Práce šlechtí. Telefonovací mánie v zemi, kde minuta hovoru stojí 12 Kč. Pokus o rozkódovaní formální řeči. Chci vás vidět do zítřka = zaujal(a) jste mě. Ještě určitě napíšu = už o mě neuslyšíte. Devět řemesel, desátá bída. Zatím zkouším dvě, nepočítaje nesmělé pokusy o grafický design a podnikání na dálku v Čechách. O dobrém pocitu, kterého se člověk ale nenají.
Po víkendu stráveném ve Fozu začal pomalu ubíhat můj čtvrtý týden v Brazílii. Po chodnících již chodím pouze s občasným škobrtáním a silnice častěji přecházím než přebíhám. Přestávám mít problémy porozumět portugalským nápisum a pro konverzaci jsem se naučila pár obratů typu „tá bom“, které vytáhnu z rukávu vždy, když mám pocit že začínám vypadat mimo mísu.
Zkrátka nastal čas, konečně už si najít práci.
Záměr to byl sice bohulibý, ale realizace se ukázala těžší, než by být – podel všeho – měla. Zásadní problémy jsou v podstatě dva: portugalština a telefon. Ve spojení s absencí jakékolv jiné, než telefonické komunikace.
Pokusila jsem se nejen vlastními silami, ale zasekla jsem drápky a zkontaktovala známé, pozdějí známé známých a tak dál. Všichni – i ti co mě vlastně vůbec neznali – se ukázali být nečekaně ochotní. Minimálně si všichni vyžádali moje CV a portfolio (jak jsem později zjistila, tak ho i někomu podstrčili) a kdosi mi dal odkaz na univerzitní, tedy zaheslované stránky s inzeráty. Týpek, který nás jednou týdně učí portugalštinu, přepsal můj motivační dopis do profesionální podoby a anabáze mohla začít.
První pokus byl poznamenán mojí nekontrolovatelnou trémou. S pocitem vlastní nepatřičnosti jsem chvíli kroužila kolem přízemního baráku z červených cihel, betonovým balkonem nad vstupem a nerezovou cedulí „Huyer architects“. Vypadalo to jak zrekonstruovaná dílna a dost se mi to líbilo. Uvažovala jsem, jak by bylo supr tady pracovat a potom jsem roztřesenou rukou zmáčkla zvonek a čekala co bude. Přišla přátelsky vypadající sekretářka, což mě uklidnilo; a tak jsem na ni vychrlila, že jdu na ten inzerát. Nastala krizová chvíle, když ji nedocvaklo na který inzerát. Naštěstí netrvala dlouho.
„Jo, ten“ potřásla hlavou „tak ten už je dávno passé“. Zřejmě nechtěla, abych domů s prázdnou a tak mi strčila vizitku své kamarádky, která dělá interiéry. Pak k tomu začla povídat ještě něco, čemu jsem nerozuměla. Ale pokývala jsem hlavou, že jo, že děkuju.
Mezitím mě napadlo, že jsem Keníkovi a Janince do Česka ještě stále neposlala obrázky na téma „rekonstrukce bytu“, přestože je mám už bezmála hotové, tak jsem se pokárala za příkladné lajdáctví a nějakou dobu se soustředila na nápravu. Neblahé důsledky bojů na více frontách.
V neděli, dva dny poté jsme se povalovali na zahradě u bazénu, neboť nás Ondrův náhodný známý Rafael pozval na oslavu svých narozenin. Celé se to dalo charakterizovat jako jednoduše válecí. Ke konci dne jsem si všimla nevyzvednutého hovoru z neznámého čísla. Zavolala jsem nazpět a dozvěděla se, že na druhém konci drátu je jistá Flavia, která dostala můj životopis a potřebuje asi měsíc pomáhat s výkresy v Autocadu. Řekla jsem, že není problém a dala jí svůj mejl. Napsala hned druhý den, domluvila si se mnou schůzku a všechno vypadalo dost nadějně. Ovšem, zapomněla jsem na shora zmíněný detail, že Brazilci nepíšou, nemejlují, ale zásadně řeší vše po telefonu; a to co nevyřeší po telefonu pro ně neexistuje. Takže jsem měla ještě ten den k polednímu telefon, aniž bych tušila kdo to je, odkud to je, kvůli čemu to je...jenom mi ten týpek asi čtyřikrát zopakoval, že je architekt a že by se mnou chtěl spolupracovat. Tomu jedinému jsem rozuměla od začátku a asi po čtvrté mu tudíž zopakovala, že OK a jestli si nemůžem domluvit nějaké podrobnosti. Trochu znechuceně mi to položil a na závěr utrousil, ať si nedělám s protugalštinou hlavu, že napíše mail.
