Jak pokračovala cesta do Iguacu. Masy vody a masy turistů. O dvojích cenách, dvojím zpoplatnění pohybu po lese a setkání s krajanem. Večer podnikáme další pokus o dobytí trojmezí, tentokrát poučenější. A na závěr jedna indiánská legenda.
V neděli jsme hned po ránu vyrazili k cíli, kvůli kterému jsme sem přijeli. Vstali jsme celkem brzo a po snídani na terase skládající se z kafe, buchty a melounu mazali na autobusovou zastávku směr Parque National do Iguaçu. Zastávku jsme celkem v pohodě našli v centru města, hned naproti turistickým informacím, asi dva bloky od hostelu. Autobus taky nebylo těžké poznat – měl na sobě nápis Parque National a číslo T206.
Po příjezdu ke vstupní bráně čekal ovšem mazec. Nevím, jak jsem si to tady představovala, ale asi jinak. Spousty turistických autobusů, nespočetně organizovaných výprav a fronta až do nevidím. Po jejím vystání (které nebylo až tak dlouhé, naštěstí) a zakoupení vstupenky nás hromada naháněčů žene k turniketu do druhé fronty. Vstupné oproti průvodci celkem výrazně podražilo a slevy pro studenty nevedou (ne, že bychom se o ně chtěli jakkoliv pokoušet), ovšem praktiku, kterou používala Praha v devadesátých letech vůči záplavám Němců nejenže drží, nýbrž se k ní i hrdě hlásí. Nemají tu jen dvojí ceny, ale hned čtvery: vlezné je R$37, pro jihoameričany 30% sleva, pro Brazilce za polovic a pro místní za pakatel. Průchod turniketem je realizován tak, že naháněč-dirigovač vám vezme lístek a strčí ho za vás do turniketu (abyste to náhodou nepokazili), což vás opravňuje vystát si ještě jednu frontu; a to na autobus, který jezdí od vstupu do parku k vodopádům.
Průjezd džunglí na otevřené horní palubě je celkem fajn, i když bych přivítala i možnost kousek se projít. Jak jsme pochopili, autobus během cesty dvakrát zastaví a na každé ze zastávek je trilha – možnost tůry; o které po návštěvě vodopádů dost vážně uvažujeme. Zatím ale vylézáme společně s davem z autobusu před hotelem De Cataratas, růžovou budovou, která na první pohled vypadá jako obří dort a na druhý jako přestavěný barokní zámeček z koloniální doby. Na násup prohlídkové trasy vybíráme tu cestu, na kterou se žene míň lidí, i když za chvíli to bude stejně jedno. Čeká nás plošina s výhledem na terénní zlom s mohutným vodopádem a spoustu kaskád kolem. Jako hustý. Dole pod vodopádem jezdí lidi na raftech a jejich ječení doléhá až sem; nahoře zase občas přeletí vyhlídkový vrtulník, ale v té chvíli ani jedno příliš nevnímáme, protože vodopád je nášup; a pro nepřipraveného člověka obzvlášť. Uděláme pár fotek, ale pak unikáme před návalem turistů do džungle po malém, nenápadném dřevěném chodníčku. Je tu klid a šero. Džungle - no, řekněme spíš místní lesní společenství - ve mně stále ještě budí nadšení, takže zuřivě fotím rostliny a zvířata. Cestou potkáme jen pár turistů a jednoho hlídače, který se ptá jestli jsme náhodou nezabloudili. Bohužel, chodník není příliš dlouhý. Na konci je něco jako malé lanové centrum a boulderová stěna, což nás nezaujme tolik, jak varan plazící se po pískem vysypaném prostranství. Po nadšeném prohánění a lovení varana s foťákem se vracíme zpět do civilizace, tedy na hlavní prohlídkovou trasu obleženou houfem turistů.
Z prohlídky, která trvá hlavně díky pomalému tempu chůze tak dvě hoďky (abych to upřesnila, neměří víc než 2 km) mám kromě zážitku z pohledu na valící se masy vody několik postřehů:
- nejhorší jsou organizované výpravy s růžovými deštníky.
- jen o trošičku lepší jsou malé holčičky s růžovými mašlemi, fotící se co 10 metrů uprostřed stezky.
- turistická pasáž namísto jízdy autobusem před příchodem k vodopádům by nebyla příjemná, nýbrž nutná. Vyeliminovala by všechny postarší dámy s podpatky a pupkáče v havajankách, takže normální turista by se mohl aspoň nadechnout.
- všichni se všude hrozně dlouho fotí.
