Už zmíněné flákací odpoledne, uskutečněné v Lomba Grande u příležitosti narozenin Rafaela mělo za následek několik věcí. Kromě toho, že člověk pěkně zlenivěl a trochu se i opálil, získal také první kontakt s grilovačkou, která se alespoň vzdáleně mohla blížit tradičnímu churrascu. Místo masa se grilovaly párky, které se jedly s bagetkami, kečupem, pastou z avokáda, nakrájenými vařenými vajíčky, kukuřicí a bramborovými minihranolkami. K zahradním slavnostem tu ještě tradičně patří pivo schované v termoboxu, neboť se tu v obchodě dá koupit led. U nás jsem v životě prodávat led neviděla, ale tady je to normální – prostě se koupí led, který na požadovanou dobu jednoho odpoledne udělá tutéž práci, jako lednička plus spousta lidí courající se ze zahrady přes dům a zase nazpátek. U nás doma tento vynález oceňujeme především proto, že díky ledu z Nacionálu máme z termoboxu zhruba jednou za měsíc skutečnou ledničku. Ale to jsem odbočila.
Zkrátka - výsledkem válení se u bazénu bylo mimo všeho výše uvedeného zjištění, že nemám plavky. „Nemám“ tedy není úplně přesné slovo – mám plavky jednodílné sportovní; a potom spodní díl od dvoudílných. Vršek jsem odmítla brát si coby zbytečnou váhu a objem navíc do letadla; a ještě k tomu se mi nelíbí. Podle Ondry to nebyl šťastný nápad, neboť z toho, co tu mám není ani jedno společensky přípustné; a substituovat vršek bikin sportovním bolerkem už prý vůbec ne. Bez ohledu na mé argumenty, že v plavkách po většinu času plavu mi bylo nařízeno, že si mám do vánoc pořídit zbývající část bikin, neboť jestli plánujeme jít mezi svátky na pláž, tak tam prý nemám ve sportovních Arenách co pohledávat.
Takže výsledkem byla nakonec asi tříhodinová anabáze po různých obchodech s oblečením a plavkama. Cesta byla proložena ještě návštěvou stánku autobusové společnosti Citral a obchodu mého telefonního operátora Claro. Oboje mě utvrdilo v přesvědčení, že v globalizovaných odvětvích se Brazílie od našich končin až tak neliší a vůbec, že prostě existují typy podniků, která jsou celosvětově jaksi samonasírací.
Na autobusovém nádraží si ze mě šišlavý křivohubka dělal přes trojité sklo vyloženě dobrý den, když předstíral, že není schopen odpovědět na dotaz, zda jede nějaký autobus do Gramada v neděli ráno. Navíc jakékoliv jeho vrčení pod fousy dokonale překřičel kolega bodře klábosící do telefonu ve vedejší kukani. Nakonec mi ten číman napsal něco na papírek; a to ještě navíc nebyla pravda. Respektive, jak jsme zjistili později, zastávka, kterou označil, sice premává, ale autobus tam staví pouze neoficiálně a ještě jenom když člověk zná řidiče osobně a nemá jiné než příruční zavazadlo.
Návštěva obchodu Claro dopadla přesně tak, jako když v Čechách vstoupíte do O2 nebo T-mobile. Prostě děs. Hromada mladých, perspektivních a dobře vypadajících lidí, sedících v klimatizované místnosti a usmívajících se – minimálně do doby, než jsem sdělila, že mám koupenou akci, která mi zaručuje volání z Clara na Claro zadarmo; a že ta akce najednou přestala fungovat. Okamžitě následuje nechápavý výraz, nikdo ze zaměstnanců najednou neví, co to vůbec mám za akci, v životě o ní neslyšeli...a končí to tím, že vlastně ani nemohou rozumět mojí portugalštině. Pravda, je trošku neobratná, ale vzhledem k tomu, že můj problém lze vyádřit ve třech větách holých, troufám si říct, že zas tak moc prostoru pro nedorozumnění není. Nakonec se mě ujme jedna odvážná barbína, která o sobě tvrdí, že umí (jako jediná z deseti lidí) trochu anglicky. Popravdě, umí tak wan-tů-srí a tím končí. Pak jí nenapadne nic lepšího, než mi vzít telefon a snažit se ho rozebírat, ale to už toho mám celkem plné kecky, telefon si vezmu (ne úplně očekávaně) zpátky a radši jdu pryč.
Jestli bude něco jednou označeno za začátek konce západní společnosti, tak potom nadnárodní firmy obchodující s hloupostí. Podmínku pro zisk slušně placeného místa je vzhled manekýna a dost malý mozeček na to, aby zákazník byl neustále mimoděk mystifikován; anebo naopak dost velká kapacita na to, aby člověk své pochopení problému nepřiznal a ještě poblbnul ostatní. Firmy, které nic nevytváří ani nevyvíjí (nepočítaje různé plakáty a design firemních propisek) a místo pokroku žijí prakticky z okrádání dost velkého počtu lidí.
