26. 12. 2010

Je ostuda, že až nyní, ale konečně o architektuře. O Novo Hamburgo a jeho městských prostorách. O místní produkci. O Fundação Iberé Camargo a marném pátrání po odpovídající literatuře. O fenoménu Brasilia a o jeho prokletí.

Něco už jsem napsala při entuziastickém popisu první, těsně popříletové návštěvy Porto Alegre, ale potom jsem si řekla, že téma nechám odležet, dokud nezískám potřebný odstup, abych mohla nějak kvalifikovaně poreferovat o místní architektuře, městech a inspiracích vůbec.

Dva měsíce uplynuly a musím přiznat, že o architektuře to téměř nebude. Buď se málo pídím, nebo v prostoru, ve kterém se zvládám pohybovat toho už víc není... Abych se ale přiznala, může to být i mou špatně nasměrovanou aktivitou. Před honbou za „úlovky“ jsem prozatím dávala přednost nezúčastněnému brouzdání se po ulicích s foťákem v ruce a příležitostným návštěvám architektonických kanceláří. Ambice na zbastlení kompletního přehledu současné brazilské architektury jsem nikdy neměla. Když už pominu, co tvrdí místní patrioti, a sice, že „tady není Brazílie, tady je Rio Grande do Sul“. Takže následující příspěvek bude spíš sumář několika postřehů, které jsem si stihla nasbírat v městech Rio Grande do Sul.

O městech jsem už něco, myslím, psala. O chodnících a zatraceně rychlé dopravě. Alespoň v Novo Hamburgo to stále ještě můžu potvrdit. Městské centrum a historické centrum (staré město) jsou dvě diametrálně odlišná místa, vzdálená od sebe asi 2 kilometry. Staré město tvoří několik (pro orientaci 5-10) budov z poloviny 19. století (převážně německého maloměstského střihu), zato městské centrum se rozprostírá tak nějak do ztracena podél hlavních ulic. Pozná se podle koncentrace obchodů na ulicích a taky podle toho, že je tu soustředěno vše potřebné – hypermarket, zdravotní středisko (je tak malé, že lidé stojí frontu až na ulici), obchodní galerie, katedrála, divadlo i centrální zastávka MHD. Náměstí v pravém slova smyslu jsem tu nenalezla, největším veřejným prostorem je Praça dos Imigrantes – volná plocha mezi dvěma průtahovkami, kde je trochu zeleně, volný betonový plácek, kde se o víkendech konají trhy s různými cetkami a nyní – před vánoci – je instalováno pódium pro koncerty a jiné vánoční show. Část plácku zabírá centrální zastávka MHD a v části je umístěná – mírně předimenzovaná – budka s turistickými informacemi.

Večer tu příliš živo není. Dokonce ani na jediné ulici ve městě, která je pěší zónou a mohla by nejlépe plnit funkci shromažďování lidí je po setmění jako vymeteno. Přesné vysvětlení neznám – buď jsou lidé zalezlí někde jinde, nebo ven nechodí, že tu není v noci bezpečno. Obecně to tu funguje tak, že každá křižovatka v centru, nebo jiné významnější místo je během dne hlídáno ozbrojeným příslušníkem vojenské policie. Po osmé hodině ale služba všem ozbrojeným hlídkám končí a dál se to bere tak, že když už někdo ven lízt v noci musí, tak tam leze na vlastní pěst a se všemi možnými následky. Výsledkem je stav, který jednou shrnul sarkasticky Ondra: jediné místo, kde v Novo Hamburgo potkáš lidi je v pátek večer v BIGu. A že jich tam je!

Takže tolik k pěším zónám. Zajímavější jsou možná městské třídy – obchodní ulice. Zajímavé jsou hlavně tím, že se jedna od druhé moc neliší. V podstatě všechny jsou podobného střihu. Ulici lemují vždy dvoupatrové, prosklené obchodní prostory. Přesnější by bylo možná napsat, že jsou to jednopatrové obchodní prostory s mezaninem; každopádně jisté je, že jsou přesně tak vysoké, aby budily dojem uzavření ulice a dosáhly kam lidské oko dohlédne; ale ani o kousíček výš. Rády se slučují i do řad - taková obchodní řadovka. Za nimi se tyčí obytné věžáky – tzv. edificios. Věžáky si bývají také dost podobné, liší se nejčastěji provedením balkonů. Převládá tu záliba v ladných křivkách průběžných balkónů, takže na každé z budov se vlní trochu jinak. Na naší ulici ještě občas mezi kombinací obchod - věžák lze potkat rodinnou vilku (lze si představit, že majitelé nebudou z chudých poměrů), restauraci anebo sídlo firmy.

Do věžáků bývá často umístěno i parkování. Zabere třeba první 3-4 patra a je vymalováno. Jinak ani veřejná parkoviště ve dvorech nebo parkovací domy nejsou výjimkou. O svého plechového miláčka má každý trochu větší starost než v Čechách (ono mu tu taky hrozí trošku větší riziko, že), má to ale i příjemné následky, jako že v ulicích parkuje méně aut, než jsme zvyklí u nás.

Teď konečně k té architektuře. Jelikož jsem v polovině prosince absolvovala ještě několik pohovorů, získala jsem alespoň kusý obrázek obrázek o fungování místních architektonických kanceláří. Moje portfolio se jim většinou líbilo. Nad vytuněnými vizualizacemi (většinou nepocházející z mé ruky; což jsem ostatně vždy přiznala) sice zamručeli, ale ihned dodali, že „tady se to takhle nedělá“ a „vše zvládne SketchUp“. Skutečně, praxe se velmi podobá menší architektonické kanceláři v Česku, aspoň z toho, co jsem měla šanci já vidět. Vše se valí v AutoCADu, pro názornost ve Skeči a pokud si někdo výslovně přeje vizošku, tak to zadají externě. Nikde jsem si nevšimla, že by dělali soutěže, nebo je aspoň tolik neprezentují. Projekty, které vystavují jsou většinou dost podobné, člověk pomalu nerozezná rukopis jedné kanceláře od druhé. Buď se staví rodinné domy, které občas působí lacině. Nebo edificios s administrativními a obytnými fukncemi, které si jsou většinou dost podobné. Občas někdo ukazoval státní zakázku – školu nebo nemocnici. Tyhle projekty byly asi nejrůznorodější a nejzajímavější. Například jsem si prohlédla jak vypadal projekt nemocnice, kterou máme před domem. Připadne mi – hlavně díky přítomnosti parvis a čistotě fasády – celkem povedená.

Tolik tedy k místnímu (maloměstskému) mainstreamu. Naštěstí – a to bylo taky impulzem pro vznik příspěvku – se mi povedlo setkat se i s několika výjimečnějšími kousky. Začnu už kdysi dávno zmíněným ateliérem Huyer. Minimálně zvenku vypadá dost pohodově, vevnitř se mi ho, bohužel, příliš prošmejdit nepovedlo. Asi nejvíc mě zaujaly ty hráškově zelené okenice. Ostatní projekty kanceláře, prezentované na webových stránkách už tak moc „cool“, bohužel, nejsou. Hned naproti je celkem nevýrazný (a po bližším prohlédnutí ani nikterak přitažlivý) dům, který má ale tu povedenou vlastnost, že v zahradě přímo mizí. Já jsem si ho na první pohled vůbec nevšimla. Ani na ten druhý pomalu ne.

O kouek dál, ve čtvrti Vila Nova jsem narazila na zajímovou vilku, která je ale zřejmě využívána jako sídlo firmy. Zřejmě první pokus o koncept, který jsem tu potkala.

