Vánoce, vánoce přicházejí. Noticka k výletu do Gramada a povšechné představy o „té pravé“ vánoční atmosféře. Off topic úvaha o globálním obchodu s vánocemi...Ježíšek byl přece jen jeden! Plastová mánie a setkání s Papa Noelem, který se jako první nebál podívat pravdě do očí a vyměnit kožich za bermudy. A nakonec úvaha nad tím, co zvěstuje hvězda na nebi; a proč je tu rudá a pěticípá.
Nebýt výletu do Gramada, ani bych si to neuvědomila...ale něco na tom asi bude. Blíží se vánoce! Když nad tím tak zpětně přemýšlím, tak jsem se na vánoce na jižní polokouli hrozně těšila. Vždycky jsem byla zvědavá jaké to asi může být, slavit je v létě; no a hlavně jsem se těšila na novoroční přípitek někde uprostřed liduprázdné pláže s bílým pískem.
Ta pláž možná není až tak nereálná (zvláť když už mám ty plavky), ale kromě ní jsou veškeré další vánoční přípravy tak trochu karikatura.
Začnu již zmíněným výletem do Gramada. Odehrál se během druhého listopadového víkendu a předcházela mu sobotní účast na Festa das Rosas v Sapiranze. O té se nebudu nijak dlouze rozepisovat, protože vše důkladně popsal na svém blogu už Ondra. Snad jen připojím osobní poznámku, že v Sapirnze na festě jsme natrefili na stánek propagující kurzy tkaní pro veřejnost. Tam se mi podařilo ukořistit několik fotek, které může zvědavý čtenář (zdravím do Chvalče) najít zde.
Do Gramada nás odvezl Rafael (ale o tom všem se taky můžete dočíst u Ondry), takže checht, protivnému dezinformátorovi z Citralu byla jeho upřímná snaha o mystifikaci nanic. Gramado je německy vypiglované, nazdobené, ale pro mě taky trošku směšné. Snaha tvůrců se, pravda, až tak neminula účinkem, když chtěli vybudovat alpské město uprostřed německy zkolnizovaného fláku jižní Ameriky. Vzhledem k tomu, že jsem v Alpách nějakou dobu pobývala, můžu zodpovědně prohlásit, že ano, jistý esprit to mělo, a to včetně všudypřítomných rudých vlaječek. Kromě toho je ale Gramado pro Evropana městem paradoxů. „Alpskému espritu“ odpovídají i ceny, takže město žije tím, že sem bohatí Brazilci jezdí jednou za rok dívat se na sníh a cítit se luxusně. ...a našinec si říká: to jsem jezdila přes půlku zeměkoule proto, abych viděla pár hrázděných napodobenin? Anebo dokonce sníh, když toho mokrého bílého svinstva máme plnou republiku? Pravda je, že když už tady na tom rozjeli kariéru, tak sníh a zimní atmoséra evropských vánoc prostě budou. I v létě.
Brazilská logika slavení vánoc mi prostě někdy nedochází. Mám pocit, že stále ještě nevědí, co si počít se všemi těmi obskurními importy ze severní polokoule. I když je to vlastně paradoxní, neboť tu mají palmy, vodopády, písek...a vůbec všechny ty věci, které by člověk v Betlémě u Jeruzaléma čekal taky: skály, zurčící voda, stádo ovcí, palmy a středomořské sukulenty. Po sněhu ani památky.
Problém bude asi v tom, že cesta z Palestiny do Brazílie nevedla diretissimou. Jen si vezměte, jak se v českých krajích všeho chopila lidová tvořivost, která jesličky šmrncla sněhem s rampouchy a Ježíška obdarovala kožíškem. Na cestě do Ameriky se k tomu zase přidala anglosaská tradice Santa Clause, která má svůj prapůvod u norských skřítků Nisseů. Jelikože Nisse žije na Severním pólu, byly závěje sněhu, sob Rudolf a betálný vlčí kožich neoddiskutovatelnou součástí. V Americe se toho celého chopila Coca Cola, přebarvila Santu na červeno a následně rozdistribuovala do celého světa. Tudíž i v katolické Brazílii, kde by ještě měli mít někde schované ty pravé betlémy s palmama z koloniálních dob v lepším případě potkáte zasněžené jesličky a v horším po uši zachumlaného rudého Santu sledujícího holky v minisukních na ulici pod sebou.