Ne, že my bychom se teda nefotili, ale jestli jsme to někdy protahovali, tak jenom proto, že Ondra po roce a něco vytáhl objektiv a neměl s ním ještě ten správný grif. Stezka vedla po úbočí srázu a pomalu sestupovala dolů k řece. Mimo jiné tak postupně odkrývala zákoutí vodopádu, o kterých jsme na první pohled neměli ani tušení, takže přírodní úkaz se zdál být stále větší a větší, až se člověk na konci trasy, na lávce vedoucí přímo pod něho mohl nechat masami vody úplně zahltit.
Nebo aspoň pošlíchat. Po cestě byli celkem častí prodavači pláštěnek, ale ty jsme zarytě odmítali, nejen pro umocnění zážitku. No, nakonec jsme vyměkli a oblíkli se aspoň do bund. Po momentech závratě čekala cesta po schodech zpět k silnici, odkud odjížděly autobusy polykající masy lidí. My jsme se předtím ještě na lavičce v parku občerstvili (z vlastních zásob), přičemž nás začal snaživě atakovat loudící nosál vrhající se nacvičeným pohybem po batohu s jídlem. Tudíž byl oběd ještě oddálen o fotografické intermezzo, ale nosálovi jsme za snaživé pózování nic nedali. Už tak byl prohnilý a lidmi zkažený až-až. U stánku s turistickými informacemi jsme se pokusili zjistit, jak fungují ony trilhy a zda by se na ně dalo jít i jinak než v rámci organizovaného „great adventure“ s průvodcem. Prý nedalo. Samozřejmě, že jako správní Češi vystupujeme z autobusu o zastávku dřív - u nástupu na trilhu a snažíme se na totéž zeptat hlídačky chodníků a jestli-by-třeba-aspoň-kousíček....ale ne. Prostě za vstup do lesa se tu platí a za chození po lese ještě jednou a trojnásob. Což si z pochopitelných důvodů necháváme ujít. Stejně jako ptačí rezervaci, která se nachází u východu z parku. Ne že bychom ji rádi neviděli, řekli jsme si, že když bude do pěti fufňů, tak do toho jdem. Ovšem, to bychom museli čtyři pětiny našeho já nechat před bránou, aby to vycházelo. Nebo být Brazilci.
V autobuse zpět do města se dáváme do řeči s baťůžkářem Vaškem z Prahy. Poznal nás podle nápisu SK Žabovřesky Brno na mých rejoicech. Řeč to není dlouhá, protože Vašek vystupuje v půlce cesty směr Argentina, ale zítra má namířeno tam, kam my, tedy na argentinskou stranu vodopádů. Ve městě se rozhodujeme co dál a opět padá návrh na pokus o dobytí trojmezí. Tentokrát ovšem zbaběle počkáme na domorodci určené zastávce na autobus, který po nějaké době čekání skutečně přijede.
Na trojmezí – Marco das Três Fronteiras - vidíme kromě dvou řek a tří států hraniční kámen v brazilských barvách, stánky s upomínkovými předměty a hodně obskurní věc zvanou Espaco das Américas. Po zevrubném prozkoumání zjišťujeme, že se jedná o jakési auditorium postavené na cihelné baště a vystrčené nad řeku. Přístup je padacím mostem. Po slezení pod most zjišťujeme, že kamenná bašta je plná železobetonového nosného systému, no sranda.
Zpátky jdeme po kratší diskusi pěšky, což podpoří mojí touhu po fyzickém vyžití a Ondrovu nedoléčenou rýmičku. V kempu už celkem uchození a přesluníčkovaní spíme, sotva přijdem a zaženeme nejnutnější hlad.
Vody Iguaçu plynuly pomalu, bez peřejí, bez vodopádů. U řeky žili indiáni kmene Guaraní, kteří uctívali boha Tupã a jeho syna M´Boie, jenž žil v podobě velkého hada v řece Iguaçu. Jemu bývaly obětovány nejkrásnější panny kmene. Jednoho dne měla být obětována dívka Naipi, ale její milý, válečník Tarobá se ji pokusil zachránit a uniknout s ní na kánoi po proudu řeky. Svým jednáním urazil M´Boi a ten, vynořiv se coby ohromný had z vody svou čelistí vykousl kráter a stvořil tak obrovský vodopád. Naipi se proměnila v kámen, odsouzena k tomu, aby ji na věčné časy šlehaly proudy vodopádu zvaného od té doby Ďáblovo hrdlo. Tarobá byl proměněn v palmu a na věky hledí na svou milou. Alespoň tak praví legenda.
Žádné komentáře:
Okomentovat