpeněžitelné se válí a poletuje kolem; a proto lidé popelnice začínají zamykat.
Klapot koňských kopyt doléhá i během noci do bytu přes balkonové okno. To znamená, že je dobře být doma. Nedá se říci, že by chudí lidé byli prvoplánově nebezpeční a bez výjimky ozbrojení po zuby, ale noční setkání chudého člověka s relativně bohatým člověkem může nechat vykrystalizovat touhu po rychlém vykonání sociální spravedlnosti po vlastním způsobu.
Střední třída je tady stejně jako u nás někdo, komu už nejde o holé přežití, ale má touhu po vzdělání a kvalifikovanějším povolání. Pokusím se o popis místního ekvivalentu českého studentíka z koleje, obíhajícího přednášky, obchůdky s prošlým jídlem a občasné brigády. Je to člověk +- 20, žijící u rodičů. Přes den chodí do práce na klasickou osmihodinovou směnu, po sedmé večer na přednášky do školy. Velkou část platu spolkne financování studií. Ne , že by v Brazílii neexistovaly státní univerzity (které jsou zadarmo), ale je jich daleko méně a tudíž přijímací síto je o mnoho jemnější. Stejně jako u nás chodí lidé večer na pivo, ale z hospody jezdí raději autem. Proti alkoholu za volantem tu sice existují předpisy, ale co má člověk dělat, když venku není v noci bezpečno a taxíky jsou drahé? Prý je v tomto směru chápavá i policie.
My bydlíme v jedné z lepších čtvrtí na kopci nad městem. Není to ani tak záměr jako spíš důsledek faktu, že tenhle byt bylo možno pronajmout pouze na půl roku. Naši avenidu lemují v pravidelných intervalech výškové budovy, ordinace lékařů a butiky s oblečením, květinami a dekoracemi interiérů, vesměs nepatřící k lowcostovému průměru. Odpoledne ulice slouží coby atletická dráha celému Novo Hamburgu. Je na kopci, je z ní výhled, chodník je široký a nepřerušovaný; a je bezpečná zřejmě i v podvečer. Mám dojem, že kdokoli chce v našem městě běhat, běhá tady; a zřejmě běhá pouze tam a zpátky, nikde jinde jsem totiž moc sportujících lidí nepotkala. Jsou lidé, kteří tu nechodí běhat, ale prostě jen chodit. Walkeři. Jsou oblečeni do sportovního, ale místo běhu pochodují rychlejší chůzí s flaštičkou pití v ruce; a to je celé. Řekla bych, že jsou dokonce častější než joggeři. Nebýt okázale sportovního oblečení, ani by mě nenapadlo nad nimi přemýšlet a psát o nich na blog.
Co se týče oblečení tak celkově, jiný kraj jiný mrav. Brazilské ženy mají celkem v oblibě nosit sportovní oblečení i do města, jako „casual wear“, obvyklý je model tričko nad pupek a elasťáky. Mě nejdřív přišlo, že si tyto dámy odskočily do města z hodiny aerobiku, ale prý nikoliv. Co se týče reakce z Marsu, brazilští muži tuto módu schvalují. Dále frčí tričko alá dres (nebo dres alá tričko) jednoho z místních fotbalových klubů – Gremia nebo Internacionalu – či přímo brazilské reprezentace. Dokonce i v globálním C&Ačku mají celý oddíl věnovaný módním elasťákům a běhacím bolerkům, zřejmě zamýšleným nejen pro sport. Pokud chcete džíny počítejte pouze s mrkváčemi „na tělo“ se širokým sedlem. Zato co se týče délky, určitě si vyberete. I takovou, kde nezbývá už nic než to sedlo.
Nakonec si neodpustím poznamenat k módě ještě jednu věc: většina figurín v obchodech a na tržištích vypadá jako kopie od starých dobrých Vietnamců, ovšem s rozdílem podstatně velké přidané hodnoty na zadní část těla. Jak už bylo mnohokrát řečeno, ideál krásy je věc relativní. Ovšem, brazilští obchodníci nejsou pouze hladovi po ideálu, nýbrž také politicky korektní: není vzácnost, že i v běžných odchodech mají modely „pro baculky“ a tomu přizpůsobené figuríny. Včetně dokonale promodelovaných špíčků.
Žádné komentáře:
Okomentovat