Nejvýživnější výprava za architekturou byla ale uskutečněna někdy počátkem prosince (zhruba na Mikuláše) směr Porto Alegre. Navštívili jsme zřejmě jedinou stavbu světového architekta v místě – Fondação Iberé Camargo od Álvara Sizy. Bílý beton nepravidelných tvarů a jasného rukopisu, vypadající jako socha. Fondação Camargo byla postavena 21. června 2008, ale již v roce 2002 (alespoň podle toho, co píšou na svých stránkách) získala Zlatého lva na Bienále v Benátkách. Stojí na nábřeží Lago Guaíba a nad ní se vypíná celkem strmý svah. Prý je tu jedna z lepších čtvrtí Porto Alegre. Mezi budovou a břehem jezera leží ale jeden problém: čtyřproudá jednosměrná silnice, přes kterou nevede přechod. Takže pokud přijedete – jako jsme přijeli my – MHDčkem, máte Nadaci na dosah, ale udělat k ní ten poslední krůček může být celkem náročné. Nám se to povedlo asi po pěti minutách čekání, a to jsme ještě přebíhali. Jo, přijet autem, tak je to jiná – čekal by nás pohodlný sjezd do podzemních garáží a cesta výtahem přímo ke vstupu budovy, ale smůla. Ještě před vstupem je minimalistická kavárna s venkovním posezením. Vše vypadá příjemně, až na tu čtyřproudovku těsně vedle, ovšem. Pod zemí jsou ještě umístěny místnosti s okny do zanořených átrií – zřejmě depozity, nebo kancelářské prostory.

Vstup je – stejně jako do většiny státních galerií – zdarma. Výstavní místnosti jsou seřazeny do „L“ka ve čtyřech podlažích okolo centrálního prostoru. Jeho druhou část obepíná šikmá rampa, která částečně probíhá nad atriem a částečně je vytažena před fasádu. V rampě není umístěno vůbec nic, kromě občasných průhledů na oblohu, scenérii Porto Alegre nebo na kus betonu další části stavby. Protože je to zřejmě nejsložitější konstrukce celé budovy, musel být nějaký důvod k jejímu vytvoření, něco co se váže k dílu umělce Camarga. Vzhledem k tomu, že jeho expozice uvntř nese název „zákruty mé paměti“, je možné, že celá rampa měla představovat jeden velký zákrut, ale to už fabuluju. Taky mohla připomínat nějakou inspiraci umělcovým dílem, anebo ani jedno z toho, a dali ji tam jen tak, aby člověk mohl propochodovat metry a metry bílým tunelem a mezi občasnými průhledy si nad jednotlivými expozicemi v klidu zameditovat. Co se týče samotných výstavních sálů, pobavily mě na nich prostorové hříčky. Beton a bílé omítky doplňuje na detailech a parapetech bílý mramor.

Nadace se profiluje jako iniciativa k uchování a představení veřejnosti díla slavného malíře, ale také jako prostor pro moderní umění. To moderní umění – od růžových balonů přes miniaturní kolovrátek štěstí až po dataprojekci – se sem docela vsáklo, expozice samotného Camarga se ale trošku ztrácela.

Dole v butiku jsem si prohlédla nabízenou literaturu. Co se týče záběru, bylo tu toho nemálo – od dějin Brazílie přes pohádky pro děti až po výtvarné umění. Co se týče sekce „architektura“, byla jsem celkem zklamaná. Kromě několika ód na Niemeyera, dva životopisy Lúcia Costy a jednu knížku o Le Corbusiérovi neobsahovala vůbec nic. Nepočítam-li „Průvodce po soudobé architektuře Ria de Janeira“, jehož obsahem byly buď různé variace na Niemeyera, anebo budovy v mezinárodním stylu, soudě z přiložených fotografií.

Takže v orientaci člověku nezbývá, než se spolehnout na architektonické weby – třeba na tenhle. Výhodou je, že záběr je opravdu širší, nevýhodou, že se člověk musí prohrabat spoustou obsahu, který zrovna nehledá – mezi realizací od Nouvela v Londýně a BIGu v Kodani je jen tak mimochodem upuštěna rodinná vilka u São Paula a podobně. Prostě to je server pro Brazilce o architektuře obecně, nikoli o brazilské architektuře a její interpretaci. Nemluvě o tom, že příspěvky jsou řazeny podle navštěvovanosti, takže stejně jako v hitparádách, i tady se musíte nejdřív prohrabat hvězdnou produkcí z Evropy, než se dostanete k něčemu místnímu.

Mimochodem, abych se vrátila k předchozí myšlence Niemeyerovské nostalgie, i brazilský pavilon na letošním Bienále architektury v Benátkách nesl název „50 let po Brasilii“ a byl – s trochou nadsázky řečeno – takovou poctou tomuto městu a jeho tvůrci. Polovinu výstavního prostoru zaujímaly fotografie Brasilie, polovinu stavby současných architektů, kteří se k jejímu odkazu ve svých dílech nějakým způsobem hlásí. Chápu, že stavba Brasilie je počin svým způsobem nepřekonatelný....ale!!!

15. 12. 2010

Konečně u Lagoa de Peixe. Sledujeme nedozírné pláně a jezero s plameňáky. První kontakt s Atlantikem a mořskou pláží vůbec. Vyhlédla jsem si kaktus, který bych chtěla jednou doma místo české tújky, ale jako vždy, i tentokrát to má háček. Již asi stodesátá úvaha na téma, co v místních podmínkách znamená „turistika“ a nakonec netradičně fotbal.

Dneska jsme tedy měli navštívit slibovanou ptačí rezervaci – přímo národní park do Lagoa de Peixe. Po ránu a rychlé snídani jsme naskákali do aut a vyrazili za průvodcem a jeho motorkou směr stará dobrá BR 101; a přes ní na druhou stranu, k jezeru. Pokud jsem napsala, že hlavní silnice připomíná tankodrom, potom jízda po těch vedlejších je vojenské terénní cvičení. A to i přesto, že ani jeden z našich čtyř vozů není terénní. Kromě prašné, písečné cesty plné dun nás čekala vyhlídka na step s remízky a kaktusy velikosti stromů. Ty mě zaujaly obzvlášť – přála bych si jeden takový mít doma, ale to bych mu zřejmě musela koupit samostatný lístek do letadla. Byli vidět i větší vodní ptáci – čápi, volavky a uřvaný pták quero-quero.

Zaparkovali jsme u jednoduchého venkovského stavení zbouchaného z prken, jehož obyvatelstvo – chlapík a dvě malé holčičky – si nás nedůvěřivě prohlíželo. Před domem ležela částečně rozfoukaná hromádka odpadků na téma „vše, co se nehodí“, ale to nám nebránilo do ní ustájit vozidla. Samozřejmě poté, co se na tom pan domácí a náš průvodce dohodli. Stavení bylo obklopeno pastvinami pro dobytek s lesíky a remízky, kde nechyběly banánovníky ani palmy; a samozřejmě obří kaktusy při okrajích. Při cestě vštříc Lagoa de Peixe a mořskému břehu na nás ještě vyběhl pes ze sousední chalupy, ale brzy to vzdal a mohli jsme pokračovat.

Stromy po chvíli skončily a nás čekala nedozírná pláň, nejprve s občasným kaktusem a později pouze s vysokou, přímořskou trávou. Vyplašili jsme svým pochodem stádo volně se pasoucích krav, které se marně snažilo utéct velkým obloukem, neboť se po zběsilém úprku dostalo opět před nás, na cestu. Na rozdíl od zmiňovaného Camargue, kde chovají výhradně černý dobytek, tady hrají kraví hřbety všemi barvami.

Zanedlouho jsme se octli u širokého kanálu, který bylo třeba přebrodit; a potom už nás čekalo jezero se skupinkou plameňáků uprostřed. Tady jsme se na chvíli zastavili a všichni – kroužek fotografů obzvlášť – se jali poctivě dokumentovat. Mě kromě plameňáků zaujaly ještě vysušené kousky a klepítka krabů, válející se všude po stepi. Je možné, že je taky vynášejí a posléze žerou ptáci, ale to je jen moje soukromá teorie. Potom jsme došli k lesíku – jedinému široko daleko – kde nám bylo ukázano ptačí hnízdo schované v rozsoše stromu a následovala krajina stále písčitější a písčitější, až jsme byli na bílém, liduprázdném a nedozírném břehu oceánu. Nejvíc ze všeho připomínal nekonečno. Nechali jsme si omáčet nohy v přílivu, pováleli se v písku, posbírali pár mušliček a udělali několik skákacích fotek, než jsme se vydali nazpět. Fotky z obou dnů zde.

