O cestě parkem „do Rio do Boi“ a citronech, které vypadají jako pomeranče. O utrpení pro goratex a také pastvě nejen pro oči.
V praxi to znamenalo 5:15 starého času. Nebýt toho, že Ondra udělal takhle nad ránem několik opravdu pěkných fotek, bylo by to vstávání pro vrahy. Takhle to bylo pro akční fotografy. Na stan už sice nebubnoval déšť, ale brzo zase začal. Sbalili jsme se, došli kilák a něco dolů po cestě k dodávce, kde nás čekaly průvodkyně Sabrina a Manuela.
Národní park, kam jsme se chystali byl prý dlouhou dobu z důvodu opakovaných nehod zavřený a nyní se do něho může jen když je hezky a jenom s průvodcem. Hezky zrovna nebylo, takže jsme byly dost zklamaní. Průvodkyně nám nabídly alternativní trasu, k jejímuž startu jsme záhy vyrazili. Cesta opět vedla spíše necestou a tak není divu, že řidič asi 3 km před cílem píchl. Ale slabá půlhoďka válení se otrlejších jedinců v blátě problém vyřešila a za chvíli jsme byli on the road again.
Kamenitá cesta na úrovni polňačky končila u vstupu do národního parku Parc do Rio do Boi. Normálně domeček, závora a dále bez průvodce ani ranu. V domečku seděl týpek, kterému jsme odevzdali papír s vypsanými jmény, adresami, čísly pasů; a ještě se mu k tomu po jednom legitimovali. Asi musí mít přehled o každé potenciálně utopené myši, říkali jsme si. Po vykonání procedury jsme konečně uplatnili systém přelití nutného minima věcí do jednoho z batohů a vyrazili svińským krokem do džungle. Průvodkyně nás nešetřila. Žádný čas na okolkování, flákání se a focení všeho možného jako včera při procházce, hezky rychle déšt nedéšť, bláto nebláto. Tady se ukázala druhá tvář Trilheiros do Sul. Ačkoliv se nám včera jevili jako mastňáci, nyní poctivě ťápali v pláštěnkách, nestěžovali si a vypadali, že jim tempo nikterak nevadí.
V pralese jsme minuli pár kamenných zídek – prý zbytků po lidech, kteří tu kdysi žili, dokud je opakované katastrofy spojené s přívalovými dešti a ztrátami na životech nedonutily místo opustit a usadit se jinde. Fotila jsem jen trochu, i když by – přestože nejsem botanik - rozhodně bylo co. Nejvíc mě zaujaly takové divné pomeranče, co tu rostly na stromech, naši společníci ale tvrdili, že jsou to bergamotové citrony, které se jako pomeranče pouze tváří. Neveřila jsem a jeden jsem snědla. Bylo to kyselý, až mi to poleptalo sklovinu na zubech, ale barva šlupky můj mozek odmítala přesvědčit o tom, že to je citrón. Tak jsem to snědla celý a šlupky nechala na stezce.
Přeskočili jsme ještě pár potůčků a pak začali sestupovat do kaňonu. Došel mi důvod našeho spěchu – trasa po které jdeme přece jenom není alternativní; a ta původní měla dle propočtů trvat 6 – 8 hodin. Asi bylo slečnám průvodkyním líto, že bychom vážili takovou cestu téměř zbytečně, a tak přimhouřily oko a velkoryse krápání shora ignorovaly.Vzhledem k tomu, že park se otvírá v 9 ráno a zavírá v 5 večer; a že my jsme vyrazili o půl jedenácté jsme asi měli co dělat.
K řece jsme spíš sešupli než slezli. Hučela si kaňonem a hromada kamení na břehu dávala tušit, že teď se tempo postupu trochu zpomalí a náročnost zvýší. Okolní skály se se pomalu zvedaly a začínaly se přibližovat. To pravé „překvápko“ ovšem nastalo, když řeka udělala meandr a bylo nutné přejít na druhou stranu. Čekala jsem hromadné sezouvání, ale houby! Průvodkyně prostě skočila doprostřed řeky a podávala nám ruku, abychom udělali řetěz a nikoho neodnesl proud. Nechtělo se nám do toho, ale nakonec se nedalo nic dělat a s lítostí v srdci jsem sledovala, jak moje ještě celkem zánovní pohorky odolávají a udržují moje nožky v suchu, ačkoliv voda sahá již po půlku šněrování. Takový barbarský přístup k botám! Vědět to, vezmu si sandály. Ondra vedle nadával také jako špaček a po probrodění vyléval vodu z pohorek, ale to jsme netušili že než dorazíme do cíle, budem brodit ještě tak bezmála desetkrát. I když, kolem a kolem vzato, ono už to bylo jedno...
Z řeky se mezitím stal opravdový kaňon a kromě morén a meandrů nás trasa počastovala také několikerým pohledem na vodopády padající ze skalních zlomů. Vzdálenější horizont se ztrácel v mlze a závoji mžení. Na zemi jsme nacházeli různé poklady, které jsme si částečně odnesli i domů a nyní leží v misce od kytek. I přes své omezené mineralogické znalosti bych si troufla určit všechny druhy křemenů (hlavně ametysty a růženíny), pecky neurčitého obsahu, prokreslené achátky a jaspisy.
Na konci pochodu byl vodopád, tedy spíš vodopádek ze kterého byly jen kapičky a výhled na konec kaňonu ztrácející se v mlze. Poobědvali jsme skromně (nějako selhaly propočty jídla vzhledem k náročnosti trasy) a vydali se zpět. Zhruba o půl páté jsme byli u závory, mokří jako myši, celkem vyfluslí, ale spokojení. Nakonec celodenní cesta kaňonem a pralesem je můj největší dosavadní přírodní zážitek z Brazílie.
Po převleční do suchého svět opět o něco zkrásněl; a to jsme nevěděli, že nás čeká ještě jedno překvápko: zastávka u místního statku po cestě do civilizace a v něm nachystaná „svačinka“. Jídlo! Kafe! Pokrmy, které byly na švédském stole naservírované se tvářily jako by právě opustily troubu přítomné selky a ničemu známému se nepodobaly – např. pizza s čočkou nahoře, nebo slané kapsy s nedefinovatelnou luštěninovou náplní a další dobroty. Akorát buchty byly jako v Česku. K pití se podávala šťáva z cukrové třtiny a džus z acaí. Musím přiznat, že než jsem se do toho všeho pustila, zamířily moje kroky třikrát za sebou k termosce s kávou, neboť zima, únava a spánkový deficit začaly pracovat. Možná i kofeinový deficit. Každopádně, po skončení hostiny se nám na cestu domů odcházelo vesele; a tři hodiny utekly jakoby nic. V autě jsem viděla Shreka III; poslední šok dnešního dne byli malí oslodraci. Příjemná tečka za příjemným dnem bylo, že řidič byl původem z Novo Hamburgo, takže žádné štrachání autobusy a odvoz až k domu. Po vyklopení smradlavých a durch mokrých koulí z baťohu už nezbylo, než sebou prásknout zaslouženě do peřin.
Pro zvědavce, kteří by chtěli vidět jak to v národním parku Aparados da Serra, v kaňonu Itaimbezinho a v lese kolem něho vypadá připojuju následující odkaz: http://chalda.yc.cz/foto/brazil/canyonItaimbezinho/thumb.html
Botanikům připomínám, že se stále rozšiřuje a bude rozšiřovat sbírka městských i lesních květin tady: http://chalda.yc.cz/foto/brazil/portoAlegreVercaKyticky/thumb.html
Žádné komentáře:
Okomentovat