O nedávné cestě do Foz do Iguaçu. Never-ending story o měřítkách na brazilských mapách a o pivu k večeři. Poflakujem se po turistickém městě, které na to vlastně vůbec nevypadá.
Poslední říjnový pátek vyrážíme s Ondrou v 19:35 směr Foz do Iguaçu. Cílem víkendu je prozkoumat jedno z nejturističtějších míst Brazílie. Cesta sice pár hodin trvá, ale zase jí můžeme podstatnou část prospat. Ještě než ke spaní stihne dojít, zastavujem a jako jedni z prvních (po policajtech a hasičích) přijíždíme k bouračce na mostku u vesnice kdesi v kopcích. Jelikož síť silnic je tu jiná než v Čechách, slovo objížďka nepřichází v úvahu a nezbývá, než počkat tak hoďku a půl. Ve výsledku má bus zpoždění 3 hodiny, takže ve Fozu jsme něco po poledni. Během cesty mě potěšila ranní zastávka na kafe a pišingr u motorestu. Na místní rodoviárii vypadají, že jsou na turisty připraveni – dostáváme mapku, kde je vše potřebné: centrum města, cesta do Argentiny, do Paraguaye, k vodopádům; a poloha tří kempů. Máme s sebou totiž stan, aby nás nocování vycházelo co nejlevněji.
Město Foz do Iguaçu leží ve státě Paraná, na trojmezí Brazílie, Argentiny a Paraguaye; a turistické centrum z něho dělají právě nedaleké vodopády na řece Iguaçu. V průvodci i různých cestopisech je popisovali velmi entusiasticky. Prý i česko - slovenské cestovky pojímají okruh „to nejlepší z Brazílie“ jako Rio de Janeiro – Salvador de Bahía a právě Foz. Jednoduše - podle všeho a všech - nářez, takže jsme se nechali také zlákat. Tento víkend k tomu byl víc než příhodný, neboť v úterý je státní svátek, což znamená ve výsledku 4 dny volna.
Do kempu Paudimar (vybrali jsme si ten nejvíc v centru) dorážíme celkem v pohodě, i když už značně hladoví. Je to vlastně hostel uprostřed městské zástavby, který má vedle sebe miniaturní loučku na které se dají stavět stany. Cena za noc R$15, v ceně snídaně, k dispozici kuchyňka, teplá sprcha a internet. Po ubytování zavrhujeme nápad na cestu do Paraguaye a uděláme si radši prohlídku centra. Není na něm nic zvláštního – pravoúhlá síť, naproti kostela parčík, v parčíku budka (spíš budova) s turistinfo, pod parčíkem pořádná křižovatka a z boku parčíku rušná silnice. Dále jedna hlavní městská třída s obchody a odpočívadly, ostatní ulice celkem nezajímavé, občas hotely, jazykové školy, motlitebny různých křesťanských sekt, nebo lancheríe - tedy fast food a lahváč do termoobalu k plastovému stolku.
Po projití města a záchraně před mou smrtí hladem v jedné pastelerii Ondru napadá, že bychom dnes mohli dojít na trojmezí Argentiny, Brazílie a Paraguaye. Tři země od sebe dělí řeky Iguaçu a Paraná. Z mapy to vypadá nedaleko, tak tedy do toho! Správnou výpadovku najdeme rychle, je buržoustsky široká, ačkoli podle mapy nevede - kromě trojmezí - nikam. Zpočátku ji lemují domy, lancheríe, pousady, borracharíe, občas nějaká ta škola nebo honosnější sídlo, občas něčí zahrádka nebo banánová plantáž. Ovšem domy přecházejí v domky, zahrádky a plantáže jsou stále častější, život přestává být jakože orientovaný na turistický ruch a přenáší se po vesnickém vzoru na ulici. Častější jsou lancheríe pro místní a hrající si děti, popřípadě pobíhající psi. Jdeme už takhle dobrou hodinu, cesta je prašná, sluníčko připaluje a podle mapy jsme sotva v půlce. Ačkoli oba dobře víme, že měřítka tu místním kartografům moc neříkají, příliš nás to neuklidňuje. Může to být už za rohem, ale klidně i třikrát tolik, než říká mapa. Okolo šesté, ponejvíc ze strachu nad nadcházející tmou, vyhlašujeme potupnou kapitulaci a přecházíme silnici na autobusovou zastávku směrem do města. Ani nemusíme čekat dlouho.
Večer se stavujeme do lancheríe na pivo. V jiné lancheríi přes ulici hraje neúnavná afrobrazilská kapela s bubínky, saxofonem a ukulele (zřejmě), k nám se nese volume tak akorát. Nejdřív jak gringové nepochopíme, že k self-servicu patří i donést si z nitra podniku na ulici stůl a židličky, takže si sedáme k jedinému volnému a bohužel, neuklizenému. Potom trošku nazlobíme obsluhu, když si přejeme ho utřít; a později tím, že si to po nějaké době, během které se nic neděje vyřešíme sami odnesením použitého nádobí na barpult. První pivo mi moc nechutná. Piva jsou tu obecně servírována příliš studené a vůbec, nemají žádnou chuť. Podávají se v lahvi 0,6l v termoobalu, kterou hosté rozlévají coby víno do vlastních skleniček, které ale nejvíc ze všeho připomínají staré dobré hořčicovky. Ondra má chuť ještě na další, tak OK. Do toho už se celkem vpiju a ke konci mám pocit, že ještě jedno by se sneslo. Ondra s nedoléčenou rýmou pro něho sice už tak nehoruje, ale OK. Čtvrté pivo už máme jako zákusek, a máme ho proto, že tu je akce 3+1 zdarma. Dojem z večera tak zkazí pouze personál, který chce zavírat už v 8, a tak nás bez varování přijde vypakovat, stejně jako další opozdilce u stolku za rohem. My ale na rozdíl od nich ještě nemáme dopito, což obsluha vyřeší lakonickým přelitím piva do kelímku a uklizenímn stolu i židlí. Inu, jiný kraj, jiný mrav.
Žádné komentáře:
Okomentovat