Samozřejmě, že nenapsal. Od tohoto momentu jsem si začala zvykat, že jakýkoli telefonát, který je přesunut k písemné korespondenci znamená, že věc je uzavřená. Dostala jsem neblahé tušení, jestli to nebyl Flaviin šéf, ale nechápu proč by volal, když mě měl nazítří vidět osobně. A hlavně: proč se mi nepředstavil. Flavia se ze schůzky vykroutila – prý kdesi cosi, našla někoho jiného a další třesky plesky. Po dvou dnech a další neúspěšné schůzce na inzerát (přesně řečeno, skončila tak, že si se mnou se zaujetím popovídali, vyžádali si mé CV a slíbili, že se mi ozvou mailem) jsem si dodala kuráž a týpkovi zavolala. Prý má asi špatný email, neboť mi od něho nic nedošlo. Zněl udiveně, konečně přiznal Flaviu a brumlavou řeč zakončil podiven, že mu tentokrát rozumím bez problémů. Odpověděla jsem, že jsem předtím byla na ulici a tudíž ho neslyšela. Pro sebe jsem si ale říkala, jak mohl podle plynulosti řeči do telefonu posoudit mojí schopnost šrafovat výkresy v Autocadu, zvlášť v případě, kdy bych pracovala s Flavií, která umí bez problémů anglicky. Potom jsem to položila. Kretén jeden nabubřelý.
Následovalo kratší intermezzo s vizitkami pro Ondrovu sestru Báru, díky kterým jsem další etapu strávila prací s nejistým výsledkem, což je od hledání práce s nejistým výsledkem jistý posun. Potom jsem vyřídila ještě jeden telefonát, kupodivu jsem rozuměla a odpovídala bez problémů, ale bohužel, opět byl uzavřen na žádost o poslaní CV mailem.
Pomalu jsem toho začínala mít dost; a tak jsem se rozhodla vyzkoušet překladatelské agentury o kterých mluvil Vašek. Google jich znal nepřeberně a s potěšením jsem zjistila, že téměř každá má na webových stránkách odkaz „spolupráce“. Vybrala jsem si čtyři první a začla vyplňovat dotazníky. Co umíte za jazyky? To nebylo těžké. Nejvyšší dosažené vzdělání? OK. Zarazila jsem se, že titul Ing. arch je asi zajímat nebude, ale co už. Pak jsem se vrátila k první otázce, a něco odmazala. Pak jsem toho odmazala víc. Pak jsem si řekla, že překládat z angličtina a francouzštiny do češtiny umí každej druhej; a tak jsem zase něco připsala. Pak jsem se zamyslela nad tím, že portugalsky ještě tolik nevládnu, ačkoliv již zvládám sama si koupit rohlíky, jízdenku na autobus a přečíst všechny dostupné sešity obrázkového komixu Turma de Mônica. Pak jsem si řekla, že se aspoň budu víc snažit, a navíc znám člověka, který zná člověka...no prostě že bych zařídila, aby to bylo profi, kdyby k tomu mělo dojít. Dobrá, stručné CV? Tak tady to stálo za rekonstrukci. Odmazala jsem detaily svých pracovních zkušeností, takže zůstal jenom velmi krátký odstaveček. To mě donutilo k návratu do minulosti a přiznání anglického gymnázia, státnice z angličtiny a ještě toho, že jsem roku raz-dva (2001-2002) učila děti anglicky. Trošku chudé. Další odsatvec to vynahradil: na které obory se specializujete? Tak tím bych snad mohla vysvětlit svou pravou podstatu a hubenou minulou položku...odbornost se určitě bude cenit. Používáte Trados? NE, to vadí? Kouknu a vidím, ne? Zvlášť když by člověk měl být placen od výkonu. Výkonnost a finanční požadavky jsem přepsala podle toho, co mi poradila Gerta, a bylo hotovo. Tramtarará, jsem já to holka šikovná! Teď už jen poslat a počkat.
Výsledek až tak moc podle mých představ nebyl. Ve třech ze čtyř případů mi zdvořile odpověděli, že dají vědět, až mě budou moci upotřebit a ve čtvrtém se mě přeptali ještě jednou na výkonnost a finanční požadavky. Opět jsem tvrdošíjně přepsala profi-look údaje od Gerty a paní mi dala na vědomí, že mám jít někam. Asi jsem chtěla moc. Asi jsem neměla vypadat profi, ale držet se standartu, na který jsem (stejně jako spousta bývalých spolužáků) zvyklá ze zaměstnávání v architektonických kancelářích: 100/hod na fakturu. Mimochodem, na brazilské poměry by to vůbec nebylo špatné.
Na dotaz z publika, proč v poslední době i přes soustavnou nezaměstnanost váznou příspěvky na blog, mám jedinou odpověď: Městské zásahy Brno 2011. Strávily jsme na tom plus mínus minulé dva týdny. „My“ mám na mysli my holky co spolu kamarádíme; a mimoto se snažíme rozjet malé podnikání v oblasti projekce čehokoliv, malých staveb obzvlášť. Prozatím ve zkušebním režimu. Padesát procent času na projektu zabrala práce, padesát procent komunikace mezi Brazílií, Prahou a Ruskem. Můžeme mít pro tuto chvíli alespoň dobrý pocit, jakkoliv se ho člověk nenají.
Žádné komentáře:
Okomentovat