Pes u domku, kde jsme parkovali byl tentokrát přivázaný, takže jsme mohli nasednout do aut a vyrazit zpět k tábořišti sbalit stany. Naše auto sice jednou uvízlo břichem na písečné duně, ale společnými silami posádek všech aut se nám ho povedlo vyprostit. Po sbalení stanů nás čekala ještě jedna cesta dunami na druhou stranu silnice, opět písečná polňačka, po které jsme ale ještě nejeli. Možná bych měla napsat spíš lesňačka, neboť – pro změnu – vedla borovým hájkem. Na koci čekalo opět několik jednoduchých dřevěných stavení a v garáži jednoho z nich pro nás bylo přichystáno „café“ neboli hostina. Zřejmě to je nějaký zvyk turistů, nechat si od místních venkovanů (očividně doporučených průvodcem) udělat závěrečnou svačinku po každém výletě. Jak jsem pochopila z útržků hovoru, je to výhodné pro obě strany – turisté ochutnají domácí speciality toho kterého regionu za rozumnou cenu (složí-li se celá skupina) a pro farmáře se těch pár výpěstků výhodně rentuje. Jestli to má i nějaký společensky-zodpovědný podtext typu: „Chci-li navštívit nějaké místo, je dobré aby i místní obyvatelé ze mě něco měli“, těžko říci. Každopádně, tečka to byla dobrá. Úplně před odjezdem dostal ještě Ondra pamětní list Trilheiros do Sul, kterým se stal plnohodnotným členem skupiny. Prý ho získává každý, kdo se s turisty zúčastní alespoň tří podniků. Tento pamětní list měl navíc ještě tu vychytávku, že z jedné strany byl v portugalštině a z druhé česky. I když to bylo trošku úsměvné, neboť Google překladač, který byl této dvojjazyčnosti nápomocen přeložil „recordação“ , tedy pamětní list, jako „odvolání“. Mno, i mistr tesař ze Silicon valley se někdy utne...

Cestu zpět nám kromě kličkování mezi dírami ve vozovce zpestřoval přímý přenos utkání mezi Internacionálem a Botafogos. Měli jsme co dělat, abychom u toho nevybouchli smíchy. To, co předváděl komentátor bylo neuvěřitelné. Podle Ricarda je to normální fotbalový přenos, nechápal proč tak zíráme. Ale já myslím, že slyšet tohle takový Scatman John, tak už dávno pověsí kariéru na hřebík a půjde se vycpat.

14. 12. 2010

O výletu na jih. O nekonečné pláni, stovky kilometrů dlouhé silnici bez odboček a konečně té pravé venkovské atmosféře. O eukalyptových a borových hájích. O brodění se písečnou pláží a rychlokurzu fotografie. A samozřejmě o spoustě vodního ptactva, kvůli které jsme sem vlastně jeli...

Po měsíci a něco (konkrétně 20. - 21. 11.) jsme se opět vydali na výlet s turisty Trilheiros do Sul. Mimochodem, dozvěděli jsme se konečně, jak se tato partička vůbec dala dohromady. Jedná se o lidi, kteří mají přiměřené množství volného času a také touhu chodit po přírodě. Jenže problém v Brazílii (myslím, že už několikrát zmíněný) je, že člověk se na mnoho míst nedostane jen tak a musí si najmout průvodce, což není úplně levná záležitost – ceny se prý pohybují okolo R$100 za den. Když se ale na tuto částku složí skupina lidí, vyjde to podstatně levněji; a proto vznikli Trilheiros do Sul.

Tentokrát jsme se vypravili k městu Tavares, k národnímu parku Parque National de Lagoa de Peixe. Docela jsem se na výlet těšila, neboť směroval do míst, kam jsme se rozhodně chtěli podívat. Abych to přiblížila: Porto Alegre leží na břehu jezera Guaíba, které pozvolna přechází do Lago das Patas. Lago das Patas se táhne takových 400 km od Porto Alegre k jihu, souběžně s břehem oceánu. Takže mezi jezerem a oceánem je uzounký, a asi 400km dlouhý a zřejmě úplně placatý pruh země, který nás od začátku prostě lákal. Přesně do toho pruhu turisté (a my s nimi) směrovali. Město Tavares leží zhruba na půli cesty mezi Porto Alegre a Pelotas, tedy začátkem a koncem jezera. V informačním bulletinu slibovali ptačí oblast s pozorováním palmeňáků. Tolik na úvod.

Vstávní bylo tentokrát milosrdnější než minule – stačilo vstát v pět, o třičtvrtě na šest nasedat do hrciprcálku směr Porto Alegre a po půl osmé jsme byli na srazovišti jako na koni. Kromě 12ti turistů (včetně nás dvou) jela ještě skupinka fotografů z místního fotografického kroužku. Po zhruba hodince popojíždění po Porto Alegre (při kterém jsme vyzískali ještě jedno auto a fotografové téměř urvali břicho toho svého o vzdemutý asfalt) jsme s konečnou platností utvořili čtyři posádky a mohli vyrazit. My jsme jeli s Adalbertem a Ricardem. Oba, ale obzvlášť Ricardo, měli moc pěknou, srozumitelnou portugalštinu, takže jsme si při jízdě i popovídali. Zajímalo je, jaké to u nás bylo v době komunismu a byli celkem překvapení, že se to až tak nelišilo od jejich vojenské diktatury, která tu byla od šedesátých do konce osmdesátých let. Stejně jako u nás (akorát ve větším měřítku) několik lidí zmizelo, několik jich pozavírali a několik vyhostili ze země. Jediný rozdíl byl v tom, že diktatura fungovala (jakožto konzervativně – pravicová, srovnatelná z mého laického pohledu např. s frankistickým Španělskem) na kapitalistickém principu a Brazílie za tu dobu ekonomicky rostla. Ačkoli, jak poznamenali pod vousy, Brazílie byla v době konjunktury, nedotkla se jí – na rozdíl od zbytku světa – druhá světová válka a zřejmě by prosperovala diktatura nediktatura.

Problém Brazilců je podle mě ten, že si pletou „levičáky“ (ať už je tím myšleno cokoli od hipíků přes anarchisty po vegetariány) s „komunisty“. Stále si ještě v mnoha případech nedovedou připustit, že diktatura může být i levicová. Naši spolucestující se nás kupříkladu s docela vážnou tváří ptali, zda jsme pro nebo proti komunistům a potom se divili dost jednoznačné odpovědi. Jediné připodobnění, které jakž takž sežvýkali bylo srovnání s dnešní Kubou. Jakkoliv je nepřesné.

Při povídání jsme také stíhali sledovat okolní krajinu, ze které jsme byli nadšení. Ondra prohlásil, že přesně tohle chtěl vidět – nekonečné pláně a nich se pasoucí krávy. Ony až tak nekonečné nebyly, ale protože jsme oknem ze silnice nezahlídli břeh moře ani břeh jezera, mohli jsme si to aspoň namlouvat. Byla tu cesta, z obou stran ploty, krajina rovná jak stůl a podél cesty jako korálky za sebou nasázené farmy, nejčastěji s dobytkem a koňmi. Pravda, občas jsme zahlédli i nějaké to rýžové pole nebo kukuřici, ale spíš výjmečně. Mě na té krajině přišlo, že má ve vzduchu nad sebou cosi přímořského a osvobozujícího; a nejvíc ze všeho mi připomínala jihofrancouzský Camargue, který dodnes považuju za jeden z nejkouzelnějších kusů země. Od města k městu je tu tak 100 km a jediná silnice, která tu vede je tahle – BR101. Kromě polí, vjezdů do statků a autobusových zastávek je lemována jen občasnými motoresty a borracharíemi (výměnou pneumatik). Přemýšlím že jediné, co se tu dá dělat ve volném čase, je ježdění na motorce. Když už ale mluvíme o té silnici..tak by se možná hodil spíš výraz „tankodrom“. Rovné úseky střídají kusy jako ementál s dírami, do kterých by se s trochou snahy schoval dospělý člověk. Na některých úsecích úplně chybí koberec a člověk (tedy spíš auto) se brodí kilometry kamennou drtí. Takže kličkujeme jako zajíc a když nás něco míjí, nastávají menší komplikace. Adalbert ale situaci zvládá a díky testování vysílačky Red Bulla, který sedí v autě před námi, víme o těch největších překvapeních s mírným předstihem.

