O cestě do Argentiny a zase zpátky. Když dva dělají totéž, není to totéž. Naštěstí. O šťastném pivu s Vaškem a jak díky němu vše dobře dopadlo. Fotky zde.
Do Argentiny se vydáváme s o poznání menším očekáváním než včera, protože máme pocit, že už jsme vše viděli a nic nás nemůže překvapit; a taky se děsíme front turistů, což se naštěstí nakonec naštěstí nevyplní. Po naskočení do autobusu s argentinskou vlajkou přestupujeme v Puerto Iguazú, městě, které od Fozu odděluje most Tancredo Neves.
Přejíždění hranice taky nebylo stoprocentní, ale to jsme měli zjistit až o několik hodin později. V autobuse s námi seděly tři Američanky ve věku našich mamin (a víc) a několik místních. Při přejezdu brazilské hranice řidič jenom houknul, jestli se všichni vracíme dnes nazpátek a když jsme to potvrdili, ani nezastavil. Správně by se měla při každém překročení hranice odevzdat propustka; a při opětovném vstupu do země nafasovat nová, ale když je to všechno v rámci jednoho dne, celníci ji prý nevyžadují. Na argentinské celnici vysedáme, necháme si projet zavazadla skenerem a řidič nás už žene zpět do busu. Američanky se sice dožadují razítka do pasu; a my se k nim přidáváme, ale osazenstvo celnice nás máváním rukou odhání jako hmyz a řidič cosi netrpělivě pokříkuje, taže jedem dál.
Potom dojde ke zmatkování na rodoviárii v Pt. Iguazú, kdy nás slečna u okénka „informaciónes turísticos“ přesvědčí, že k národnímu parku jede pouze jeden autobus na který si musíme koupit lístek u ní; což se vzápětí ukáže jako turistická dezinformace, neboť lístek šel koupit i u řidiče a dvakrát levněji. Zato u vstupu do parku nás ohromí prázdno. Malá vstupní budka a jen pár turistů, čekajících u jediné otevředné kasy. Vstup 85 pesos (zhruba 42 reálů), pro jihoameričany za polovic, pro Argentince za čtvrt, pro místní za pakatel a pro místní misionáře za celé 3 pesa. Tedy ještě explicitněji než v Brazílii vám dají najevo, co si o vás myslí, cizinče. Po vstupu do areálu čeká prostranství s různými pavilonky, poskytujícími občerstvení, wc a informace. U posledně jmenovaného zjišťujeme, že pohyb po lesích tu je zadarmo; a kromě dolního (cca 4 km) a horního (cca 1,5 km) turistického okruhu kolem vodopádů a cestě k Ďáblově chřtánu můžem vyrazit i na samostatnou 7 km dlouhou trilhu směrem k pralesnímu močálu. Od vstupu jezdí ke Garganta del Diablo vláček se zastávkou na východisku obou okruhů. K ní se dá dojít i pěšky - po Camiño Verde, chodník přes pralesní močál, což jsme také udělali.
Na spodní okruh už vyrážíme trochu v davu turistů, kteří mezitím přijeli vláčkem, ale dav se záhy rozptýlí. Okruhy jsou totiž o dost delší a variabilnější a člověk si může vybírat, kterou cestou půjde. Také to může být tím, že ráno jsou všichni na brazilské straně kvůli lepšímu světlu na focení; anebo tím, že včera byla neděle. Každopádně, pobyt v „džungli“, kdy nám cestu občas zkříží vodopádek a občas se odkryje pohled na padající masu vody v dálce si rozhodně víc užíváme. Také chodník je tu jiný – není tu betonová cestička vytesaná do srázu, ale lávka z tahokovu zavěšená mezi stromy, takže člověk může sledovat rostliny, zvířata i padající vodu přímo pod nohama.
