Macumba.
Bylo to celkem obyčejné sobotní ráno. Po nabitém měsíci plném cestování (o kterém bude na tomto blogu zajisté ještě zmínka) jsme se rozhodli strávit víkend doma v Novo Hamburgo. Vyšli jsme po ránu z domu stejným směrem – Ondra do capoiery a já do obchodu pro velký víkendový nákup. Večer jsme totiž očekávali hosty v rámci námi pořádané „Noite Tcheca“ - večera s gulášem, bramboráky a možná i nějakým promítáním. Při cestě přes parčík před kostelem mě zaujala změť barevných papírů u stromu a z ní trčící modrá flaška jako od šampaňského. Ta flaška mě zaujala natolik, že jsem si nevšimla ničeho dalšího.
„Macumba“ řekl Ondra když jsme ono inkriminované místo přešli.
„Jako kvůli té modré flašce?“ řekla jsem já.
„Ne, kvůli slepici“
Trošku mě zamarazilo a při cestě z obchodu jsem se rozhodla být pozornější. Vážně tam byla slepice. Ležela na trávě hned vedle flašky, byla celá černá (asi proto jsem si ji dřív nevšimla) a měla zakrouceno krkem. Jinak byla neporušená. Vedle slepice leželo ještě naleštěné jablko, hromádka popcornu, několik zbytků barevných svíček a již zmíněné cáry barevného papíru. Řekla jsem si, že nemohu nechat své první setkání s macumbou bez dokumentace a tak, sotva jsem dovlekla kilo masa, kilo cibule, kilo mouky a dvě kila brambor domů, popadla jsem foťák a vyrazila zpátky směr parčík.
Napadlo mě ještě, že jsem zapomněla koupit noviny, tak jsem si vzala navíc desetireálovou bankovku. Normálně noviny až tak nekupuju, ale vzhledem k tomu, že už dva dny zuří v Riu válka mezi policií a drogovými gangy, zajímaly nás podrobnosti.
Macumba byla stále na svém místě. Udělala jsem několik fotek, ačkoli jsem při nich měla trochu divný pocit. Potom jsem koupila noviny, sbalila vrácené peníze do účtenky a vše zastrčila do zadní kapsy kalhot. Doma jsem zjistila, že mám pouze reál, zatímco dvou- a pětifufňová bankovka zmizely. Prošla jsem celou trasu ještě jednou, dnes už tedy potřetí. Nenašla jsem nic, až na cestě zpět svoji účtenku. Vypadala, že ji v životě nikdo nezpřehýbal a peníze samozřejmě nikde.
„No dobrá, ty duchu jeden pouliční, tos mi určitě sebral za ty fotky“, pomyslela jsem si a 7 reálů oželela.
Večer jsem se zeptala na podrobnosti Saula. Řekl, že je to jasná macumba – svíčky, popcorn a cachaça. To všechno pro ducha, který v podobě černošského tuláka bloumá po ulicích. Kukuřicí a cahcaçou si macumbeiros nejčastěji získávají jeho přízeň. Akorát ta slepice není prý úplně obvyklá ingredience. Pak se zeptal, kde jsem to viděla. Řekla jsem, že v parčíku před kostelem, asi 500 metrů odtud.
„Tak to je v pohodě“, řekl Saulo. Kdyby to bylo před tvým domem, znamená, že je to pro tebe. To mě uklidnilo. I kdyby to bylo před naším domem, tak prostým součtem, se dá zjistit, že je tu přes padesát bytů, tedy celkem slušná šance, že to pro mě není.
Saulo vypadal, že ví víc, minimálně ví, kde se vyznavači macumby schází a samotný rituál možná taky někdy zdálky viděl. Tak jsem se vyptávala dál, ale prý ne. Nic o tom neví a ani vědět nechce.
„Jen jsem byl jednou u zaříkávačky (bendizeiry) a moje švagrová je médium“, řekl mezi doušky piva.
Nechtělo se mi tomu moc věřit. Ne, že bych tedy chtěla pochybovat o tom, jak moc velké je Saulova švagrová médium, ale udivilo mě, jak nevzrušeně to řekl. A taky to, že u ní ještě nebyl o nic žádat.
Jenom ta zaříkávačka...prý mu prozradila, že na něho zamakumbil někdo neznámý.
„A víš aspoň co?“ zeptala jsem se
Saulo to řekl a dodal: „Jak vidno funguje to dodnes.“ Potom dopil pivo a šel Ondrovi pomoct se smažením bramboráků.
Další den ráno se nám nechtělo vstávat; a tak jsme po uklizení největšího saigonu, který tu zůstal po uplynulé Noite Tcheca vyrazili na kratší výlet k Santuário des Mães, poutnímu místu vypínajícímu se na kopci nad městem. Cesta byla asi 5 km dlouhá a vedla částečně městem a částečně lesem. Ve městě jsme při přecházení silnice pošlapali rozsypanou kukuřici.
„Macumba“, mrkli jsme na sebe rádoby světaznale a pokračovali dál.
Vnoření se do lesa jsem přivítala - byl tu stín a při první příležitosti jsem si mohla odskočit za smrček..tedy za liánku. Chyba lávky! Svůj skok do křoví jsem v posledním momentu nedokončila, což bylo štěstí, neboť na cílovém místě se rozvaloval černo-žluto-červený had. Vyděšeně jsem vyběhla ven a pak se znovu opatrně přiblížila plaza zkoumat. Vypadalo, že je mrtvý, ale čert ví. Chvíli jsme šli mlčky a pak jsem řekla, že kdyby to nebyla blbost, tak to je beztak kvůli té macumbě.
Ondra poznamenal, že odteď bude cokoli,od ztráty peněz po okusování lesní zvěří způsobeno macumbou. Něco mě napadlo. Vytáhla jsem foťák a spočítala fotky ze sobotního rána. Bylo jich přesně sedm.
Jedna za reál – to není až tak špatný, přemítala jsem pomalu. Jenže, napadlo mě, až to píchnu na web, přístupné pro nekonečně mnoho párů očí, tak to bude dražší. Nekonečně mnohokrát.
Žádné komentáře:
Okomentovat