Něco po jedenácté zastavujem u motorestu São Simão, kde je u silnice soška svatého Šimona a uvnitř rodinného podniku (konečně!!!) vytoužené kafe a jako bonus nejlepší sýrový pastel, který jsem kdy v Brazílii jedla. Obsluhuje malý klučina v dresu Grêmia, který je z nás patřičně zmatený, ale nakonec vše zvládne. V tomto posledním úseku cesty přibyly kolem silnice i borové háje. Vypadají bizarně, trochu jak u nás u Mácháče, akorát, že pod nimi neroste ani ta tráva. Prý to jsou mrtvé lesy. Každá borovice má u kmene pytlíček na odchyt smůly. Jak jsme se dozvěděli později, pryskyřice se používá ve farmaceutickém průmyslu.

Do Tavares dojedeme něco po poledni. Náměstí vypadá jak z béčkového westernu: liduprázdné pod výhní poledního slunce, obskládané nízkými hliněnými a betonovými domy a vydlážděné kočičími hlavami. Zastavíme před hotelem (zřejmě jediným, který tu je) a chvíli čekáme, než přijede průvodce. Naštěstí ne dlouho. Malý snědý chlapík přifrčí na motorce a po chvíli už vede naši kolonu ven z města a kousk po silnici, než zabočí k bráně jedné z farem. Po zhuba dvou kilometrech polňačkou dojedem do eukalyptového háje, kde stojí stodola a ve stínu pod stromy, v napadané kůře, si hoví stádo koz, ovcí a slepic. Jsou tu křovinaté remízky a okolní domy na dohled. Tak tady budeme mít tábořiště. Ve stodole je stůl, churrascaríe a hygienické zařízení. Jako výzdoba slouží hovězí lebky s rohy, nepoužívané venkovské nástroje a venku – největší haluz – jsou sedátka z obratlů velryby.

Po odhrabání kusů kůry a vyhnání veškerého domácího zvířectva se nám podařilo postavit si stany v eukalyptovém hájku a jít prozkoumávat okolí. Ostatní vařili oběd, což jsem ale necítila vzhledem k nezapomenutelné chuti a vydatnosti pastelu jako nutnost a tak jsem se radši začla cvičit v zacházení se zrcadlovkou a focení vůbec. Okolo půl čtvrté jsme vyrazili na výlet. Došli jsme ke břehu jezera Lago das Patas, což bylo asi kilometr a pokračovali po jeho břehu k 8 km vzdálenému majáku. Jezero bylo klidné a písečná pláž taky. Společnost nám dělali pouze vodní ptáci a vyschlé schránky šneků a škeblí. Jak jsme pochopili, ptáci šneky vynáší z vody a po vyzobání obsahu nechávají schránky na břehu, takže obzvlášť pod kůly, na kterých ptáci sedávají jich bylo nepočítaně. Co se týče fotografování, nemohli jsme se se stále vyřádit, takže se naše výprava značně roztrhala. Písečný břeh jezera přecházel za plotem do pastvin nebo zarostlých dun; anebo do borových lesíků. Jen jednou přes pláž proběhl gaúcho na koni, doprovázen třemi psy.

Rychlejší část výpravy jsme dohnali až u majáku a pomalejší nenávratně ztratili. Dozvěděli jsme se, že jsme minuli mohylu z mušliček, která tu zbyla po indiánech a říká se jí Sambaquí. Vylezli jsme na maják, pokochali se výhledem a za chvíli vyrazili na cestu zpátky. Po kilometru jsme ale potkali poslední opozdilce, a tak jsme se s nimi vrátili zpět k majáku a ještě se pokochali západem slunce nad hladinou jezera, než jsme – tentokrát už doopravdy – zamířili k tábořišti.

Ve stodole jsme byli před desátou jako na koni. K večeři bylo naplánováno Xixo – tedy to, čemu v Čechách říkáme ražniči. Udělali jsme výrobní linku a s hladovýma očima hypnotizovali obrovskou litinovou pánev na plynovém hořáku. Nakonec jsme se dočkali a poté, co jsme se nacpali téměř k prasknutí opečeným kuřecím, vepřovým a hovězím masem proloženým cibulí, paprikou a rajčátky jsme otestovali postupně místní sprchu a něco po půlnoci jsme mohli jít spokojeně spát. Jen tak na okraj, pro Xixo výborně posloužila cibule z místních, chtělo by se říci domácích zdrojů získaná mimochodem při noční chůzi kolem cibulového pole. Přičemž mě napadá, že cibule je také plodina typická pro tyto oblasti. Dokonce i náš průvodce měl na tričku logo pořadatele „Festa de cebola“, konané v Tavares minulý týden. Jak by řekl klasik, důvod k oslavě se vždycky najde.

11. 12. 2010

Vánoce, vánoce přicházejí. Noticka k výletu do Gramada a povšechné představy o „té pravé“ vánoční atmosféře. Off topic úvaha o globálním obchodu s vánocemi...Ježíšek byl přece jen jeden! Plastová mánie a setkání s Papa Noelem, který se jako první nebál podívat pravdě do očí a vyměnit kožich za bermudy. A nakonec úvaha nad tím, co zvěstuje hvězda na nebi; a proč je tu rudá a pěticípá.

Nebýt výletu do Gramada, ani bych si to neuvědomila...ale něco na tom asi bude. Blíží se vánoce! Když nad tím tak zpětně přemýšlím, tak jsem se na vánoce na jižní polokouli hrozně těšila. Vždycky jsem byla zvědavá jaké to asi může být, slavit je v létě; no a hlavně jsem se těšila na novoroční přípitek někde uprostřed liduprázdné pláže s bílým pískem.

Ta pláž možná není až tak nereálná (zvláť když už mám ty plavky), ale kromě ní jsou veškeré další vánoční přípravy tak trochu karikatura.

Začnu již zmíněným výletem do Gramada. Odehrál se během druhého listopadového víkendu a předcházela mu sobotní účast na Festa das Rosas v Sapiranze. O té se nebudu nijak dlouze rozepisovat, protože vše důkladně popsal na svém blogu už Ondra. Snad jen připojím osobní poznámku, že v Sapirnze na festě jsme natrefili na stánek propagující kurzy tkaní pro veřejnost. Tam se mi podařilo ukořistit několik fotek, které může zvědavý čtenář (zdravím do Chvalče) najít zde.

Do Gramada nás odvezl Rafael (ale o tom všem se taky můžete dočíst u Ondry), takže checht, protivnému dezinformátorovi z Citralu byla jeho upřímná snaha o mystifikaci nanic. Gramado je německy vypiglované, nazdobené, ale pro mě taky trošku směšné. Snaha tvůrců se, pravda, až tak neminula účinkem, když chtěli vybudovat alpské město uprostřed německy zkolnizovaného fláku jižní Ameriky. Vzhledem k tomu, že jsem v Alpách nějakou dobu pobývala, můžu zodpovědně prohlásit, že ano, jistý esprit to mělo, a to včetně všudypřítomných rudých vlaječek. Kromě toho je ale Gramado pro Evropana městem paradoxů. „Alpskému espritu“ odpovídají i ceny, takže město žije tím, že sem bohatí Brazilci jezdí jednou za rok dívat se na sníh a cítit se luxusně. ...a našinec si říká: to jsem jezdila přes půlku zeměkoule proto, abych viděla pár hrázděných napodobenin? Anebo dokonce sníh, když toho mokrého bílého svinstva máme plnou republiku? Pravda je, že když už tady na tom rozjeli kariéru, tak sníh a zimní atmoséra evropských vánoc prostě budou. I v létě.