Ostatně... ono i to zprovoznění celé „zdarma akce“ nebylo až tak jednoduché. Jestli myslíte, že stačí přijít do obchodu, koupit akční SIMku a volat; nebo nedejbože požádat o asistenci prodavače, tak jste vedle. Musíte (samozřejmě po zakoupení SIM karty) zavolat na nějaké obskurní číslo a tam vše složitě aktivovat. V praxi to vypadá tak, že dostatečně velká skupina operátorů zkouší dostatečně dlouhou dobu vaše nervy s nadějí, že se všeho raději sami dobrovolně vzdáte. Nám se podařilo službu aktivovat pomocí Saula, který – dle svých slov – uspěl až poté, co dostatečně dlouhou dobu nadával dostečně velkému množství lidí do čubčích synů.
Ale zpět k plavkám. Díky historicky prvnímu holečku po obchodech s oblečením jsem dovybavila svůj běhací šatník, takže při pobíhání po naší ulici se můžu cítit patřičně brazilsky. Samozřejmě, nešlo o nic jiného než o běhací elasťáky domácí provenience. Byly hned vedle mého vyhlédnutého kousku plavek, který jsem užuž dávala do košíku, než mi došlo, že je to opět pouze rafinovaně provedené běhací bolerko. Na elasťáky si nestěžuji. Už uběhaly slušných pár kilometrů, a poměr cena-výkon je u tohoto druhu zboží oproti Česku nesrovnatelný. S plavkami to bylo ovšem horší. Odchytávači na ulicích mě zvládli nahnat do jakéhokoliv hadrářství. Po projití reprezentativního vzorku podniků, jsem ale došla k závěru, že místní produkce disponují jen dvěma druhy plavek – buď jsou střižené velkoryse na ženu tvarů Královny karnevalu, nebo jsou střižené tak, aby ženě tvarů Královny karnevalu zakryly nejnutnější minimum. Pokaždé, když jsem chtěla z obchodu nějak slušně vypadnout, vznesla jsem požadavek na něco pohodového, sportovního, bez řetězů, flitrů, průstřihů a krajek.
Je to trapné, ale vybrala jsem si až v globalizovaném C&Ačku jeden asi ze tří modelů, který šel koupit po částech. Jak už jsem napsala shora, potřebovala jsem pouze vršek. Zvládla jsem to dokonce bez asistence všech těch odchytávačů a rádců, nikdo mě nemusel přemlouvat, co se dnes nosí a do čeho bych se měla v zájmu módnosti ještě umět narvat. Nevím, jak to v C&Ačku dělají, ale asi mají na kvóty odchytávačů nějakou výjimku. I když..nic se nemá přehánět. Nadšení z volnosti pohybu mě přešlo ve chvíli, kdy jsem stála deset minut u kasy, marně čekajíc, jestli někdo přijde. Potom bylo naší frontě oznámeno, že tu je ještě jedno kasoviště a ať jdem tam. Z kasoviště fungovala celá jedna kasa, která se právě pokazila. Slečna marně bojovala z kotoučema a co dvě minuty se marně snažila telefonkem dovolat pomoci. To už se mezitím dav u pokladen celkem rozrostl a začal být netrpělivý včetně mamin s dětma, které si z nudy začly obouvat pánské boty velikosti +-9 (tedy – ty děti, maminy ne) a šoupat jimi po obchodě. Po dalších deseti minutách přišla konečně výpomoc, ale ještě dřív než zalezla do kasy, tak lidi kolektivně seřvala ať si stoupnou do fronty a nemotaj se.
Tak nevím. Jestli lokální přehnaná vřelost věšící na mě jednu krajku za druhou není přece jenom lepší než globalizované bárbíny se studenými čumáky. Upřímně řečeno, za tento půlden jsem měla plné brejle obojího.
Pěkné, hned bych vybírala plavky s Tebou. Ještě že já mám oba kusy, spodní i vrchní. Kupovala jsem to schválně. A dříve jsem měla jednodílné, tak to bylo jasné. No asi bych nikam nechodila v plavkách po takových zkušenostech a těm v obchodech s operátory vynadala. Prudí mě i tady. PS: Je pravda, včera nám doma předělávali net, a měli to rychle a funguje to...
OdpovědětVymazatNo že bys ty plavky teď v té chumelenici vynosila:o)
OdpovědětVymazatNetaři jsou zřejmě globalizovaný pozitivní příklad...sem takhle přišli jeden den na začátku října, trochu se pošťárali v zásuvkách a do večera jsme měli net. Platit chtěli koncem listopadu:)