Okruh nás dovede k řece, odkud jezdí lodička na ostrov Isla de St. Martin, zarostlé skalisko uprostřed řeky. Tam se kromě několika schodů, pěkých vyhlídek na vodopád, bažinatou cestičku a hnízdiště kormoránů setkáme s Vaškem a proklábosíme nějakou půlhodinu. Pak si domluvíme sraz za dvě hodiny u vstupní brány, což se později ukáže jako naprostá utopie. Když slezeme z vrchu ostrova zpět na písečné přístaviště, zjistíme, že je v řece vykolíkována taková pidi ohrádečka na čabrání, kterou s chutí využívám. Po převezení na pevninu (lodička je v ceně vstupu:) dokončíme spodní okruh a už celkem vyfluslí přivítame pauzu na oběd. Opět chce sekundovat nosál; a opět mu nic nedáme.
Na horní okruh vybíháme už trochu svižnějším tempem. Navíc je o dost kratší a neobasahuje žádné schody, zato ale pohled shora na všechny vodopádky, které jsme před chvílí fotili zespodu. Po cestě k vláčku je nám jasné, že na danou hodinu k bráně to už nestíháme, ale usoudíme, že Vašek to nemůže stíhat taky, neboť chtěl absolvovat ještě to, co my a neměl nás kde předběhnout. Vláček nás proveze několik kilometrů pralesem na místo, kde začíná stezka k Ďáblovu chřtánu. Ta je celkem mírumilovná – vede po lávce nad širokou a stále ještě celkem klidou řekou, informuje nás o místní fauně a flóře a vůbec člověka tak příjemně, odpoledně ukolébá, dokud nezačne největší mazec! Nejdřív to vypadá jakože malá díra v poklidném proudu, ale za chvíli hledíte do hloubky zamžené rozstřikujícími se kapičkami s trávou vlacící ve větru a dvěma pásy duhy. Zážitek je umocněný tím, že nebyl naservírován hned, ale člověk se k němu musel za celý den prostě doťápat, takže má lepší pocit, že si ho zasloužil. Dokonce mě donutil k natočení na video, které ale zpětně vypadá jako směšná karikatura.
Zpátky už se spíš ploužíme proti odpolednímu slunci za celý den unavení, ale spokojení. Na nástupišti potkáme Vaška, který vysedá z vláčku co právě přijel; a tak s ním absolvujem cestu ještě jednou. Vašek se ukáže jako zodpovědnější než my, neboť na určenou hodinu dole byl, a když my jsme tam nebyli, jel zpátky nahoru.
Zpátky v Puerto Iguazú zjišťujeme, že zajít na pivo už asi nestíháme, protože poslední autobus do Brazílie jede za hodinu. Takže měníme plán směrem k zakoupení piva v sámošce a posezení na lavičce. Ondrovi se stane věc, která se mu už hrozně moc let nestala a spustí se mu krev z nosu. Díky pivu si necháme ujet autobus v půl sedmé, což nás zachraňuje. Po půlhodince příjemného klábosení totiž naskakujem na poslední bus směr Brazílie a jedou s námi i Američanky z rána. V autobuse si nesednem, neboť je plný Paraguayců pašujících z Argentiny na sedadlech bedny potravin a bůhvíjakého jiného kontrabandu. Na hranici začnou problémy ne kvůli nim, ale kvůli nám a chybějícím razítkům v pasech. Celníci umí pouze španělsky, Američanky jen anglicky a Ondra se místo vysvětlování potýká s krvavým nosem, takže se slova ujmu já. Je dost ovlivněné pivem po horkém dni, tudíž nepříliš obratnou španělštinou podpořenou mohutnou gestikulací a citoslovcemi začnu hustit, jak ti lajdáci na druhé straně ráno všechny odmítli orazítkovat. Celník kouká mírně znechuceně a mírně nechápavě, ale při pohledu na nesourodou skupinu s totožným problémem a moji sugestivní performanci nás nakonec všechny nechá jít. Tedy, zas jsem se to jednou předvedla. Později si však říkám: ale co, účel světí prostředky. Paraguayci mezitím otvírají v autobusu plechovky s pivem na oslavu úsěšného přejezdu; ti aktivnější se snaží artikly rovnou prodávat spolucestujícím. Dokonce nás pustí i na sedadlo, čímani.
Žádné komentáře:
Okomentovat