Brazilská logika slavení vánoc mi prostě někdy nedochází. Mám pocit, že stále ještě nevědí, co si počít se všemi těmi obskurními importy ze severní polokoule. I když je to vlastně paradoxní, neboť tu mají palmy, vodopády, písek...a vůbec všechny ty věci, které by člověk v Betlémě u Jeruzaléma čekal taky: skály, zurčící voda, stádo ovcí, palmy a středomořské sukulenty. Po sněhu ani památky.

Problém bude asi v tom, že cesta z Palestiny do Brazílie nevedla diretissimou. Jen si vezměte, jak se v českých krajích všeho chopila lidová tvořivost, která jesličky šmrncla sněhem s rampouchy a Ježíška obdarovala kožíškem. Na cestě do Ameriky se k tomu zase přidala anglosaská tradice Santa Clause, která má svůj prapůvod u norských skřítků Nisseů. Jelikože Nisse žije na Severním pólu, byly závěje sněhu, sob Rudolf a betálný vlčí kožich neoddiskutovatelnou součástí. V Americe se toho celého chopila Coca Cola, přebarvila Santu na červeno a následně rozdistribuovala do celého světa. Tudíž i v katolické Brazílii, kde by ještě měli mít někde schované ty pravé betlémy s palmama z koloniálních dob v lepším případě potkáte zasněžené jesličky a v horším po uši zachumlaného rudého Santu sledujícího holky v minisukních na ulici pod sebou.

V Gramadu tomu není jinak. Venku je - trochu deštivé, ale přesto – pozdní jaro, ale na ulicích běžně potkáte sněhuláky, Santu na saních, zasněžené stromečky a sem tam dokonce i nějaký ten betlém. Nejvíc na tom všem mě ale dostal materiál, ze kterého byla výzdoba vyrobená. Zatímco u nás se natahují „bannery“ přes ulici z žárovek, maximálně sem tam umělá smrková větev, tady je vše z plastu. Bezkonkurenční byly plastové banery (zřejmě imitující křišťál), zasněžené stromečky vyrobené jednoduše z průhledných PET láhví, zelené stromečky ze zelených PET láhví a sněhulák ze všech druhů PET láhví natřených fasádní barvou už je prostě bez komentáře. Poslední gól byl, když v devět večer probíhalo slavnostní rozsvěcení vánočních světel. Strom uprostřed křižovatky a svíticí banery začaly barevně blikat a někdo doprostřed zkoušel stříkat vodu rozprašovačem. Až posléze nám došlo, že ty nasvícené kapičky vody měly imitovat sníh. No, ne že by to nebylo hezké, ale schizofrenní to bylo taky.

Po příjezdu do Novo Hamburgo čekalo další vánoční překvápko. Na ulici v podstatě téměř před naším domem stojí „stromeček“ Leonů, sestávající z drátěné konstrukce, plastového balastu (nepříliš velkého, ale zase celkem rozumného) a množství cedulí oznamující na co klub přispěl. Na naší avenidě je podobných stromečků – více či méně povedených - hned několik. Což mě podnítilo k průzkumu, jak je to s vánoční atmosférou v centru. Popravdě řečeno, kromě zmíněného paradoxu letního počasí se to od západoevropských (a pomalu už ani od našich) měst až tolik neliší. Na každém domě Santa – mimochodem, má tu krásné francouzské jméno Papa Noel – který se od Evropských bratranců liší pouze tím, že neleze komínem, ale skáče padákem. Holt, Brazílie je velka, musí to brát hopem. A taky se tu v domech nevytápí, tudíž ani nejsou komíny.

Parčík v centru na Praça des Imigrantes– ať začnu tím pozitivním – je celkem vkusně oděný do rudé, zlaté a tmavozelené, která docela ladí s rozbujelou vegetací a červeným zábradlím a lampami. Dokonce i obří Papa se tu ztratí. Ovšem parčík před divadlem je celkem groteska. Malé plastové stromečky se tu tísní mezi velkými živými teplomilnými druhy (jehličnatý, podotýkám, není ani jeden!) a celkově to vypadá, jak kdyby někdo dělal generální úklid odpadků a vytříděné PETky ještě nestihl odvézt a nechal je tu válet se na hromadách. Aby toho nebylo málo, tak ze spodků PETlahví zvládli vyrobit i „svíčku“, i když mi celkem trvalo než jsem ji identifikovala.

Pro mě je v celém Novo Hamburgu jediným hrdinou, který pochopil o co tu jde, pohodářský Papa v „Plastovém světě“, spokojeně si hovící v květovaných bermudách na hromádce plastového šuntu.

Ovšem, na závěr musím přiznat, že jakkoli koukám na místní představy o vánoční výzdobě trochu z patra, také jsem časem vyměkla a rozhodla se přistoupit ke koupi vánočního stromečku. V plastovém ráji stál necelé dva reály a ze všeho nejvíc připomíná do kužele zesekanou štětku na čištění pivních lahví. Ovšem, už jsem se s ním sžila a nakonec se mi i líbí. U Ondry také došel uznání, zejména díky mohutné rudé pěticípé hvězdě nahoře. Když už jsme u hvězdy.... tak můžu zodpovědně říct, že tohle je asi jediný místní, nezglobalizovaný a hojně rozšířený symbol vánoc. Zdobí se jí kdeco, od stromečků přes vánoční přáníčka po administrativní budovy. Těžko říci, jestli je to mimoděk vytvořená dekorace, nebo představy levičácké Brazílie o lásce k bližnímu.

7. 12. 2010

Plavky. Ačkoliv bych ráda obsah článku rozvedla, zjišťuji, že o ničem jiném není.

Už zmíněné flákací odpoledne, uskutečněné v Lomba Grande u příležitosti narozenin Rafaela mělo za následek několik věcí. Kromě toho, že člověk pěkně zlenivěl a trochu se i opálil, získal také první kontakt s grilovačkou, která se alespoň vzdáleně mohla blížit tradičnímu churrascu. Místo masa se grilovaly párky, které se jedly s bagetkami, kečupem, pastou z avokáda, nakrájenými vařenými vajíčky, kukuřicí a bramborovými minihranolkami. K zahradním slavnostem tu ještě tradičně patří pivo schované v termoboxu, neboť se tu v obchodě dá koupit led. U nás jsem v životě prodávat led neviděla, ale tady je to normální – prostě se koupí led, který na požadovanou dobu jednoho odpoledne udělá tutéž práci, jako lednička plus spousta lidí courající se ze zahrady přes dům a zase nazpátek. U nás doma tento vynález oceňujeme především proto, že díky ledu z Nacionálu máme z termoboxu zhruba jednou za měsíc skutečnou ledničku. Ale to jsem odbočila.

Zkrátka - výsledkem válení se u bazénu bylo mimo všeho výše uvedeného zjištění, že nemám plavky. „Nemám“ tedy není úplně přesné slovo – mám plavky jednodílné sportovní; a potom spodní díl od dvoudílných. Vršek jsem odmítla brát si coby zbytečnou váhu a objem navíc do letadla; a ještě k tomu se mi nelíbí. Podle Ondry to nebyl šťastný nápad, neboť z toho, co tu mám není ani jedno společensky přípustné; a substituovat vršek bikin sportovním bolerkem už prý vůbec ne. Bez ohledu na mé argumenty, že v plavkách po většinu času plavu mi bylo nařízeno, že si mám do vánoc pořídit zbývající část bikin, neboť jestli plánujeme jít mezi svátky na pláž, tak tam prý nemám ve sportovních Arenách co pohledávat.

Takže výsledkem byla nakonec asi tříhodinová anabáze po různých obchodech s oblečením a plavkama. Cesta byla proložena ještě návštěvou stánku autobusové společnosti Citral a obchodu mého telefonního operátora Claro. Oboje mě utvrdilo v přesvědčení, že v globalizovaných odvětvích se Brazílie od našich končin až tak neliší a vůbec, že prostě existují typy podniků, která jsou celosvětově jaksi samonasírací.