V Gramadu tomu není jinak. Venku je - trochu deštivé, ale přesto – pozdní jaro, ale na ulicích běžně potkáte sněhuláky, Santu na saních, zasněžené stromečky a sem tam dokonce i nějaký ten betlém. Nejvíc na tom všem mě ale dostal materiál, ze kterého byla výzdoba vyrobená. Zatímco u nás se natahují „bannery“ přes ulici z žárovek, maximálně sem tam umělá smrková větev, tady je vše z plastu. Bezkonkurenční byly plastové banery (zřejmě imitující křišťál), zasněžené stromečky vyrobené jednoduše z průhledných PET láhví, zelené stromečky ze zelených PET láhví a sněhulák ze všech druhů PET láhví natřených fasádní barvou už je prostě bez komentáře. Poslední gól byl, když v devět večer probíhalo slavnostní rozsvěcení vánočních světel. Strom uprostřed křižovatky a svíticí banery začaly barevně blikat a někdo doprostřed zkoušel stříkat vodu rozprašovačem. Až posléze nám došlo, že ty nasvícené kapičky vody měly imitovat sníh. No, ne že by to nebylo hezké, ale schizofrenní to bylo taky.
Po příjezdu do Novo Hamburgo čekalo další vánoční překvápko. Na ulici v podstatě téměř před naším domem stojí „stromeček“ Leonů, sestávající z drátěné konstrukce, plastového balastu (nepříliš velkého, ale zase celkem rozumného) a množství cedulí oznamující na co klub přispěl. Na naší avenidě je podobných stromečků – více či méně povedených - hned několik. Což mě podnítilo k průzkumu, jak je to s vánoční atmosférou v centru. Popravdě řečeno, kromě zmíněného paradoxu letního počasí se to od západoevropských (a pomalu už ani od našich) měst až tolik neliší. Na každém domě Santa – mimochodem, má tu krásné francouzské jméno Papa Noel – který se od Evropských bratranců liší pouze tím, že neleze komínem, ale skáče padákem. Holt, Brazílie je velka, musí to brát hopem. A taky se tu v domech nevytápí, tudíž ani nejsou komíny.
Parčík v centru na Praça des Imigrantes– ať začnu tím pozitivním – je celkem vkusně oděný do rudé, zlaté a tmavozelené, která docela ladí s rozbujelou vegetací a červeným zábradlím a lampami. Dokonce i obří Papa se tu ztratí. Ovšem parčík před divadlem je celkem groteska. Malé plastové stromečky se tu tísní mezi velkými živými teplomilnými druhy (jehličnatý, podotýkám, není ani jeden!) a celkově to vypadá, jak kdyby někdo dělal generální úklid odpadků a vytříděné PETky ještě nestihl odvézt a nechal je tu válet se na hromadách. Aby toho nebylo málo, tak ze spodků PETlahví zvládli vyrobit i „svíčku“, i když mi celkem trvalo než jsem ji identifikovala.
Pro mě je v celém Novo Hamburgu jediným hrdinou, který pochopil o co tu jde, pohodářský Papa v „Plastovém světě“, spokojeně si hovící v květovaných bermudách na hromádce plastového šuntu.
Ovšem, na závěr musím přiznat, že jakkoli koukám na místní představy o vánoční výzdobě trochu z patra, také jsem časem vyměkla a rozhodla se přistoupit ke koupi vánočního stromečku. V plastovém ráji stál necelé dva reály a ze všeho nejvíc připomíná do kužele zesekanou štětku na čištění pivních lahví. Ovšem, už jsem se s ním sžila a nakonec se mi i líbí. U Ondry také došel uznání, zejména díky mohutné rudé pěticípé hvězdě nahoře. Když už jsme u hvězdy.... tak můžu zodpovědně říct, že tohle je asi jediný místní, nezglobalizovaný a hojně rozšířený symbol vánoc. Zdobí se jí kdeco, od stromečků přes vánoční přáníčka po administrativní budovy. Těžko říci, jestli je to mimoděk vytvořená dekorace, nebo představy levičácké Brazílie o lásce k bližnímu.
Žádné komentáře:
Okomentovat