Na autobusovém nádraží si ze mě šišlavý křivohubka dělal přes trojité sklo vyloženě dobrý den, když předstíral, že není schopen odpovědět na dotaz, zda jede nějaký autobus do Gramada v neděli ráno. Navíc jakékoliv jeho vrčení pod fousy dokonale překřičel kolega bodře klábosící do telefonu ve vedejší kukani. Nakonec mi ten číman napsal něco na papírek; a to ještě navíc nebyla pravda. Respektive, jak jsme zjistili později, zastávka, kterou označil, sice premává, ale autobus tam staví pouze neoficiálně a ještě jenom když člověk zná řidiče osobně a nemá jiné než příruční zavazadlo.

Návštěva obchodu Claro dopadla přesně tak, jako když v Čechách vstoupíte do O2 nebo T-mobile. Prostě děs. Hromada mladých, perspektivních a dobře vypadajících lidí, sedících v klimatizované místnosti a usmívajících se – minimálně do doby, než jsem sdělila, že mám koupenou akci, která mi zaručuje volání z Clara na Claro zadarmo; a že ta akce najednou přestala fungovat. Okamžitě následuje nechápavý výraz, nikdo ze zaměstnanců najednou neví, co to vůbec mám za akci, v životě o ní neslyšeli...a končí to tím, že vlastně ani nemohou rozumět mojí portugalštině. Pravda, je trošku neobratná, ale vzhledem k tomu, že můj problém lze vyádřit ve třech větách holých, troufám si říct, že zas tak moc prostoru pro nedorozumnění není. Nakonec se mě ujme jedna odvážná barbína, která o sobě tvrdí, že umí (jako jediná z deseti lidí) trochu anglicky. Popravdě, umí tak wan-tů-srí a tím končí. Pak jí nenapadne nic lepšího, než mi vzít telefon a snažit se ho rozebírat, ale to už toho mám celkem plné kecky, telefon si vezmu (ne úplně očekávaně) zpátky a radši jdu pryč.

Jestli bude něco jednou označeno za začátek konce západní společnosti, tak potom nadnárodní firmy obchodující s hloupostí. Podmínku pro zisk slušně placeného místa je vzhled manekýna a dost malý mozeček na to, aby zákazník byl neustále mimoděk mystifikován; anebo naopak dost velká kapacita na to, aby člověk své pochopení problému nepřiznal a ještě poblbnul ostatní. Firmy, které nic nevytváří ani nevyvíjí (nepočítaje různé plakáty a design firemních propisek) a místo pokroku žijí prakticky z okrádání dost velkého počtu lidí.

Ostatně... ono i to zprovoznění celé „zdarma akce“ nebylo až tak jednoduché. Jestli myslíte, že stačí přijít do obchodu, koupit akční SIMku a volat; nebo nedejbože požádat o asistenci prodavače, tak jste vedle. Musíte (samozřejmě po zakoupení SIM karty) zavolat na nějaké obskurní číslo a tam vše složitě aktivovat. V praxi to vypadá tak, že dostatečně velká skupina operátorů zkouší dostatečně dlouhou dobu vaše nervy s nadějí, že se všeho raději sami dobrovolně vzdáte. Nám se podařilo službu aktivovat pomocí Saula, který – dle svých slov – uspěl až poté, co dostatečně dlouhou dobu nadával dostečně velkému množství lidí do čubčích synů.

Ale zpět k plavkám. Díky historicky prvnímu holečku po obchodech s oblečením jsem dovybavila svůj běhací šatník, takže při pobíhání po naší ulici se můžu cítit patřičně brazilsky. Samozřejmě, nešlo o nic jiného než o běhací elasťáky domácí provenience. Byly hned vedle mého vyhlédnutého kousku plavek, který jsem užuž dávala do košíku, než mi došlo, že je to opět pouze rafinovaně provedené běhací bolerko. Na elasťáky si nestěžuji. Už uběhaly slušných pár kilometrů, a poměr cena-výkon je u tohoto druhu zboží oproti Česku nesrovnatelný. S plavkami to bylo ovšem horší. Odchytávači na ulicích mě zvládli nahnat do jakéhokoliv hadrářství. Po projití reprezentativního vzorku podniků, jsem ale došla k závěru, že místní produkce disponují jen dvěma druhy plavek – buď jsou střižené velkoryse na ženu tvarů Královny karnevalu, nebo jsou střižené tak, aby ženě tvarů Královny karnevalu zakryly nejnutnější minimum. Pokaždé, když jsem chtěla z obchodu nějak slušně vypadnout, vznesla jsem požadavek na něco pohodového, sportovního, bez řetězů, flitrů, průstřihů a krajek.

Je to trapné, ale vybrala jsem si až v globalizovaném C&Ačku jeden asi ze tří modelů, který šel koupit po částech. Jak už jsem napsala shora, potřebovala jsem pouze vršek. Zvládla jsem to dokonce bez asistence všech těch odchytávačů a rádců, nikdo mě nemusel přemlouvat, co se dnes nosí a do čeho bych se měla v zájmu módnosti ještě umět narvat. Nevím, jak to v C&Ačku dělají, ale asi mají na kvóty odchytávačů nějakou výjimku. I když..nic se nemá přehánět. Nadšení z volnosti pohybu mě přešlo ve chvíli, kdy jsem stála deset minut u kasy, marně čekajíc, jestli někdo přijde. Potom bylo naší frontě oznámeno, že tu je ještě jedno kasoviště a ať jdem tam. Z kasoviště fungovala celá jedna kasa, která se právě pokazila. Slečna marně bojovala z kotoučema a co dvě minuty se marně snažila telefonkem dovolat pomoci. To už se mezitím dav u pokladen celkem rozrostl a začal být netrpělivý včetně mamin s dětma, které si z nudy začly obouvat pánské boty velikosti +-9 (tedy – ty děti, maminy ne) a šoupat jimi po obchodě. Po dalších deseti minutách přišla konečně výpomoc, ale ještě dřív než zalezla do kasy, tak lidi kolektivně seřvala ať si stoupnou do fronty a nemotaj se.

Tak nevím. Jestli lokální přehnaná vřelost věšící na mě jednu krajku za druhou není přece jenom lepší než globalizované bárbíny se studenými čumáky. Upřímně řečeno, za tento půlden jsem měla plné brejle obojího.

3. 12. 2010

Macumba.

Bylo to celkem obyčejné sobotní ráno. Po nabitém měsíci plném cestování (o kterém bude na tomto blogu zajisté ještě zmínka) jsme se rozhodli strávit víkend doma v Novo Hamburgo. Vyšli jsme po ránu z domu stejným směrem – Ondra do capoiery a já do obchodu pro velký víkendový nákup. Večer jsme totiž očekávali hosty v rámci námi pořádané „Noite Tcheca“ - večera s gulášem, bramboráky a možná i nějakým promítáním. Při cestě přes parčík před kostelem mě zaujala změť barevných papírů u stromu a z ní trčící modrá flaška jako od šampaňského. Ta flaška mě zaujala natolik, že jsem si nevšimla ničeho dalšího.

„Macumba“ řekl Ondra když jsme ono inkriminované místo přešli.

„Jako kvůli té modré flašce?“ řekla jsem já.

„Ne, kvůli slepici“

Trošku mě zamarazilo a při cestě z obchodu jsem se rozhodla být pozornější. Vážně tam byla slepice. Ležela na trávě hned vedle flašky, byla celá černá (asi proto jsem si ji dřív nevšimla) a měla zakrouceno krkem. Jinak byla neporušená. Vedle slepice leželo ještě naleštěné jablko, hromádka popcornu, několik zbytků barevných svíček a již zmíněné cáry barevného papíru. Řekla jsem si, že nemohu nechat své první setkání s macumbou bez dokumentace a tak, sotva jsem dovlekla kilo masa, kilo cibule, kilo mouky a dvě kila brambor domů, popadla jsem foťák a vyrazila zpátky směr parčík.

Napadlo mě ještě, že jsem zapomněla koupit noviny, tak jsem si vzala navíc desetireálovou bankovku. Normálně noviny až tak nekupuju, ale vzhledem k tomu, že už dva dny zuří v Riu válka mezi policií a drogovými gangy, zajímaly nás podrobnosti.

Macumba byla stále na svém místě. Udělala jsem několik fotek, ačkoli jsem při nich měla trochu divný pocit. Potom jsem koupila noviny, sbalila vrácené peníze do účtenky a vše zastrčila do zadní kapsy kalhot. Doma jsem zjistila, že mám pouze reál, zatímco dvou- a pětifufňová bankovka zmizely. Prošla jsem celou trasu ještě jednou, dnes už tedy potřetí. Nenašla jsem nic, až na cestě zpět svoji účtenku. Vypadala, že ji v životě nikdo nezpřehýbal a peníze samozřejmě nikde.

„No dobrá, ty duchu jeden pouliční, tos mi určitě sebral za ty fotky“, pomyslela jsem si a 7 reálů oželela.

Večer jsem se zeptala na podrobnosti Saula. Řekl, že je to jasná macumba – svíčky, popcorn a cachaça. To všechno pro ducha, který v podobě černošského tuláka bloumá po ulicích. Kukuřicí a cahcaçou si macumbeiros nejčastěji získávají jeho přízeň. Akorát ta slepice není prý úplně obvyklá ingredience. Pak se zeptal, kde jsem to viděla. Řekla jsem, že v parčíku před kostelem, asi 500 metrů odtud.

„Tak to je v pohodě“, řekl Saulo. Kdyby to bylo před tvým domem, znamená, že je to pro tebe. To mě uklidnilo. I kdyby to bylo před naším domem, tak prostým součtem, se dá zjistit, že je tu přes padesát bytů, tedy celkem slušná šance, že to pro mě není.

Saulo vypadal, že ví víc, minimálně ví, kde se vyznavači macumby schází a samotný rituál možná taky někdy zdálky viděl. Tak jsem se vyptávala dál, ale prý ne. Nic o tom neví a ani vědět nechce.

„Jen jsem byl jednou u zaříkávačky (bendizeiry) a moje švagrová je médium“, řekl mezi doušky piva.

Nechtělo se mi tomu moc věřit. Ne, že bych tedy chtěla pochybovat o tom, jak moc velké je Saulova švagrová médium, ale udivilo mě, jak nevzrušeně to řekl. A taky to, že u ní ještě nebyl o nic žádat.

Jenom ta zaříkávačka...prý mu prozradila, že na něho zamakumbil někdo neznámý.

„A víš aspoň co?“ zeptala jsem se

Saulo to řekl a dodal: „Jak vidno funguje to dodnes.“ Potom dopil pivo a šel Ondrovi pomoct se smažením bramboráků.

Další den ráno se nám nechtělo vstávat; a tak jsme po uklizení největšího saigonu, který tu zůstal po uplynulé Noite Tcheca vyrazili na kratší výlet k Santuário des Mães, poutnímu místu vypínajícímu se na kopci nad městem. Cesta byla asi 5 km dlouhá a vedla částečně městem a částečně lesem. Ve městě jsme při přecházení silnice pošlapali rozsypanou kukuřici.

„Macumba“, mrkli jsme na sebe rádoby světaznale a pokračovali dál.

Vnoření se do lesa jsem přivítala - byl tu stín a při první příležitosti jsem si mohla odskočit za smrček..tedy za liánku. Chyba lávky! Svůj skok do křoví jsem v posledním momentu nedokončila, což bylo štěstí, neboť na cílovém místě se rozvaloval černo-žluto-červený had. Vyděšeně jsem vyběhla ven a pak se znovu opatrně přiblížila plaza zkoumat. Vypadalo, že je mrtvý, ale čert ví. Chvíli jsme šli mlčky a pak jsem řekla, že kdyby to nebyla blbost, tak to je beztak kvůli té macumbě.

Ondra poznamenal, že odteď bude cokoli,od ztráty peněz po okusování lesní zvěří způsobeno macumbou. Něco mě napadlo. Vytáhla jsem foťák a spočítala fotky ze sobotního rána. Bylo jich přesně sedm.

Jedna za reál – to není až tak špatný, přemítala jsem pomalu. Jenže, napadlo mě, až to píchnu na web, přístupné pro nekonečně mnoho párů očí, tak to bude dražší. Nekonečně mnohokrát.

2. 12. 2010

Hello, how are you? Aneb tisíc a jeden způsob, jak si v Brazílii uříznout ostudu.
Po vyčerpávajím příspěvku ze včerejška pouze malá noticka. Konečně se povedlo nafotit, vytřídit a publikovat obrazový doprovod k příspěvku o lidech a o módě. Kdo dočetl blog až do konce a nudí se tu, tak honem zpátky na něj.

Druhý postřeh, o kterém jsem chtěla psát je z kategorie jazykových a týká se celkem lapidární věci - umění představit se. Ono to tedy až tak složité není, celkem si vystačíte se slůvkem prazer (těší mě). Ovšem pokud jste Čech, máte slušnou šanci přešlápnout. A to hned několikrát. Čech se portugalsky řekne tcheco, čti "čeko". Ale pozor, nezaměňovat se slovem "čiko" (psáno tiko), což znamená "ču*ák". Pokud jste žena, řeknete že jste tcheca (čti "čeka"), ovšem jestli jste, milé dámy čtenářky, někdy v životě studovaly francouzštinu a máte tendenci obě řeči komolit, tak na to rychle zapomeňte. "Šeka" znamená jednoduše "pí*a". Jste-li navíc z Prahy, můžete říct že jste de Praga. Brazilci Prahu většinou znají a odmění vás zdviženým palcem, ale pozor na méně vzdělané vrstvy. U těch vzbudíte spíš lehké pobavení, neboť praga s malým "p" znamená portugalsky pohroma, katastrofa. Možná je jistější říci, že jste de Bohemia. Bohemia je místní oblíbené pivo, takže si šplhnete. Jenom se nepouštějte do sáhodlouhých historických výkladů a vysvětlování, ža vaše vlast má prapůvodní název od keltského kmene Bójů. Boi totiž portugalsky znamená "vůl".

27. 11. 2010

Práce šlechtí. Telefonovací mánie v zemi, kde minuta hovoru stojí 12 Kč. Pokus o rozkódovaní formální řeči. Chci vás vidět do zítřka = zaujal(a) jste mě. Ještě určitě napíšu = už o mě neuslyšíte. Devět řemesel, desátá bída. Zatím zkouším dvě, nepočítaje nesmělé pokusy o grafický design a podnikání na dálku v Čechách. O dobrém pocitu, kterého se člověk ale nenají.

Po víkendu stráveném ve Fozu začal pomalu ubíhat můj čtvrtý týden v Brazílii. Po chodnících již chodím pouze s občasným škobrtáním a silnice častěji přecházím než přebíhám. Přestávám mít problémy porozumět portugalským nápisum a pro konverzaci jsem se naučila pár obratů typu „tá bom“, které vytáhnu z rukávu vždy, když mám pocit že začínám vypadat mimo mísu.

Zkrátka nastal čas, konečně už si najít práci.

Záměr to byl sice bohulibý, ale realizace se ukázala těžší, než by být – podel všeho – měla. Zásadní problémy jsou v podstatě dva: portugalština a telefon. Ve spojení s absencí jakékolv jiné, než telefonické komunikace.

Pokusila jsem se nejen vlastními silami, ale zasekla jsem drápky a zkontaktovala známé, pozdějí známé známých a tak dál. Všichni – i ti co mě vlastně vůbec neznali – se ukázali být nečekaně ochotní. Minimálně si všichni vyžádali moje CV a portfolio (jak jsem později zjistila, tak ho i někomu podstrčili) a kdosi mi dal odkaz na univerzitní, tedy zaheslované stránky s inzeráty. Týpek, který nás jednou týdně učí portugalštinu, přepsal můj motivační dopis do profesionální podoby a anabáze mohla začít.

První pokus byl poznamenán mojí nekontrolovatelnou trémou. S pocitem vlastní nepatřičnosti jsem chvíli kroužila kolem přízemního baráku z červených cihel, betonovým balkonem nad vstupem a nerezovou cedulí „Huyer architects“. Vypadalo to jak zrekonstruovaná dílna a dost se mi to líbilo. Uvažovala jsem, jak by bylo supr tady pracovat a potom jsem roztřesenou rukou zmáčkla zvonek a čekala co bude. Přišla přátelsky vypadající sekretářka, což mě uklidnilo; a tak jsem na ni vychrlila, že jdu na ten inzerát. Nastala krizová chvíle, když ji nedocvaklo na který inzerát. Naštěstí netrvala dlouho.

„Jo, ten“ potřásla hlavou „tak ten už je dávno passé“. Zřejmě nechtěla, abych domů s prázdnou a tak mi strčila vizitku své kamarádky, která dělá interiéry. Pak k tomu začla povídat ještě něco, čemu jsem nerozuměla. Ale pokývala jsem hlavou, že jo, že děkuju.

Mezitím mě napadlo, že jsem Keníkovi a Janince do Česka ještě stále neposlala obrázky na téma „rekonstrukce bytu“, přestože je mám už bezmála hotové, tak jsem se pokárala za příkladné lajdáctví a nějakou dobu se soustředila na nápravu. Neblahé důsledky bojů na více frontách.

V neděli, dva dny poté jsme se povalovali na zahradě u bazénu, neboť nás Ondrův náhodný známý Rafael pozval na oslavu svých narozenin. Celé se to dalo charakterizovat jako jednoduše válecí. Ke konci dne jsem si všimla nevyzvednutého hovoru z neznámého čísla. Zavolala jsem nazpět a dozvěděla se, že na druhém konci drátu je jistá Flavia, která dostala můj životopis a potřebuje asi měsíc pomáhat s výkresy v Autocadu. Řekla jsem, že není problém a dala jí svůj mejl. Napsala hned druhý den, domluvila si se mnou schůzku a všechno vypadalo dost nadějně. Ovšem, zapomněla jsem na shora zmíněný detail, že Brazilci nepíšou, nemejlují, ale zásadně řeší vše po telefonu; a to co nevyřeší po telefonu pro ně neexistuje. Takže jsem měla ještě ten den k polednímu telefon, aniž bych tušila kdo to je, odkud to je, kvůli čemu to je...jenom mi ten týpek asi čtyřikrát zopakoval, že je architekt a že by se mnou chtěl spolupracovat. Tomu jedinému jsem rozuměla od začátku a asi po čtvrté mu tudíž zopakovala, že OK a jestli si nemůžem domluvit nějaké podrobnosti. Trochu znechuceně mi to položil a na závěr utrousil, ať si nedělám s protugalštinou hlavu, že napíše mail.

Samozřejmě, že nenapsal. Od tohoto momentu jsem si začala zvykat, že jakýkoli telefonát, který je přesunut k písemné korespondenci znamená, že věc je uzavřená. Dostala jsem neblahé tušení, jestli to nebyl Flaviin šéf, ale nechápu proč by volal, když mě měl nazítří vidět osobně. A hlavně: proč se mi nepředstavil. Flavia se ze schůzky vykroutila – prý kdesi cosi, našla někoho jiného a další třesky plesky. Po dvou dnech a další neúspěšné schůzce na inzerát (přesně řečeno, skončila tak, že si se mnou se zaujetím popovídali, vyžádali si mé CV a slíbili, že se mi ozvou mailem) jsem si dodala kuráž a týpkovi zavolala. Prý má asi špatný email, neboť mi od něho nic nedošlo. Zněl udiveně, konečně přiznal Flaviu a brumlavou řeč zakončil podiven, že mu tentokrát rozumím bez problémů. Odpověděla jsem, že jsem předtím byla na ulici a tudíž ho neslyšela. Pro sebe jsem si ale říkala, jak mohl podle plynulosti řeči do telefonu posoudit mojí schopnost šrafovat výkresy v Autocadu, zvlášť v případě, kdy bych pracovala s Flavií, která umí bez problémů anglicky. Potom jsem to položila. Kretén jeden nabubřelý.

Následovalo kratší intermezzo s vizitkami pro Ondrovu sestru Báru, díky kterým jsem další etapu strávila prací s nejistým výsledkem, což je od hledání práce s nejistým výsledkem jistý posun. Potom jsem vyřídila ještě jeden telefonát, kupodivu jsem rozuměla a odpovídala bez problémů, ale bohužel, opět byl uzavřen na žádost o poslaní CV mailem.

Pomalu jsem toho začínala mít dost; a tak jsem se rozhodla vyzkoušet překladatelské agentury o kterých mluvil Vašek. Google jich znal nepřeberně a s potěšením jsem zjistila, že téměř každá má na webových stránkách odkaz „spolupráce“. Vybrala jsem si čtyři první a začla vyplňovat dotazníky. Co umíte za jazyky? To nebylo těžké. Nejvyšší dosažené vzdělání? OK. Zarazila jsem se, že titul Ing. arch je asi zajímat nebude, ale co už. Pak jsem se vrátila k první otázce, a něco odmazala. Pak jsem toho odmazala víc. Pak jsem si řekla, že překládat z angličtina a francouzštiny do češtiny umí každej druhej; a tak jsem zase něco připsala. Pak jsem se zamyslela nad tím, že portugalsky ještě tolik nevládnu, ačkoliv již zvládám sama si koupit rohlíky, jízdenku na autobus a přečíst všechny dostupné sešity obrázkového komixu Turma de Mônica. Pak jsem si řekla, že se aspoň budu víc snažit, a navíc znám člověka, který zná člověka...no prostě že bych zařídila, aby to bylo profi, kdyby k tomu mělo dojít. Dobrá, stručné CV? Tak tady to stálo za rekonstrukci. Odmazala jsem detaily svých pracovních zkušeností, takže zůstal jenom velmi krátký odstaveček. To mě donutilo k návratu do minulosti a přiznání anglického gymnázia, státnice z angličtiny a ještě toho, že jsem roku raz-dva (2001-2002) učila děti anglicky. Trošku chudé. Další odsatvec to vynahradil: na které obory se specializujete? Tak tím bych snad mohla vysvětlit svou pravou podstatu a hubenou minulou položku...odbornost se určitě bude cenit. Používáte Trados? NE, to vadí? Kouknu a vidím, ne? Zvlášť když by člověk měl být placen od výkonu. Výkonnost a finanční požadavky jsem přepsala podle toho, co mi poradila Gerta, a bylo hotovo. Tramtarará, jsem já to holka šikovná! Teď už jen poslat a počkat.

Výsledek až tak moc podle mých představ nebyl. Ve třech ze čtyř případů mi zdvořile odpověděli, že dají vědět, až mě budou moci upotřebit a ve čtvrtém se mě přeptali ještě jednou na výkonnost a finanční požadavky. Opět jsem tvrdošíjně přepsala profi-look údaje od Gerty a paní mi dala na vědomí, že mám jít někam. Asi jsem chtěla moc. Asi jsem neměla vypadat profi, ale držet se standartu, na který jsem (stejně jako spousta bývalých spolužáků) zvyklá ze zaměstnávání v architektonických kancelářích: 100/hod na fakturu. Mimochodem, na brazilské poměry by to vůbec nebylo špatné.

Na dotaz z publika, proč v poslední době i přes soustavnou nezaměstnanost váznou příspěvky na blog, mám jedinou odpověď: Městské zásahy Brno 2011. Strávily jsme na tom plus mínus minulé dva týdny. „My“ mám na mysli my holky co spolu kamarádíme; a mimoto se snažíme rozjet malé podnikání v oblasti projekce čehokoliv, malých staveb obzvlášť. Prozatím ve zkušebním režimu. Padesát procent času na projektu zabrala práce, padesát procent komunikace mezi Brazílií, Prahou a Ruskem. Můžeme mít pro tuto chvíli alespoň dobrý pocit, jakkoliv se ho člověk nenají.